SOPHIE ALTMANNOVÁ
Ze vzpomínek učitelky mateřské školy v Nýrsku
Je mi teď už osmdesát let a byla jsem požádána, abych napsala něco o tom, co mi bylo zažít během 35 let mé služební doby v mateřské škole v Nýrsku (Neuern). Chci se teď o to alespoň pokusit! Nýrská mateřská školka byla otevřena na podzim roku 1911, a to dnem 1. října. Jejím vedením byl pověřen pan řídící učitel Heinrich Tschida (má také své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Mé jméno je Sophie Altmannová, roz. Wolfová, můj otec byl pak v době, o které píši, ředitelem školy v Dešenicích (Deschenitz). Čtyři týdny předtím, než jsem v nově otevřeném zařízení v Nýrsku nastoupila do činné služby, byla jsem hospitantkou na mateřské škole v Dobřanech (Dobschan) u Plzně, kterou tehdy navštěvovalo na 90 dětí. Praxe jsem nabyla až tady, poněvadž v kurzu, jejž jsem předtím po 10 měsíců navštěvovala v Praze, nás bylo 35 kandidátek na všeho všudy 15 chovanců.
Jediná místnost, která nám byla v Nýrsku vyhrazena a sloužila zároveň jako prostor ke hrám i k dennímu zaměstnání, nacházela se napravo dole hned při vchodu do přízemí obecné a měšťanské školy. Ta nová budova byla slavnostně vysvěcena jen několik málo let předtím v roce 1905. Sama jsem v ní stačila navštěvovat od roku 1907 do roku 1910 poslední tři roky měšťanky. Pokud si dokážu vzpomenout, bylo to snad 40 dětí, které jsem měla opatrovat a zabývat se jimi. Některá jména mám dosud v paměti: tak se mi vybavuje syn pekaře Altmanna Franz, děti řezníka Altmanna Peter a Paula, dcerka zahradníka Seidla Rosl, syn krejčího Tremla Gusti, Watzliků Hans (spisovatel Hans Watzlik, který je bohatě samostaně zastoupen na těchto webových stranách, jakož jeho paní Lina, se kterou byl ženat od roku 1905, bydlili od roku 1906 v Nýrsku i se svým synem Hansjörgem - pozn. překl.), Ruppertů Hans, jedna dcera špeditéra Mühlliesla, dva hoši pekaře Maiera, tři hoši: Karl, Hans a Sepp řezníka Schlossera, ze židovských dětí Jetterových Ella, Erich z Katzových zpracovny odpadu (v originále "Mühlfabrik" - pozn. překl.), dcery z Berndtovy železárny (Eisenfabrik), obě děvčata Fritze Zapletala, všechny tři děcka Pauscherových, tj. Burschi, Tylle i Gusti, už z nich také není nikdo naživu. Všichni tři chlapci pana řídícího Cibulky byli také hodný čas v mém opatrování, jmenovali se Max, Rudi a Willi, a taky Illnerových Leo, který se nevrátil z druhé světové války. Jestli mě později napadnou ještě nějaká jiná jména, ráda je ovšem uvedu.
Začátky byly pro mě i ty, kdo mi byli svěřeni, sice poněkud nesnadné, pro obě strany se to však postupně lepšilo a jak jsme si na sebe zvykali, byli jsme si i stále blíž. Měli jsme docela pěkné hračky, třeba stavebnice, dřevěné skládačky, pletací, šicí i vystřihovací materiál, hráli jsme všelijaké hry obratnosti s prsty, pohybové hry, pořadová cvičení, prostná a podobně. Když bylo venku pěkně, hráli jsme si na školní zahradě, kde bylo velké pískoviště. Na tom si vyhrály zejména ty menší z dětí dosyta s trakářky, lopatičkami a hrabičkami. Chlapci rádi stavěli hrady a tunely, se stejným potěšením je ale i zase bourali a ničili. Děvčata si ráda hrála s panenkami a s míči. Hřiště bylo velké a ve školní zahradě měly děti značnou volnost pohybu, a poněvadž byla celá oplocená, nehrozilo jim nijaké nebezpečí.
Na obecné škole učili v té době slečna Hacklová, která byla na měšťance mou učitelkou francouzštiny, řídící učitel Müller, který i nás učil zpěvu, pan Deuringer, pan Rehder a Peter Waldhauser. Na měšťanské škole vyučovali vedle ředitele Tschidy odborný učitel Illner, odborný učitel Cibulka, odborný učitel Pietsch, slečna Mejstriková - která žije dnes na penzi v Bad Reichenhall, a také dnes už zesnulý Friedl Schwarzbach.
Jako učitelka ručních prací působila na měšťanské škole paní Leni Wolfová, roz. Tschidaová, na obecné škole pak paní Kreszentia Linzmeierová. Teď jsem však zcela odběhla od své mateřské školy. Vzala jsem z domova s sebou fotografické album, kde se dá najít mnoho mých někdejších chovanců, jež mi věnovali své snímky a podobenky, a také mnoho fotografií, na kterých zachycena já spolu s nimi. Často ve chvíli ticha se na ně ráda dívám a myslím na to, jak krásné, ale i odpovědné mé povolání bylo. Jak dlouho je budu moci vykonávat, bylo mé časté pomyšlení!
Glaube und Heimat, 1974, s. 324-326
P.S. Skutečnost, že autorka neuvádí ve svém výčtu nýrských učitelů jméno Hanse Watzlika, je snad vysvětlitelná pozdější jeho aktivitou spisovatelskou, která ovšem podle životopisných pramenů počíná až rokem 1924.
Když 18. června 1985 tiše skonala v okresní nemocnici bádensko-württemberského města Mutlangen po operaci zlomeniny krčku kosti stehenní Sophie Altmannová, odešla s ní osobnost, všem někdejším občanům německy hovořícího Nýrska známá jako "Tante Sophie", tj. "teta Žofie". Narodila se silvestrovského večera 31. prosince 1893 jako sedmé dítě řídícího učitele Josefa Wolfa ve Staré Lhotě (Freihöls) u Nýrska (na stránkách Kohoutího kříže je zastoupený i její bratr Gustav). Roku 1906 se s rodiči a už devíti svými sourozenci přestěhovala do nového místa otcova ředitelského působení, jímž byly Dešenice a jejich škola. Sophie byla jednou z prvních žákyň nově zřízené nýrské dívčí měšťanky. Po ní následovala pražská "přípravka" pro budoucí učitelky mateřských škol, jak už to líčí ve svých vzpomínkách, z nichž otiskujeme v překladu pouze jejich úvodní pasáž. První vedoucí tohoto tehdy na Šumavě ne zcela obvyklého zařízení v Nýrsku (prvou vůbec "Kindergarten" v Německu založil známý pedagog Fröbel roku 1840 na paměť 400. výročí vynálezu knihtisku) se stala Sophie Wolfová ve svých 18 letech a vedla ji pak více nežli čtvrt století. V roce 1935 teprve se vdala za vdovce Josefa Altmanna, který měl potravinářský obchod v nýrské Zahradní ulici (Gartenstraße). Ten si přivedl z prvého manželství s Katharinou, roz. Blauovou, syna Josefa, jemuž se Sophie stala dobrou a starostlivou matkou. "Pepperl" Altmann však 1943, dva roky před koncem války, narukoval k wehrmachtu a už o něm kromě zprávy, že je pohřešován, nikdo víc neuslyšel. Altmannovi přesto, marně ovšem, věřili na jeho návrat. Když byla v roce 1939 nýrská městská mateřská škola převzata nacistickou organizací sociální péče NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt - tj. "národněsocialistická péče o blaho lidu"), musila paní Altmannová přejít do služeb městského úřadu, který ji až dosud spravoval. Po válce přišel odsun a nové začátky v Bádensku-Württembersku, kde si pan Altmann otevřel ve Schwäbisch Gmünd malý obchod, kde pracoval až do své smrti v roce 1959. Téměř 20 let žila pak vdova po něm sama v Degenfeldu a tam i psala své vzpomínky na dávná šumavská léta své krásné práce s dětskou drobotinou. Posléze už v pokročilém věku 85 let přešla paní Altmannová do Domova důchodců sv. Ludvíka (Altenheim St. Ludwig) ve Švábském Gmündu, jehož ředitelka pocházela také ze Šumavy a notovávaly prý si častokrát spolu i Hartauerovu šumavskou hymnu. Zazněla možná pak i o pohřbu v Degenfeldu, kde s jednadevadesátiletou nebožkou ukládali do hrobu i kus historie Nýrska. Poněvadž to přece mělo snad všechno nějaký smysl a nebyl to snad jen nějaký ten chlapecký hrad z písku.
- - - - -
* Stará Lhota / Dešenice / Nýrsko / † Mutlangen (BW) / † † Degenfeld, Schwäbisch Gmünd (BW)
