PETER LUDWIG ADLER

O sobě

Peter Ludwig Adler se narodil 8. července roku 1941 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis, Tschechien", až od 1. října 1942 bylo jméno město za "Protektorátu Čechy a Morava" zbaveno přívlastku "České", který mu byl hned 18. května 1945 navrácen - pozn. překl.). Jeho otec Erich Adler byl hudebním skladatelem, matka Anna, rozená Dvořáková, byla Češka a pocházela z Tábora, bratr Jaroslav pracoval jako sochař. Po druhé světové válce došlo počeštěním ke změně jeho jména na Petr Luděk Orlický. Připomínka o této změně je důležitá, poněvadž některé práce a novinové ilustrace (v západočeském komunistickém deníku "Pravda") jsou signovány "Orlický".

Životopis v datech:

červen 1959	maturita, rok zeměměřičské praxe
září 1960	studium na Pedagogickém institutu (1959-1964) v Praze, katedra výtvarné výchovy (v originále "an der pädagogischen Hochschule Prag /Fakultät Freie Kunst/", v letech 1946-1972 tu působil Cyril Bouda - pozn. překl.)
od roku 1962	ilustrace ve zmíněném už deníku "Pravda"
březen 1963	učitelské působení
květen 1964	druhá zkouška
do prosince 1964	učitelské působení
od roku 1965	činný jako umělec na volné noze
září 1966	1 rok vojenské služby
1967	umělcem na volné noze v Praze, keramikem a hrnčířem na Šumavě
1969	útěk z Československa přes Rakousko do Německa
1970	studium na umělecké akademii v Düsseldorfu (Kunstakademie Düsseldorf) návrat k původnímu jménu Peter Ludwig Adler
1971	sňatek s Heidemarie, roz. Scholzovou
od roku 1973	činný jako učitel výtvarné výchovy na gymnáziu, zaměřeném na matematiku a přírodovědné předměty v Mönchengladbachu (Math.-Nat. Gymnasium Mönchengladbach)
červen 1973	narození dcery Daniely
1975	účastník mistrovského kurzu prof. Ruprecha Geigera
1976	přechod z Düsseldorfu do Mönchengladbachu
srpen 1976	narození dcery Julie
od roku 1977	výstavy v ateliéru na ulici Friedricha Eberta čp. 121 v Mönchengladbachu
únor 1980	narození syna Tima
od roku 1980	keramika a hrnčířství

Kunst bei Adler

Vida, tak i šumavský keramik a hrnčíř. Snad chybí v předchozím textu podrobnější zmínka o Adlerově otci Erichu Adlerovi. Ten přišel na svět jako syn židovsko-německé rodiny v severočeském městě Kynšperk nad Ohří (německy Königsberg an der Eger, dnes okres Sokolov v Karlovarském kraji) dne 26. dubna roku 1911. Jeho otec Arthur Adler (narodil se 5. listopadu 1879 v Kynšperku nad Ohří a zemřel v roce 1939 v Klatovech, jeho žena Wilhelmine, roz. Schindlerová, Erichova matka, se narodila 6. března 1886 v Třebnici /Trebnitz/, zemřela 27. března 1932 v Chebu) ve městě působil v továrně na prádlo, založené Erichovým dědem. Po rozpadu rakousko-uherského mocnářství přesídlila rodina do Chebu (Eger), kde otec se svým bratrem provozoval továrnu na výrobu pánského prádla a obchod textilem. Tam Erich navštěvoval hudební školu a v Karlových Varech (Karlsbad) získal základní poučení v oboru hudební kompozice od Roberta Manzera (žil v letech 1877-1942, viz Wikipedia), ředitele tamního lázeňského orchestru. Už před maturitou, kterou absolvoval v roce 1929, působil v chebském divadle jako pomocný korepetitor a operetní dirigent. V rámci soutěže Ultraphonu o nejlepší šlágr získal první cenu za anglický waltz "Geh' nicht fort von mir" (tj. "Neodcházej pryč ode mě!) a rok nato vyšla první jeho kompozice "Ein Alltag - Vier Skizzen für Klavier" tiskem. Dne 26. ledna 1929 uvedl karlovarský symfonický orchestr jeho orchestrální fantazii na námět obrazu Arnolda Böcklina "Triton a Nereida". Ve skladbě se stal v Berlíně v letech 1929-1932 žákem Hugona Kauna (viz Wikipedia). V roce 1934 se Erich Adler v Chebu oženil s Hannou, roz. Dvořákovou z židovsko-české rodiny (narodila se 19. července roku 1909 v Táboře). V letech 1936-1937 žili v Chebu, kam uprchli z Berlína před nacistickými rasovými zákony, jimž neunikli ani přesídlením do Klatov. Erich Adler byl vězněn za Protektorátu Čechy a Morava nejprve na pražském Pankráci, pak ho už po synově narození deportovali roku 1943 do koncentračního tábora Hagibor v Praze a 4. února 1945 se ocitl v terezínském ghettu. Tam vznikla jeho skladba pro housle a orchestr "Theresienstädter Sonatine", po osvobození začal pak pracovat na cyklu "Vergebliches Warten. Sechs Bilder aus dem Ghetto Theresienstadt für kleines Orchester und Soloflöte, Männer-, Frauen- und Kinderstimmen". Nový život v Klatovech nebyl pro Žida, který se při posledním sčítání lidu 1930 přihlásil k německé národnosti, nijak lehký. Navíc byl převedením "arizované" firmy v Chebu do vlastnictví československého státu doslova podruhé vyvlastněn. Věnoval se tedy hudbě jako hráč na violu v Klatovském kvartetu, po přesídlení do Ústí nad Labem dirigoval orchestr tamní opery a v roce 1950 se stal členem Svazu československých skladatelů. Po válce si i změnil příjmení Adler na Orlický. Následkem antisemitské atmosféry coby následku procesu s Rudolfem Slánským však se i Orlickému otevřelo znovu pankrácké vězení, byl vyloučen z "tvůrčího" svazu a postihl ho zákaz hudební činnosti. Po vynuceném přesídlení do Českých Budějovic se hudbě mohl věnovat už toliko soukromě, než se přece jen po čase dokázal živit jako barový pianista (Československý hudební slovník osob a institucí /1963/ uvádí, že byl v Českých Budějovicích klavíristou jako zaměstnanec tehdejší "poúnorové" Hudební a artistické ústředny), ladič klavírů a učitel hry na tento hudební nástroj. Roku 1969 se mu podařilo utéct do sousedního Rakouska. Usídlil se ve Spolkové republice Německo a vrátil se ke svému původnímu příjmení. Pokusil se znovu skládat a přepsal do definitivní notové podoby svou dosavadní hudební tvorbu. Zemřel 7. května 1982 v Düsseldorfu. Co vlastně dodat? Jen že ten synův text "o sobě" končí datem úmrtí Petera Ludwiga Adlera dne 17. června roku 1990. Na jeho pohřbu o čtyři dny později ve městě Mönchengladbach, ležícím v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko na západ od Rýna mezi Düsseldorfem a německou hranicí s Nizozemskem, zazněl i následující projev, na němž mě samozřejmě nejvíce zaujala informace o studiu Petra Luďka Orlického i na Pedagogickém institutu v Českých Budějovicích (v roce 1964 měl mít podle podrobného seznamu svých výstav, přiloženého k vlastnímu životopisu, v Českých Budějovicích i samostatnou výstavu), který jsem v letech 1959-1963 absolvoval i já. Znal jsem ho od vidění? Nevím a bude mi to vrtat v hlavě.

Smuteční řeč

Klaus Hackemann

Milá rodino Adlerova, vážení smuteční hosté!
Jako zástupce ředitele gymnázia mám dnes smutnou povinnost rozloučit se jménem celé školní komunity s naším Peterem Adlerem.
Snad smím na tomto místě zmínit, že ředitel pan Regenhard učinil rozhodnutí nebýt tu teď mezi námi se skutečně těžkým srdcem. Teprve na naléhání kolegů a učitelské rady nastoupil v jeho případě tak nezbytně žádoucí dovolenou, které by se musil jinak zcela zříci.
Truchlíme za Peterem Adlerem, jehož vyrvala zákeřná nemoc z kruhu rodiny, ze středu naší školní komunity. Jeho smrt je pro nás všechny v tomto okamžiku nepochopitelná - víme jen, že v něm ztrácíme nejen vynikajícího umělce (v originále "einen großartigen Künstler" - pozn. překl.), učitele, oblíbeného jak u svých žáků, tak i u jejich rodičů, vysoce ceněného kolegu, nýbrž zejména skutečného přítele.
Co víme o jeho životě? Dovolte mi připomenout několik markantních vnějších zastavení té lidské pouti.
Peteru Adlerovi, narozenému 8. července roku 1941, by bylo za několik málo dnů 49 let. Po absolvování gymnázia v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis in der Tschechoslowakei", za dva a půl roku ovšem ten stát dnem 31. prosince roku 1992 přestane existovat - pozn. překl.) studoval v letech 1960-1964 na Pedagogickém institutu v Praze a v Českých Budějovicích (v originále "an der Kunstakademie in Prag und am Pedagogischen Institut Budweis", což však opravuji podle Adlerova vlastního životopisu - pozn. překl.). V letech 1963-1968 učil výtvarnou výchovu a ruštinu na střední všeobecně vzdělávací škole v Benešově (v originále "am Gymnasium Beneschau", k obnově označení "gymnázium" došlo ovšem až poté od 1. záři 1968 - pozn. překl.). Když přišel do Spolkové republiky Německo, působil nejprve v Dortmundu na škole Maxe Wittmanna (v originále "an der Max-Wittmann-Schule" - pozn. překl.); v roce 1973 pak vstoupil do učitelského sboru našeho gymnázia (v originále "in das Kollegium des Math.-Nat. Gymnasium" - pozn. překl.).
Roku 1971 se oženil a se svou paní Heidemarie měl tři děti, které nadevše miloval. Jí a jeho dětem patří dnes naše opravdu upřímná soustrast.
Téměř dvacet let působil Peter Adler na našem gymnáziu. Provedl za tu dobu se svými nadšenými žáky mnohé neobyčejné umělecké akce. Stejně jako ve svém soukromém uměleckém životě byl i přitom stále znovu fascinován tématem "prostoru". Já sám mám ještě v dobré paměti jednu z jeho početných akcí, během níž zavěšením pásů látek v prostorách školy přiblížil svým žákům a kolegům myšlenku utváření prostoru pomocí textilií.
Ve svém uměleckém vývoji nalezl Peter Adler po jednom odbočení k olejomalbám velkého formátu později svůj původní výraz v keramické tvorbě. Nezabránilo mu to ovšem nijak v tom, jak jsem se mohl přesvědčit na jeho výstavě roku 1988 v galerii Strunk-Hilgers, dospět k překvapivé symbióze malířství a keramiky.
Peter Adler byl umělcem i milujícím otcem rodiny, která mu byla - vedle umění - obsahem života. Byl to individualista, který životu přitakával a také ho uměl užívat. Jistě, měl své slabosti a zvláštnosti jako každý z nás. Měl však zlaté srdce, především pro své nejbližší, ale i pro děti ve škole mu svěřené. Bude nám chybět jako člověk a jako kolega. Jeho rodina a naše školní komunita se teprve teď dokáže ujistit, koho jsme v něm měli.
Milý Petere,
loučíme se s Tebou jako s přítelem, na kterého nemůžeme nikdy zapomenout a kterému uchováme provždy vděčnou vzpomínku.
Abychom působení Petera Adlera na našem gymnáziu za účasti celé školní komunity náležitě uctili, máme v plánu uspořádat na konci tohoto školního roku v prostorách gymnázia výstavu umělcových prací.

Math.-Nat. Gymnasium Mönchengladbach, Schulbericht 1990

- - - - -
* České Budějovice / Klatovy / † † † Mönchengladbach (NRW)