MAXIMILIAN ADLER
Utopie realitou
(...)
Příliv a odliv žáků narušoval vývoj, aniž sliboval, že by dokázal překonat počáteční obtíže. Žádná jiná instituce nepotřebuje tolik klid a stálost jako ta výchovná (v originále "als eine Erziehungsstätte" - pozn. překl.).
(...)
S mnohem větší oprávněností bylo třeba pěstovat v mládeži charakterovou pevnost (v originále "zur Charakterfestigkeit" - pozn. překl.), nežli plnit jejich hlavy učební látkou, aniž by kdo věděl, jak se bude utvářet budoucnost mladých židovských lidí, aniž by kdo tušil, zda se po válce nebude muset přikročit k dalšímu přeskupování židovského společenství (v originále "die Umschichtung der jüdischen Gesellschaft" - pozn. překl.). To vše působí ještě neskutečnějším dojmem, uvážíme-li, že zmíněné organizaci i provozu byla dána pečeť provizoria (v originále "der Stempel des Provissorischen" - pozn. překl.). Pocit nejistoty ospravedlňoval nedostatky, brzdil nadšení a pozvolna rozkládal svědomitost (v originále "durchlöcherte allmählich die Gewissenhaftigkeit" - pozn. překl.). Místo ani čas se nezdály být trvalými či vypočitatelnými (v originále zní ta věta "Weder der Ort, noch die Zeit schienen konstant oder berechenbar." - pozn. překl.).
L. Geidt, Vychovatelé v terezínském ghettu (disertažní práce, 2017)
M. Adler, Utopie als Wirklichkeit (1944)
Poslední věta citace ze strojopisu pod názvem "Utopie als Wirklichkeit", uchovávaného ve sbírkách Židovského muzea v Praze, pochází z disertační práce Lenky Geidt na brněnské Masarykově univerzitě, odevzdané v roce 2017 s titulem "Vychovatelé v terezínském ghettu". Vystihuje myslím celou situaci v nepřekonatelné zkratce. Jak se autor textu k prvnímu výročí vzdělávací a výchovné práce chlapeckého domova L 417 v Terezíně Maximilian Adler, významný klasický filolog a univerzitní profesor, stal jedním z terezínských učitelů těch, kdo byli většinově určeni k likvidaci v táborech smrti, sám jeden z nich? Netřeba snad vysvětlovat slovo "šoa" či "holocaust", pojem "národní socialismus" si však vysvětlení zasluhuje vždy znovu. Dne 21. září roku 1884, kdy malý Maximilian přišel v Českých Budějovicích na svět jako dítě Jacoba a Josefiny Adlerových, šlo o slovní spojení dosud neznámé, byť čeští národní socialisté si mohou činit před německými alespoň co do názvu své politické strany nárok na prvenství. Jacob Adler, syn Markuse Adlera z Neznašova a Marie, roz. Bauerové ze Stádlce, si vzal Josefinu Rindovou, dceru soběslavského obchodníka Leopolda Rinda, mj. i prvního starosty zdejší židovské náboženské obce a Karoline-Babette, roz. Fröhlichovou z Mirovic, okr. Písek. Svatba se konala 25. prosince roku 1883 v soběslavském templu (přestavěná synagoga sloužila za komunistické totality jako administrativní budova komunálních služeb). Zatímco Jacob Adler zemřel už 12. července roku 1926 (když se tak stalo, hlásala noticka v Budweiser Zeitung, že zesnulý byl rodilý Šumavan z Černé v Pošumaví /Schwarzbach/, i Jakov Adler Sr. z Izraele uvádí na webu Geni.com v rubrice Jacobova rodiště "Boehmerwald, Czech Republic", ačkoli neznašovská židovská matrika /Neznašov u Týna nad Vltavou je v ní psán německy "Nezdaschau", také "Nesdaschow", stejně jako "Moldauthein" v případě "Vltavotýna"/ uvádí jako místo jeho narození 20. května 1854 Neznašov čp. 41 /dům dosud stojící/), jeho žena zahynula v Osvětimi roku 1943 a rok nato putoval z Terezína do Osvětimi transportem Er č. 962 ze dne 16. října 1944 na smrt i její syn PhDr. Maximilian Adler. Ten v letech 1894-1902 navštěvoval v rodných Českých Budějovicích německé státní gymnázium, od roku 1902 studoval klasickou filologii na filosofické fakultě univerzity ve Vídni, kde byl v roce 1906 i promován na doktora filosofie. Rok nato získal vládní stipendium na studijní cestu do Itálie a Řecka a v letech 1908-1922 působil jako gymnaziální profesor v jihomoravském Mikulově a na pražských Královských Vinohradech (1922-1923), posléze na německém dívčím reálném gymnáziu v Praze (1923-1932). Publikoval jako výsledky své intenzivní vědecké činnosti několik monografií o Senekovi, Hérakleitovi, Plútarchovi a Filónovi. Společně s Hansem von Arnimem se podílel na vydání čtyřsvazkové díla "Stoicorum veterum fragmenta" v nakladatelství Teubner v Lipsku(vycházelo v letech 1903-1924, Adler přispěl ke 4. dílu v roce 1924), velice ceněného až dodnes. Svou knihou o Filónovi Alexandrijském se v roce 1930 habilitoval na filosofické fakultě Německé univerzity v Praze v oboru klasické filologie, jehož mimořádným profesorem ho s platností od. 1. října 1937 jmenoval prezident republiky Dr. Edvard Beneš. Studium židovského myslitele Filóna bylo Adlerovi inspirací k propojení židovské myšlenkové tradice s ideály humanismu. Politicky se profiloval jako sionista socialisticky zaměřený. Když musel počátkem roku 1939 odejít z pražské Německé univerzity, dostal nabídku profesury v USA, kterou odmítl, poněvadž měl v Českých Budějovicích starou nemocnou matku, kterou odmítl opustit. Jak víme, skončili oba v Osvětimi. Ještě předtím, než se stal obětí holocaustu, organizoval poté, co byly židovské děti vyloučeny ze škol všech stupňů, organizoval pro ně doktor Adler tajné "bytové" semináře, sháněl učitele, koordinoval výuku a zajišťoval i zkoušky. Po deportaci z Prahy II., Dittrichova 13 do Terezína transportem Cv č. 245 ze dne 6. března 1943 se v tamním ghettu stal vedoucím referátu vzdělání mládeže. S Emilem Utitzem (1883-1956) se podle publikace "Vytěsněná elita", vydané roku 2013 Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy (autoři Petr Hlaváček /*1974/ a Dušan Radovanovič /*1982/), z níž vděčně přebírám i další fakta o Maximilianu Adlerovi, podílel na formování kulturního života v ghettu včetně divadla, koncertů, přednášek, jazykových kursů i sportovních akcí. K dalším jeho přátelům tu náleželi rabín Leo Baeck (1873-1956), psychiatr Viktor Frankl (1905-1997) a geograf Alfred Philippson (1864-1953). Podle zmíněné publikace Petra Hlaváčka a Dušana Radovanoviče nacházejí Adlerovy spisy o stoické filosofii a antické literatuře dodnes ohlas na evropských i amerických univerzitách.
- - - - -
* České Budějovice / Černá v Pošumaví / † Osvětim (PL)
