Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN PETER

"Am Brunnen vor dem Tore"
Ke 100. výročí úmrtí básníka Wilhelma Müllera 30.9.1927

"Wohl blühet jedem Jahre
Sein Frühling süß und licht,
Auch jener große, klare –
Getrost, er fehlt dir nicht!
Er ist dir noch beschieden
Am Ziele deiner Bahn,
Du ahnest ihn hienieden,
Und droben bricht er an!"
"Sic každým rokem je tu
ten jeho jarní svit,
útěchu dává světu,
kéž i on má ji mít!
Ano, on mezi všemi
u cíle, jenž mu přán:
snils jaro tu na zemi,
měj ráj tam dokořán!"
Ty verše napsal Uhland našemu básníkovi do památníku bezprostředně před jeho nenadálou smrtí, aniž by ti dva měli jen to sebenepatrnější tušení o "cíli cesty" (v originále "von dem 'Ziele der Bahn'" - pozn. překl.), kterým se měla stát Wilhelmu Müllerovi tak záhy právě ona. Takřka prorocky znějí ta slova. Neboť už několik dnů po Müllerově rozloučení s Uhlandem to "velké, krásné jaro" (z německéhu originálu Uhlandovy básně: "jener große, klare Frühling" - pozn. překl.) propuklo našemu básníkovi z Boží milosti opravdu rajsky dokořán tam nahoře ve věčné vlasti a německý národ oplakával básníka, s nímž kleslo do hrobu velké jmění, jmění neocenitelné hodnoty, kdyby jen osud pěvci dopřál vyššího ještě věku. Přestože Wilhelm Müller skonal v samém rozkvětu života - dosáhl stáří toliko 33 let! - září přesto v nejpřednějších řadách našich lyriků písňovými perlami, které přetrvávají čas svou lidovostí a zpěvností a které budou v ústech lidu žít i nadále.
Jeho lyrika je stejně bezprostřední a prostá jako lidová píseň, stejně zpěvná a přirozená jako lyrika Goetheova, jakkoli nedosahuje její hloubky a bohatství. Je plna sladkého řečového libozvuku, plna až dětského šelmovství, plna jasu a slunečného veselí, radosti ze samotného bytí, plna opravdovosti a přirozenosti citu, nadmíru názorná ve své obraznosti. A v čem je zejména její hlavní přednost, to je ta už zmíněná zpěvnost, v níž ji předčí jen málo písňových tvůrců, takže nás nemůže nijak udivovat, že takový velekníže německé písně, jakým byl Franz Schubert, s obzvláštní zálibou zhudebňoval právě Müllerovy básně a v jeho zhudebnění žijí plným zvukem v německém lidu.
Tak nás uchvacují ty slovem i nápěvem stejně dokonalé, nadevše se vlichocující písně, že je prožíváme a vychutnáváme zároveň tělem i duší (v originále "mit Leib, Seele und Geist" - pozn. překl.). Skutečná touha po putování (v originále "wirkliche Wandernsehnsucht" - pozn. překl.) se nás zmocňuje, když se dotknou našeho sluchu ty nesrovnatelné, ať už školou, šenkem i ulicí sborem notované nápěvy jako "Das Wandern ist des Müllers Lust" (tj. "Putování má mlynář rád" - pozn. překl.) či "Ich hör' ein Bächlein rauschen" (tj. "Slyším potůček šumět" - pozn. překl.). Všechna kouzelná moc, poezie a sladkost lásky na nás naléhá v písni "Ich schnitt' es gern in alle Rinden ein" (tj. "Rád bych to vryl do všech kor stromových" - pozn. překl.) nebo "Im Krug zum grünen Kranze" (tj. "Džbán při Zeleném věnci" - pozn. překl.). Kdo by odolal hlubokému dojmu, který v naší mysli vyvolává písňová perla "Am Brunnen vor dem Tore" (tj. "U studny tam před branou" - pozn. překl.), kdo by nadšeně nevpadl se svobodnými mysliveckými hlasy do přirozené ryzosti nápěvu "Es lebe, was auf Erden stolziert in grüner Tracht!" (tj. "Ať žije, co na zemi šlechtí zelený kroj!" - pozn. překl.).
A tak by se dalo z těch jarních, přírodních, milostných, pijackých, loveckých, muzikantských, vandrovnických či mlynářských písní uvést ještě mnohé, za něž děkujeme požehnané múze Müllerově, kterým rozumíme a které citem přijímáme už na prvý poslech a vjem, které k nám hovoří duchem a řečí lidu, které v naší duši probouzejí slunečný jas, vůni a teplo, až bychom zavýskli samou radostnou blažeností žít. Vedle Goethea, Uhlanda, Mörikea, Eichendorffa, Körnera a Heinea nepromluvil žádný lyrik tak hluboce a důtklivě, tak lidově prostě k našemu sluchu. Zcela zvláštní jsou jeho písně mladé vesny (v originále "Lenzlieder" - pozn. překl.), uvité do "jarního věnce z Plavenského dolu" (v originále "Frühlingskranz aus dem Plauenschen Grunde", kde chybí ještě dodat "bei Dresden", poněvadž ono Plauen je od roku 1903 městskou částí Drážďan - pozn. překl.), patřící k vůbec nejkrásnějším jeho básnickým výtvorům, o nichž Heinrich Kurz soudí, že sotva byla kdy radost z nádhery jara vyzpívána s takovou vroucností a nadšením a že je z těch písní přímo cítit, jak se básníka zmocnila mladistvá svěžest a slast, prostupující na jaře všechnu přírodu.
Ačkoli básnicky méně významné, vzbudily přesto svého času Müllerovy "Griechenlieder" (tj. "Písně Řeků" - pozn. překl.) daleko větší uznání a ohlas nežli jeho bezprostřední přírodní a milostná lyrika. Ve třech po sobě následujících rocích vyšly ty sbírky básní, opěvujících nadšeně řecký zápas o svobodu začátkem dvacátých let devatenáctého věku: "Lieder der Griechen" (1822), "Neue Lieder der Griechen" (1823) a "Neueste Lieder der Griechen" (1824). Hrdinský boj malého řeckého národa za jeho svobodu a samostatnost proti turecké tyranii vzbudil obdiv celé Evropy a každá po volnosti žíznící duše byla aspoň na dálku v táboře Řeků (v originále "im griechischen Lager" - pozn. překl.). Zejména německá mládež byla stržena tímto zápasem o svobodu a tak je sympatie, která se k Řekům upínala, zcela přirozeným pokračováním nadšeného úsilí po volnosti vlastní, která svého času zasáhla všechny vrstvy německého národa (zejména pak už v čase napoleonských válek - pozn. překl.).
Toto mocné úsilí o osvobození bylo možno ovšem chápat i jako vzpouru proti německým knížatům (rozuměj vladařům jednotlivých malých částí rozdrobeného Německa - pozn. překl.), která viděla v boji Řeků za svobodu násilný akt, namířený ve všech důsledcích i proti vlastnímu jejich panování.
Müllerovy "písně Řeků" (Müller bývá pro ně zván i "Griechen-Müller", tj. "řecký Müller" - pozn. překl.), plné žhnoucího nadšení pro myšlenku svobody a smrtící nenávisti vůči tyranii, jsou tedy daleko hlaholícím tlampačem touhy po svobodě vprostřed samotného německého národa, která celou tu lidskou masu uvedla v pohyb, a v tomto smyslu jim rozumíme, přestože se zabývají látkou zdánlivě cizí, jako německé písně národní. Mnozí Němci, říká Heinrich Kurz, při jejich čtení měli na mysli svou vlastní otčinu.
Formálně jsou pravými perlami ve své jazykové dokonalosti třeba básně "Der kleine Hydriot", "Ypsilanti", "Der Phanariot", "Die Mainottin" a mnohé jiné.
Mezi rozkošnými (v originále "unter den wonnigen" - pozn. překl.) Müllerovými baladami si dvě vydobyly trvalé místo v německé literatuře, vešly i do školních čítanek svou lidovou silou a svěžestí: "Vineta" a "Der Glockenguß zu Breslau" (tj. "Lití zvonu ve Vratislavi" - pozn. překl.). Co do poetické názornosti a uchvacující síly podání dosáhl Müller zejména v příběhu o "lití zvonu" obdivuhodného výsledku, který nesmí být opomenut, pokud je kdy řeč o nejlepších baladách našeho básnictví.
Jako vypravěč se pokusil Müller prosadit následujícími tituly: "Der Dreizehnte" (tj. "Třináctý" - pozn. překl.) a "Dabora", v nichž je patrný vliv E.T.A. Hoffmanna, ačkoli si uložil víc uměřenosti a tím také nedosáhl téže působivosti jako jeho slavný vzor.
Rovněž tak byl Müller také velice plodným epigramatikem. Ve svých "epigramatických procházkách (v originále "in seinen 'Epigrammatischen Spaziergängen'", celý titul knihy z roku 1827 zní však "Lyrische Reisen und epigrammatische Spaziergänge" - pozn. překl.) se projevuje jako jemný, vážný pozorovatel ostrého rozmyslu a zdravé síly úsudku a právě toto je ona forma, která jeho mravoučným průpovědím, gnómům a krátkým dvojverším, jakkoli se podstatou a základním postojem přiklání k řeckému slohu, propůjčuje opravdu národní ráz. Tak volí naskrze jen rým a se zálibou přijímá do svých služeb vážný osmistopý trochej nebo jamb, jehož délka sama podmiňuje důstojné, úctu budící stanovisko.
Také coby literární historik a estetik získal si náš básník dobré jméno svou knihou "Blumenlese aus den Minnesingern" (tj. "Květobraní z minesengrů" - 1. vydání 1816 - pozn. překl.) s pozoruhodnou předmluvou o minesangu vůbec, dále cestopisem "Rom, Römer und Römerinnen" (tj. "Řím, Římané a Římanky" - vyšlo 1820 - pozn. překl.), duchovním to plodem jeho italského pobytu, poté i titulem "Homerische Vorschule" (s podtitulem "Eine Einleitung in das Studium der Ilias und Odyssee" - 1. vydání z roku 1824 - pozn. překl.), konečně svým desetisvazkovým souborem "Bibliothek deutscher Dichter des 17. Jahrhunderts" (1822-1826 - pozn. překl.).
Pozorujeme-li krátký život básníkův, vidíme, že byl v celém svém trvání zasvěcen vážné a neúnavné práci.
Wilhelm Müller (celým jménem Johann Ludwig Wilhelm Müller - pozn. překl.) spatřil světlo světa jako syn dobře situovaného a všeobecně váženého řemeslníka (šlo o řemeslo krejčovské - pozn. překl.) v Dessau (v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko na soutoku řek Labe a Mulda - pozn. překl.) dne 7. října roku 1794. Pět z jeho sourozenců zemřelo, takže zůstal jedinou potěchou rodičů, kteří ho doslova zahrnovali láskou a popřáli mu veškerou svobodu, což mohlo mít za následek žhoucí smysl pro ni v chlapci, který už v raném věku směl podniknout několik cest - probudily v něm už tenkrát onu "slast z putování" (v originále "jene Wanderlust" - pozn. překl.), tak příznačnou pro celý jeho život i básnické dílo.
Velice časně se projevil jeho poetický talent. Už jako čtrnáctiletý primán sepsal svazek elegií, ód (chvalozpěvů) a písní a připravil do tisku dokonce i truchlohru (v originále "selbst ein Trauerspiel" - pozn. překl.). Ve věku 18 let přichází roku 1812 na univerzitu v Berlíně, aby se tu upsal studiu filologie a historie. Významní učitelé působili neobyčejně plodně na jeho ducha. Už v následujícím roce však zachvátil jej válečnický duch a jako tolik jiných německých jinochů chopil se i on zbraně proti Napoleonovi. Účastnil se bitev u Lützenu, Budyšína (Bautzen), Hanavy (Hanau, město blízko Frankfurtu nad Mohanem - pozn. překl.) a Chlumce (Kulm, nedaleko Ústí nad Labem - pozn. překl.) a podílel se také na tažení do Nizozemí.
Po zatlačení francouzských vojsk se znovu navrátil ke svým berlínským studiím, která nyní rozšířil i na starou německou literaturu. S Arnimem (Achim von Arnim /1781-1831, německý romantický básník a prozaik - pozn. překl.) Müllnerem (Amandus Gottfried Adolf /1774-1829/, německý kritik a dramatický básník - pozn. překl.) a Fouquém (Friedrich de la Motte Fouqué /1777-1843/, německý romantický spisovatel z rodu francouzských šlechtických hugenotů, usedlých v Braniborsku - pozn. překl.) uzavřel přátelský svazek a v básnické antologii tohoto družného kruhu (v originále "Organ dieses Freundeskreises" - pozn. překl.) jménem "Bundesblüten" (tj. "Květy svazku", vyšlo tiskem roku 1816 i jako plod společného boje proti napoleonské Francii - pozn. překl.) byly zveřejněny i první jeho tištěné práce. Roku 1817 podnikl jako průvodce mladého hraběte Sacka, který chtěl navštívit Egypt, svou velkou cestu do Itálie, odkud se vrátil teprve na jaře 1819, zatímco hrabě sám pokračoval do země na Nilu sám. Müller poznal na této své pouti Benátky, Florencii, Řím a Neapol a napsal poté svou už zmíněnou práci o věčném městě.
V roce 1819 byl povolán jako učitel latiny a řečtiny na vévodskou "vědeckou školu" (v originále "Gelehrtenschule" - pozn. překl.) v rodné Dessavě, brzy nato byl jmenován knihovníkem, aniž by při tom zcela zanechal svého pedagogického působení tím, že si podržel několik vyučovacích hodin ve vyšších třídách zdejšího gymnázia. Příznivé okolnosti mu dovolily přivést si roku 1821 domů za ženu vnučku pedagoga Basedowa (jmenovala se dívčím jménem Adelheid Basedowová - pozn. překl.), s níž mu bylo dopřáno prožít pouhých šest let ryzího štěstí. Pilně proputoval celé Německo. Ve Württembergu uzavřel vřelé přátelství s Uhlandem (Ludwig Uhland /1787-1862/, německý romantický básník, literární historik, právník a politik - pozn. překl.), Schwabem (Gustav Benjamin Schwab /1792-1850/, německý básník, pastor a publicista - pozn. překl.), Kernerem (Justinus Andreas Christian Kerner /1786-1862/, německý básník a lékař - pozn. překl.) a Hauffem (Wilhelm Hauff /1802-1827, německý romantický spisovatel, vedle slavných knih pohádek je i autorem novely "Jud Süß" /1827/, která se později stala předlohou antisemitského nacistického filmu režiséra Veita Harlana /1940/, nemajícího tedy nic společného se stejnojmenným románem Liona Feuchtwangera - pozn. překl.), častěji také onemocněl, ale vždy se dokonale zotavil, než konečně po velmi inspirativní cestě po Rýně a do Švábska v noci na 30. září podlehl náhlému záchvatu srdeční mrtvice.
Předčasně byl vyrván svému národu, zanechal však po sobě duchovní jmění, z něhož můžeme ještě dlouho vnitřně čerpat a žít. Jsou to jeho písně, nemající ve své jedinečnosti obdoby, písně, jež v Schubertových nápěvech budou znít tak dlouho, dokud bude existovat německý lidový zpěv.

Budweiser Zeitung, 1927, č. 76, s. 1-4

Als Richterbub Hoch rychtářův I.

Immer wieder
Drängt die Sehnsucht mich
Ins alte Richterhaus zurück.
Stätte meiner ersten Lieder,
Sagen, Märchen, abendlich
Waren sie mein stilles Glück.

Spiel und Arbeit,
Buch und Leier,
Hirtenstab und Sicherheit
Waren meine Jugend Feier.
Und der Wald, der tagblauweite,
Gab mir glückliches Geleite.

Stále znova
touha desaterá
vrací mi ve snu rodný dům.
Tam jsem vyřkl prvá slova,
pohádky za večera
znívaly jak štěstí šum.

V písních, práci,
v četbě, v chvílích
na pastvě, kdy mohl hrát si
hoch, to svátky mládí byly.
A les, ta hloub modrošírá,
samou krásou srdce svíral.

Des Waldes Widerhall, s. 14

Der Richterbub Hoch rychtářův II.

Immer wieder, immer wieder
Zieht es mich zum Wald zurück,
Wo ich meine ersten Lieder
Sang im ersten Lebensglück;
Wo im Wogen der Gefühle
Und in der Gedanken Drang
Ich in linder Abendkühle
Träumte stunden-, tagelang.

Ach, das waren schöne Zeiten,
Als ich noch vom Richterhaus
Sah in unbegrenzte Weiten
Lichter Gotteswelt hinaus;
Da mich noch im Jugendkleide
Meiner Eltern Lieb' umfing
Und ein Hauch von Heimatfreude
Mir durch Herz und Seele ging.

Hirtenbüblein auf dem Steine,
War der Wald mein Gotteshaus;
Sang mein Lied im Sonnenscheine,
Sang mein Lied im Sturmgebraus.
Wenn des Donners Zornruf dröhnte
Und die Flut vom Berge schwoll:
In der Kampf der Elemente
Klang mein Lied so freudenvoll.

Glück und Freude war mein Leben,
Und mein Heil Genügsamkeit --
Meiner Heimat galt mein Streben
Schon in jener frühen Zeit.
Ihrer Berge ernstes Ragen
Und des Urwalds düstere Pracht
Ließ das Herz mir höher schlagen,
Hat die Lieb zu ihr entfacht.

Wenn auch arm, so war doch sonnig
Meiner Jugend erstes Sein;
Jeder Tag erschien mir wonnig
In der Freiheit Rosenschein.
Spiel und Arbeit, Buch und Leier,
Hirtenstab und Sing und Sang
Waren Meiner Jugend Feier
Hochgestimmter Einheitsklang.

Und so trag ich sie im Herzen,
Meine Jugend, licht und klar,
Die mir hellt die Nacht der Schmerzen,
Nicht erbleichen ließ mein Haar.
Wenn mir auch die Zahl der Jahre
Runen in das Antlitz grub:
Immer bin ich noch der wahre,
Herzjungfrische Richterbub!

Stále znova, stále znova
táhne mě to zpátky tam,
kde té písně první slova
znívaly mi k dětským hrám;
do lesů, kam vlny citu,
i když den se utišil,
za šera i za úsvitu
vábily mne, abych snil.

Ty dny štěstí v dávné dáli
v staré rychtě pod lesem
kdysi očím otvíraly
svět, kam čas nás odnese.
Malé dítě košilaté
k rodičům se batolí -
domov, srdce místo svaté,
někde ve mně zabolí.

Pak už chlapec stádo pase,
nad ním les jak štíhlý chrám,
ať už šumí v slunce jase
či snad k bouří varhanám.
Hrom a blesk se nebem střídá,
potok z hor se ozývá:
co sluch vnímá, oko vídá,
jednou píseň zazpívá.

Té radosti, toho štěstí,
co mi domov daroval!
Věrnost, co je jeho zvěstí,
já mu jen opětoval.
K němu zpátky do náruče,
k horám, do tmy pralesů -
cítím, jak mi srdce tluče -
čistou lásku přinesu.

I když chudé, plné slunce
bylo mládí s přírodou,
jako s růží na korunce
vonělo mi svobodou.
Hra i práce, boží slovo,
zpěv i pastýřova hůl,
vše to prostíralo znova
mládí na sváteční stůl.

Tak ho v srdci nosím stále,
mého mládí světlý čas,
ze tmy zlatí nenadále
stříbrem kvetoucí můj vlas.
A byť letokruhy vrásek
zryly mi tvář bez odmluv:
přece jen to ještě já jsem,
z Bučiny hoch rychtářův!

Budweiser Zeitung, 1938, č. 15, s. 2

Wer nicht der Heimat Seele kennt Kdo nezná duši domova...

Wer nicht der Heimat Seele kennt,
Fühlt auch des Volkes Seele nicht;
Ein seelenloses Instrument,
Bleibt blind er unterm Himmelslicht!
Er kennt auch nicht die stolze Pflicht,
Die mahnend ins Gewissen spricht:
Dein ganzes Leben sei geweiht
Der Heimat, wo dein Los gedeiht,
Dem Volke, dessen Kind du bleibst,
Wenn auf fremder See du treibst.

Kdo nezná duši domova,
nevnímá ani duši jeho lidí.
Bez duše je mu uchován
jen slepý nástroj, v němž pak vlast svou vidí!
Necítí ani povinnost,
která bdí provždy živá ve svědomí:
domovu, co ti jednou přiřkl los,
patříš tolik, že svět to sotva zlomí.
Jsi jeho dítě, jeho rod dál tvoříš,
i kdybys ztroskotal u břehu cizích moří.

Böhmwind, s. 20

Waldheimat Lesní domov

Vom Plansker bis zum Osser
Gibt es der Tannen viel
Und dieses schöne Bergland
Ist meiner Sehnsucht Ziel.
Dort stand die teu're Wiege,
Wo ich als Kindlein lag,
Dort hat der munt're Knabe
Gebirscht in Buchenhang.

Die mächt'gen Bergesriesen,
Vom Hochwald dicht besetzt,
Sie hab' ich dann als Jüngling
Vor allem hoch geschätzt.
Vom Arber bis zum Rachel,
Vom Lusen bis hinein
Zum Urwald des Kubani
Sah ich im Sonnenschein.

Wo Stifters Muse wandelt;
Vom wilden Plöckenstein,
Wie vom Dreisesselberge
Blickt' ich ins Land hinein.
Da grüßte fern der Schwarzberg,
Wo munter, frisch und hell
Uns Licht des Tages rieselt
Der Moldau klarer Quell.

Und von den Bergen nieder
Stieg ich zum Urwaldsee,
So tief und unergründlich
Wie eines Herzens Weh...
Rings sonntagstiller Frieden
Und Felsen hoch und hehr -
So weit die Blicke gleiten,
Ein grünes Wäldermeer.

Und nieder ging's zum Waldschlag,
Wo hell die Sonne lacht,
Wo alles Leben schweiget
Und nur der Traumgott wacht.
Beim sanften Weh'n der Lüfte,
Beim Grasgelispel lag
Ich hier so manche Stunde
Und träumte manchen Tag.

D'rum bleib ich treu ergeben
Dem deutschen Waldeshain
Mit seinen stolzen Bergen
Im grünen Dämmerschein.
Denn was das Leben Schönes
Mir jemals hat beschert:
Waldheimat, unvergesslich,
Hat alles mir verklärt.

Blanský les vidím, Ostrý
má z jedlí temný stín,
pohoří v plné kráse
z něj shlíží do rovin.
V touze za tebou hledím,
tam byl můj dětský ráj,
tam coby chlapce skrýval
mne na Bučině háj.

V mocného horstva klínu
tvůj přehluboký hvozd
už jako jinochovi
rostl mi pro radost.
Od Javoru po Roklan,
k Luznému chtěl bych jít,
a prales na Boubíně
ke slunci vidět čnít.

Kde Stifterův duch se vznáší
v oblacích nad Plechým,
z Třístoličníku hledím
v kraj plný útěchy.
A kus dál Černá hora
k obzoru vyvstává,
pod ní pramenem čistým
vyvěrá Vltava.

Od hor chci sejít níže
k tvým lesním jezerům,
bezedným, temnotemným,
jak můj stesk k večeru.
Sváteční pokoj, ticho
ve strmém skrytu skal
a kolem moře lesů
kamkoli šel bych dál.

A dolej na pasekách
chvěje se v slunci vzduch
jakoby všechen život
v ráj proměnil sám Bůh.
Jen vánek přejde nebem
a do šelestu trav
jsem hlavu často složil
tu v čase bez obav.

Proto má věrnost patří
rodnému lesu jen,
hrdým šeravým horám
zeleným jako sen.
Ať cokoli mi život
kdy krásy daroval,
nade vším lesní domov
v paměti září dál.

Wäldlerkalender 1926, s. 43

Mein Wald! Můj les

Ich hab' dich im blühenden Maien
Geschaut, mein Böhmerwald,
Und hab' dich in Liedern begrüßet
Viel hundert und tausendfalt
Das war ein Leuchten und Prangen,
Ein Klingen und Duften und Blüh'n;
Da warst du mein Allverlangen
Mit deinem liebtraulichen Grün!
Ich hab' dich geschauet im Sommer,
Vom hohen Himmel umblaut,
Und hab', deine Schönheit zu singen,
Mir kaum im Herzen getraut.
Da warst du ein Bild des Lebens
In seiner Urkraft Gestalt;
Da warst du den Sporn meines Strebens,
zu werden wie du, mein Wald!

Ich hab'dich geschauet im Herbste,
In deinem Welken, Vergeh'n;
Da war es um meinen Frohsinn
Für lange, für lange gescheh'n!
Das war ein Trauern und Schauern,
Ein Seufzen und Sterbegestöhn!
Ich sah des Todes Lauern
Hinter Felsen und Bergeshöh'n...

Nun schau' ich dich auch im Tode
Froststarrender Winterzeit,
Und muss es weinend gestehen:
Schön bist du im Leichenkleid!
Doch tröstet mich ein Gedanken:
Bald wirst du wieder ersteh'n!
An den will ich kindlich mich ranken -
Mir wird 's ja, wie dir, einst ergeh'n!

Drum halten wir fest zusammen,
Mein Lehrer, mein Freund, und mein Wald!
Was du mir geoffenbaret,
Mein Lied hat es wieder gehallt!
Ich bin dein Kind und dein Sänger
Und künde der Welt deinen Ruhm,
Und du bist mein Herzensdränger,
Meiner Seele Gottheiligtum!

Já uviděl rozkvést tě v máji
kdysi, má Šumavo,
mé písně to vyznávají
stotisíckrát nanovo.
To bylo světel a chvění,
zeleně, vůně a květů -
a toho roztoužení
a přitakání světu!
Pak viděl jsem tě v létě
pod modrojasným nebem,
hořel jsem pro tvou krásu,
nahlas opěval tebe.
Bylas mi obrazem žití,
kypící silou smělou,
vzpruhou, co ve tmách svítí,
s níž se mně rozednělo!

Na podzim uviděl jsem
vadnutí tvé a tlení,
stín padl přehluboký
na mladé rozdychtění.
Smutky a stesky a stony,
smrtelná žalování,
zákeřné, němé skony
jsem vídal v horských stráních...

Teď i tebe zima svírá,
mrazná jak rovy naše,
tvé slzy tuhnou, jsi krásná
i oděna do rubáše!
Věřím v tvé probuzení,
ty narodíš se znova,
pro tebe smrti není,
děj má se opakovat!

Jsem s tebou bez přestání,
lese můj, cos mi sdělil,
má píseň provždy chrání,
příteli, učiteli!
Jsem tvé dítě a zpívám
o tobě píseň světu,
v mém srdci se rozednívá,
v mé duši jsi v plném květu!

Heimat-Stimmen 1913-1928, s. 57

P.S. Příspěvek do sborníku doprovodil autor vedle svého jména i udáním místa svého tehdejšího pobytu Haida, tj. Bor u České Lípy.

An Buchwald Na Bučinu

Dich preis' ich laut als Waldeskönigin,
Mein stolzes Buchwald, weil nicht Deinesgleichen
Im ganzen Böhmerwald ist zu erreichen,
Mag wandern man die Kreuz und quer durch ihn.

Erhaben auf des Schwarzbergs Felsenzinn',
Des Waldesheimat glänzend Wunderzeichen,
Muss Deiner Schönheit jede andre weichen,
Durch die Du hebst des Wandrers Herz und Sinn!

Das stolze Baierland liegt Dir zu Fußen,
Die ernsten Berge rings um Dich sich reih'n
So wie die Fürsten um des Königs Thron.

Und ehrfurchtsvoll Dich selbst die Alpen grüßen. -
Lass, theure Heimat, dies Sonett Dir weih'n,
Denn ich auch nenn' mit Stolz mich Deinen Sohn!

Zdravím tě, lesů královnou buď dál,
má hrdá Bučino. poněvadž není
ti rovno nic v mém dávném okouzlení,
po celé Šumavě i kdybych vandroval.

Vzpínáš se k Černé hoře jako val,
co září nad domovem oslněným
a tvoje krása v čirý div se mění,
aby z duše i smyslů tíhu sňal!

I hrdé Bavorsko ti leží u nohou
a hory jak dav knížecí se řadí
kol tvého trůnu jako věrný stín.

Pozdrav Alp spojuje tě s oblohou
tam zdáli, jako v sonetu mi ladíš
s tím, že se mohu nazývat tvůj syn.

P.S. Tato báseň nese vročení Buchwald, August 1901.

Unsere toten Helden Naši mrtví hrdinové

Die ihr in fremder Erde schlafet,
In Gräbern, unerreichbar uns,
Aus Lichtes Höhen seht ihr nieder
In diese hasserfüllte Welt,
Wo jedes Ideal erblichen,
Gemeinheit protzig groß sich gibt,
Die alles Hohe höhnt und lästert
Und nur dem dunklen Triebe frönt:
Ihr edlen, lichtverklärten Helden,
O blickt auf eures Volkes Not
Und stärket uns durch euer Beispiel,
Im Kampf zu sterben, wenn es gilt
Das Heiligste im Menschenleben
Zu schützen: Freiheit, Recht und Herd! -
Was ihr im Feld für uns geleistet
In Sturm und Kälte, Krankheit, Tod,
Was ihr an Seelenqual gelitten,
An Schmerzen, unausprechlich herb:
Wir werden diese blut'gen Opfer
Vergessen nicht, so lang wir leben.
Und werden unsere Kinder lehren,
Ein treu Gedenken euch zu wahren,
Die ihr die Treue hochgehalten
Zu unserm Volk, zum Vaterland,
Für das als Helden ihr gestorben
Und nie erhoben eure Hand
Zum schmählichsten der Gottverbrechen:
Zum Volks- und Vaterlandsverrat!
… Im Lichte sehen wir uns wieder
Wo eure Tugend strahlend glänzt,
Wo euch Allvater, gütig lächelnd,
Mit Lorbeergrün das Haupt bekränzt. -

Vy, kteří v cizí zemi spíte,
v rovech, tak nedostupným nám,
ze světlých výšin shlížíte sem
na tento nenávistný svět,
kde každý ideál vybledl,
sprostota vynáší se vpřed,
vše vyšší posmívá a špiní,
jen temným pudům oddaná:
vy ušlechtilí, světlem zjasnění
hrdinové, v bídě naší
silte nás alespoň svým vzorem,
umírat v boji o cosi
nejsvětějšího v lidském žití,
svobodu, právo, rodný kout! -
To, co jste nám všem vydobyli
v polní řeži, chladu na smrt,
co jste protrpěli v duši tam
za bolestí nevýslovných:
té krvavé oběti Vaší
nikdy už nezapomeneme.
A budeme učit vždy naše děti
věrnou vzpomínku Vám zachovat,
Vám, kdož jste věrně milovali
svůj národ a svou otčinu,
jak hrdinové pro ni mřeli
a k nejtěžšímu zločinu
před Bohem ruku nepozvedli:
zradě lidu a vlasti své!
… Ve světle vidíme Vás znova,
veškeru Vaši statečnost,
vavřínem Otec všemohoucí
kéž ověnčí ji na věčnost. –

Wäldlerkalender 1925, s. 59

P.S. "Herd" je vlastně "rodný krb", jak se dříve básnicky říkávalo: "rodný krb i s lánem, domov, předků památky i hroby" (Svatopluk Čech). Peter nemohl tu svůj politický postoj k nové republice sedm let od konce první světové války vyjádřit jasněji, na druhé straně byla zřejmě benevolence republikánské cenzury alespoň v tomto případě poměrně dostatečná.

Waldgruß Pozdrav lesům

Und wieder stieg ich zu Berge
Und sah hinab ins Tal
Und grüßte die dunklen Wälder
Vielhunderttausendmal.

Und grüßte das freundliche Dörfchen,
Wo ich als Kind gescherzt,
Wo zärtlich ich die Mutter
Und glühend mein Liebchen geherzt.

Und grüßte die prangenden Wiesen
In reichen Blumengeschmeid
Und grüßte mit Tränen im Auge,
Die goldene Jugendzeit...

Znovu jsem stoupal k horám,
až tam nejvýš zůstal stát,
žehnej těm temným lesům
Bůh nastotisíckrát.

A Bučinu jsem viděl
a celý dětský čas
na něžném klíně matky
i lásku, co plála v nás.

A záři těch luk jsem zas spatřil
stát v květech voňavých
a ucítil slzy v očích -
své mládí jsem pozdravil.

P.S. Báseň Pozdrav lesům pochází z knihy Poet im Dorfschulhaus (Básník na venkovské škole).

Im Moldau-Ursprung U pramene Vltavy

So einsam sitz' ich hier
Und lausch' des Waldes Schweigen;
Im leisen Windeshauch
Sich sanft die Wipfel neigen.

Mir ist, als müsstest du
Jetzt aus dem Dickicht treten,
Zu mischen dein Gebet
In meiner Seele Beten;

Als müsstest du wie einst
Mich an dein Glutherz pressen
Und hier in dieser Ruh'
Die böse Welt vergessen!...

Sedím tu sám a sám
a slyším lesy šumět;
dech větru v korunách
dává mi porozumět.

Je mi, jak vyšla bys
z těch lesů přes kořání,
cítím k tvým modlitbám
znít v duši vroucné přání:

k sobě zas jako dřív
bys přitiskla mne prudce
a já zapomněl svět,
kde začlo bít tvé srdce...

11. 8. 1903

Abend in Buchwald Večer na Bučině

Der Alltag ist verklungen,
Der Wald steht regungslos;
Rauchsäulen wehn verschlungen,
Der Mond steigt hell und groß.

Das Schweigen rings im Plane
Wird plötzlich aufgerührt,
Als hätten wundersame
Hände die Welt berührt.

Ich sinke kindfromm nieder
Vor Gottes guter Welt;
Die Sternekreisen Lieder,
Mein Tag war gut bestellt.

Den dozněl, tiše stojí
a nepohnutě les;
jen kouř se s mlhou pojí,
měsíc se nad ně vznes.

Mlčením kolem v pláních
jde rozvlněný vzruch,
jako by v požehnání
dotkl se světa Bůh.

Tu klesnu na kolenou
v díku za dobrý den,
hvězdami obkrouženou
zem, nebem zasažen.

Des Waldes Widerhall, s. 14

Der Sperling Vrabec

Und wenn sie ihn auch hassen
mit unterdrückter Wut
den losen Schelm der Gassen:
ich bin dem Sperling gut!
Sein frisches keckes Wesen
hat es mir angetan -
so bin auch ich gewesen
als junger Gockelhahhn!

Den Kirschen und den Trauben
war ich so gut wie er,
und wie er mit den Tauben
die goldenen Körnlein schwer
zu teilen sich erdreistet
und mit der Hühnenschar,
hab Gleiches ich geleistet,
wo's oft erlaubt nicht war.

Und wie es kampfesmutig
sich wehret um sein Recht,
ging ich zerzaust und blutig
aus manchem Streitgefecht.
Und wie der Winterwolke
er spottet ohne Scheu:
der Heimat und dem Volke
blieb ich auch immer treu!

Nur ein's gefällt mir nimmer:
sein Nest ist lumpig kraus,
und auch sein Frauenzimmer
hält wenig auf ihr Haus. -
Das darf 's bei mir nicht geben!
Ich lieb ein traulich Nest!
Das muss zu meinem Leben
behaglich sein und fest.

Ač někdy mnou i smýká
potlačovaná zlost
na toho uličníka -
mám k němu náklonnost!
Jak čerstvý je a drzý
ten smělý čipera!
Nebýval jsem - a brzy -
jinačí nikterak!

Na cizí třešně stejně
jsem míval spadeno
a se silnějším hejnem
pral jsem se o zrno.
A cizí kohout nato
i bez dovolení
stejně shrábl vše zlato,
co bylo k vidění.

Ten malý přesto vstává,
dere se o právo,
zarytě, do krvava
víc než je mu zdrávo.
Jak jeho zimní mraky
nevyděsí pranic,
i já jsem zvyklý taky
doma v čas fujavic.

Jen vrabčí hnízdo se mi
nelíbí ani zbla:
jen důlek v mokré zemi
a stébla přes stébla?
Když domov, ať věrně množí
útulnost, mír a řád!
Se svými v lásce Boží
chci na svém přebývat.

Böhmerwäldler Heimatbrief,, 1994, č. 5, s. 210

Narodil se 23. února 1858 na Bučině, té nejvýš položené šumavské vsi, jako syn rychtářův ze staré rodiny zdejších svobodných sedláků a oslavil své rodiště i původ řádky, jakých není v šumavské literatuře mnoho. Chodil do farní školy v Knížecích Pláních a do obecné v rodné Bučině, v Kašperských Horách byl jeho učitelem básník Heinrich Leo Weber. Studoval pak na učitelském ústavu v Českých Budějovicích, kde na něho zapůsobil i básnický zjev Franze Herolda, učil nejprve v Dolním Rakousku, pak v Prachaticích a v České Lípě, respektive v Boru u České Lípy (Haida), odkud však redigoval šumavský literární časopis Der Böhmerwald. Měl i výjimečný hudební talent, hrál mistrovsky na flétnu a vedle varhan ovládal i několik smyčcových nástrojů. Jeho prvotinou je sbírka básní Frühling, Wald und Liebe (1881), jejímž nakladatelem byl budějovický knihkupec Ludolf Hansen. Svou první cele šumavskou knihu vydal však až ve Štýrském Hradci a jmenovala se Charakter- und Sittenbilder aus dem Böhmerwalde (1886). Tam spolupracoval i s časopisem Heimgarten slavného Petera Roseggera, jehož se stal přítelem. Po něm bývá dosud někdy i nazýván "šumavským Roseggerem". Roku 1887 vydal v Lipsku knihu novel a črt Buchengrün, po níž následovala řada titulů, v nichž zmapoval šumavský národopis jako nikdo před ním a při nesrovnatelném množství materiálu, který měl po ruce, ani nikdo po něm. Nejvíce jeho textů je ovšem uloženo v už zmíněném časopise Der Böhmerwald, který vydával v letech 1899-1907. Johann Peter je mimo jiné i autorem monografie města Prachatitz im Böhmerwalde a spisku o hořických pašijových hrách Im Oberammergau des Böhmerwaldes. Ještě roku 1929 vyšla v Českých Budějovicích sbírka jeho básní Der sprossende Wald. Nejvýznamnějším dílem Peterovým je však zřejmě vzpomínková kniha Der Richterbub (1914) s pokračováním Der Richterstudent a Der Richterlehrer (1918). Na sklonku života žil Peter od roku 1930 ve Vimperku, kde pro něho dal tiskař a nakladatel Steinbrener postavit vilu Abendfrieden. V ní plodný autor 14. února 1935 ve věku 77 let i zemřel a byl pochován na vimperském hřbitově. Už roku 1928 mu k sedmdesátinám v rodné Bučině odhalili pamětní desku na otcovském "domě rychtářově" a v severočeském Boru u České Lípy, kde učil až do odchodu na odpočinek, měl na školní budově desku další. Jak pomíjivá je spisovatelova sláva - a přesto jen jeho slovo může mnohdy uchovat paměť rodných míst. Ještě v roce 1968 vyšel k 110. výročí Peterova narození v mnichovském nakladatelství Aufstieg výbor z jeho povídek pod titulem Es war im Böhmerwald a roku 1997 znovu, tentokrát s názvem Geschichten aus dem Böhmerwald a v uspořádání Marc-Antoine Petera s doslovem Dr. Gernot Petera, potomků básníkových, zatím poslední připomínka klasického šumavského autora.
- - - - -
* Bučina / Knížecí Pláně / Kašperské Hory / ČeskéBudějovice / Prachatice / † † † Vimperk
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko