MARIA ALSCHINGEROVÁ
Z kroniky německé obecné školy v Dolním Dvořišti
Přeložení
Ke dni 1. dubna (rozuměj roku 1929 - pozn. překl.) přeložila Zemská školní rada (v originále L.-S.-R. - pozn. překl.) výnosem z 27. března, č. A-1374/20 ai 1928 / č. 35777 ai 1929 definitivní řídící učitelku Marii Micko na školu v Dolním Dvořišti (v originále "in Unterhaid" - pozn. překl.). Jsouc od roku 1908 ve školní službě, působila od 1. března 1909 do 31. března 1929 na šestitřídní dívčí škole ve Schwaderbachu (dnes obec Bublava v okr. Sokolov - pozn. překl.), školní okres Kraslice (v originále "Schulbezirk Graslitz" - pozn. překl.), od 1. června 1922 jako definitivní řídící učitelka tamtéž.
(...)
Srdce všech občanů našeho státu naplnil tento šťastný volební výsledek (rozuměj prezidentskou volbu prezidenta Beneše a přijetí zákona "T.G. Masaryk zasloužil se o stát" roku 1935, kdy ovšem také v parlamentních volbách zvítězila Henleinova SdP a na Slovensku Hlinkova slovenská ĺudová strana /HSĹS/ - pozn. překl.) pocitem díků a opravdové radosti, jak to vyjádřil 14. prosince 1935 (toho dne prezident Masaryk abdikoval v Lánech na prezidentský úřad odpoledne ve svém rozhlasovém projevu ministerský předseda Dr. Milan Hodža (na jeho nátlak slíbil prý Beneš po komunálních volbách roku 1938 henleinovcům účast ve vládě, viz článek Aleše Rozehnala - pozn. překl.) jménem nás všech, když řekl, že naše vděčnost je jen ubohou splátkou dluhu, který nás vede k tomu, abychom jemu i sami sobě slíbili být věrni masarykovské tradici, věrni kategorickému příkazu lidu věrné (v německém překladu užit zrádný přívlastek "volkhaft" - pozn. překl.), národní a demokratické solidarity nás všech v tomto státě (jediným národem tu byl ovšem prohlášen tzv. "národ československý", zbylá etnika byla toliko "národnostmi" - pozn. překl.).
Kronika německé obecné školy Dolní Dvořiště 1911-1938
Stálo by asi zato věnovat se nadšené výzdobě stránek školní kroniky v zářivých barvách republikánské trikolory, které už předznamenávaly odchod paní řídící a do té doby i pisatelky záznamů, k němuž došlo 17. listopadu roku 1936 ani ne 14 dnů před její svatbou 30. téhož měsíce s Johannem Alschingerem rodem z Dolního Dvořiště, změnou příjmení a přestěhováním do Dolního Žďáru (Niedermühl) poblíž Jindřichova Hradce (Neuhaus). Za necelé dva roky se měla i tato obec, stejně jako rodné Kašperské Hory (Bergreichenstein) páně učitelčiny i Dolní Dvořiště stát součástí nacistické Hitlerovy "tisícileté Říše". Osud Marie Alschingerové jako tolika jiných německých "učitelů i žáků" byl tímto dějinným zvratem dalekosáhle určen. Kdo by to všechno tušil onoho 20. listopadu 1888, kdy v Kašperských Horách čp. 128 přišla na svět (a dva dny nato byla kaplanem Johannem Hlavsou v arciděkanském kostele sv. Markéty /původně sv. Linharta/ pokřtěna) Maria, dcera učitele v Dlouhé Vsi (Langendorf) Adalberta Micko. Otec byl synem prachatického kloboučníka Antona Miko (tak psáno v matrice) a Marie, roz. Dlouhý (tak psáno v matrice) rovněž z Prachatic. Dívčina matka Sofia byla dcerou mistra pernikářského v Kašperských Horách čp. 128 Mathiase Haase a Marie, roz. Sika z Kašperských Hor čp. 132 (oba takto označené domy tam ve městě dosud stojí). Marie měla čtyři sourozence a všechny je přežila. Vystudovala učitelský ústav v Praze a jak už zmíněno v textové ukázce, nastoupila na "apríla" roku 1929 z dívčí školy v krušnohorské Bublavě jako "definitivní" řídící učitelka k vedení německé obecné školy v Dolním Dvořišti. Tam poznala i svého budoucího manžela Johanna Alschingera (*15. května 1885 v Dolním Dvořišti čp. 86, tedy v domě, který lze dodnes v obci najít), syna Isidora Alschingera (*27. března 1850 v zaniklém dnes Grabenhofu /Graben/ čp. 14, kde hospodařili jeho rodiče Martin Alschinger a jeho žena Katharina, roz. Dobuschová z Horního Dvořiště /Oberhaid/ čp. 29) a Kathariny (*16. května 1854 v zaniklé dnes Sosnici /Oßnitz/ čp. 2), dcery Franze Mauthofera, sedláka v Sosnici čp. 2 a Marie, roz. Weberové ze zaniklé dnes rovněž samoty Kothof (podle někdejších místních usedlíků i Godov) čp. 2. Johann a Maria se brali v Dolním Dvořišti, jak už zmíněno, 30. listopadu roku 1936 a stěhovali se do Dolního Žďáru. Mariin muž musel 1. srpna 1944 už téměř šedesátiletý narukovat k námořní artilerii na ostrov Wangerooge. Bránil se, marně ovšem, odvodu s poukazem na své podlomené zdraví, opravdu záhy onemocněl a zemřel už v říjnu téhož roku 1944. Pochován je na tamním vojenském hřbitově zmíněného ostrova v Severním moři. Jeho ovdovělá žena se vrátila do Dolního Dvořiště a ještě před "odsunem" uprchla do Rakouska, odkud byla ovšem přesídlena do Německa. Zemřela málem stoletá v seniorském domově bavorského města Würzburg 28. dubna 1988 a urna s jejím popelem tam na hřbitově leží uložena dodnes. Srdce "nás všech" to všechno, co se od počátku její učitelské kariéry za oněch 80 let (1908-1988) dvacátého století událo, musela ustát a přestát.
- - - - -
* Kašperské Hory / Dolní Dvořiště / † † † Würzburg (BY)
