logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MAX BROD

Na tom našem dvoře...

"Auf unserem Hof daheim..."

zní ten úvodní verš k věru neodbytné melodii v libretu opery Jaromíra Weinbergera, jemuž dal německou podobu Max Brod. Pro aktuální nastudování Weinbergerovy opery "Švanda dudák" v pražském Národním divadle (2022) se stala východiskem česká verze Brodova libreta z roku 1928 pro první německé uvedení opery ve dnes polské Wróclawi (německy Breslau, česky Vratislav). S vidinou uvedení opery v zahraničí a vydání ve vídeňském nakladatelství Universal Edition Max Brod odstranil z Karešova textu vše, co bylo příliš sentimentální a na dnešní vkus lehce nacionalistické. Vrátil opeře jakousi zemitou komediálnost a vložil vztahovou zápletku – milostné vzplanutí loupežníka Babinského k Dorotce, neboť je známo, že Brod měl rád erotické motivy. Stojí asi zato ocitovat ohlas smetanovského a posléze stalinského koryfeje Zdeňka Nejedlého z roku 1927 (tj. před Brodovým přepracováním libreta) na první české uvedení opery v Praze.

"Ve středu" – píše Nejedlý – "mělo Národní divadlo divnou premiéru. Dávala se od Jaromíra Weinbergra 'národní' opera 'Švanda dudák'. Vlastně to ani není od Weinbergra. Hudba tohoto díla je pouhý galimatiáš citátů a názvuků z děl všemožných skladatelů a národních písníček. Od Weinbergra samotného není tu nic než systém, podle něhož dal všechnu tu cizí hudbu dohromady. To také na tom snad bylo jedině zábavné, jak a pro co si kterého skladatele klasifikoval. Nejvíce ovšem užívá Smetany: kde se zpívá velebně, tam se zpívá jako v 'Libuši', a kde má být srdečná veselost, tam to je zase z 'Prodané nevěsty'. Dvořák zase zní všude tam, kde to má jít od podlahy, zato čert zpívá docela po janáčkovsku. Fibicha a Foerstra skladatel do této své hudební revue nevzal, protože ti asi nejsou dost národní. Zato 'cit' se tu důsledně vyjadřuje hudbou Pucciniho, patrně proto, že to je 'všelidské', takže to chytí u srdce každého, i toho nejtvrdšího. Jako nejvyšší triumf však autor vždy vyhazuje národní písničku. To musíte slyšet p. Schütze, když se tak dojemně postaví a začne neméně dojemně zpívat 'Dorotko Švandova', abyste pochopili, jaká je to zde extra krása. A což když nakonec všecky dramatis personae se postaví do řady a místo národní hymny či vlastně jako národní hymnu spustí velebnou píseň 'Na tom našem dvoře, všecko to krákoře …' To je přímo úchvatné! Ale to prosím, aby mi bylo rozuměno, nedělá si snad autor z národnosti v umění psinu, nýbrž myslí to, neb aspoň tak nám to předkládá, vážně! – Bylo by jistě zbytečné o takovém 'díle' ztrácet dále vůbec slov. Jen o dvou věcech chci se přece ještě aspoň zmínit. Především o tom, kam se dostalo to naše kdysi velké národní umění, mohou-li dnes vznikat věci, jako je 'Švanda dudák'. Ukázal jsem na to již při 'Dědovu odkazu', ale to je ovšem ještě veledílo. Tam demoralisace dnešní národní společnosti zachvátila jen dramatickou fakturu díla, zde však u Weinbergra prolezla i celý hudební výraz, takže tam není poctivého hudebního taktu. To jsou konce, vzpomeneme-li, že tu na počátku stojí Smetana, přímo příšerné a naše národní společnost si dává jen výmluvné vysvědčení, jaká je, může-li z ní vyjít takovýhle 'národní' produkt. A druhá má poznámka platí obecenstvu. Na premiéru se totiž dostavilo naše 'národní' obecenstvo, s fašisty v čele, se zjevným úmyslem již napřed dáti najevo, že takhle si představují 'národní' umění. To bylo patrno hned z potlesku po ouvertuře. Popud k tomu pak asi vyšel z divadla samého, odkud asi bylo dáno na veřejnost, že je to safra 'národní' muzika, neboť jinak, z dřívějších děl p. Weinbergra, nikdo nic takového nemohl tušit. Ale zde obecenstvo vědělo zjevně už napřed, že se mu to má líbit, stejně jako tenkrát při 'Vojckovi' vědělo napřed, že se mu to nemá líbit. A tak byl to velmi slavný večer, o němž 'národní' naše obecenstvo okázale dělalo ovace 'národnímu', 'vlasteneckému' atd. autoru, který to tak faňácky, docela v duchu našeho fašismu, dal dohromady, i všem, kteří se o tento vlastenecký večer zasloužili. Ano prosím, i velká část orchestru aplaudovala, což se tak hned u nás ještě nestalo. A tak to byl večer i v hledišti docela důstojný naší dnešní národní společnosti a ovšem i našeho fašismu, jehož hloupost však, zdá se, stíhají sami bozi. Neboť není to trest přímo od boha, vyberou-li si naši fašisté k takové umělecké demonstraci zrovna kýč, nad nějž horší nemá jistě celá naše operní literatura? A není to trest přímo od boha, že toto jedinečné 'národní' a 'vlastenecké' dílo jim, našim antisemitským fašistům, složil – žid? A tak nebyla o tomto večeru veliká psina jen na jevišti, byla i v hledišti. Naši fašisté jsou na to ovšem zvyklí. Jim ze všeho, co dělají, vyleze vždy nějaká psina. A tak tomu tedy bylo i při premiéře 'Švandy dudáka'. Aby z toho však měli přece jen nějaký užitek, měl bych pro ně jednu radu. Fašisté nemohou si stále ještě pro sebe nalézt pořádnou hymnu. Hle, zde p. Weinberger jim ji našel v písni, jíž vrcholí jeho dílo(!): 'Na tom našem dvoře, všecko to krákoře …' Ve středu aspoň byli naši fašisté velebností této písně přímo uchváceni. Nuže, nač hledat jinou, když lepší a případnější sotva by bylo možno získat. A fašisté by v tom šli dokonce po stopách tradice, neboť jako kdysi národní hymna byla vzata ze hry Tylovy, tak by i nyní hymna největších znesvěcovatelů slova 'národní' byla vzata z největší blasfemie na čisté a velké dílo Tylovo."

Konec citace. Takže zcela v bolševickém duchu: "fašistická hymna". Je ovšem doloženo (viz olomoucká disertační práce PhDr. Věry Šustíkové z roku 2015), že právě píseň "Na tom našem dvoře" byla oblíbeným nápěvem Tylovým a Dvořákovým, což by ovšem v případě Dvořákově u Nejedlého vše vysvětlovalo. Max Brod přeložil do němčiny i libreto k Weinbergerově opeře "Wallenstein", vycházející ze stejnojmenného trojdílného dramatu (1799) Friedricha Schillera (český překlad Václava Renče vyšel roku 1940 bez první části trilogie pod titulem "Valdštýn"), odehrávajícího se mezi Plzní a Chebem, což z našeho "šumavského" hlediska lze sotva opomenout. Vídeňský deník "Die Stunde" ze 17. října 1930 na straně 6 v den zdejší premiéry Weinbergerovy opery ve "Staatsoper" charakterizuje hlavního hrdinu slovy: "Dudelsackpfeifer Schwanda aus Strakonitz im Böhmerwaldgau", vracející se k zeměpisnému označení někdejší "šumavské župy" (Strakonice do ní ovšem nikdy nenáležely: šlo jen o okresy Kaplice, Krumlov a Prachatice) v rámci politického útvaru "Deutschösterreich". I tak ovšem, vrací-li se loupežník Babinský v libretu do českých lesů, odkud vzešel, nebyl jistě divák na pochybách, o jaké lesy tu jde (i v Schillerových "Loupežnících" se volá: "Mit uns in die böhmischen Wälder!", tj. "S námi do českých lesů!) a zejména v Rakousku je označení "Nordwald" se Šumavou vlastně totožné. Nacionální nota až šovinisticky laděného českého libreta musela být už proto v Brodově úpravě potlačena. Jak kdysi prý řekl Jaroslav Hašek nad Brodovým návrhem dramatizace svého Švejka: "když se toho chopí Žid…" (viz Brodovy paměti "Život plný bojů" , česky 1966 v překladu Bedřicha Fučíka). Kniha, z níž to lze citovat, byla v paperbackové edici "Kapka"(mělo to navozovat slogan "kniha pro každého") opravdovou událostí. V červnu 1964 Max Brod navštívil po dlouhých letech rodnou Prahu, aby tu zahájil výstavu o Franzi Kafkovi (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) v Památníku národního písemnictví. Bylo mu tehdy už 80 let a čtyři roky nato měl zemřít. Na domě, kde se 27. května 1884 v Haštalské ulici čp. 1031/25 narodil, byla v únoru roku 2011 odhalena pamětní deska s textem: "27.5.1884 zde se narodil Max Brod, spisovatel, propagátor české kultury, nejlepší přítel Franze Kafky. Zemřel v Tel Avivu 20.12.1968."" Slavnostního aktu se zúčastnil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (rovněž samostatně zastoupený na těchto webových stránkách) a velvyslanci Izraele, Německa a Rakouska. Brodův otec Adolf Brod (1854–1933) byl v Praze ředitelem České banky Union, matka Františka (1859-1931) byla dívčím příjmením Rosenfeldová. Jeho mladší bratr Otto Brod (1888–1944) zahynul v Osvětimi. Oba rodiče byli vášnivými ctiteli opery. V dětství postihlo Maxe Broda vážné onemocnění páteře. Studoval na uznávaném německém státním reálném gymnáziu v Praze. Poté vystudoval práva na pražské Německé univerzitě a získal na ní doktorát. Velmi záhy se začal zajímat o literaturu a jeho první literární práce se objevily již v první dekádě 20. století. Poté pokračoval v psaní prózy i literárních studií až do konce svého života. Zásadním způsobem se zasloužil o publikaci děl svého v té době již zesnulého přítele Franze Kafky. K vydání připravil také Kafkovy deníky a korespondenci. Je považován i za objevitele talentu Franze Werfela (Werfel je rovněž na stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně). Po absolvování vysoké školy v roce 1907 byl Brod zaměstnán jako úředník (koncipista) u Pražského poštovního ředitelství. Na tomto zaměstnání jej, podobně jako jeho přítele, Franze Kafku, zaujala především relativně kratší pracovní doba, jež mu umožnila věnovat se i literární tvorbě. Na pražském poštovním ředitelství pracoval do roku 1924, kdy se stal kulturním referentem československé vlády. V letech 1929 až 1939 byl hudebním a divadelním kritikem pražských německých novin Prager Tagblatt. V té roli se mj. zásadním způsobem zasloužil o mezinárodní přijetí díla Leoše Janáčka, zejména co se týče opery "Její pastorkyňa" ("Jenufa oder Ihre Ziehtochter"), jejíž libreto rovněž přeložil do němčiny. Už před první světovou válkou začal silně pociťovat své židovské kořeny a živě se zajímal o sionistické hnutí Theodora Herzla (i ten je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Po ustavení samostatného Československa byl Max Brod jmenován viceprezidentem Židovské národní rady. Dne 2. února 1913 se v Praze oženil s o rok starší Elsou Taussigovou (* 24. 8. 1883 v Praze, †4. srpna 1942 v Tel Avivu, viz encyklopedie UeLEX), dcerou Eduarda Taussiga a Hermíny roz. Wahleové. V roce 1939 emigrovali spolu "im letzten Moment" do tehdejší Palestiny (sotva si lze s hořkou ironií nevzpomenout na Babinského výrok z Weinbergerovy opery: "Schwanda, hier ist alles so klein und provinziell, aber du bist ein Künstler! Du musst in die große Welt!"), kde v Tel Avivu pracoval Brod jako divadelní dramaturg a kritik. Jeho žena mj. v roce 1924 přeložila do němčiny životopis Bedřicha Smetany od Zdeňka Nejedlého. Palestinský exil oslabil alespoň v prvých válečných letech tvůrčí schopnosti obou manželů Brodových a sám Brod do roku 1947 nic nepublikoval. V roce 1948 byl však za veškerou dosavadní publicitu vyznamenán významnou Bialikovou cenou (viz Wikipedia). Zemřel v Tel Avivu 20. prosince 1968 ve věku 84 let. Je tam pochován na starém místním hřbitově, na pražských Olšanech ho zásluhou Židovské náboženské obce připomíná pamětní deska vedle hrobu Franze Kafky. Je rozhodně zcela a naprosto zvláštní, že jméno Jaromíra Weinbergera se v Brodových pamětech, k nimž jsem si kdysi ze sympatie k autorovi i jeho překladateli pořídil podrobný rejstřík osob, se tam ani nepřímo vůbec nezmiňuje. Asi tak nějak v duchu písně "Na tom našem dvoře..." z opery Švanda dudák.

P.S. Toto "postskriptum" budiž jenom dokladem skutečnosti, že nejenom Jaromír Weinberger (*8. ledna 1896 na Královských Vinohradech /dnes Praha/, †8. srpna 1967 v Sankt Petersburg /USA, smrt sebevraždou/), nýbrž samotný mýtus o dudákovi ze Strakonic, je už zdávna přítomen na webových stranách Kohoutího kříže. V medailonu k osobě Jana III. z Rožmberka (von Rosenberg, Johann III.) čteme:

Dr. Bohumír Lifka ve své půvabné knížce "Radomyšl - Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí" (1993), kde neopomněl mezi životopisy velmistrů řádu johanitů ve Strakonicích podrobně připomenout ani "Jana ze Strakonic" ("Johann von Strakonitz"), jak se také Janu III. z Rožmberka říkalo, uvádí o něm i zajímavou podrobnost z knihy Josefa Havrdy "Švanda dudák" z roku 1931. Rožmberský vladař byl podle ní totiž údajně tím prvním, kdo se postaral o slávu jihočeských a pošumavských dud a dudáků. Když přijel Jan se svou společností z Prahy do Strakonic na hony, poručil ovčákovi Matěji Váchovi z panského dvora v Hubenově u Třebohostic (Hubenov je dnes částí obce Únice /dřive Ounice, německy Aunitz/), aby udělal dudy z 20 kozlovic, 8 píšťal k měchu a tři trouby z plechu. Musili je prý nést čtyři siláci, naložili je na vůz se dvěma páry volů a dovezli na hrad. Když 8 nadymačů foukalo vzduch a 8 dudáků hrálo na píšťaly, vydávalo to zvuk jistě nadobyčejný a sláva dud se roznesla nejen po Čechách. Když nás knihovníky chtěli kdysi ve východním Německu hostitelsky uctít, dávali pro nás v Meiningen operu Jaroslava Weinbergera (uprchl jako Žid před nacisty do USA a zemřel tam v roce 1967) "Schwanda, der Dudelsackpfeifer". Zpět však do Strakonic (osvobozených od nacistů americkou armádou). Jan III. z Rožmberka tam 28. února roku 1532 skonal a byl pochován v rodové hrobce v rožmberském "dědičném" klášteře Vyšší Brod při tržní osadě, jíž udělil pečeť s rodovou růží. Nevím, zda při pohřbu hrály dudy, ale na skotských pohřbech je prý Amazing Grace (píseň ovšem až z 18. století, jež je zejména v americké kultuře ikonou) s "funeral bagpipes" čímsi téměř nezbytným.

- - - - -
* Praha / † † † Tel Aviv (IZR)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z roku 1914
V roce 1965
Pražský "popisní arch" z roku 1915
Jaromír Weinberger (1896-1967) a plakát Alexandra V. Hrsky k premiéře jeho opery v pražském Národním divadle roku 1927 s libretem Miloše Kareše, ještě před Brodovým přepracovánímJaromír Weinberger (1896-1967) a plakát Alexandra V. Hrsky k premiéře jeho opery v pražském Národním divadle roku 1927 s libretem Miloše Kareše, ještě před Brodovým přepracováním

zobrazit všechny přílohy

TOPlist