Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES ZYRILL FISCHER

Hitler a Rakousko

Vedle Židů není nic předmětem větší Hitlerovy nenávisti nežli Rakousko a Habsburkové. Tato často jen renegátská zášť mu upírá nejen jakýkoli věcný pohled na velikost a význam starého Rakouska, nýbrž nedá mu ani v nejlehčích konturách zahlédnout poslání Němců ve starém Rakousku. Tato zášť ho činí zcela neschopným přiznat habsburskému domu alespoň ten nejprimitivnější ohled. Znovu a znovu poplivává a špiní tím nejsprostším způsobem i ty nejšlechetnější z Habsburků a ono Rakousko, které po tisíciletí tvořilo dějiny světa, zajišťovala německému národu uznání a vliv, za nepředstavitelných obětí na krvi a statcích zadržovalo mongolské a turecké nájezdy na německou zemi. Zato bylo právě toto Rakousko z týlu vždy opět zákeřně napadáno "německými" knížaty nebo alespoň diplomaticky těžce poškozováno. To, čeho Rakousko dosáhlo v umění a v kultuře, Hitler nevidí a zalhává to. Hýří jen stupidním obdivem vůči Bismarckovi, nekritickým zbožňováním Pruska a zmírá přímo uctíváním Hohenzollernů. Bedřich přezdívaný "Veliký", náležitě známý pruský král, přítel Francouzů a sok Habsburků, který činil všechno pro to, aby Rakousko zničil, je Hitlerovou modlou, vynášeným "německým vládcem" ("deutsche Herrscher").
I okruh Hitlerových přívrženců je zcela v zajetí stejné psychózy a bez únavy Rakousko napadá a špiní. Velikost rakouské myšlenky mu přitom nikdy ještě nevyvstala ani pouhým zásvitem.
Hitler také nikdy nepochopil, že dějiny Rakouska v žádném případě nelze vysvětlit rčením: Ať jiní vedou války, ty, šťastné Rakousko, se vdávej ("Bella gerant aliis, tu felix Austria nube" v latinském výroku připisovaném Matyáši Korvínovi pokračuje ovšem slovy "dat tibi regna Venus", tj. neboť tobě Venuše dává říše, které jiným dává Mars, což vysvětluje i "vdávání", nikoli "ženění" - pozn. překl.). Jen "sevdávané" Rakousko by za celá staletí přece nikdy nedokázalo obstát samo proti i těm nejsilnějším nepřátelům. Když Hitler ve své knize "Mein Kampf" (s. 745) počítá Rakousko ke státům "penzionovaným světovými dějinami" ("zu den weltgeschichtlich pensionierten Staaten"), dokazuje tím jen, ze se ze světových dějin ničemu nenaučil. Práce "Mein Kampf", tato bible národního socialismu, bude tu často ještě citována. Jde přitom vždy o citace z jejího už 7. vydání (65. až 84. tisíc nákladu) v roce 1931, dva díly v jediném svazku, jak ho vydalo nakladatelství Franz Eher Nachf. v Mnichově (München).
Ve smyslu skutečných rakouských dějin, které se odvíjejí jen na pozadí celých staletí, velmi málo (v originále "herzlich wenig" - pozn. překl.) znamená, že staré Rakousko bylo krejčími mírové smlouvy z řad svobodných zednářů rozpáráno zeměpisně na jednotlivé své "součásti". To představuje ve smyslu skutečných rakouských dějin nanejvýš pouze mučivé přechodné stádium. Ti mistři látání u svých poradních stolů koneckonců seděli stejně jen "mezi dvěma židlemi" ("zwischen die Stühle") toho, co má Bůh napříště ve svém úradku. Přinejmenším budou ty domýšlivé trošky smeteny ze světa samou polohou Podunají, jak ji sama příroda vykreslila, znemožněny všemi těmi hospodářskými danostmi velkého Rakouska, po jehož plných hrncích a svobodách se už dnes tajně i zjevně stýská národům "vykoupeným ze žaláře národů". Dala by se snad vytvořit budoucí Panevropa či "Spojené státy evropské" jinak, než navázáním na šťastnou tradici pomlouvaného starého Rakousko poté, až ve slepé uličce jednou skončí všechen ten politický nerozum a národní šosáctví? Když Hitler tak rád tupí rakouský "konglomerát národů", dokazuje tím jen svou neschopnost pochopit tu velkou myšlenku podunajského soustátí a ne to snad, že by byla nějak vnitřně neoprávněná. Jinak by se totiž nemohla po celá staletí osvědčit jako nezdolná. Právě ve století, kdy myšlenka "spojených národů" spojuje celé kontinenty, lze sotva vydávat myšlenku starého Rakouska za "přežitou a vnitřně nemožnou".
Hitler však, jak sám říká, cítil už dávno "hluboký odpor vůči rakouskému státu" (s. 14).
Nemohl ze své rasově politické žabí perspektivy nikdy pochopit ani velkorakouskou ani skutečně velkoněmeckou myšlenku. Proto špiní a ostouzí "státní mumii" a "nemožný habsburský stát". Má dokonce v sobě tu neomalenost, že viní rakouský císařský dům (s. 709) z "padoušství křivopřísežné zrady".
Císařskému domu vůbec platí Hitlerova chorobná zášť zejména.
Znovu a znovu soptí nad "rozloženou" (s. 9), "zvrácenou" (s. 163) a "línou dynastií" (s. 573). Znovu a znovu lže o tom, že Habsburkové toužili prý jen po poslovanštění Rakouska (zejména prý následník trůnu František Ferdinand d'Este, jehož smrt shledává jako blahodárnou, o to usiloval), znovu a znovu tvrdí, že císařský dům utlačoval Němce (s. 13, 118 atd.) a chtěl provozovat protiněmeckou politiku.
Přitom tento člověk, který se nemohl dočkat rozpadu Rakouska, žil po pět let ve Vídni a musel tedy téměř každodenně číst a slyšet, jak neněmečtí národové bez přestání reptají proti upřednostňování Němců, kterým jsou k dispozici vždy ta nejlepší a nejvlivnější postavení, krátce, že se v Rakousku provádí "germanizace" shora. Skutečně byli rakouští Němci ve starém mocnářství vůdčí silou. Ovšem nějakou stupidní a šílenou národnostní politiku si nemohlo Rakousko dovolit už z toho důvodu, že bylo na to až příliš veliké, navíc pak mělo staletou zkušenost, moudrou zkušenost, která rasově omezeným evropským národům až dodnes stále chybí.
A stejně jako Hitler háže bláto na Habsburky a na Rakousko, tak ostouzí přirozeně i metropoli této říše, Vídeň, která k zlosti určitých rasově patentovaných Němců byla a je nesporným průsečíkem a středem evropského dění, která přese všechno je až dosud i nadále skutečným srdcem střední Evropy a čerpá své nejlepší životní síly ze západu i z východu, ze severu i z jihu. O této Vídni, v níž Hitler prodělal svou prvou životní školu (byl ovšem podle mnohých znalců žákem velmi nepoučitelným), píše ve své knize Mein Kampf tato slova (s. 135):"Mně se to obrovské město jeví jako ztělesnění krvesmilstva." To může ovšem říci jen člověk, který na Rakousku vidí jen to špatné, navíc se všemi "příznaky ochablosti", které si vemlouvá s veškerou "vnitřní prázdnotou tohoto státu a nemožností ho zachránit", posedlý fixní ideou, že toto Rakousko "může znamenat jedině neštěstí pro německý národ". "Jsem přesvědčen, že tento stát musí každému skutečně velkému Němci klást stejné meze a překážky, jako je naopak podnětem každému neněmeckému zjevu" (s. 135).
Přitom zrodilo právě Rakousko tolik velkých básníků, umělců, vojevůdců, státníků, vědců a vynálezců světového jména a mělo přitažlivou sílu i pro mnohé význačné Němce "říšské" (jako byli třeba Adam Müller, Theodor Billroth, Kasper von Zumbusch, Karl Vogelsang atd.). Hitler to nikdy nevzal na vědomí. I když pak přesídlil do Mnichova (München), jeho zášť nepovolila: "Je mi zle, když se jen ve vzpomínce ohlédnu na ten rasový Babylón" (s. 138).
Vidíme, že Rakousko od Hitlera může očekávat všechno, kromě spravedlnosti nebo alespoň shovívavé blahovůle. Zná jen nenávist a pomluvu pro tuto zemi, která byla po staletí dílnou německého ducha, bojovou výspou na předsunuté a ohrožované pozici, oplodňující vždy přesto umělecky a kulturně celý německý národ.
Všechno to pruské a hakenkreuzlerské převracení dějin nemůže z historie podvodně vymazat rakouské zásluhy. Rakousko je a také zůstane ohniskem evropských a německých dějin.

Třetí říše a Třetí internacionála

Národní socialismus a komunismus jsou vzájemnými protipóly. Čím více se však zvedá hospodářská nouze, tím přitažlivější se právě ony stávají pro všechny nespokojené. Není přitom nijak vzácné, že přívrženci jednoho směru náhle přebíhají k tomu druhému. Radikalismy se dotýkají i v politickém životě. Skutečně mají národní socialismus a komunismus vedle mnohého, co je odděluje, také lecjaké styčné body.
Národní socialismus stejně jako komunismus silně zdůrazňují vůdcovský princip. Vůdcovo mínění rozhoduje s "neomylností". Zatímco však národní socialismus staví až s dětinskou naivitou na odiv čistě personální vlastnosti svého Vůdce, je ze Stalina učiněna zosobněná idea bolševismu. Jeho čistě osobní vlastnosti se zdají bezvýznamnými před touto ideou, kterou činí tělem.
Je tedy knížecí nepřístupnost obou vůdcovských typů přece jen vyrostlá z rozdílných motivů: u národního socialismu z pýchy a panské nadřazenosti, u bolševismu ze strachu, že by mohlo při bližším styku vystoupit i to lidské a idea tak dojít škody. V každém případě nemají představitelé a přívrženci obou "ismů" nijaké právo pomlouvat a osočovat císaře a krále, neboť ani ti neznají větší odstup a nedotknutelnost.
I myšlenka výběru "kádrů" (v originále "der Auslese/Siebung/-Gedanke" - pozn. překl.) je komunismu a národnímu socialismu vlastní společnou měrou. Do nejvyššího bolševického vedení mohou se dostat jen ti naprosto spolehliví, jejichž počet je navíc po dlouhý čas stejný. Jejich životní styl je až řádově přísný. Podobným způsobem chce školit svou vůdcovskou vrstvu národní socialismus na principech "německého řádu" a učinit z ní nositele tradice. Také tím se bolševismus a národní socialismus velice přibližují, že oba - alespoň pokud bereme v úvahu nejvyšší vedení - jsou stranami téměř bez účasti žen (v originále "frauenreine Parteien" - pozn. překl.), podobně jako je tomu u italského fašismu.
Příbuzné jsou si národní socialismus a komunismus i v tom, že vyžadují, resp. vynucují si naprostou a "slepou" poslušnost ("Kadavergehorsam").
Stalin stejně jako Hitler vědí, že větší spory ve straně o další vlastní směřování oslabují její jednotu i vyhlídky na úspěch. Proto jejich bezohledný postup proti "bakteriím rozpadu" ("Spaltpilze"). "Ideová vzpoura" mnohých bolševiků je ovšem mnohdy potlačena ještě radikálněji nežli "osobní odpor" u národních socialistů. Systém náhubků (Maulkorbsystem) je ale oběma směrům společný. Hitler stejně jako Stalin jsou neomylní a jejich "Sic volo, sic jubeo" (tj. "Tak chci a tak rozkazuji", také v úplnosti "Hoc volo, sic jubeo, sit pro ratione voluntas", tj. ještě dodáno "za důvod budiž vůle" - pozn. překl.) dělá to největší bezpráví právem a řeší tak nejjednodušším způsobem i nejspletitější problémy.
Rovněž ve své agitační práci vykazují obě strany mnohý společný rys. Lidi nelze nikdy ponechat v klidu, zní prvá a základní myšlenka. Veřejnost je oběma stranami stále udržována v napětí a bez oddechu "bouřlivými shromážděními" a hlučnými manifestacemi, kde se stále obrací pozornost právě jen k programu "jediné" strany, který také jediný má být předmětem veřejné "debaty".
Psychologicky chytře promyšlená a metodicky většinou velmi dobře vedená propagační práce slovem, masovými parádami a tiskem nutí totiž veřejnost stále znovu se zabývat problémy, které jim strana předestírá. Této tvrdošíjně sledované drtivé a únavné politice agitace podléhají nakonec natrvalo široké vrstvy. Obě skupiny vlastně vydávají málo hesel, ta jsou však formulována tak a opakována tak často, že se stanou samozřejmými i těm nejprostším a i těm nezapomnětlivějším se stanou nezapomenutelnými.
Na obou stranách se pracuje bez rozpaků s černobílou manýrou, která si pro sebe samu činí monopol na všechno dobré a ušlechtilé, protivníka však označuje za soubor veškeré špatnosti. Co oběma skupinám chybí v tisku, vynahrazují si mluveným slovem. Hitler si cení váhy slova zvláště vysoko a vždy zdůrazňuje, že nikoli páni od pera, nýbrž silný řečník může strhnout lavinu dějin. Už vnější rámec každého většího hakenkreuzlerského shromáždění prozrazuje skvělou režii, okázalou až do toho nejjemnějšího promyšleného detailu.
Národní socialismus a komunismus mají styčné body i v tom, že oba prohlašují za nezbytné přechodné stádium na cestě za svými konečnými cíli bezohlednou diktaturu, ovšem diktaturu s rozličnými přívlastky. Společné je ovšem té rasové stejně jako té třídní diktatuře ("der Rassen- wie der Klassendiktatur, že se "kutálejí hlavy" ("Köpfe rollen" a že mají být odstraněni "nepřátelé lidu" ("Volksfeinde"). Nezbytnou přípravnou prací k ustavení této diktatury je na obou stranách uvolněna cesta přísné militaristické výstavbě. Tady se nacionalismus a internacionalismus setkávají na stejném základním zákoně, jímž je "uchopení moci" ("Machtergreifung").
Je také velmi pozoruhodné, že bolševici spatřují v Hitlerovi toho, kdo připravuje a razí cestu jim samým. To bylo na plenárním zasedání výkonného výboru Komunistické (Třetí) internacionály (Eksekutivnyj komitět Komunističeskoj Intěrnacionaly = EKKI) které se konalo 15. prosince 1931 v Moskvě, otevřeně řečeno, jak vyplývá ze zprávy, kterou přináší "Der gerade Weg" (tj. "Přímá cesta", list vydávaný 1930-1933 katolickým odpůrcem nacismu Fritzem Görlichem, zavražděným v roce 1934 nacisty v koncentračním táboře Dachau - pozn. překl.) v Mnichově (München) v č. 4 z 24. ledna 1932.
Manuilskij, který z pověření Stalinova toto zasedání vedl, prohlásil doslova, že bolševici přirozeně s Hitlerem žádnou dohodu neuzavřou (roku 1939 se tomu tak ovšem stalo dokonce včetně rozdělení Polska na nejvyšší státní úrovni - pozn. překl.) ani s ním nehodlají tajně vyjednávat, že však chtějí využít jeho nechtěnou pomoc. "Necháme Hitlera jít jeho cestou, ale vzužijeme všechno to, co nám svým vítězstvím nad buržoasním státním aparátem poskytne.
Když Hitler skutečně dobude moci, především můžeme očekávat rozbití sociálně demokratického policejního aparátu a Brüningova aparátu státního (rozuměj Výmarské republiky, jejímž byl katolický politik Heinrich Brüning /1885-1970/ říšským kancléřem v letech 1930-1932, po nástupu Hitlerově emigroval do USA - pozn. překl.).
Poté však - doufají bolševici - nastane ve Třetí říši slabé období prozatímní vlády, asi tak jako tomu bylo v Rusku v případě vlády generála Kornilova (předcházející výbuchu bolševické revoluce v listopadu 1917 - pozn. překl.). "Snad je i Hitlerovi souzeno," míní Manuilskij, "aby sehrál ve věci německé revoluce právě roli Kornilova. V současném časovém úseku německé revoluce je tedy Hitler naším - i když bezděčným - nepochybným spojencem (v originále "unzweifelhafter Bundesgenosse" - pozn. překl.)."

Především je asi třeba říci, že dvě kapitoly z brožury Nazisozi, která je vlastně jen autorovým výtahem z jeho vlastní knihy Die Hakenkreuzler (tj. také vlastně "nacisté"), pocházejí jako ona z roku 1932 a na rozdíl od své zkrácené verze sestávající z téměř 330 stran. Jejich pisateli bylo tehdy čtyřicet let. Nejenže je rodákem ze Šumavy, ale oba vybrané texty se jí hluboce dotýkají už v tom, že byla postupně "navštívena" všemi režimy, o kterých se v nich pojednává. Schwarzenberg "im Böhmerwald", kde 12. července 1892 Zyrill Fischer poprvé spatřil světlo světa, leží už v Rakousku, i když vedle bezprostřední blízkosti české hranice představuje i sám přechod do Bavorska, který tu ovšem dnes téměř nezaregistrujete. V 18 letech vstoupil roku 1910 do františkánského řádu, respektive do jeho tyrolské provincie sv. Leopolda. Už jako mladému knězi mu bylo jasné, jakým nebezpečím nejen snad pro katolickou církev je marxismus a jeho ateistická ideologie. Shromažďoval tiskové výstřižky na toto téma a intenzívně studoval práce Marxe, Engelse i Lenina. Stal se svými početnými články a přednáškami znám natolik, že ho kardinál Friedrich Gustav Piffl povolal do Vídně. Novým Fischerovým bydlištěm se stal zdejší františkánský klášter. Narůstající národní socialismus se postupně stává převažujícím tématem jeho práce, která spočívá nejen v rozboru základních děl hnutí, jako je Hitlerův "Mein Kampf" či Rosenbergův "Mýtus XX. století", nýbrž i v osobní účasti na nacistických shromážděních, která navštěvoval v civilním převleku. Ve své zmíněné už obsáhlé knize o nacistech odhaluje nejen jejich proticírkevní záměry a rasistickou povahu tzv. "pozitivního křesťanství" Třetí říše, která má křesťanský pouze falešný vnější nátěr, nýbrž zabývá se národně socialistickým hnutím ve všech jeho "totalitních" souvislostech. Vyvolal tím tak prudkou nenávist představitelů i přívrženců hnutí, že ve stovkách dopisů mu bylo přímo vyhrožováno smrtí. V práci ovšem dále pokračoval. Měl dokonce tajné telefonní spojení do úřadu říšského kancléřství v Berlíně. Ocitl se zároveň samozřejmě na seznamech gestapa jako podezřelá osoba. 12. března 1938, v den "anšlusu", tj. připojení Rakouska k Hitlerově říši, spálil páter Fischer všechny podklady, které by mohly poškodit jeho samého i informátory, s nimiž byl ve styku. Hned nazítří stáli už důstojníci gestapa v jeho bytě ve druhém poschodí kláštera. Marně ovšem: františkánský kněz už byl na útěku. U Frauenkirchen v rakouské zemi Burgenland překročil hranice do Maďarska a odtud se mu pak podařilo emigrovat do USA. Tam pomáhal jinému významnému reprezentantovi rakouského exilu, jímž byl pražský rodák a spisovatel německého jazyka Franz Werfel, když pracoval na románu Das Lied der Bernadette (Píseň o Bernadettě). Werfelova kniha měla opravdu výjimečný ohlas a stačila se už roku 1944 stát předlohou rovněž výjimečného hollywoodského filmu. Páter Zyrill Fischer zemřel v Kalifornii 11. května 1945 a dožil se tak pádu národního socialismu, který ovšem byl zároveň předehrou vstupu Rudé armády dokonce i do rodných míst Fischerových v budoucí sovětské zóně Rakouska a do Werfelovy rodné Prahy.

Páter Zyrill Fischer O.F.M. - kněz proti hákovému kříži
Karl Lugmayer

"Kněz není jen zvěstovatelem Božího slova a poskytovatelem svátostných milostí, nýbrž je také ochráncem a obhájcem duchovních a zejména náboženských statků, náležejících všem. Z vysoké strážní věže - a přese všechny pokusy obletět svět a přes pestrobarevné Internacionály, které si ho chtějí podrobit, je kostelní věž stále ještě vartou věru výsostnou a její zvony mají nade vší honbou a záští světa také dosud co říci! - tedy z jejího vysokého cimbuří je knězi sledovat výhledem obzor, zda a odkud hrozí nepřítel jeho stádci. To náš lid navzdory všemu svému laickému naladění čeká od duchovenstva a ptá se svým způsobem: Custos, quid de nocte? (tj. "Strážný, co bylo v noci?" /Izaiáš 21, 11/ - pozn. překl.) Rýčem a mečem má konat svůj úřad!"

Těmito větami uvádí P. Zyrill Fischer O.F.M. 1928 ve čtvrtletníku s názvem THEOLOGISCH-PRAKTISCHE QUARTALSCHRIFT (vycházel v Linci) svůj článek o tehdejším sociálně demokratickém dětském hnutí - a tato slova byla i vůdčím motivem jeho misijního působení.
P. Zyrill (Johannes) Fischer vyrostl v Horním Mühlviertelu (rodný Schwarzenberg mívá však dodnes přídomek "im Böhmerwald", tj. "na Šumavě" - pozn. překl.). Dne 12. července 1892 v pět hodin ráno se narodil a už ve 12 hodin v poledne ho dali jeho rodiče, Josef Fischer a Theresia, rozená Hauerová, pokřtít ve farním kostele sv. Jana Nepomuckého (i to zasvěcení svědčí o blízkosti místa Čechám - pozn. překl.) - nikoli jménem patrona kostela, nikoli jménem sv. Jana Gualberta (Giovanni Gualberto), jehož svátek se toho dne světil, nýbrž jménem mučedníka a vyznavače sv. Jana Křtitele (Johannes der Täufer). Byl prvné z osmi dětí, z nichž čtyři časně zemřely. Jeho rodiče se spokojili s nejprostšími dary života. Temný "hvozd" ("Hochwald") Adalberta Stiftera to byl, na jehož pokraji chlapec vyrůstal daleko od rušných dopravních cest okolního světa. Jeho zvídavost ho jistě často poháněla k břehům Plešného jezera (Plöckensteiner See), kde mohl usednout na kulatém žulovém balvanu, ponořit bosé nohy do chladné vody a zasnít se nad třpytícími se vlnami té jinak "zkamenělé slzy" ("versteinerte Träne") Stifterovy.
Navštěvoval jednotřídní obecnou školu v Hinteranger, později dvojtřídku v rodném Schwarzenbergu. Nadaný hoch směl odtud přijít do diecézního chlapeckého semináře Kollegium Petrinum v linecké čtvrti Urfahr. Johannes dne 25. srpna 1910 osmnáctiletý vstoupil do františkánského kláštera Pupping (kus na západ od Lince při jižním břehu Dunaje - pozn. překl.), náležejícímu hornorakouské řádové provincii sv. Leopolda, kde také přijal řádové jméno Zyrill (Cyril). Poněvadž ho hned v prvém roce teologicko-filosofického studia na řádovém učilišti v solných lázních Bad Hall postihlo vážné plicní onemocnění, musel přerušit na celý rok školní zaměstnání a zotavoval se ve františkánském klášteře v Kaltern (leží na jihozápad od jihotyrolského Bolzana /Bozen/ a má dnes italské jméno Caldaro - pozn. překl.). Léčení bylo natolik úspěšné, že později všem následkům odrostl. V té době přečetl prý všechno, co mu přišlo do rukou, a využil příležitosti zejména k tomu, aby se mohl zamyslet nad složitými otázkami života, víry a poznání.
Dne 15. května 1918 byl spolu se šesti dalšími františkány před oltářem jezuitského kostela Canisianum v tyrolském Innsbrucku vysvěcen tehdejším světícím biskupem Dr. Sigismundem Waitzem na kněze. Primice v rodném Schwarzenbergu dne 23. května 1918 přes všechnu nouzi posledního roku první světové války stala významnou místní událostí.
Z františkánského kláštera v Enns (kus na východ od Lince, česky se významnému vodnímu toku téhož jména dodnes říká Enže - pozn. překl.) byl jako "excurrens" ("missionarius excurrens" byl opakem "usedlého" - pozn. překl.) vyslán do Sankt Valentin na "západní dráze" (Westbahn). Jako katecheta přišel u svých školáků brzy do styku s protináboženskými metodami volnomyšlenkářského austromarxismu.
Ze zkušeností, jež přitom získal, zrodila se roku 1923 během studií sociologie na univerzitě v Innsbrucku i jeho první knížka pod titulem "Die Kinderfreunde-Bewegung". Obracel se v ní právě proti volnomyšlenkářství tehdejší rakouské sociální demokracie, která se chystala k úderu proti křesťanskému světovému názoru a bojovala především o samu duši dítěte. Kardinál Piffl poznal ojedinělou cenu P. Zyrilla Fischera pro církevní působení v oblasti péče o mládež. Tak byl P. Zyrill na opakovanou prosbu předsedy "Katholische Schul- und Erziehungsorganisation für Österreich" hraběte Rességuira a kardinála uvolněn pro spolupráci s touto institucí, pro budoucnost katolicismu v Rakousku tak vysoce významnou.
25. září 1924 započal ve Vídni činnost, která se stala opravdovým životním úkolem. Podněcován tou nejhlubší duchovní starostí o děti a mladistvé vystupoval proti každé protináboženské agitaci jim určeným. Konal tak práci prostřednictvím horlivé a burcující publicistické aktivity, zabýval se pořádáním obsáhlé sbírky novinových výstřižků na dané téma, shromažďoval ve své osobní knihovně úplná vydání děl Karla Marxe, Friedricha Engelse, Augusta Bebela, Victora Adlera, Lva Trockého a Vladimíra Lenina. To se muselo odrazit v podložené přesnosti vybraných citací a v cílené ostrosti jeho formulací vlastních.
Franz Werfel líčí duchovní zjev P. Zyrilla následujícími větami:
"Aby mohl potírat svého ateisticko-materialistického protivníka, je veskrze nutné, aby dokázal přijmout a vstřebat jeho argumenty. Páter Zyrill to činí maximální měrou. Sílu své víry, svého umění přesvědčovat jiné, vědomě stvrzuje na kovadlině respektu vůči soupeři. Rozumí argumentům marxistických dělníků a umí v diskusích vystupovat tak, že mu rozumějí. Více než to: dělníci si ho začínají cenit, ba mít ho rádi, když vidí, že se nespokojí polemickými výpady, ale umí přejít k činu tím, že vyvolává v život rakouské hranice daleko překračující organizaci k ochraně ohrožených proletářských dětí… Publikace Zyrilla Fischera mají téměř vesměs jediné téma, které je ovšem velkým tématem naší doby: náboženství a politické podoby nenávisti vůči němu…"
Při tolika článcích a přednáškách, v nichž odhaloval hrozící nebezpečí a radil, jak je lze překonat, není ani divu, že ho i v zahraničí považovali za fundovaného "specialistu" (v originále "Fachmann" - pozn. překl.). Jeho "serafický valčík ve službě dítěti" nesl mezitím tak bohaté plody, že v něm začalo být spatřováno přímo "ohrožení socialistických dětí" vůbec. Stačilo vyslovit pouhé jméno pátera Fischera, aby se stupeň "popovy" známosti projevil.
Když se roku 1927 začala už zřetelně projevovat povaha národního socialismu včetně jeho nepřátelství vůči náboženské víře, pochopil P. Zyrill, oč větší nebezpečí než kdykoli předtím nyní nadchází. Znovu se postavil problému tváří v tvář se vší svou obvyklou důkladností: bylo pro něho samozřejmé, že se chtěl poučit o ideologii nacismu zblízka. Mnohokrát navštívil Německo, aby na místě studoval záměry a motivy hnutí. Samozřejmě se mnohokrát doslova prokopával Hitlerovou knihou "Mein Kampf", vedle mnoha titulů aktuální stranické "literatury" zejména pak i základním dílem papeže nacistické ideové převýchovy davů Alfreda Rosenberga "Mythos des 20. Jahrhunderts". I tu ho vedla hlavní zásada: "Chceme-li porozumět úplně nějakému velkému hnutí, musíme znát jeho duchovní hybné síly, celý jeho ideový svět!"
Páter Zyrill vskutku rozpoznal obrovské ohrožení, jehož mračna se začala stahovat nejen nad Evropou, nýbrž nad celým světem. V mnoha novinách a časopisech se objevily jeho články zaměřené proti nacistické ideologii. Mnozí se ovšem domnívali, že jeho varovná slova přehánějí. A znovu to byl kardinál Piffl, který správně odhadl všechnu sílu národního socialismu a pověřil P. Zyrilla, aby proti rostoucímu vlivu hnutí sepsal knihu srozumitelnou těm nejširším kruhům. Když o Velikonocích 1932 vyšla, měla téměř 330 stran a název "Die Hakenkreuzler". Byla to v Rakousku prvá kniha podobného zaměření a pochopitelně vyvolala spolu se svým zkráceným vydáním pod provokativním titulem "Die Nazisoci" (tj. vlastně "nacističtí socani" - pozn. překl.) bouřlivě nenávistnou reakci. Ve stovkách anonymních dopisů se P. Zyrillovi přímo vyhrožovalo smrtí. Všechna fakta svých publikovaných textů chtěl mít přitom vždy nezvratně doložena. Měl své tajné informační kanály, dokonce v samotném říšském kancléřství měl po roce 1933 svého informátora, od něhož se dovídal i přísně tajné věci, určené jen nejvyšším nacistickým kruhům. Když se Hitler 1933 zmocnil vlády v Německu, zaznívaly z mnichovského rozhlasu (Radio München) na adresu P. Zyrilla jen zuřivé nenávistné tirády a výhrůžky smrtící odplatou.
P. Zyrill mohl zveřejnit přesné nacistické směrnice k plánovanému ustavení nové "německé lidové církve" (Deutsche Volkskirche). Nový politický světový názor se měl tříbit v "řádových hradech" (rozuměj tím tzv. "Ordensburgen" řádu německých rytířů, zabavené mu ovšem státem - pozn. překl.) na příslušných seminářích. Rosenbergův "Mythos" to formuluje tak, že v budoucnu to "neznámý vojín" má zaujmout místa svatých. Namísto starozákonních příběhů nastoupí nordické ságy a pohádky. Pronásledování katolíků se dělo ve Třetí říši pod devízou: "Nedělat z nich mučedníky, nýbrž zločince!" Mimo jiné jim bylo přičítáno "zašantročení majetku lidu" ("Verschleppung des Volksvermögens") na peníze pro misijní činnost!
Teď už opravdu nešlo zůstat jen při práci pro mládež - teď už bylo třeba osvěty dospělých!
Páter Zyrill byl vysoce ceněn i mnoha Židy. V prosinci 1934 byl dokonce sionistickou "radou starších" ("Ring der Alt-Herren-Verbände der zionistischen Verbindung") vyzván, aby přednesl pozoruhodný proslov na téma: "Wie sieht der Katholik das jüdische Volk?" (tj. "Jak vidí katolík židovský národ?")
Franz Werfel přečetl knihu "Die Hakenkreuzler" P. Fischera podle vlastních slov "jedním dechem" a blahopřeje jejímu autorovi, oděnému mnišskou kutnou (v originále "Mönchsgewand", ačkoli františkánům jako žebravému řádu údajně titul mnichů vlastně nepřísluší - pozn. překl.) k "nádhernému dílu" slovy:
"Máte jako spisovatel nejen obdivuhodnou jasnost a ostrost výkladu, nejen mistrovskou jeho architekturu, nýbrž i strhující temperament, mladistvě svěží sílu dikce, jaká se nachází jen u autorů skutečně vyvolených."
V pozdějším ocenění píše Werfel:
"Fischer je dále básníkem nejjemnějších citových schopností, které mu brání propadnout suchému politickému žurnalismu bez fantazie. A za třetí vlastní ryzí a svérázný humor, který je namíchán z hořce nabytého nadhledu a sebeironie opravdu okouzlujícím způsobem. V čem by však byl dar oslovit každou jednotlivou duši než v takovéto sebe i svět přemáhající jasnosti podání?"
A dále pokračuje:
"…a neváhám tvrdit, že z tuctu významných bojovníků ducha, kteří zahájili boj proti smrtelnému nepříteli už v samém úsvitu jeho vzestupu, ten jeden z nejvýznamnějších sedí a píše v jisté klášterní cele. Musí to být muž nejen břitkého instinktu, nýbrž i nezvyklé osobní prehistorie, který je schopen cítit ďábla už ve chvíli, kdy ten dosud svůj zápach přísně tají."
Franz Werfel a P. Zyrill se znovu setkali v kalifornském exilu a stali se přáteli. Při zrodu románu "I" mohl P. Zyrill vypomoci mnoha teologickými korekturami. Film podle knihy měl hollywoodskou premiéru v listopadu 1943. To, že P. Zyrill usiloval o Werfelovu konverzi, je zřejmé. Píše o tom ostatně sám svému příteli Dr. Robertu Braunovi (bratru spisovatele Felixe Brauna) do Uppsaly:
"Zabývá se tou myšlenkou, podnícen snad rostoucím věhlasem románu o Bernadettě, já ale pochybujim že kdy ten krok učiní. V každém případě nevykonávám nijaký nátlak,… Mohu se jen modlit, aby mu Bůh dal tu milost…"
V únoru 1944 píše dál poté, co Werfel vydal své aforismy:
"…Zvlášť hloupá a nelogická a teprve pak neteologická jsou jeho tvrzení o trojí zradě Židů, kteří se dávají pokřtít. Bojím se, že promarní milost svého obrácení…"
Žid Dr. Robert Braun sám po mnohém náboženském tápání požádal P. Zyrilla o náboženskou výuku a stal se hluboce věřícím katolíkem.
V březnu 1938 doufali nacisté, že se P. Zyrilla zmocní jednou provždy. Úspěch jim byl upřen - bylo to ovšem vskutku, vskutku jen o pouhý vlásek! Páter Zyrill měl seznam osob, které se měly stát po záboru Rakouska obětí trestu smrti. Jeho jméno mezi nimi samozřejmě nechybělo! Nechtěl uprchnout, chtěl zločincům konečně vmést své mínění přímo do tváře. Jako řeholník musel však prokázat poslušnost svým řádovým představeným a přijmout útěk jako jediné řešení.
Jedna z nejvýznamnějších epizod ze života P. Zyrilla, totiž jeho dobrodružný útěk přes Maďarsko do USA, plný napínavých situací, by vydal na samostatnou historii. Ještě předtím, než stačil uniknout, po celý den 12. března pálil všechno, co by jakkoli mohlo prozradit jeho informátory, takže když den nato stanuli po zuby ozbrojení gestapáci v jeho klášterní cele, bylo pro ně pozdě. Popel mlčel, velící důstojník zato přímo žhnul vztekem a nenávistí.
P. Zyrill Fischer přistál dne 31. května 1938 v New Yorku, osm dní poté, co opustil Budapešť. Ačkoli byl na jedné straně pln překypující radosti, tísnil ho na straně druhé osud rodičů a to, že je musel opustit bez jakéhokoli rozloučení. Přišel do Ameriky na pozvání františkánské provincie Cincinnati - dceřinné provincie té už zmíněné hornorakouské sv. Leopolda. Jeho spolubratr P. Dr. Robert Hammer - to spolu s ním kdysi přijal kněžské svěcení - dlel už v USA po několik let a byl i původcem pozvání sem. Ze zdravotních důvodů přesídlil P. Zyrill roku 1940 do jedné z 21 kalifornských OLD MISSIONS (tj. "starých misií"), jíž byla Santa Barbara (založena 1786). Pracoval tam neúnavně dál přesto, že mu rakovina ledvin (jedna ledvina mu byla roku 1943 operací odňata) způsobovala trvale velké bolesti. Spolubratr P. Patrick Rody O.F.M., Američan, který 1930 dosáhl v Innsbrucku doktorátu a s nímž P. Zyrilla už tehdy pojilo přátelství, napsal o něm později v nekrologu:
"publikoval velký počet knih a časopiseckých i novinových příspěvků, jejichž seznam nazval 'Quod scripsi, scripsi' (tj. 'Co jsem napsal, napsal jsem' - jak zní podle Evangelia sv. Jana /19,22/ Pilátova odpověď farizejům, když mu vyčítají nápis INRI, označující Krista za 'krále židovského' - pozn. překl.) - ten počíná ranými básněmi, jak je psal od roku 1917, končí pak jeho posledním článkem 'Briefe aus Österreich', vyšlým v dubnu 1945. Každý z článků a každá z knih je v časové posloupnosti jednotlivě číslována: dohromady seznam obnáší 689 položek!" Ty posledně zmíněné "dopisy z Rakouska" P. Fischerovi posílali četní jeho přátelé a líčili v nich příšerné zvrácenosti a tragedie, jež se udály po Hitlerově vpádu do jeho rodné země. Dostával je na krycí jméno "Frank Shields" cestou do amerického exilu přes Švýcarsko.
P. Patrick píše:
"… ráno na Nanebevstoupení Páně (pohyblivý svátek 40 dnů po Vzkříšení Páně - pozn. překl.) roku 1945 přál si P. Zyrill, abych ho navštívil v nemocnici sv. Františka (St. Francis Hospital) v Santa Barbara a poskytl mu svátost nemocných (v originále "die Krankensalbung", tj. "pomazání nemocných" - pozn. překl.). Nechtěl to déle odkládat. Ještě téhož odpoledne přijal mou rukou poslední pomazání (v originále "die letzte Ölung" - pozn. překl.). Byl při plném vědomí a odpovídal při všech modlitbách, svátost pak přijal s oddanou vroucností a v hluboké víře. Ráno následujícího dne ho postihl záchvat mrtvice. Spěchal jsem s naším P. kvardiánem (tj. představeným františkánského kláštera - pozn. překl.) do nemocnice. P. Zyrill byl ještě pár minut při vědomí, hovořit už ale nemohl. Udělili jsme mu svátostné rozhřešení (v originále "die sakramentale Absolution" - pozn. překl.) a odříkali modlitby za umírajícího. Ten tiše a pokojně skonal bez jakéhokoli smrtelného zápasu pět minut před sedmou hodinou jitřní v pátek dne 11. května 1945. Lékařská zpráva označila jako vlastní příčinu úmrtí výron krve do mozku. P. Zyrillovi bylo ještě dopřáno při plném vědomí zažít konec svého velkého nepřítele, národního socialismu."
Ve výroční den kněžského svěcení P. Zyrilla před 27 lety, tj. 15. května 1945, se za velké účasti konala zádušní mše (Totenamt) a po ní spočinulo tělo zesnulého v mnišské kryptě (v originále "in der Mönchs-Gruft" - pozn. překl.) kláštera OLD MISSION k poslednímu odpočinku.
Stálá varování P. Zyrilla před nacistickými plány zničení křesťanského náboženství a spolu s tím i lidské důstojnosti vůbec byla tak hrozivá, že jim široká veřejnost nedokázala uvěřit. Ti však, kdo ho zblízka znali a slyšeli, dobře věděli spolu s ním, co vzejde Rakousku a všemu lidskému daleko kolem. Celý svět musel nakonec hořce pykat za svou lhostejnost. Jak jen byl v právu ten "potřeštěný mnich" a "omezený klášternický škarohlíd" (v originále "der 'verrückte Mönch' und 'klösterlich enge Schwarzseher' - pozn. překl.)!

"Meine ganze Seele hängt an dieser Gegend. Wenn ich irgendwo völlig genese, so ist es dort…"
- Schwarzenberg und das Dreiländergebiet im Leben und Werk Adalbert Stifters (2005), s. 45-49

P.S. I když opakují četná fakta už shora uvedená, mají předchozí řádky výjimečnou cenu už pro samu osobu svého autora a také pro základní motiv, který ho zřejmě přivedl k napsání textu. Ačkoli se významný rakouský sociální filosof, politik a pedagog Karl Lugmayer (1892-1972) narodil v Ebensee u Travenského jezera (Traunsee), dostal se záhy v dětství díky otcovu povolání celníka právě do rodiště Zyrilla Fischera, tj. "šumavského" Schwarzenbergu pod horou Plechý (Plöckenstein), a společné zážitky ze "Stifterovy země" spojily oba muže už celoživotním, hlubokým poutem trvalého přátelství, navíc na skutečně neoblomném křesťanském a obecně humanistickém základě, v jehož intencích pracoval Karl Lugmayer i po válce v posléze od roku 1955 opravdu svobodném neutrálním Rakousku.
- - - - -
* Schwarzenberg am Böhmerwald (A) / † Santa Barbara (USA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko