Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES WÜRTZ

Nördlich von Donau Na sever od Dunaje

Wie preis ich dann dich,
kleinere Hälfte des Landes,
nördlich des Stroms und hingelehnt an den Nordwald?
Nie schütterte dein Granit vom Schritt der Legionen.
Dafür schläft heut noch auf dem green Stein
der Mittagsgott
und sind von Hain und Hag
Nymphe und Faun nicht vertrieben.
In rotgehenden Bächen
stand ich geklammert ans Wurzelgeäst
und staunte mit Kindesaugen
in den Libellen Flug.
Und wo ein Brünnlein Wasser stand im Fels,
sah ich den goldnen Sand am Grund
und keine Fläche zwischen Luft und Wasser.
Bis ich, vom Bann ängstlich erwacht,
das kreisziehende Steinchen warf.
Da weiß ich aus der Vorzeit manchen Stein,
einen, dem Gott gegründet, hoch auf Felsensäulen,
den andern waldgeheim – und leise schwang er,
da ihn mein Finger trieb.
Und zwischen Mäuerlein, niedrig und himmelsoffen,
lag eines Freithofs stille steinbesäte Wiese.
Am Abend
sass ich auf der Hausbank vor dem kleinen Haus,
von Busch und Ginster kehrten Kinder heim,
und ihre Rufe, so als riefen sie die Götter,
schickten sie sonnemüd, doch unermüdet,
eintönig oft erneutes Tönen
in den klaren Abend.

Jakpak tě mám oslavit,
ty menší půle země
na sever od Dunaje, opřená o Šumavu?
Nikdy se tvá žula nezachvěla krokem legií Říma.
Proto tu dosud spává na šedém kameni
polední bůh Pan,
proto z lesů a hájů nikdo nevyhnal
rusalky ani fauny.
V potocích do ruda
stanul jsem zapleten v kořání
a žasl dětským zrakem
nad kmitavým letem vážek.
A tam, kde pramen vyhloubil důlek ve skále,
uzřel jsem na dně zlatý písek
a nijakou hláď mezi vzduchem a vodou.
Než jsem, kouzlem náhle zděšen,
vhozeným kamínkem udělal na vodě kruhy.
Znám tu mnohý kámen z pravěku,
jeden, bohu ustaven, vysoko na skalních sloupech,
jiný, utajen v lesích – se tiše rozkýval,
když jsem se ho dotkl prstem.
A obehnán zídkou, nízkou a vystavenou obloze,
ležel tichý hřbitovní palouk posetý kameny.
Navečer
jsem usedal na lavičku před malým stavením,
z křovin a kručinek se vracely děti domů
a svá volání, tak jak volaly bohy,
vysílaly unaveny slunkem, avšak neúnavně,
monotónně tóny často opakovanými
do večerního jasu.

Die Landschaft Oberdonau(1944), s. 73

P.S. Antologie, vydaná za války tzv. kulturním ústředím úřadu propagandy župy Horní Dunaj (Gaupropagandaamt Oberdonau, Hauptstelle Kultur) v nakladatelství Leitner ve Welsu, měla vyjádřit vztah k "domovské župě Vůdcově" ("Heimatgau des Führers"), jak bylo "bývalé" Horní Rakousko nazýváno, "pohledem soudobých autorů" ("in der Schau zeitgenössischer Dichter"). Mnozí z nich, jako Richard Billinger, Erna Blaasová, Bruno Brehm, Carl Maria Eckmair, Arthur Fischer-Colbrie, Max Mell, Hans Watzlik či Julius Zerzer, nepostrádají jistou literární úroveň a jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Jinak je Würtzova báseň převzata z třetího čísla sedmého ročníku literárního časopisu "Das innere Reich".

Dem gefallenen Freunde Padlému příteli
Ausgeredet war, unser Gespräch lief ab,
haben wollten wir dich, nur dass du weiltest.
Doch du zogst aus der Hand die Hand
und weiltest nicht mehr.

Da du noch weiltest. - Trank und Speise
nahmst du zu rauben nie, immer zu spenden.
Deine Sprache schlicht, nie vermischt dem Lärm,
war Wort den Deinen.
Nie dem Rohen alternd verstrickt
warst du immer im Schreiten.

Seit dich erst Todes Schatten gestreift,
hielt dich kein Freund, Weib nicht noch Söhnchen.
Mehr als die Wunde brannte dich Fernsein den Kameraden.
Sassest friedlich noch, nur nicht entwaffnet zum Gange.
Niemand widersprach, schon trugst du den Ruf,
du warst schon gegangen.

Dann einen Morgen vor der östlichen Stadt
nahmst du den Schuss in die Brust.
Nun erst lasen wir dein Gedicht unter Tränen,
fanden von dir selbst vorausgezeichnet dein Sterben,
von der Stunde des Sterbens vorgezeichnet dein Leben.

Wenn wir Freunde die Hände reichen,
fehlt deine Hand. Ewig der Abgrund starrt,
darüber lockest du uns im Traum nur.
Wehr dich des Kranzes nicht, sei uns Freund
immer noch, wenn du auch
lebst bei den Helden.
Domluvili jsme, náš rozhovor dozněl,
byli bychom chtěli, jen abys prodlel.
Tys ale vyvinul podanou ruku z té mé
a už neprodléváš.

Přece však dlels tu s námi. - Nápoj a pokrm
nezloupils nikdy pro sebe, vždy ochoten obdarovat.
Tvá řeč byla prostá, nikdy smíseno s křikem
nebylo slovo těch Tvých.
Nikdy nezhrubl stářím
tvůj mladistvý krok.

Až když tě stihl smrti stín,
nezadrží tě už přítel, žena ani malý synek.
Víc nežli rána bolí tě vzdálit se druhům v boji.
Seděls pokojně, jen neodloživ zbraň před odchodem.
Nikdo neřekl slovo proti, jak už tě znali,
a tys už šel.

Bylo to jednoho rána před městem tam na východě,
kdy tě zasáhla ta střela do hrudi.
Teprve teď čteme v slzách tvou báseň,
nacházíme v ní předznačenu tvou smrt,
před její hodinou spěšně načrtnut tvůj život.

Když podáváme ruku přátelům,
chybí ta tvá. Navěky ta propast zeje,
nad ni nás vábíš ve snu jen.
Nebraň se vínku z vavřínu, buď nám přítelem
i nadále, jakkoli
žiíješ už mezi hrdiny.

Oberdonau, Dezember 1942/Feber 1943, č. 4, s. 8

P.S. Verše věnované památce básníka Ernsta Egermanna (je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) vyšly v čísle časopisu "Oberdonau", datované prosincem roku 1942 a březnem 1943 – asi netřeba připomínat, že se rozhodovalo právě tenkrát při Stalingradu o celém dalším průběhu světové války.

Narodil se dne 2. října roku 1900 v Linci jako syn vrchního účetního rady a jeho ženy, dcery dvorního rady rodem z Bad Aussee. V Linci také maturoval a studoval pak ve Vídni filosofii (Dr. phil. 1925). V roce 1928 vstoupil do školní služby a působil jako středoškolský učitel na různých místech v Horním Rakousku, mj. ve Vöcklabrucku, Lambachu či v Goisern. V Lambachu také koncem dubna roku 1933 vstoupil do NSDAP, která ovšem byla několik týdnů nato v Rakousku zakázána (19. června 1933). Za trest byl Würtz přeložen do už zmíněného městyse Goisern (od roku 2008 Bad Goisern am Hallstättersee). Roku 1932 vydal také svou první knihu "Linz, die Donaustadt". V letech 1934-1938 učil i v Greinu, v Pergu a v Eferdingu, asi od roku 1937 bydlil v Linci. Od 1. ledna 1938 se stal znovu členem národně socialistické strany a přivítal tzv. "anšlus" Rakouska k Německé říši, který dokonce oslavil "kronikou velkých dnů" pod názvem "Die großen Tage, der 11. III., der 12. III., der 13. III." s podtitulem "Eine Volksfeier" (tj. "lidový svátek"). Svůj postoj stvrdil následujícího roku publikací "Österreichs Kampf und Heimkehr ins Reich" (tj. "Boj Rakouska a jeho návrat do Říše"). Stal se v roce 1940 "docentem" na lineckém učitelském ústavu a tři roky nato nastoupil do Říšského úřadu propagandy, župa Horní Dunaj, kde až do konce války zastával místo divadelního referenta. Už roku 1940 byl povolán do Poradního sboru města Lince pro literaturu, který měl mj. hlavní slovo při vydávání městské ročenky Stillere Heimat (ta ustanovila v roce 1942 literární cenu za nejlepší beletristický příspěvek redakci zaslaný a prvým nositelem se stal Hans Watzlik za prozaickou skicu Unterhaid /tj. Dolní Dvořiště/). V březnu 1941 se Johannes Würtz vedle už zmíněného Richarda Billingera a také už zmíněné Erny Blaasové podílel na "prvém spisovatelském týdnu říšské župy Horní Dunaj" ("1. Dichterwoche des Reichsgaues Oberdonau". Mladému lyriku Ernstu Egermannovi, padlému u Stalingradu, vzdal Würtz poctu jak v ročence Stillere Heimat, tak v časopise Oberdonau i vlastními svými verši. Dva roky po skončení války byl proti Würtzovi uplatněn denacifikační ústavní zákon, zvaný "Verbotsgesetz", působil však nadále jako středoškolský učitel v Gmunden a roku 1952 mu kulturní odbor lineckého městského úřadu vydal básnickou sbírku "Tageweise". Publikoval i několik divadelních her. V roce 1956 byl ze zdravotních důvodů penzionován a stal se tři roky nato spolupracovníkem pedagoga Leopolda Prohasky. V Salzburgu, kde 25. července roku 1967 zemřel, působil jako spolupověřenec (Mitbetreuer) sdružení "Adalbert-Stifter-Gemeinde". To jen, že na školního radu Stiftera nakonec vždycky dojde.
- - - - -
* Linec (A) / † Salzburg (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko