LUDWIG ALSCHINGER
Hrad v Trojanech
1194: (v tom roce měl podle pověsti pod hradem Rožmberk nad Vltavou rozdělit své panství téhož roku zemřelý Vítek z Prčice mezi svých pět synů, z nichž jedním byl i Vítek III. z Prčice a Plankenberka /1194-1236/, vlastní praotec rodu Vítkovců, jehož syn Vok I. z Rožmberka /†1262/ je teprve historiky považován za zakladatele zmíněného hradu - pozn. překl.) v okolí jediný hrad byl zřejmě Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), obývaný rodem Vítkovců.
Menší hrady či tvrze jako Louzek (Lauseck), Tichá (Oppolz), Trojany (Trojern), Heršlák (Hörchlag). Michnice (Michnitz), Pšenice (Pschenitz) byly sídly nižší venkovské šlechty (zemanů), vyšší šlechtě, v tomto případě pánům z Rožmberka, poddané. V případě války byli povinni se svými vlastními poddanými schopnými boje poskytnout vyšší šlechtě služby. Musili zadržovat obranou svých hrádků a tvrzí nepřítele, Rožmberky o něm zpravit a pokud už se hrad či tvrz udržet nedaly, opustit je tajně, většinou v noci, se svými lidmi podzemními chodbami do bezpečí. Podzemní chodby měl tehdy snad každý větší i menší hrad, také z někdejšího zámečku v Certlově (Zartlesdorf, dnes Rybník - pozn. překl.) vedla prý až na zmíněný Rožmberk (vstup od rybího sklepa /v originále "Eingang vom Fischkeller"/ - pozn. překl.).
Hrad v Trojanech (v originále "Trojerner Burg" - pozn. překl.) stál už před 14. stoletím na návrší zvaném německy Heustadelberg (česky by se řeklo "Seníkový vrch" - pozn. překl.) na místě usedlosti zvané (daleko později ovšem také - pozn. překl.) Pachlerhaus. Jedna vyšší zeď stála ještě v roce 1900 a kameny z ní byly použity ke znovuvýstavbě tehdy vyhořelých stavení Domaschkových a Pachlerových.
Hrad byl stavbou velice solidní, což potvrzují dosud zachovalé zbytky zdí a základů. S frontou obrácenou k jihu byla tvrz 36 metrů dlouhá, opatřená do výšky patrem a střílnami. Za vlastním hradem (v originále "hinter der Burg" - pozn. překl.) severním směrem v místě usedlosti později zvané Sauschneiderhaus asi na vzdálenost 20 kroků byl dvůr a hospodářská stavení. Na jih a na západ byl hrad chráněn předsunutou hrází a přírodním návrším, na východ a na sever příkopy a valy. Podle pověsti se má nějaký zlatý klíč od hradu dosud nacházet v Praze. Sám hrad byl obyvatelný až do roku 1614.
Glaube und Heimat, 2009, č. 1, s. 52-53
P.S. Půvabné na tomto textu s "pokračováním příště", uvedeném v krajanském časopise nástupkyní jeho autora v roli rodáckého zpravodaje Annou Schauerovou slovy, že jde o "historickou zajímavost z cenné sbírky Ludwiga Alschingera", je už to, že trojanskou tvrz (na stavivo zčásti rozebrané pozdějšími německy hovořícími selskými rody) nazývá hradem. Až dojemně jej ovšem podřizuje dávným Vítkovcům a jejich Rožmberku nad Vltavou jako centru celého kraje té staré země se zlatým hradním klíčem v Praze.
Z minulosti přepravy dřeva koňskými povozy z Dolního Příbrání na certlovské nádraží
Pro transport dlouhého dřeva (klád) z Dolního a Horního Příbrání (v originále "von Sinnetschlag", obec Dolní Příbrání s podléhající jí částí Horní Příbrání ovšem po druhé světové válce zcela zanikla - pozn. překl.), resp. sousedního Unterwaldu (na rakouské straně náležející dnes k městysi Windhaag bei Freistadt - pozn. překl.) na nádraží v někdejším Certlově (dnes Rybník - pozn. překl.), jakož i k Vltavě (Moldau) do Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), existovaly dvě cestovní možnosti. Ta první cesta vedla do Certlova přes Cetviny (Zettwing), Leopoldschlag, Hiltschen a Wullowitz-Grenze (všechna tři místa na rakouském území - pozn. překl.). Stranou tohoto spojení přes celnici si mohli někteří povozníci vysloužit přívlastek podloudníků, jak vím z vyprávění svého otce. Vedle jiných věcí měli co činit se sacharínem (v originále "mit Radlzucker-Sacharin" - pozn. překl.).
Druhá jízdní trasa vedla přes Tichou (Oppolz) a Panský les (v originále "Herrnholz", české označení na mapách ovšem najít nelze - pozn. překl.), nebo oklikou přes Rychnov nad Malší (v originále "Reichenau a.d. M.", na starších mapách "Böhmisch Reichenau", tj. "Český Rychnov" - pozn. překl.). Na této vozové cestě byl obávaným úsekem tak řečený Schimaniberg, kde mělo výhodu jezdit ve skupinách, aby se dalo navzájem si vypomoci přípřeží.
Na certlovském nádraží byly dovezené kmeny překládány na připravené vagony. Aby se ovšem nic nedělo jednostranně, nýbrž podle předpisů, musela téměř každá druhá fůra na přednádraží (v originále "am Bahnhofvorplatz" - pozn. překl.), kde byla jediná možnost otočit. Vykládalo se podél nákladních kolejí, od skladiště obchodníka koloniálním zbožím a obilím Zemana počínaje až k čelné rampě, mnohdy do obrovitých hald dřeva. Tehdy už penzionovaný Karl Preslmayer z Dolního Dvořiště (Unterhaid) byl v určitých obdobích pověřován tehdejšími nákupčími dřeva, aby překládka proběhla odborně, pečlivě a bez nehod. Jeho pomocníky byli většinou čtyři muži, jako Franz Watzl, Karl Wolf (Schaunkorl), pak i dva, mnohdy i tři Balakovi muži (v originále "drei der Balakmänner" - pozn. překl.). Dodatečnou výpomoc, pokud byla o lidi nouze, dokázali poskytnout Berhard Gabauer a Franz Kletzenbauer, pozdější mistr ševcovský v Dolním Dvořišti.
Další přeprava dřeva směřovala hlavně do přístavních měst při Severním moři. Tehdejší mizerná hospodářská situace československého státu (v originále "in dem Staate ČSR" - pozn. překl.), kromě patrné diskriminace Němců, nutila lidi přijmout jakoukoli nabízenou práci, byť i neodpovídala jejich profesním představám. Život byl tehdy zejména pro rodiny s více dětmi, pokud neměly zrovna jiný příjem, spíše živořením o hladu.
Část nákladů dlouhého dřeva se vozila, jak už zmíněno, k řece Vltavě. Říkalo se také "zum Wasser fahren" (tj. "jezdit k vodě", tedy do Rožmberka nad Vltavou - pozn. překl.). Tam měl každý obchodník dřevem, jako např. firma Gerling, firma Sonnensshein a jiné ještě, při Vltavě složiště. Dovezené sem kmeny se tu svazovaly do vorů a ty se pak přibližně po třech plavily po Vltavě do Labe a po něm až do Hamburku. Cena za dovoz plnometru dlouhého dřeva do Certlova činila asi 35,- korun, do Rožmberka nad Vltavou asi 50,- korun. Největší tehdy transportovaný kmen, který vydal naměřených 10,2 plnometrů dřeva, přepravoval z Příbrání do Certlova forman Karl Haun z Klopanova (německy Kropfetschlag, ves dnes zcela zaniklá - pozn. překl.). Každý z formanů chtěl být na odvozišti prvý, aby mohl naložit ty nejpěknější a i co do míry nejlepší kmeny. Nakládáno bylo podle nosnosti povozu, síly koní a váhy plnometru. Pokud bylo dřevo skladováno přes letní měsíce, mohla ztráta na váze činit až 30 % a mohlo se tak naložit asi o plnometr navrch. Dvojspřeží mohlo být naloženo od čtyř do sedmi plnometrů, případ od případu i víc. Pro vysokou zátěž, které byla koňská spřežení vystavena, musila být během dne několikrát jízda častokrát přerušena kvůli krmení a zejména v létě kvůli napojení zvířat. V neposlední řadě měl nakonec hlad a žízeň také forman. K tomu rády posloužily při cestě určité hostince, nabízející občerstvení koním i lidem: počínaje Příbráním u Glasera a Flurei-Grilla, v Cetvinách na Lexově mlýně (Lexmühle), ve Wullowitz u Petern-Wirta a když bylo vyloženo, u Kuller-Wirta pod nádražím v Rožmberku nad Vltavou a u Richtera a Mohendla v Certlově. Tak se tu a tam stávalo, že se po vykonané denní práci přestávky trochu protáhly a koně, kteří mají jak známo velice vyvinutý čich a orientační smysl, byli nuceni vydat se na cestu domů bez příkazů svého pána a kočího. Pán totiž občas při návratu domů upadl do blaženého pivního spánku.
Dřevo k výrobě papíru, zvané brusné dříví (v originále "Schleifholz" - pozn. překl.), musilo být zbaveno kůry a nařezáno před vyložením na metrové, resp. dvoumetrové klacky. Toto dřevo pocházelo rovněž převážně z Příbrání a Unterwaldu, zčásti i z bližšího okolí a bylo v Certlově vykládáno na železniční vagony k přepravě do Porákových papíren (Eugen Porák je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Loučovicích (Kienberg). Na řádné naložení dohlížel hostinský Richter. Odměna za jeden metr krychlový činila kolem 75,- korun. Všechno to dřevo, jakož i předtím zmíněné, bylo stahováno koňskými či kravskými potahy v zimě ve sněhu sedláky z Příbrání z tamějších lesních mýtin na vyhrazená složiště nad Příbráním ke konečnému odvozu.
Stálými povozníky se dřevem až do počátku třicátých let dvacátého století byli v Dolním Dvořišti Isidor a později Wenzl Alschinger (zřejmě přímí předkové autora originálního textu - pozn. překl.), s občasnými přestávkami Matzi a Schulbäck; v Certlově hostinský Richter, v Klopanově Karl Hinum a v Žibřidově (Stübling) Taunibauer. V roce 1929, kdy velká větrná smršť poničila enormní lesní plochy, přibyli po jistý čas na pomoc formani ze Slovenska (slovenský výraz pro povozníka je "furman" - pozn. překl.), aby se postarali o odvoz spousty dřeva ze zdejších polomů.
Teď k výnosu tohoto povolání. Co koncem roku z výdělku vlastně zbylo? Po odečtení útrat (kovář, kolář, sedlář, výpadky způsobené onemocněním kočího či koně a jiné nepředvídané výdaje) toho sečteno a podtrženo nebylo věru mnoho (v originále "blieb unterm Strich wenig übrig" - pozn. překl.). Přitom v zimě v létě zpravidla dvanáct až čtrnáct hodin na cestě, nacházející se většinou ve značně mizerném stavu, v zimě za velkých mrazů (ti starší si ještě vzpomenou na zimní měsíce roku 1929 /v únoru toho roku bylo v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřeno zcela rekordních 42 stupňů Celsia pod nulou - pozn. překl./). to všechno byly opravdu převeliké nároky a rasovina pro lidi i zvířata. K tomu v zimě přibývaly i další drobné nepříjemnosti. Tak si stěžovali někteří z obyvatel stavení při silnici v místech, kterými se musilo projíždět, že jim zvonky na koňských postrojích ukracují noční spánek. Formani, kteří měli před sebou delší cestu, musili se na ní vydávat většinou už ve čtyři ráno.
Když si k lítosti formanů loučovická firma Porák pořídila začátkem třicátých let dvacátého století motorizovanou nákladní přepravu dřeva a vedla ji ve vlastní režii, dospěla formanská éra postupně i tady svých konců. Z mužů toho povolání, kteří jsou dosud naživu, je mi znám toliko jeden, pokročilý osmdesátník Gustl Schulbäck. Mohl by o těch časech ještě mnohé vyprávět, je to ale podle něho už opravdu jen historie. "Bylo nebylo", skoro jako v nějaké pohádce.
Glaube und Heimat, 1993, č. 9-10, s. 71-72
Ludwig Alschinger se narodil 25. ledna roku 1924 v Dolním Dvořišti. V tamní oddací matrice nacházíme ke dni 16. ledna roku 1912 záznam o svatbě zedníka Isidora Alschingera, čerstvého domkáře ve zdejším čp. 95 a syna dolnodvořišťského "měšťana" z čp. 86 Isidora Alschingera a Marie, roz. Mauthoferové ze zaniklé dnes Sosnice (Ossnitz) čp. 2, s Annou Schimplovou, nemanželskou dcerou Franzisky Schimplové, manželské dcery Johanna Schimpla, rolníka v Dolní Drkolné (německy Unterschlagl, dnes část města Vyšší Brod) čp. 5, a jeho ženy Barbary, roz. Fürlingerové z Hrudkova (německy Ruckendorf, dnes část města Vyšší Brod) čp. 2. Otcem Isidora "staršího" byl podle rodového katastru téže matriky Martin, psaný tu příjmením Allschinger, tj. se dvěma "ll", narozený ve dnes zaniklém Grabenhofu dne 8. listopadu roku 1812 jako syn Adalberta Alschingera a jeho ženy Marie, roz. Wagnerové z dnes zcela zaniklé Přibyslavi (Zibischlag). Tento Martin Allschinger si vzal 19. září 1842 za ženu Katharinu Dobuschovou, dceru Silvestra Dobusche a Barbary, roz. Jungendorferové, obou z Horního Dvořiště (Oberhaid). Ludwig Alschinger působil do roku 2006 dvacet let ve funkci rodáckého zpravodaje v krajanských měsíčnících Glaube und Heimat a Hoam! a dostalo se mu za to s jeho jen o jediný den starší ženou Emmou, roz. Schmidovou, i ocenění od jeho nástupců, resp. dvou nástupkyň. V roce 2013 se dožil v bavorském městě Gunzenhausen 89 let a dne 27. prosince téhož roku tam také zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Právě v Gunzenhausen mimo jiné působil po roce 1945 proslulý americký spisovatel Jerome David Salinger, který uměl dobře německy a i poté, co odešel z armády, pracoval tu jako civilista pro jedno oddělení americké zpravodajské služby. V roce 1946 vyšla v časopise New Yorker Salingerova povídka, v níž poprvé vystupuje pozdější hrdina naší generací milovaného hrdiny románu "Kdo chytá v žitě" Holden Caulfield. To abychom nezapomněli, jak je svět malý a co všechno obsáhne literatura.
- - - - -
* Dolní Dvořiště / Rybník, Dolní Dvořiště / Trojany, Dolní Dvořiště / Dolní Příbrání / Horní Příbrání, Dolní Příbrání / Unterwald, Windhaag bei Freistadt (A ) / † † † Gunzenhausen (BY)
