ANNA ANDERL-SITTEROVÁ
Svatby a pohřby, volarský "zelený kádr" a starý i nový domov
Svatby
Svatby se slavily u nevěsty. Ta měla na sobě bílé svatební šaty se závojem. Ženich byl v černém. Můj otec měl o své svatbě v roce 1898 dokonce k fraku ještě na hlavě cylindr, maminka byla oblečena v nádherných šedých hedvábných šatech. I hostina se držela u nevěsty. Dopoledne se dával pajšl (Beuschel, tj. "plíčky", Lüngerl), koláče (i německy se jim ve Volarech /Wallern/ říkalo Gulatschen či Kolatschen!) a pivo. K obědu se pak nesla na stůl hovězí polévka s játrovými knedlíčky, hovězí pečeně, vepřové, srnčí, řízek, pečivo, bábovka (Guglhupf), dorty, pudink (v originále Götterspeise), víno a sekt. V osm hodin večer se mnozí z hostů loučili a odebírali se domů. Samotný obřad se konával kolem desáté hodiny dopolední. Jezdilo se už i autem, o naší svatbě roku 1940 nebyl ale žádný benzín, poněvadž trvala válka. A tak se všechno odvozilo na vyšňořených dřevěných žebřiňácích s kočím a s koňmi. Na mojí svatbě bylo dohromady 40 osob. Před cestou do kostela měl svatební svědek proslov o smyslu manželství a o manželské věrnosti. Pak poklekli nevěsta a ženich na nízkou stoličku a rodiče páru pokropili oba svěcenou vodou.
Pohřby kolem roku 1926
Když někdo umřel, byl nebožtík dva dny vystaven doma na loži. V nohou ležel mrtvému růženec a do rukou mu dali úmrtní křížek. Vedle postele hořela zapálená svíce. Po dva večery se doma u nebožtíka modlilo. Přišli všichni z příbuzenstva, sousedé i známí. Modlitba sestávala ze tří růženců s litaniemi. Když umřel nějaký mladík, neslo rakev osm mládenců a vedle nich neslo šest bíle oblečených dívek hořící svíce. Když umřelo děvče, neslo osm bíle oblečených dívek její rakev a vedle opět šest bíle oblečených dívek hořící svíce. Když zemřel muž, byla rakev nesena muži. Když zemřela žena, nesly rakev černě oblečené dívky. Při pohřbu hrálo obyčejně tak 20 muzikantů. Tři nebo čtyři zpěváci zpívali u hrobu třeba tu se slovy:
"Heute rot und morgen tot,
heute noch mit roten Wangen
morgen schon zu Grab gegangen."
Vojákům se střílelo z hmoždířů. Na hrobě každý ze zesnulých mívával obvykle nějaký dojemný nápis jako například:
"Du ruhst hier still
an diesem Ort
doch unvergessen
bleibst du uns
immerfort."
Tak tomu všemu bylo až do našeho strašlivého vyhnání v červnu 1946.
Volarský "zelený kádr"
Před Hitlerovým vstupem (v originále "Einmarsch") roku 1938 stavěli Češi bunkry podél hranice. Mobilizovali potom a němečtí muži museli narukovat k českému vojsku (v originále "zur /tschechischen/ Wehrmacht"). Poněvadž Volarští byli velice německy založení ("sehr deutsch national waren"), k vojsku nenastoupili a skrývali se v lese. Bylo to riskantní a velmi nebezpečné. Nechtěli střílet na Němce.
Jednou se rozneslo, že Češi mají přijít s policejními psy a křížem krážem pročesat les ("den Wald durchkreuzen"). Tu místní lidé sypali pepř, aby psi ztratili stopu. Češi se pak nakonec neobjevili. Na jídlo chodili mužští z lesa do statků při kraji lesa, kde byli vždycky opatřeni stravou. Vzduch musel být ovšem čistý od Čechů. Domluvili jsme se s mužskými tak: když byly rozsochy (v originále "Schwedenreiter"), na kterých se sušilo seno, položeny na zemi, nesmějí se přiblížit k domu, budou-li rozsochy vztyčeny, mohou přijít k jídlu. Tak minuly tři neděle. Jeden manžel odložil zbraň na lavici, puška přitom spadla, vyšel výstřel a zasáhl jeho paní. Byla hned mrtvá. To byl konec "zeleného kádru" (v originále: "Das war die Ende der 'Grünen Armee'). Poté, co Hitler vpochodoval do Sudet, mohli mužští zase domů. Bylo po strachu. Šli k fotografovi a dali si od něj na památku udělat společnou fotografii.
V květnu 1941 vypukla válka s Ruskem. Muži museli do války, i ten můj. V roce 1945 byla ta celá světová válka Německem prohraná ("war der 2. Weltkrieg verloren"). Můj muž přišel hned den po jejím konci pěšky domů. Měl štěstí.
Češi pak přišli mj. i k fotografovi a našli tam obrázky "zeleného kádru". Mužští teď musili rychle utéci přes hranice. Jeden zůstal a chtěl se vystěhovat s rodinou, byl ale Čechy chycen a odsouzen k 25 letům nucených prací.
Shledání se starým domovem a se vzpomínkami
Poněvadž nás trápil stesk po domově, rozhodli jsme se zajet po letech tam, kde jsme bývali doma. Od vyhnání uplynulo už skoro 19 let. Můj muž Adolf Anderl, já, Anna Anderlová, i naši příbuzní, kteří nám obstarali vízum, vypravili jsme se v červnu 1965 přes hranice do Volar. Naše víc než patnáctihektarová usedlost je asi tři čtvrtě hodiny cesty vzdálená od města. Byli jsme chovatelé dobytka. Dostávali jsme za naše chovné kusy čestné diplomy a zlaté medaile (v Krumlově vyhrála naše kráva Bella hlavní cenu, získala ze sta možných 99 bodů a stříbrný pohár od knížete Schwarzenberga). Poráželi jsme každým rokem i dvě velká prasata a v neděli, v úterý, ve čtvrtek i v sobotu jsme mívali vždycky na stole vepřové maso. Naše stavení leželo při kraji lesa. Nad cestou k nám "domů" zpívali teď skřivánci jako kdysi. Pomyslela jsem si, zda ještě vůbec zpívají "německy". Když jsme se dostali až k našemu statku, bylo velké zklamání ("war die Enttäuschung groß"). Z celého domu nezbylo vlastně nic. Ani kamenná nádržka na vodu tu nezůstala. Nic už, jen na místě, kde kdysi stály domovní zdi, houšť kopřiv. I višně kolem byly jimi zarostlé. Jen velký modřín tu stál volný a sám, zasazený ještě naším tatínkem při stavbě domu roku 1889. Když jsme tu tak stáli v místech, kde ten dům i zanikl, plakala jsem bolestí; tak se to všechno nějak sešlo. Ti, co tu kolem žili, mluvili česky, slovo nebylo rozumět. Opustili jsme starý domov a vraceli se rádi tam, kde jsme našli nový. V duchu mi zněla slova staré písně o Šumavě:
"Nur einmal noch,
o Herr,
laß mich die Heimat sehn,
der schönen Böhmerwald,
die Täler und die Höhn."
A tiše jsem si přitom pomyslela:
"Du lieber Gott,
mein Bitt erschallt,
erhalt uns deutsch
den 'Bayerwald'".
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 454-456
Tak po sobě ve vzpomínkách Anny Anderlové, roz. Sitterové opravdu následují odstavce o svatbách, také té vlastní, a pohřbech, stejně tak hned po nich pak i kapitola o "zeleném kádru" (pojem známý i z časů c.k. armády za prvé světové války a označující už tenkrát zběhy skrývající se v lesích) v roce 1938, jakož i o shledání po válce a vyhnání se starým domovem a ukotvení v tom novém. Má to asi vlastní logiku, kterou pochopí až potomci. Ti pak povědí jen tolik: Anna Sitterová se narodila 26. dubna 1913 ve Volarech, rok před první ze světových válek. Po té druhé z nich musela opustit domov a zemřela 6. května 1996, padesát let po odsunu, v novém domově v Bavorsku. Když se jí při otevření Dolnobavorského zemědělského muzea v roce 1989 průvodkyně zeptala, jestli je tady odsud z Regenu, odpověděla ovšem, že ne, že z Volar na Šumavě. V pohledu té prosté venkovské ženy a zámožné kdysi selky mají věci podivně vidoucí (čemu na jejich návaznosti lze vlastně zabránit?) vzájemnou blízkost, kterou my jsme ještě sotva, jakkoli sami tak zblízka, schopni jako ona přijmout a strávit. Souvislost mají však právě že bezpochyby i s námi.
- - - - -
* Volary
