ANNA AMMERMÜLLER-KLOIBEROVÁ
Co pro mě znamená můj domov
Často slýchám od mých zdejších přátel a známých, jak říkají: "Jezdíš ještě pořád každý rok několikrát na Šumavu, kde už přece nejsou žádní němečtí lidé a kde tak chátrají celé vsi (rozsah zániku si zřejmě nelze na dálku vůbec představit - pozn. překl.)? A vůbec, nejdřív vás vyhnali a vy jim tam zase nosíte peníze." "Moji milí," povím jim nato, "co vy víte o tom, jaký význam má pro mě domov." Už teď se nemůžu dočkat, až zase léto přijde do kraje. To jsou moje děti už připraveny dělat mi šoféry "hoam eini" (tj. "domů", v originále ",hoam eini' zu kutschieren" - pozn. překl.). Čím jsme blíž k hranicím, tím víc se už těším na to, že opět uvidím domovské luhy (v originále "heimatliche Gefilde" - pozn. překl.) a uslyším šumění našeho milovaného lesa. Brzy jsme pak "in Kuschwarda" (rozuměj dnešní Strážný - pozn. překl.) a míjíme napůl rozpadlé a spoušti vydané budovy někdejších kolchozů v místech, kde kdysi stávaly úpravné selské dvorce. Kus cesty provází nás už mladá Vltava, až jsme "in Eleonorenhain" (tj. v Lenoře - pozn. překl.). Tam stojí ještě poměrně hodně domů. Dělá to pravděpodobně sklárna (1995 po neúspěšné privatizaci zanikla, výroba tu trvala od roku 1834 - pozn. překl.). Nádherný kousek minulosti je zdejší "panský dům" (patřil Kralikům). Je pěkně zařízen a udržován (pochází někdy ze čtyřicátých let devatenáctého století, bývala tam do devadesátých let století minulého i výstavka produkce sklárny, dnes už zbývá v budově jen provoz restaurace, Siegfried Kralik vybudoval na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století jako novou dominantu obce vilu, kterou vídeňský architekt Percy Arthur Faber pojal v duchu tzv. "Heimatstilu" a v níž dnes funguje mateřská škola - pozn. překl.). Odtud je to pouhý skok (v originále "Katzensprung" - pozn. překl.) do Volar (Wallern). Nejprve kolem Stögerovy Huti (Stögerhütte). Několik stavení dává znát, že tu byla jednou ves. Škoda těch rovinatých, rozlehlých luk a polí, obdělávaných kdysi pilnými, poctivými rolníky. U Brixova dvora (v originále "Brixhöfen" - pozn. překl.), který ve mně rovněž probouzí nezapomenutelné zážitky, poněvadž tam bydlila má sestra, už jsme málem v samých Volarech. Nemůžeme dál, aniž bychom se v nich prošli. To městečko mi obzvlášť učarovalo. Tady jsme dřív obvykle vyřizovali své nákupy. Celý repertoár obchodů (v originále "Geschäftswelt" - pozn. překl.) tu býval zastoupen. Kdopak si ještě vzpomene na ta jména jako "Gangerl" či "Zenz", na "Schuhhaus Robl", na cukráře Schramla či na místní kino? Hostince "beim Ziwerl" nebo "beim Theobald" zvaly vždycky k návštěvě. Vůně, linoucí se od místních pekařství, vábily nás ke koupi čerstvých rohlíčků či koláčů (v originále "Kipferln und Golatschen" - pozn. překl.). Rozložitý kostel ve středu města by mohl ledacos vyprávět. Ulicí zvanou kdysi "Strickergasse" docházíme k lesu, kterému se říkalo "Wallerer-Wald". Dobře si pamatuju kopec jménem "Flinshübel", kde jsem měla kdysi nehodu při jízdě na kole. Na kraji lesa, ve stavení řečeném "Petjogl", bydlívala moje teta, u které jsme se my děti často stavívaly a dostaly tu obvykle za pohoštění chleba s medem (v originále "Honigbrot", což může v němčině znamenat chléb s medem i perník - pozn. překl.). Z nejvyššího místa Chlumu (Humwald), zvaného "der Reith", je vidět tam v údolí mou rodnou vísku Šenava (v originále "Schönau", jméno Pěkná dostala obec až po druhé světové válce roku 1949 - pozn. překl.) se zářivě červenou střechou svého kostela. U vesnické kaple usedneme na lavičku ve stínu stromů k tichému zamyšlení. Neklid v mém srdci vzrůstá, poněvadž už brzy budu opravdu "doma" (v originále "dahoam" - pozn. překl.). Vedeme spolu hovor na návrší, u naší "Milé Paní na Červeném vršku" (v originále "bei unserer lieben Frau am Roithübl" - pozn. překl.), jejíž kaple byla Čechy zničena. Ožívá ve mně vzpomínka na vůni konvalinek a na borůvčí. Uličkou, které se říkávalo "Krislgass" docházíme ke hřbitovu. U vysokého kříže vzpomeneme našich drahých zemřelých a při návštěvě domovského kostela, obstojně zachovalého, se cítíme opravdu "dahoam". Před památníkem padlých, před školou a farou ožívají vzpomínky a tisíce myšlenek víří hlavou. V duchu přede mnou vystupují z minulosti postavy pana řídícího Reitingera, učitelský pár Lackingerových, farář Dussl a farář Glimsche a mnoho, mnoho jiných obyvatel vsi. Zpustlá zarostlá náves mě rozesmutňuje. Mám pocit, že těm lipám na ní je po nás smutno. Zejména tady uprostřed vsi mi všechno připomíná blažený čas dětství. Po paměti procházím selské statky, od Čechů zničené, vidím jejich někdejší pokojné obyvatele stát u vrat do dvora. Není tu jedno jediné místo, kde by mě okamžitě nenapadal nějaký příběh. K vrchu zvanému za nás Pendelberg, kde trvá rozpadlá Gabrielova hájovna ve svém spánku Šípkové Růženky, už nevede nahoru nijaká cesta. U "Gratiana" se dalo dřív číst úsloví při vstupu: "Gruß den Kommenden, Friede den Bleibenden, Segen der Scheidenden". (tj. "Pozdrav těm, kdo přicházejí, mír těm, kdo tu zůsávají, požehnání těm, kdo odcházejí" - pozn. překl.) Nad zadními dveřmi stálo psáno: "Wo Glaube, da Liebe, wo Liebe, da Frieden, wo Friede, da Segen, wo Segen, da Gott, wo Gott, keine Not." (tj. "Kde víra, tam láska, kde láska, tam mír, kde mír, tam požehnání, kde požehnání, tam Bůh sám, kde Bůh dám, tam nouze nehrozí nám" - pozn. překl.). Směrem na Hintring (od roku 1949 Záhvozdí - pozn. překl.) stávala boží muka zvaná "Jodl-Moachta", připomínající války se Švédy (rozuměj za války třicetileté - pozn. překl.), která musela ustoupit novému silničnímu obchvatu (v originále "Umgehungstraße" - pozn. překl.). Hory Plechý (Plöckenstein) a Smrčina (Hochwald) zdraví až sem. Tiché lesní cesty, kde jste zůstaly? Nůše na trhání malin doslova svádí jít po nich. Z mostu přes Vltavu (v originále "an der 'Wuld'" - pozn. překl.) hledíme zamyšleně (v originále "gedankenverloren" - pozn. překl.) do hry vln a pozorujeme naše oblíbené místo ke koupání, dnes téměř úplně nepřístupné. Od železniční stanice vede naše cesta do Pechofen (dnes zaniklá Smolná Pec blízko Pěkné - pozn. překl.) a k zastávce Grasfurth (dnes zaniklý Brod blízko Stožce /Tusset/ - pozn. překl.). Přitom mi připadá na mysl i borkoviště, hraničící s tím místem, kde jsme hledávali trpké, ale námi oblíbené "Moosbeeren" (tj. plody klikvy, podobné brusinkám - pozn. překl.). Dalo by se uvést ještě bezpočet všeho toho, co pro mne znamená domov. Zejména jsou to ovšem lidé, kteří při našich setkáních či bohoslužbách ve svátek vysvěcení našeho kostela i po 50 letech od vyhnání dají domovu znovu povstat. Kéž Bůh dá, abych mohla jet ještě častokráte a častokráte k nám "hoam eini".
Glaube und Heimat, 1996, č. 5, s. 20-21
|
Tvrdá práce svážečů dřeva Im Wold is so staad olli Weg hant verwaht olli Weg hant verschniem is koa Steigel nit bliem. |
(tj. Tak ticho v lese je, místo cest závěje, i stezky samej sníh, nic nezvostalo z nich. -- pozn. překl.) |
Tak nějak to v zimě vypadalo v hlubokém horském hvozdu našeho šumavského domova. Týdny před Vánocemi napadlo místy tolik sněhu, že se mohlo začít se svážením dřeva (v originále "mit dem 'Holzziehen' - pozn. překl.). Lesní dělníci vyrazili brzy ráno s ruksakem na zádech a sáněmi, které táhli za sebou. Po vykonané práci byly sáně během sezóny svážení vždy odstavovány na složišti dřeva. Náš tatínek, řečený (rozuměj po chalupě - pozn. překl.) "Werchtl Franz", byl jedním z oněch rázovitých svážečů dřeva. Častokrát myslím na to, co ti muži dokázali. Můj otec si nikdy nestěžoval, že je snad unaven a nemůže už dál. Ba naopak: byl vždycky dobré nálady a dobré mysli (v originále "und guter Dinge" - pozn. překl.). Nutno pomyslet, že nejprve bylo třeba vytáhnout sáně do strmého svahu a prošlapat přitom dráhu, kterou teprve pak mohl naložený povoz sjet dolů. Tak zvané "brusné dříví" (v originále "Schleifholz" - pozn. překl.) bylo v létě poráženo ruční pilou, odkorňováno a přiřezáváno na správný rozměr, aby čekalo na odvoz. Na nepřístupných místech, kam se nedalo dostat s volským potahem, musela být kulatina (v originále "Stammholz /Blöche/" - pozn. překl.) o průměru 40 až 50 centimetrů nakládána na saně a odvážena k železniční stanici, odkud bylo pak dřevo nákladními vagóny dopravováno k dalšímu zpracování na pile. Bylo potřeba velké obratnosti, aby se sáně naložené dřevem svezly k místu určení. Býval za ně často ještě připojován svazek polen (říkalo se mu česky "kocour" - pozn. překl.). Vlastní náklad byl na saních svázán dohromady provazy a řetězy (v originále "zusammengerodelt /zusammengeschnürt/" - pozn. překl.) a pevně zajištěn, než se měl vydat svahem dolů. Brzdu (v originále "die 'Totzn' /eine Bremse/" - pozn. překl.), která se dokázala hluboce zarýt do sněhu, měl svážeč pevně v rukou, aby zabránil nehodě. Přesto se kdysi jedno poleno smeklo (v originále "kam einmal ein Bloch ins Rutschen" - pozn. překl.) a zlomilo mému otci nohu. Jeho kolegové v práci ho přivezli na saních domů, při čemž mu ještě stačila omrznout pata. Bylo to 19. prosince 1939. Teprve druhého dne se dostavil lékař s vytouženou pomocí. Následkem byla i tak vysoká horečka z infikované rány - myslili jsme si tenkrát, že otec už nebude nikdy schopen práce. Teprve v květnu následujícího roku se mohl zase ujmout díla. Opatřeni prostou stravou vydávali se lesní dělníci časně ráno na cestu, s bandaskou černé kávy, několika vařenými vejci, nějakým lívancem (plackou) či kusem tvarohu (v originále "einem Zelten oder Quarck" - pozn. překl.) a k tomu jeden velký kus chleba (v originále "einen Ranken Brot" - pozn. překl.). Neexistovalo vzít s sebou uzeninu nebo studenou pečeni, vůbec už láhev piva. V zimě by cokoli tekutého zmrzlo, nebyly ještě nijaké termosky. Výstup k nejvyšším místům se absolvoval tak dvakrát denně, k níže položeným dokonce třikrát za den. To, co dokázali naši otcové, by dnes bylo prostě nemyslitelné. Když nastal večer a tatínek se vracel domů, běžely jsme mu my děti kus cesty naproti už proto, poněvadž mu vždycky pro nás zbyl kousek chleba, který jsme s velkou chutí zhltly. Přísloví praví: "Das Brot ist über viele Wurzeln gegangen und das vertreibt viele Übel." (tj. "Chleba šel přes mnohé kořání a mnohé neduhy zahání." - k tomu obdobné české: "Kdo jí chléb přes kořeny nesený, toho zuby nikdy nebolí." - pozn. překl.) Tomu jsme pevně věřily. Mám ještě trvale v paměti mnohé obrazy z mých dětských let, když třeba "Jager Kutscher" od knížete Schwarzenberga projížděl se svým nákladem dlouhého dřeva (v originále "mit seinem Holzfuhrwerk mit den langen Baumstämmen" - pozn. překl.) naší pokojnou vískou Šenavou ke složišti dřeva (říkalo se mu česky i "dřeviště" - pozn. překl.) při vlakové zastávce. Ten jasný cinkot zvonků na koňských postrojích bylo slyšez už zdaleka a zněl našim uším jako nějaká hudba. Patřilo to ke každodenímu obrazu vsi, ať už bylo léto či zima, ať už šlo o saně či povoz s koly. Rodiče i my děti jsme byli spokojeni i s málem, nevadila nám skromnost či tělesná námaha. Dávno, dávno již tomu... (v originále "Lang, lang ist 's her..." z české literatury se těmi slovy připomínají první slova "Babičky" Boženy Němcové - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1998, č. 2, s. 28
Zimní večer u nás doma
Když sedám za dlouhých zimních večerů se svou rodinou v pohodě při nějaké té ruční práci v útulné obývací místnosti, putují mé myšlenky zhusta nazpět do mých šťastných dětských let. Velice ráda si vzpomínám, jak se náš tatínek, když přicházel na smrt unavený ze svážení dřeva v lese (v originále "von der Waldarbeit, vom sogenannten 'Holzziehen'" - pozn. překl.) domů a přesto se s láskou věnoval nám dětem. Maminka zastávala práci ve chlévě, sestra a já jsme čekaly na otce. Konečně slyšíme, jak si z bot oklepává sníh. Snažily jsme se, aby jeho příchod domů byl z naší strany pro něj co nejhezčí. Hned jsme mu přistrčily šamrle (i v originále "das Schamerl", rozumí se tím výrazem nízká stolička - pozn. překl.), aby se na něm mohl usadit. Jedna z nás mu stáhla tlusté zimní ponožky (v originále "die Schneestutzen" - pozn. překl.) a pověsila je u kamen, aby proschly, druhá mu přinesla vyhřáté domácí jiné. Pak jsme mu ohřály oběd. Když byl k obědu třeba šterc (tj. šťouchané brambory s moukou a sádlem - pozn. překl.), říkala maminka vždycky: "Gebts noch einige Löffel Obers drauf, damit der Sterz gut säftig bleibt und beim aufwärmen nicht austrocknet." (tj. "Dejte ještě navrch pár lžic smetany, aby si šterc uchoval pěkně svou šťávu a při ohřátí nevyschnul." - pozn. překl.).
Nejčastěji bývala ale moučná polévka. Připravovala ji maminka a my musely pořád míchat, aby se snad nepřipálila. Čerstvě nasbírané brambory ležely v troubě připraveny k opečení jako příloha k moučné polévce. V rozložitých kachlových kamnech praskal oheň a příjemné teplo z nich vyzařovalo do celé místnosti. Petrolejka vydávala tlumené světlo a my tři čekali, až se maminka vrátí z chléva. Mezitím jsme otci přistrčily foukací harmoniku, na kterou tak rád hrával, se slovy: "Geh Vater spiel uns was vor oder sing uns das Lied 'S' Waldvögerl möcht i fremd gern seng'" (tj. "Tati, zahraj nám něco nebo zazpívej tu písničku, jak rád bys slyšel toho ptáčka v lese." - pozn. překl.).
Mnohdy nám vyprávěl něco ze svého života. Seděly jsme napravo i nalevo a poslouchaly jeho líčení. Než přišla maminka a řekla: "So Kinder deckts den Tisch!" (tj. "Tak děti, noste na stůl!" - pozn. překl.). Vytáhly jsme z trouby moučné opečené brambory a vysypaly je na ubrus. Nosila se k nim chutná moučná polévka Maminka ji ještě vylepšila smetanou či vejcem, pak se do ní nadrobily brambory a my nabíraly z mísy lžícemi jako o závod. Ani ten nejlepší vuřt a nejšťavnatější šunka by namohly nahradit tu skromnou stravu, která nám vždycky tak nepřekonatelně chutnala. Už nějaký čas tu šumavskou specialitu řadím do rodinného jídelníčku a jde nám všem výtečně k duhu (v originále "und meiner Familie mundet sie vorzüglich" - pozn. překl.). Nechtěla bych s dětmi měnit dnešní radovánky u televize, kdy nemá jeden na druhého nijaký čas. Často se rozpomenu, jaké štěstí a bezpečí jsme my cítívaly doma u rodičů v naší útulné domovské šenavské světničce (v originále "in unserem kleinen trauten Stübchen" - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 1998, č. 2, s. 28
Anna Ammermüllerová, roz. Kloiberová, se narodila v Šenavě (dnes Pěkná) 13. prosince 1930. Jejími rodiči byli Franz Kloiber, narozený 9. září 1897 v Pěkné čp. 20 (zemřel v 24. června 1970), a Johanna, rozená Pimiskernová, z Chlumu čp. 5, narozená 31. března 1893 (skonala 13. března 1969). Žila v Redingu, části bavorské obce Neuhaus am Inn v okrese Pasov (Passau), ležící rovnou naproti rakouskému Schärdingu na druhém břehu řeky Innu, s nímž ho spojují dva mosty, a oslavila tu roku 2000 své sedmdesátiny. Zemřela po trpělivě snášené nemoci v 71 letech na svátek Všech svatých (Dušičky), tj. dne 1. listopadu roku 2002, u sebe doma za přítomnosti svých dětí, tj. synů Rudolfa a Reinholda a dcer Edith a Rity, takže při setkání rodáků z Pěkné na svátek její patronky svaté Anny roku 2003 byla už jen připomenuta mezi zemřelými v posledních dvou letech.
- - - - -
* Pěkná / † † † Reding, Neuhaus am Inn (BY)
