JOHANNA ANDERKAOVÁ

Schneetage Decke wollener Schnee die Krater der Angst schneeblind und schweigend möcht ich verharren Zieht doch vorüber mahnende Spuren Blütenwege ertranken im Sonnenfeuer starb mein Regenbogen Hülle lebloser Schnee verletzliches Seins weiß ist die Unschuld des Sterbens stark bleibt das Leben im Tod	Dny plné sněhu Vlněné pokrývky sněhu krátery strachu oslepenu bělí mlčící vábí mne setrvat Kolem však vedou varovné stopy opilé cesty krve na slunci upálené znamení i mé duhy Roucho bezdechých sněhů raněné bytí bílé nevinné umírání síla života i v něm
Sudetenland, 1992, č. 4, s. 334
Kirche im Goldenkron Im rosenrostigen Gewölben frohe Frömmigkeit der Schwalben Sanfter Heiliger im Sternenkranz zeitlos geblieben dem Segen Einholen das Licht des Kastanienlandes in den Schutz der steinernen Blume Bewahrt sein lassen das befreit Erklärte in dem lebendigen Kreise gnädiger Kraft	Klášter ve Zlaté Koruně V růžově rzivé klenbě radostná zbožnost vlaštovek Něžný světec věnčený hvězdami věčný svým poselstvím mimo čas Světlo toho kaštanového kraje přenesené pod křídla zkamenělých květů Chráněno svobodně zazní slovo v živoucím kruhu milostiplné síly
Sudetendeutsche Zeitung 15. 7. 1988, s. 7
Am Sühnteich bei Reihwiesen Wind überweht des Wollgrases weiße Ähren Goldbraune Augen hat das Moor geöffnet Welches Geheimnis bewahrt die Stille des Teiches Sind es Märchen nur verliehen Wünsche ihn seinen Namen Er schweigt im Licht der verhüllten Sonne denn wer von Sühne spricht vergisst den Frieden	Na "Smírčím rybníce" u Rejvízu Vítr čechrá bílé stonky suchopýru Slatina otevřela hnědozlaté oči Jaká tajemství chrání rybník zvaný po smíru Jsou to jen báje skrytá přání co mu propůjčila jméno Mlčí ve světle zastřeného slunce neboť kdo o smíru mluví mír by zapomněl
Deutscher Friedhof Christianberg (wiederhergestellt) Blumengras und Gesträuch Leben überlebte den Tod tilgte die Zeichen der Trauer Doch Menschen lieben die Kraft der Symbole den Trost Kreuzarme und Steine Gefälltes beim Namen genannt das Verdrängte Die Fäuste geöffnet dargeboten die Hände den Toten Welch kostbarer Frieden	Německý hřbitov v Křišťanově (obnoven) Květy trav a křovin Život přežil samu smrt a zahlazuje i smutek Lidé však milují sílu symbolů útěchy ramena kříže náhrobní kameny padlé pozvednout jménem oslovit zapuzené Pěsti se otevřely ruce nabízejí těm mrtvým tolik vzácný mír
Sudetenland, 1992, č. 4, s. 334

Ve Stifterově rodném domě v Horní Plané

Svatodušní svátky koncem osmdesátých let: Co tu viděl on a co my dnes?

Pozdní odpoledne svatodušní neděle - náš autokar zaparkoval na hornoplánském náměstíčku. Dešťové mraky visejí v cárech nad temně zeleným obzorem lesů. Asfaltka vede dál do vrchů, nízké domky s venkovskými předzahrádkami nalevo i napravo cesty zakrývají svou ošumělost záplavou růžových šeříků. Kostelní věž se tyčí nad střechami stejně šedá jako nebe nad ní, snad jen o trochu světlejší než ono.
Náš autokar je už jediný na travnatém parkovišti, ale před Stifterovým rodným domem stojí a čeká zástup mladých lidí ve frontě, jejíž odevzdanost nás překvapila i předtím v podobných situacích jinde po cestě. Chce to zřejmě trpělivost a klid.
Stifterův dům by se sotva nějak zvlášť odlišoval od okolních domů, kdyby na něm nebyla zasazena pamětní deska: je to nízké stavení s kamenným stupínkem při vchodu. Německočeský poutač upozorňuje u dveří, že je dnes otevřeno. Česká školní třída sem dorazila právě proto: brzy snad někdo přijde. Je třeba jen trochu počkat. Bude-li to trvat déle, zastihne nás možná déšť.
Mladý pár z východního Německa, který se k naší výpravě chtěl připojit už ve Vyšším Brodě a který se na prosluněném nádvoří kláštera i potom v temném chladu klášterního kostela váhavě pokoušel o navázání kontaktu, je tu znovu. Hledají jen podvědomě útočiště u lidí téhož jazyka, nebo je skutečně zajímá ten básník z dob tak málo blízkých té naší?
Opřeli svůj moped o dřevěný plot před domem, se svými batohy na zádech působí, i kdyby snad nepronesli jediné slovo se saským přízvukem, naprosto odlehle, jinak a přímo druhořadě vedle svých západoněmeckých vrstevníků z hvězdičkového autokaru.
Průvodce konečně přichází: starý pán zvoní svazkem klíčů. Školní třída ho následuje dovnitř. Co sem asi přivedlo ty mladé: je to snad školní povinnost? Sotva. Z jejich učebních osnov, ráda bych se mýlila, neplyne rozhodně nějaká podrobnější informace o tom básníkovi německého jazyka, který tak splývá s tradicí vyhnaného kmene.
Vystačí nám ještě trochu času, abychom mohli zajít nahoru ke kostelu či utratit za tu krátkou chvíli něco naší tvrdé měny? Denní světlo ještě zešedlo. Je dusno a teplo, zdálky zaduněl hrom. Zeleň stromů na obzoru působí neskutečně jako představa, která se vynoří při četbě Stifterových povídek: ty nás sem vlastně přivedly. Hvozd nešumí, svahy nezáří ve slunci, stinný klid nevydechuje tajemství - začíná jen tichounce pršet.
Vstupujeme do rodného domu: přítmí malých místností s nízkými stropy, před okny neprostupné loubí jarních ratolestí, na které se snáší déšť. Na stěnách visí obrazy: Stifterova matka, s pestrou naivitou zpodobená smrtelná nehoda otcova, tvář milované Fanny i ta manželčina, všechno za monotonního doprovodu vysvětlujícího průvodcova hlasu v tvrdé němčině se zvýrazněnými koncovkami slov: data, jména, letopočty. Mistr sám hledí přísně z černého rámu. Malíř silně podtrhl sebevědomý rys jeho plné tváře. Je těžko uhodnout za markantním čelem tolikerou míru snu. Nebo to bylo srdce, oku neviditelné a neuhodnutelné, co dalo váhu básníkovu slovu?
Pramenily už tady, v tom skromném šumavském stavení, za dětských let vlivy a představy, které formovaly pozdější jeho dílo, pohybovali se tu opravdu lidé, kteří se po letech stali jeho postavami?
"Nemohu ani dost děkovat Bohu," napsal Stifter v březnu 1852 Louise von Eichendorffové, "že mi vložil do srdce touhu chopit se pera a vypsat to, co jsem měl právě ve svém nitru. Skutečně nemám vlastně nijakou zásluhu na svých pracích, nic jsem zvláštního vlastně neučinil, jen vypověděl to, co ve mne bylo vloženo."
Co do něho z toho všeho bylo vloženo tady, v Horní Plané? Co tu viděl? A co tu dnes vidíme my?
Co z toho tuší ta tlačenice kolem, s jejímž a tedy i naším sluchem se míjí mnohé, co starý průvodce omílá ve svém vyprávění? Patří Stifter skutečně vůbec ještě do našich časů?
Opouštíme dům. Přestalo pršet a vlhké parno je plné pachů a vůní.
"Bylo to tak zajímavé," říká dívka, "a krásné," čte si přitom v chůzi v poznámkách, které si tu udělala, " jsme šťastni, že jsme to všechno mohli na vlastní oči vidět."
Zastyděl se po jejích slovech někdo z nás, kdo jsem nastupovali do toho evropsky ohvězděného autobusu, za své přezíravé pochybnosti?
Kde zastavíme teď? Stačí nahlédnout do připraveného programu. Volary s pozůstatky dřevěné lidové architektury. Výborně, pro dnešek už dost básnictví.
Máváme těm tam na skromném mopedu. Kam asi míří oni? Nad lesnatými vrchy se nebe jasní do barevné světlohry, dosahující náhle magické průzračnosti horského křišťálu.

Sudetendeutsche Zeitung, 15. 7. 1988, s. 7

Moldauhimmel Fluss in deinem Spiegel flutgetragen eines andern Himmels zornverstummtes Grau einer Wolke Rost und die Scherbe des ertränkten Sternes eingewurzelt in der Grund	Vltavské nebe Řeko ve tvém zrcadle nese proud nějakého jiného nebe hněvivě oněmělou šeď oblaku rez úlomek střepu utonulé hvězdy kořenící kdesi v tvém dně
Sudetenland, 1993, č. 1, s. 41

Narodila se 12. ledna 1933 v Moravské Ostravě, na jaře roku 1945 odtud ve svých dvanácti letech prchla do severních Čech, ale už v červnu toho roku se do rodného města, jak jen možno vzdálenému Šumavě na druhém pomyslném konci starého království obojího jazyka, vrátila. Čekal ji tam český sběrný tábor a brzy nato takzvaný odsun. Do listopadu 1945 žila téměř bez jídla v těžko dnes představitelné bídě v lužické Chotěbuzi (Cottbus), po skoro roční přestávce znovunastoupila přerušenou školní docházku opět do obecné školy, od zimy 1946 až do léta 1950 následovala relativně krásná doba prožitá v malé vsi u Flensburgu, kde chodila do místní dvojtřídky a poté obchodní škola ve Flensburgu ("mit Abschluss der mittleren Reife") ; v září 1950 další přesídlení do Ulmu, tam nejprve výpomoc v kanceláři soukromé obchodní firmy, od května 1953 úřednice AOK Ulm. Zastoupena ve 40 antologiích, sama vydala do roku 1988, kdy jí byla udělena Sudetoněmecká kulturní cena, šest vlastních knih. Je členkou Künstlergilde Esslingen a roku 1987 uveřejnila v časopise Sudetenland cyklus 11 básní pod souhrnným titulem Alterlebnis-Suche - Neuerlebnis-Vermächtnis s významným ohlasem. Nás tu zajímají především šumavské ozvěny v jejím díle, ale i Rejvíz v Jeseníkách s blízkou horskou chatou plnou vyřezávaných židlí s tvářemi dávných vesnických sousedů jako by tajemstvím viny a odpuštění znovu spojoval jedinou, navždy nám jedinou milovanou zemi. Johanna Anderkaová zemřela 5. srpna roku 2022 devětaosmdesátiletá ve svém bytě v Ulmu, místní část Wiblingen.

- - - - -
* Moravská Ostrava / Horní Planá / Křišťanov / Zlatá Koruna / † † † Reding, Wiblingen, Ulm (BW)