FRANZ ANDRASCHKO
Jsme chudá farní osada...
"Wir sind eine arme Kirchengemeinde und geben kein Geld für so eine Neuerung aus. Das alte ist noch lange gut genug!" (tj. "Jsme chudá farní osada a nevydáváme peníze na nějaké takové novinky. To staré je ještě dlouho dobré dost!" - pozn. překl.)
Hoam!, 1996, č. 4, s. 264
Takto podle textu, který Maria Franková (je stejně jako autorka následně připojené vzpomínky Rosa Tahedlová zastoupena i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže) věnovala pod titulem "Zum Gedächtnis an Dechant Andraschko"památce šumavského kněze Franze Andraschko, odmítl týž jako mouřenecký farář nové úřední razítko s textem v německém a českém jazyce, které si už "mezi válkami" pořídily všechny okolní farnosti. Franz Andraschko se narodil 22. ledna roku 1875 v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren) čp. 49, místní část "Am Steinköpfl", která už vlastně náležela k sousední vsi Krásná Hora (Schönberg). Jeho otec Karl Andraschko, který na tom "krásnohorském" stavení chalupničil (přivydělával si jako dřevorubec), byl synem Adalberta Andraschko, rolníka v Hliništi (Lehmsgrub) čp. 5, a Anny Marie, roz. Tomschyové z Hliniště čp. 1, jimž se v Hliništi narodil 13. září roku 1841, Franzova matka Dionisia (jinde psáno Dyonisia) byla pak dcerou chalupníka Aloise Bauera z Českých Žlebů čp. 49 a jeho ženy Franzisky, roz. Spannbauerové rovněž z Českých Žlebů, jimž se narodila 8. října roku 1847. Dne 23. července 1899 byl Franz Andraschko vysvěcen na kněze a 5. září téhož roku nastoupil na šumavský Mouřenec (Sankt Maurenzen), aby tu nahradil dosavadního faráře P. Aloise Wintera, který pro těžkou nemoc na svůj úřad, zastávaný tu v letech 1885-1901, posléze rezignoval. Mladý kněz se stal administrátorem farnosti a dne 2. července, ve svátek Navštívení Panny Marie, byl ustaven mouřeneckým farářem. Strávil tu na Černé hoře (Maurenzner Berg, 614 m) nad Annínem nakonec 47 let, jeden bohatý kněžský život. Jeho bratr Johannes, narozený v Českých Žlebech 7. května 1877, byl vysvěcen na kněze ve Vídni 25. července 1901, jeho primice, slavená 4. srpna téhož roku v kostele sv. Anny v rodné obci, byla provázena kázáním Zephyrina Tobnera (i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže) o kněžském povolání, které pod titulem "Der Priesterberuf" vyšlo i tiskem (výtěžek z prodeje šel ve prospěch chudých školních dětí). Johannes Andraschko zemřel ve Vídni někdy ve dvacátých letech minulého století. Třetí a nejmladší z bratří Andraschkových, Karl, narozený 2. ledna 1880 v Českých Žlebech, padl v první světové válce. Sestru Annu, (narodila se v Českých Žlebech 20. prosince roku 1884), nacházíme na archu sčítání lidu pro stavení čp. 49 v Českých Žlebech jako provd. Draxlerovou, bydlit tu s bratrem Johannesem (!), jako farářem v důchodu (Pfarrer in Ruhe), u něhož není o Vídni ani zmínky. Některé prameny přitom uvádějí, že Anna byla na Mouřenci Franzovou hospodyní, kterou přitom jiné prameny jmenují Annou Hofmannovou. Farář prý zval každou neděli na oběd jednoho chudého člověka a hospodyni posílal do potřebných rodin, aby jim nejrůznějšími způsoby vypomáhal. Na mouřenecké škole vyučoval náboženství až do července 1943. Jeho výrazný zjev, jeho obličej zdobený mohutným plnovousem, který směl (důvodem byly Andraschkovy vadné ruce) jako kněz výjimečně nosit, utkvěl jistě v paměti nejen jeho žákům. Z jeho kněžské působnosti je pamětihodný sňatek katolíka Karla Netwala s židovkou Josefinou Meisterovou z Kundratic (její otec, poslední kundratický žid Hermann Meister, zahynul 2. dubna 1943 v Terezíně - viz k tomu na webových stranách Kohoutího kříže text, jehož autorem je Karl Suchy) roku 1912. Toho válečného roku 1943 mouřeneckého faráře pro nemoc od září ve škole zastoupil farní vikář Johann Landwehr, který měl jako jeden ze skupiny Schonstattských kněží z německého Münsteru pomoci šumavské duchovní službě. Franz Andraschko poté, co se mu přitížilo, odmítl odvoz do nemocnice. Chtěl zemřít "doma" na faře a pozdě odpoledne 12. dubna roku 1946 tu skutečně pokojně skonal. Poslední jeho prosba prý zněla:
Po mé smrti...
"Nach meinem Tod soll mehr für mich gebetet, als über mich geredet werden." (tj. " Po mé smrti by se více za mne mělo modlit, než by se o mně mělo mluvit.")
Památce jedné šumavské rodiny
Při jednom putování Šumavou jsem zašla i do muzea v Kašperských Horách (Bergreichenstein), kde se dá - s předpokladem určité znalosti češtiny - objevit leckterý pozoruhodný šumavský exponát. Tak mne tu upoutala v oddělení církevního umění, kde jsou vystaveny sochy a obrazy z opuštěných kostelů, jedna dřevěná figura se silně oprýskaným barevným nátěrem, prozrazující přesto velice působivé řezbářské dílo. Musila jsem chvilku přemýšlet, než jsem v plastice identifikovala zpodobení sv. Mauritia z kostela v Mouřenci.
Na Šumavě kostelní patron opravdu nezvyklý - nachází se také v klášterním kostele v Niederaltaichu - už sám o sobě odkazuje na to, že založení mouřeneckého kostela (blíže k tomu bakalářská práce Veroniky Bartové Kostel sv. Mauricia - pozn. překl.) náleží k těm nejstarším v Čechách a dá se situovat snad až do časů pronikání křesťanství do Čech. Snad sem do kašperskohorského muzea byl sv. Mauritius přenesen z historicky památného kostela nad údolím kdysi zlatonosné Otavy (Wottawa), aby byl jako kulturní klenot uchráněn před vandalismem nynějších obyvatel.
Na hřbitově při mouřeneckém kostele je pochován poslední zdejší německý farář, pan děkan Franz Andraschko. Zemřel v roce 1946, kdy už nad místem ležely stíny odchodu zdejších farníků. Měli opustit domov, kostel i svého faráře.
Nevím, kolik let pan Andraschko v Mouřenci působil (dá se to docela podrobně vyčíst z předcházejícího textu - pozn. překl.), ale přiváděl ke stolu Páně jistě celou lidskou generaci. Ráda bych text k jeho poctě doplnila i připomínkou Andraschkova původu z mé vlastní domovské farnosti.
Rodina Andraschkova obhospodařovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století malou rolnickou usedlost na Krásné Hoře, farnost České Žleby, těsně na bavorské hranici. Ten, kdo zná výškovou polohu 900 metrů nad mořem a sporé výnosy z polního hospodaření v jejích povětrnostních podmínkách, jistě ví, jakých obětí, bylo třeba od rodiny, která dala dva své syny na studia. Oba se stali kněžími. Franz Andraschko, pozdější mouřenecký farář, měl pro svou nemocnou paži dispens, tj. udělení výjimky, že smí i jako kněz nosit plnovous. To bylo přirozeně tehdy pro duchovního něčím opravdu neobvyklým, ale tak ho mají lidé z Mouřence jistě ve vzpomínce o to trvalejší. Druhý syn Johann slavil 6. srpna 1899 svou primici v Českých Žlebech (správně má být 4. srpna 1901, jak stojí vytištěno i na obálce zmíněné Tobnerovy brožurky - pozn. překl.). Působil jako učitel náboženství ve Vídni, kde byl činný i po dobu první světové války. Později těžce onemocněl a zemřel někdy ve dvacátých letech (jak mi až v květnu 2020 sdělil vzácný přítel Dr. Raimund Paleczek, skonal Johann Andraschko dne 9. listopadu 1935 v nemocnici města Stockerau jako farář v dolnorakouské městysu Königsbrunn am Wagram - pozn. překl.). Třetí syn rodiny, jak jsem se dověděla, padl ve válce (rozuměj v té první světové - pozn. překl.). Sestra Anna odešla za svým bratrem jako hospodyně (není z textu patrno, zda za Franzem či za Johannem - pozn. překl.); nejmladší dcera zůstala u rodičů a obhospodařovala usedlost.
Dnes už není patrno, kde "na Kamenné hlavě" (v originále "auf dem Steinköpfl - pozn. překl.) s krásným výhledem na bavorskou už ves Bischofsreut Andraschkových stavení stálo. Kolik požehnání vzešlo z toho prostého rodinného kruhu, nedokáže nikdo změřit. Jen v knize věčnosti je všechno zapsáno.
Glaube und Heimat, 1989, č. 4, s. 8-9
- - - - -
* České Žleby / † † † Mouřenec
