HANS GÜNTHER ADLER

V Omlenici

Josef je šťasten nahoře na Purtscherových lukách a myslí na to, že až jednou bude bohatý, chtěl by si tu postavit dům a žít tak jako lidé v Omlenici, a přece líp, že se postará o to, aby sem vedla dráha, aby se dole na potoce udělala elektrárna a do jeho domu na okraji Omlenice aby nepronikl ten všudypřítomný pach všech stájí dole v obci a aby u něho v domě nebylo tolik much jako tam; chce zase pobývat na pastvinách a mít při sobě tak dobrou ženu jako má Praxel, bude mu nosit chleba s mlékem a sýrem a on zapálí velkou vatru, poněvadž oheň tolik voní a děti pro něj budou v lese trhat borůvky a jahody, on sám půjde do lesa a bude tam obdivovat ty červené muchomůrky ve vší jejich nádheře, jinak k ničemu nepotřebné, a kolesku bude mít a objíždět kraj, chce vystoupit na ty vysoké vrchy, aby viděl daleko do Čech i do Rakous.

Panorama (1968), s. 121

Eine ewige Zeit

Nur weniges was dich berührt, aber du gehst
Deine eigene Wege, die Höhlen der unbegreiflichen
Jugend, unzeitgemäß die Gräber eigener Kindheit!
Den Schritt hinter dir, ängstliche Übermacht,
Wie kann ein letztes Zeichen noch schützen?
Die Vaterländer ein harter Boden, die Muttersprachen
Jedoch still auseinander fallen weich in stummer

Verzweiflung. Sich getrauen, ein wenig, das eigene
Herz belauschen. Sind seine Schläge da noch erhörbar?
Einmal die Reihen zu Ende gezählt, klingt es selten
Und weiß mit den vielen Zeichen nichts zu beginnen,
Ist bloß Gewohnheit, hinter die tippelnden Schritte
Getreten, weil wir redlich den letzten Abschied
Versuchen. Das weite Ausland zieht verstört und

Wandert ins Grenzenlose vorüber. Irrtum lenkt nun
Schmerzlich in die zerstörten Gefilde. Gegen
Die Ordnung wächst kein Kraut, die Regel schießt
Ins Blinde, als wäre jetzt erst ein neues Ereignis
Zu gründen. "Bist ja noch nie da gewesen, gib
Doch acht, nütze die sparsamen Kräfte!" So aber
Hingegeben sind die Meldungen nicht mehr gültig

Und alles ist ausgeschlossen, wovon noch gestern
Die Rede gewöhnlich war. Nur einmal, nur Wort. Abrede
Treffen schafft eine eigene Seligkeit, bescheidener
Stolz teilt seine Reichtümer zu, lobselig an eigenen
Einsichten beteiligt zu Füßen sich sinken. Wer
Zählt seine Zukunft? Wer erzählt sie, rechnet
Darüber mehr als eine, nein, eine ewige Zeit?

Věčný čas

Jen máloco se tě dotkne, ty jdeš opět a opět
svou vlastní cestou, za sebou nepochopitelné
temné skrýše mládí, nečasové hroby dětství!
Krok za tebou, ta úzkostná přemoc,
jak mohla uchovat ještě poslední znamení?
Tvrdá půda otčin, hlasy mateřštin
se však tiše spolu rozpadají poddajně v němé

zoufalství. Nebát se aspoň vlastnímu
srdci naslouchat. Jsou jeho údery ještě slyšet?
Jednou sečte ty řádky do konce, zní vzácně
a nedokáže si nic počít s tolika znameními,
je pouhý zvyk, za těmi cupotavými kroky
vstoupit, neboť se poctivě pokoušíme o poslední
odchod. Šíro za hranicemi zděšeně táhne a

putuje kolem k nekonečnu. Blud míří nyní
bolestně do zpustlých plání. Proti
řádu ještě bylina nevyrostla, pravidlo pálí
naslepo, jako by teprve teď mělo dojít k něčemu
novému. "Tadys ještě nikdy nebyl.dej
přece pozor, šetři skrovné síly!" Takto však
vydány ty pokyny ztrácejí už platnost

a je vyloučeno všechno, o čem ještě včera
bylo zvykem hovořit. Jen slovo, jediné. Úmluva
setkání plodí zvláštní blaženost, sporá
hrdost rozděluje své statky, plna chvály vlastního
zření si přitom klesá k nohám. Kdo
sečte své příští? Kdo vyčte je slovy,
vypočte z něho víc než jen nějaký, nejen to, nějaký věčný čas?

1985

Předešel i on za milovaným Stifterem nás všechny do šumavského ráje, kam kdysi stačil nahlédnout a který vzal s sebou i do ciziny. Ano, 21. října 1988 v Londýně zemřel už nikoli Hans Günther Adler, ale jen H.G. Adler - on, který si po hrůzách nacizmu odmítl ponechat byť jen jako zvuk jména něco, co zní jako připomínka Eichmannova zástupce v Protektorátu Čechy a Morava, on, který historii nacistického vyhlazování Židů věnoval mnohá svá vědecká díla. Narodil se 2. července 1910 v Praze jako syn knihaře, v židovské rodině. Otec ho poslal na čas do školy v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou), kde se měl syn odnaučit svému leváctví. Našel tam však jednu z životních lásek - Šumavu - a neopustila ho už nikdy. Ve 14 letech zhltal prý Stifterovo Pozdní léto. Na pražské německé univerzitě studoval hudební a literární vědu, filosofii a psychologii a po promoci roku 1935 působil jako tajemník a učitel na jedné pražské lidové univerzitě. Za německé okupace se stal i on jednou z obětí rasové diskriminace a od srpna 1941 až do dubna 1945 byl vězněm nacistických koncentračních táborů v Terezíně a v Osvětimi. V červnu 1945 se vrátil do Prahy nazpět a stal se vychovatelem ve středisku pro děti zachráněné právě z nacistických lágrů, pomáhal pak i při výstavbě pražského Státního židovského muzea. Už v únoru 1947 přesídlil však do Londýna a přednášel tam pro německé válečné zajatce v rámci jejich převýchovy. Žil pak v britské metropoli jako spisovatel a soukromý učenec. Ve svém vlastním románě Panorama (1968, roku 2003 vyšel konečně i česky v brněnském nakladatelství Barrister & Principal) věnoval dva z "obrazů", na něž je text členěn, Omlenici (Umlowitz) a hradu Landštejnu (Landstein) tam v českých lesích. První z našich ukázek zachycuje dětské představy hlavní postavy jménem Josef - není to zřejmě nikdo jiný než sám autor - pro něhož je Omlenice, ves na svahu Polušky (Roidner Berg), něco jako ráj. Dnes i tady můžeme putovat po stopách jednoho z nacistických transportů smrti pro vězně nacistických koncentračních táborů. Až posmrtně vydané nejrozsáhlejší autorovo prozaické dílo s názvem Die unsichtbare Wand (1989) pak na 25 stranách hustě tištěného, téměř ovšem třicetinásobně delšího textu popisuje loučení s nezapomenutelně krásnou krajinou kolem hory Ostrý (Osser) - tu poslední pouť Šumavou podnikl roku 1946 vskutku i Adler, který ač jako Žid měl všechny důvody přát vyhnání postiženým, odešel přece z Čech spolu s nimi -, jako by úhrnem už tušilo i do budoucna spolu s těmi, kdo cítí beznadějnou krásu opuštěné země: Nemám už vlast a nehledám už vlast. Není nám po tom všem snad ani souzena.

- - - - -
* Praha / Benešov nad Černou / Omlenice / hrad Landštejn / hora Ostrý/ † Londýn (GB)