Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

PETRUS DOLZER

Z okruhu blízkých Adalberta Stiftera: rodina Greiplova ve Frymburku

Nynější (text publikován roku 1921 - pozn. překl.) frymburský hostinec "Zum Hochwald" (tj. "U Hvozdu" - pozn. překl.) byl koncem 17. století v majetku pekaře Caspara Reißnera. Ten zemřel v roce 1699 a poněvadž tu byly ještě malé nezaopatřené děti, provdala se Rosina Reißnerová, vdova po něm, za Antona Greipla z Hořic (Höritz). To s ním přišlo příjmení Greipl sem do Frymburka (Friedberg). Byl místním "Bäckh" (tj. "pekařem" - pozn. překl.) stejně jako jeho předchůdce. Jeho otec byl v Hořicích "bürgerlicher Zimmermeister" (tj. "civilním tesařem", civilním rozuměj na rozdíl od vojenského - pozn. překl.).
Odkdy byla rodina Greiplova usedlá v Hořicích, nedá se doložit; snad pocházela z Mühlviertelu (se Šumavou sousedící část Horních Rakous, zvaná tak prý nikoli podle řeky Mühl či mlýnů na ní a jiných vodních tocích, nýbrž podle "Bühel", tj. staršího výrazu pro kopec, tedy "kopcovitá čtvrť či oblast" - pozn. překl.). Selský vůdce Jakob Greimbl, jeden z hlavních podněcovatelů selského povstání v Mühlviertelu za časů třicetileté války, byl rodem z Reichenthalu v okrese Leonfelden (dnes Bad Leonfelden - pozn. překl.). Byl dopaden roku 1632 právě v Hořicích a odtud pak dopraven do Lince, kde na něm byla vykonána krutá poprava. Příjmení Greimbl a Greipl jsou, zvláště když uvážíme, jak nestejně bývala zapisována do knih, kmenově příbuzná. Skutečnost, že Greimbl uprchl právě do Hořic a hledal tam útočiště, dalo by rovněž usuzovat na příbuznost rodin.
Z manželství Antona Greipla s Rosinou Reißnerovou vzešel syn Martin (nar. 1701, zemř. 1767). Po smrti otcově (1730) převzal jeho dům a provozoval v něm rovněž pekařské řemeslo. Vzal si roku 1730 měšťanskou dceru Juliannu Pernsteinerovou z Frymburka (rodina Pernsteinerova je jednou z nejstarších vůbec ve Frymburku usedlých rodin a Julianna je pratetou proslulého skladatele chrámové hudby Mathiase Pernsteinera /v Kohoutím kříži o něm lze najít text Hanse Hölzla - pozn. překl./).
V tomto manželství se narodilo celkem deset dětí, z toho tři synové: Matthias, Adalbert a Johann, jejichž zásluhou se rod rozvětvil ve tři linie. Linie, založená Johannem Greiplem, vymřela ovšem po meči už v roce 1805 jeho synem Adalbertem.
Matthias získal ve Frymburku mlýn zvaný Marktmühle (nyní čp. 23), ale ani on ještě nedokázal přivést své potomky k opravdovému blahobytu. Adalbert (nar. 1740) nabyl do vlastnictví dům čp. 74, dnešní "Greiplhaus". Jako "měšťanský kupec a obchodník" (v originále "bürgerlicher Handelsmann", vlastně ve významu "civilní", nikoli vojenský - pozn. překl.) se oženil s Annou Clarou Schmidingerovou, dcerou císařského výběrčího cla a frymburského primátora (jeden nevěstin bratr, hezký muž, za něž bývali Schmidingerové obecně považováni, byl pod řádovým jménem Hugo prelátem premonstrátského kláštera Schlägl v hornorakouském sousedství a jako takový koupil roku 1771 statek Cerhonice blízko města Písek, který musel být teprve loni, tedy po 150 letech, zase prodán). Nevěstino věno sestávalo ze tří set zlatých a skříně na šaty z měkkého dřeva, která stojí v domě Greiplových až dodnes. Svou pílí a spořivostí to však dovedl Adalbert Greipl tak daleko, že mohl složit pro každé ze svých dvou ještě nezaopatřených dětí, poté co ty ostatní vybavil věnem, v sirotčí pokladně městečka obnos 18 tisíc zlatých.
Adalbert byl zakladatelem obchodního domu Greiplových.
Jeho syn Matthias (nar. 1771) zdědil dům i obchod. Oženil se s nevlastní dcerou své sestry Theresie Löfflerové z Weißenbachu v Horních Rakousích. Oděv, který měl při vlastní svatbě na sobě, uchovává muzeum v Budějovicích. Ve vestě z bílého hedvábí, bohatě vyšívané zlatem, v kabátě z nejjemnějšího hnědého sukna, v hedvábných punčochách ke kolenům, boty zdobeny stříbrnými přezkami, tak ten vysoký urostlý muž, kterého ještě ve stáří, kdy mu dobrotivou tvář lemoval vlas už docela sněhobílý, považovali za krasavce, kráčel jako mladý ženich k oltáři. Přivedl svůj obchod s plátnem k nevídanému rozkvětu. Z Čech i Moravy přijížděli obchodníci nakoupit je právě u něho. Vídeňské trhy byly jím pravidelně navštěvovány i obesílány. V Pešti i Miláně prospívaly vlastní obchodní pobočky, na které čas od času také dohlížel.
Zděděný obchod rozšířil, své jmění rozhojnil.
Za státního bankrotu 1811 utrpěl ovšem velké ztráty. Na jedné bankocetli v hodnotě pěti zlatých z roku 1800 nachází se následující poznámka: "Anno 1811 v den 15. března vyšel nový zlořečený finanční patent, kterým se hodnota této bankocetle snížila až na 12 krejcarů (dříve 60 krejcarů) vídeňské měny; směnit se tato bankocetle dala (do konce ledna 1812 - pozn. překl.) za 1 zlatý vídeňské měny a i tak přijít o majetek svůj i svých dětí."
Matthias Greipl náležel k oněm vzácným lidem, o nichž se mluvilo jen v dobrém. Laskavost a ochota pomoci bližnímu byly základními rysy jeho charakteru. Denně bylo "pantátu" (v originále "Hausvater" - pozn. překl.) možno spatřit klečícího vykonávat ranní modlitbu. Zlé pomluvy nestrpěl. Zapomněl-li se kdo v hovoru s ním tak dalece, že příkře soudil o někom nepřítomném, uťal rázem jeho řeč slovy: "Wir sind alle schwache Menschen." (tj. "Jsme všichni slabí lidé." - pozn. překl.) Jeho dobročinnost ve prospěch chudých neznala vůbec mezí. Nečekal přitom, až přijdou za ním, nýbrž sám potřebné vyhledal.
Adalbert Stifter mu zbudoval památník nad jiné trvalejší tím, že v knize "Die Mappe meines Urgroßvaters" (1841, český překlad Ladislava Hegera v edici "Světová četba" nese titul "Z kroniky našeho rodu", v novém svém vydání v Horní Plané 2002 pak "Paměti mého pradědečka" - pozn. překl.) propůjčil právě povahové rysy velkého frymburského obchodníka s plátnem Matthiase Greipla postavě laskavého, jemnocitného plukovníka (v originále "Obrist" - pozn. překl.).
Stifter se často objevoval v domě Greiplových, poněvadž ho se synem Matthiase Greipla pojilo blízké přátelství. Tady poznal i Fany (v originále "Fanni" - pozn. překl.), v roce 1808 narozenou nejmladší Greiplových dceru, do níž se zamiloval. Podle rodinného podání se ta malá milostná historie, která se stala proslulou, odehrála takto:
Stifterův cit nezůstal neopětován. Fanyni rodiče shledávali však manželství se Stifterem málo žádoucím, poněvadž nemohl zajistit dceři nijakou zajištěnou existenci. Tehdejší ministr Baumgartner, rodák z Frymburka (je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), se Stiftera ujal a chtěl mu opatřit učitelské místo v Praze. K tomu bylo ovšem nezbytné předložit doklad o konkurzní zkoušce. Její písemnou část složil Stifter s dobrým prospěchem, k ústní její části se ale nedostavil. Prostě na to zapomněl (v originále zní věta: "Er hatte es vergessen." - pozn. překl.).
To bylo na Fanyna otce přece jen už trochu mnoho. "Er könnte auch einmal vergessen, daß er eine Frau hat." (tj. "Mohl by také jednou zapomenout, že má nějakou ženu." - pozn. překl.) Tím se Stifterovy naděje obrátily vniveč.
I Fany sama, hluboce uražena, se od něho odvrátila.
Zdálo se, že Stifter došel u své pozdější choti Amalie Mohauptové zapomnění, když však se v roce 1835 na svatbě svého přítele Dr. Schillera, který si bral Marii Blechingerovou, s Fany opět uviděl, probudila se v něm stará láska a ucházel se dokonce opětovně i o její ruku. Fany byla ovšem zraněna ve svých citech přespříliš, než aby jeho úsilí mohlo dojít naplnění.
Následujícího roku se vdala za kamerálního tajemníka Josefa Fleischanderla ve Welsu. Zemřela však už po třech letech manželství krátce po porodu svého dítěte.
Byl to chlapec jménem August a babička si ho vzala k sobě do Frymburka. Brzy tu umřel i on a byl pochován vedle tak řečených modrých kostelních dveří. Železný kříž označuje ten hrob Fanina dítěte.
Ve Stifterových básních žije ovšem památka Fany Greiplové dál. Jako by zůstala podle slibu, které jí dal (v dopise z 20. srpna 1835 - pozn. překl.), nevěstou jeho idejí ještě dlouhý čas poté, co spočinulo její tělo v chladné zemi.
Matthias Greipl zesnul roku 1856 v pokročilém věku (85 let - pozn. překl.). Jeho syn a dědic, pokřtěný rovněž jménem Matthias, přežil ho o pouhých pět let. Příčinou jeho smrti dne 1. června 1861 se stal tyfus. Byl od roku 1841 ženat s Annou Pachnerovou, šlechtičnou von Eggendorf, která pocházela z Krumlova a byla mu chotí stejně oduševnělou jako dobrosrdečnou.
Už za života svého otce vedl plátenický závod, o němž článek, zabývající se průmyslem v Čechách a zveřejněný 1844 na stránkách alamanachu "Libussa" sděluje, že "zhotovuje plátno všeho druhu, obyčejné i jemné stolní prádlo, cvilink, grádl apod., zaměstnává několik stovek tkalců a provozuje rozsáhlou obchodní činnost v tuzemsku i Itálii."
Dostalo se mu vynikajícího školního vzdělání. Navštěvoval nižší střední školu (Hauptschule) v Linci a absolvoval reálku polytechniky ve Vídni; ovládal také češtinu, maďarštinu a italštinu kromě své mateřské řeči německé. Nezdědil jen otcův obchod, nýbrž i jeho skvělé charakterové vlastnosti. Podle svědectví vlastní rodiny udržoval pohostinný dům, v němž se setkávali zástupci inteligence z celého širokého okolí. V bouřlivém roce 1848 velel frymburské národní gardě, která tu tenkrát jako jinde vznikla.
Zanechal čtyři děti: dcery Franzisku, kterou si později vzal knížecí schwarzenberský správce Bezecny, a Luisu, provdanou za pana Leopolda Tröstera, tehdejšího majitele Löfflerovy usedlosti ve Weißenbachu (je to tchyně pana Dr. Franze Hoffmanna, obvodního lékaře ve Frymburku) a dva syny Gustava a Rudolfa.
Rudolf zemřel v mladém věku jako frymburský poštmistr. Z obou dcer působila jedna rovněž jako poštmistrová v rodné obci, ta druhá, autorka záznamů, podle nichž vznikl tento můj příspěvek, jako zdejší učitelka.
Gustav se stal dědicem otcovského domu. Obchodu s plátnem se vzdal, poněvadž se při rozvoji bavlnářského průmyslu prostě přestal vyplácet. Hospodaření na rodné hroudě nabízelo mu dostatečné pole působnosti. Budova, která "všechny převyšuje" a rozlehlé vnitřní prostory, které v sobě skrývala, to vše i nadále poskytovalo svědectví o rozsahu někdejších obchodních aktivit rodiny. Gustav Greipl zaujímal po celá desetiletí čestnou funkci frymburského starosty. Nyní je to stařec nejen letitý, nýbrž i požívající vysoké vážnosti. Dva synové mu zemřeli, jedna dcera zůstala při něm, aby o něho mohla pečovat. Tři ze synů si vyvolili povolání lesníka a našli své působiště daleko, daleko odsud. Také ostatní členové Greiplovy rodiny, vnuci a pravnuci, dlí v krajích velice vzdálených, kde namnoze dosáhli významných postavení. Vždy znovu je to však, zejména o prázdninách, táhne nazpět do idylického místa, kde stála kolébka jich samých i jejich rodičů. To domov, ta Šumava plná krás, je nepřestává vábit bez ustání.

Festschrift zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krummau (1921), s. 59-63

Jak autor textu hned při titulu pod čarou poznamenává, byly mu jeho podkladem záznamy slečny Fanni Greiplové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Nesmí tu ovšem chybět v nijakém případě také on, poslední frymburský německý děkan Petrus Alois Dolzer. Narodil se 4. července 1873 v nedalekých Hrušticích (Wadetstift), dnes zmizelých pod hladinou Lipenského jezera. Zřekl se zděděného otcovského statku "Böhm in der Stift" a věnoval se studiím. Stal se v hornorakouském Schläglu premonstrátem a jako takový v roce 1918 farářem a děkanem své domovské frymburské farnosti. Záznamy knih farní kanceláře nebyly mu mrtvou literou, nýbrž materiálem vlastivědné práce, kterou známe v knižní podobě pod titulem "Geschichte und Geschichten um Friedberg" (tj. "Historie a děje kolem Frymburka") jako první větší dílo o Frymburku vůbec sepsané. Dolzerova historická divadelní hra "Im Banne des Hochwalds" (tj. "V zakletí hvozdu"), ve Frymburku roku 1935 uvedená tamním katolickým spolkem mladých, se podle informace Jana Račáka z Regionálního muea v Českém Krumlově dochovala v rukopise. Psal i do dětských časopisů a stal se autorem i jiných divadelních kusů. Od data svého vysídlení 28. listopadu 1946 byl převorem kláštera ve Schläglu a zemřel 5. ledna 1948 v lineckém špitále milosrdných sester. V Linci však pochován není: jeho hrob najdeme při schläglském klášteře na božím poli, zvaném krásně "Maria-Anger", tj. "u Panny Marie na paloučku". Matka Boží rozestírá svůj plášť nad každičkou šumavskou travou - vždycky se v tom hřejivém rouchu země znovu zazelená i díky kostem svých mrtvých.
- - - - -
* Hruštice / Frymburk / † Linec (A) / † † Schlägl (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko