KARL SCHLÄGER
Předmluva ke Chvalšinské vlastivědě
Po našem vyhnání požádal školní rada krumlovského okresu pan Adolf Webinger učitelstvo a jiný okruh osob sepsat za účelem uchování domovského kulturního bohatství jakési pamětní protokoly a zaslat je na jeho sdresu. Za Chvalšiny (Kalsching) jsem převzal tento úkol já, poněvadž jsem se tam dne 22. ledna 1885 v měšťanském domě čp. 39 narodil a vyrostl, jakož jsem byl pak v rodném městě od 1. ledna 1905 až do 30. června 1936 učitelem na zdejší škole. Následně stal jsem se až do konce války 1945 ředitelem školy (v originále "Oberlehrer, beziehungsweise Rektor" - pozn. překl.) v Dolní Vltavici (Untermoldau), což se nepříznivě projevilo při zpracování oné části domovské pamětní kroniky (Heimatschrift), věnované právě tomuto časovému období. Práce na kronice byla opravdu velice obtížná, poněvadž jako podklady jsem měl k dispozici jen farní kroniku "Heimat in Freud und Leid" (tj. "Domov v radosti i žalu" - pozn. překl.) od dp. děkana Ottomara Rausche v Chvalšinách a knihu "Heimatkunde des politischen Bezirkes Krummau" (tj. "Vlastivěda politického okresu Krumlov" - pozn. překl.), sestavenou ředitelem krumlovské měšťanské školy Thomasem Gallistlem (1. vydání 1887 ve Vimperku /Winterberg/, 2. pak 1903 v Krumlově - pozn. překl.). Musel jsem se spoléhat především na vlastní paměť, přičemž mi bylo nápomocno mnoho Chvalšinských. Připomenu jen rolníka a knihvazače Franze Zifreunda (čp. 21), rolníka Josefa Schöllinga (čp. 31), poštovní úřednici Eleonoru Pötschlovou (čp. 47), rolníka Josefa Prokschiho (čp. 51), choť okresního tajemníka Rosu Tschunko (čp. 60), úředníka spořitelny a rolníka Karla Schwarzbecka (čp. 107), choť truhlářského mistra Idu Brabetzovou (čp. 126) a mistra krejčovského Wenzela Wagnera (čp. 163). Seznam domů od čp. 156 výše doplnili záloženský úředník Franz Schwabl (čp. 50) a listonoš Karl Wastl (čp. 71). Profesor Anton Klement, který se narodil v Borové (Mistlholz) a navštěvoval ve Chvalšinách obecnou školu, popsal z Vídně (Wien) tzv. "Waldstreit" (tj. spor o les) mezi Borovou a Chvalšinami. Od vídeňského advokáta Dr. Schlägera jsem obdržel podrobnou kroniku domu zvaného "Reamer" čp. 4. Jeho otec, dvorní rada Dr. Wenzel Schläger, se narodil v domě řečeném "Lebn" čp. 39.
Zejména ovšem musím zmínit obětavou a nezištnou spolupráci osob, které nepocházejí přímo z chvalšinského místního okruhu a přispěli k práci velmi cennými materiály. Jsou to pánové Franz Lenz a Rupert Essl (oba jsou samostatně zastoupeni na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Franz Lenz byl skutečným úředním radou (wirklicher Amtsrat) v.v. ve Vídni, narodil se v Žumberku (Sonnberg) u Nových Hradů (Gratzen) a zabýval se především vlastivědou okresu Kaplice (Kaplitz). Látku o Chvalšinách vzal ze své knihovny, opsal ji sám či ji dal opsat úřednímu radovi v.v. Antonu Matschemu, který pochází z Havaldy (Hochwald, dnes zcela zaniklý Hvozd - pozn. překl.) u Chvalšin.
Rupert Essl je úředníkem v Mnichově (München) a narodil se v Pihlově (Pichlern) u Horní Plané (Oberplan). I on vlastní obsáhlou knižní sbírku a mnohostranně ji využívá při svém bádání o šümavské domovině. Zpracoval už kroniku soudního okresu Horní Planá a zveřejnil množství vlastivědných článků. Když se mnou vešel ve spojení, projevil o práci na chvalšinské kronice velký zájem a poskytl mi mnoho materiálu. Poněvadž je velmi dobrým kreslířem, udělal pro mne nákresy půdorysu školy, kamenných domovních vstupů, obecního znaku a jiné. Pro můj vysoký věk převzal také úkol sestavit a doplnit podle mých záznamů zbývající části vlastivědy a postaral se o přepis kroniky na psacím stroji. Za jeho obětavou pomoc náleží mu obzvláštní dík. To platí i pro všechny další spolupracovníky.
Na tomto místě bych také rád upozornil na to, že P. Monsignore Dr. Laurenz Niescher, profesor náboženství v.v. v Českých Budějovicích (Budweis), rodem z domu čp. 30 ve Chvalšinách, zpracoval podrobné dějiny Chvalšin. Žil v Budějovicích na penzi, na sklonku života velice osamocen, nebyl vysídlen a po jeho smrti se cenné dílo ztratilo. Následné pátrání bylo bezvýsledné. Řídící učitel v.v. v Chvalšinách vlastnil sice jeden opis, ale i ten se ztratil ještě před vyhnáním při násilném majitelově vystěhování Čechy z jeho domu čp. 24 do domu čp. 22.
Také hostinský Franz Pux (čp. 36) se zabýval čímsi na způsob kroniky, ve které průběžně zaznamenával všechny místní události a kterou opatřil i vlastnoručními podpisy vedoucích osobností těch, kdo se na příslušném dění podíleli. Zemřel však roku 1945 v ruském zajetí a tak bohužel i tato práce v pohnutých dnech vyhnání zřejmě nenávratně zmizela.
1. kapitola: Od počátku až do husitských válek
Až do poloviny 13. století chybějí ke vzniku a vývoji Chvalšin jakékoli písemné záznamy. Teprve se založením kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron) v roce 1263 se objevují i listinné doklady, z nichž lze čerpat.
Podle lidového ústního podání měl být prvým chvalšinským osadníkem tak řečený "Waschenwirt" (tj. asi jako "hospodář Na Rýžovně" - pozn. překl.) v místní části "Froschau" (tj. "Žabov") čp. 98. Ve Chvalšinském potoce (Kalschingerbach) se totiž vyskytoval zlatonosný písek a také perlorodky. Aby se dala z písku vyrýžovat zrnka zlata a ze škeblí vydobývat rostlé perly, byla v blízkosti potoka zbudována rýžovna (Waschhaus). K té práci ovšem bylo potřeba většího množství lidí. Majitel hostil také tu zaměstnané a rýžovna sloužila i za hospodu, což vysvětluje i označení "Waschenwirt" pro toho hospodáře i hospodského zároveň. Během času se kolem usídlovali i jiní obyvatelé, kteří postupně vzdělali nivu porostlou duby. Jméno Froschau získala nová osada od žab, kterých bylo v potoční nivě bezpočet. Pomístní jména "d' Au", "Auweg", "Auwiesen" a "Aufelder" dosud připomínají nivu z počátků zdejšího osídlení lidmi. Froschau je tedy nejstarší místní částí Chvalšin a její obyvatelé příslušeli k faře do Boletic (Polletitz). Boletický kostel byl podle své stavební dispozice kostelem opevněným (Wehrkirche), o čemž svědčí i jeho věž "smržovitého", tj. houbovitého tvaru (Morchelturm). Byl v celé oblasti nejstarší a byl přezdíván "d'Ahnl" (tj. "dědoušek" - pozn. překl.).
Aby byl "Waschenwirtshaus" (tj. "hospoda Na Rýžovně" - pozn. překl.) výrazně označen jako nejstarší dům v Chvalšinách, dal purkmistrovský úřad kolem roku 1900 na jeho severní straně po celé délce fasády pořídit nápis "Erbaut um 1200" (tj. " Postaveno kolem roku 1200" - pozn. překl.). Během let zašlý a nečitelný nápis nebyl už nikdy znovuobnoven. Došlo se totiž k názoru, že původní stavba musela být daleko starší, neboť je přece nepravděpodobné, aby se Chvalšiny v krátkém časovém úseku mezi rokem 1200 a založením zlatokorunského kláštera 1263 rozvinuly do té míry, aby při darování klášteru byly už rozsáhlým zbožím a 30 let nato v listině ze dne 3. května 1293 označovány zlatokorunským opatem Hermannem jako "civitas", tj. město (Matthias Pangerl ovšem v poznámce pod čarou, kterou doprovází zmíněnou listinu ve svém souboru "Urkundenbuch des ehemaligen Cisterzienserstiftes Goldenkron in Böhmen" /1872/, uváděném mimochodem v seznamu pramenů ke Schlägerově práci na prvém místě, píše: Kalsching (Chwalšiny) ein an der Westseite des Planskerwaldes schön gelegener Marktflecken und Hauptort des gleichnamigen Gerichtbezirkes wird in dieser Urkunde eine 'civitas' genannt, obwohl es nie mehr als ein 'oppidum' gewesen, ein Beweis, dass man damal zwischen diesen beiden Bezeichnungen für einen von Bürgern bewohnten Ort noch keinen Unterschied machte (tj.: Chvalšiny, městys krásné polohy na západní straně Blanského lesa a sídlo stejnojmenného soudního okresu, jsou v této listině označovány jako 'civitas', ačkoli nebyly nikdy víc než pouhé 'oppidum', což je důkazem toho, že se tehdy ještě mezi těmito dvěma označeními pro 'občany' obývané místo nečinil nijaký rozdíl. - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1975, s. 201-202
P.S. Přeložený text je v originále úvodní pasáží části autorova díla "Heimatkunde der Gemeinde Kalsching" (tj. Chvalšinská vlastivěda), otiskované na několik pokračování v "Glaube und Heimat" pod titulem "Chronik der Gemeinde Kalsching" (tj. Kronika obce Chvalšiny), který jí dala redakce.
Skonal v prvých květnových dnech "orwellovského" roku 1984, když stačil na jeho počátku oslavit ještě v lednu své devětadevadesáté narozeniny. Poslední své dny trávil poté, co v Mnichově zemřela jeho sestra, provdaná Nehybová (Nehyba), u snachy v tyrolském Innsbrucku, zdejší počasí však mu neprospívalo. Smrt nastala sice 6. května v Innsbrucku (jak mi pozdního léta 2013 sděluje vzácný přítel Dr. Raimund Paleczek), po ní však byly ostatky zesnulého převezeny nazpět do Mnichova a uloženy na tamním Lesním hřbitově (Waldfriedhof). Kromě toho, co o sobě sám napsal v předmluvě ke svému nejvýznamnějšímu dílu (nazval je sám "Heimatkunde der Gemeinde Kalsching" a poskytl z něho ve druhé půli sedmdesátých let redakci krajanského měsíčníku "Glaube und Heimat" k otištění první část, označenou jako "Chronologische Geschichte und sonstiges Geschehen", nákladem "Glaube und Heimat" vyšel pak celek pod titulem "Kalsching im Böhmerwald" v Ellwangen 1977), stojí jistě za zmínku, že absolvoval před svým nástupem do pedagogické služby v rodných Chvalšinách (od 1. ledna 1905) německý učitelský ústav v Budějovicích. Nebyl po druhé světové válce ušetřen už šedesátiletý útrap sběrného tábora, v němž měl setrvat od 20. července 1945 až do 27. října 1947. Chvalšiny ho znaly nejen jako učitele, nýbrž i jako čilého spolkového pracovníka, turnera v hodnosti "Turnwart", zapisovatele místní pobočky sdružení Bund der Deutschen, pokladníka Böhmerwalbundu i člena zdejšího "salonního" orchestru. Byl i "lezcem" (Steiger) místního hasičského sboru, čestným pokladníkem kina okresního osvětového sboru, dohromady 33 let působil coby ředitel kůru (regenschori) v Chvalšinách i v Dolní Vltavici. Kostel obce posledně jmenované spí dnes jak známo v troskách pod hladinou Lipenského jezera. Jako vášnivý nimrod byl Schläger několikrát svými společníky při honu postřelen, takže jeho tělesné váze se prý dalo odečíst plných 43 broků olova. Kromě jiných ran osudu neminula ho ani smrt ženy a dvou synů. Starší syn padl už za druhé světové války ve Francii, žena zemřela v červnu 1969 a čtrnáct dnů nato při potápění za archeologických výzkumů u sicilského ostrova Lipari utonul Dr.Ing. Helmut Schläger, mladší ze synů, historik na vysokém učení technickém (Technische Hochschule) v Mnichově a druhý ředitel (Vizedirektor) Německého archeologického institutu v Římě (je na webových stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně). Chvalšinská vlastivěda, opřená o osobní úsilí autora i jeho spolupracovníků, které sám uvádí ve své předmluvě, věnuje se i osadám v okolí Chvalšin jako třeba Borová, Rohy (Oberhäuser), Zrcadlová Huť (Spiegelhütten), Střemily (Richterhof), Hvozd, Osí (Schönfelden) a Šavlova Lhota (Schlagl), z nichž o některých můžeme hovořit opravdu už jen v čase minulém. Copak je ale psané slovo vůbec o něčem jiném?
- - - - -
* Chvalšiny / České Budějovice / Dolní Vltavice / † Innsbruck (A) / † † Mnichov (BY)
