LUDWIG ADLER

Das Feuer Feuer, starkes Element und an Kräften reich, Wärme gibt es, wenn es brennt, spendet Licht zugleich. Wie der Körper Wärme liebt an den kalten Tagen, spürst du 's, wenn sie dich umgibt, fühlst du Wohlbehagen. Und das Licht, lass uns drum fleh'n, dass es uns nie fehle, braucht der Mensch nicht nur zum Seh'n, auch noch für die Seele. Auf der Straße, auf der Flur, auf dem schmalen Steg, zeigt es Richtung uns und Spur weist es uns den Weg. Feuer, guter starker Born, Licht und Wärme - Zweiheit - brenne nicht für Hass und Zorn, leuchte für die Freiheit!	Oheň Oheň! Sama příroda plá v něm plna sil, hřeje, štědrý svit ti dá, abys jak on byl. Když tě někdy sevře chlad za dlouhých dnů zimy, teplo ohně vnímáš rád všemi smysly svými. A jak kolem šíří jas, jak tmu všudy ruší, probouzí hluboko v nás záři v lidské duši. Na cestách, co jich má zem, stezkách v mlze šedé, směr dá našim stopám všem, dál nás k cíli vede. Je jak dobrá studna čist, živel ctného rodu. Hoř dál! Vypal nenávist! Plaň jen pro svobodu!
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 253
Erinnerungen an Seewiesen Wou da Hommaboch üwa d' Stojna springt und vor Freid schlogt an weiß'n Foam, wo zwej Zwiefltirm d' Glock'n aussi klingt üwas Lond, do samma dahoam. Wou am Freidhof schlofen unsere Leit, wou da Wold rauscht voll schwermuat so schwa, dohi war uns koa Weg net z' weit, do mecht ma so gern wieda sa. Do is unsa Sejwies, do samma geboan, Do tat ma gern z' Fouß higej, wal üwarol, wou ma bisher scho woan, woas nirgendwou so schej.	Vzpomínka na Zejbiš Kde si náš potok skáče přes kameny, až radostí to vře a pění v něm, kde z dvojvěží kostela znějí zvony nad krajem, tady provždy doma jsem. Kde na hřbitově spějí všichni naši, kde šumí lesy, až bys plakal snad, touhu tam dojít nic už nezaplaší, kam bych se jednou vrátil zase rád. To je Zejbiš, kde jsme se narodili, tam bych kraj světa třeba bosky šel, kdybychom kdekoli kdy v světě byli - kdepak bys tolik krásy uviděl?
Glaube und Heimat, 1990, č. 2, s. 33