JOHANNES APRENT
Tato radost z krásy věcí...
Tato radost z krásy věcí a čistého pohledu, který tuto krásu všude nalézá - oba ty výsostné básnické dary, které jsou pro první dětská léta dány snad každému z lidí, uchoval si Stifter po celý svůj život a to ony tvoří charakteristický rys jeho osobnosti.
P.S. Citát pochází z Aprentova "životopisného náčrtu", který roku 1869 (nově ho jako separátní tisk vydal roku 1955 v Norimberku Moriz Enzinger, zastoupený stejně jako Stifter i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), tj. rok po spisovatelově skonu, pod titulem "Adalbert Stifter / Eine biographische Skizze" vyšel v Pešti (dnešní Budapešť) jako součást vydání Stifterovy korespondence ("Adalbert Stifters Briefe") a jako vůbec prvý pokus uchopit vcelku jeho život a dílo.
Ze slavnostní řeči ke 100. výročí narození Friedricha Schillera
Aby mohli duchovně působit na sebe navzájem, je lidem propůjčena řeč. Ta umožňuje každému jednotlivému člověku, aby otevřel někomu druhému své srdce, aby mu dal nahlédnout do svého duchovního bytí (to mj. odpovídá Aprentově nejen snad pedagogické devíze: "Sprich, damit ich dich sehe." - tj. "Mluv, abych tě viděl." - pozn. překl.) a aby tak bylo tomu druhému dopřáno, obohatit se poklady mluvčího, přivlastnit si to, čeho on v životě bezprostředně nabyl. Přece však zůstávají slova vždycky jen pomocnými znaky a věci samy působí daleko pronikavěji. Jak každého z vás (Aprent se obrací přímo ke studentům vyšší reálky v Linci - pozn. překl.) dojme, když planoucí slunko zrána stoupá vzhůru před vašima očima! - Jak matným ohlasem toho je nám pouze o tom slyšet hovořit! Básnické slovo je však obdařeno jakousi zázračnou mocí, která dokáže vyvolat tvořivé síly naší duše, takže postavy, které nám předvádí, námi bezděky napodobovány, kráčejí jako živé před naším duchovním zrakem, naše srdce pak zasahuje jak smutek, který jimi prochvívá, tak radost, která je povznáší. Básníkova duše je jako zrcadlo; nepodává nám věci, přece však jejich obraz. Čím jasnější jeho duše je, tím více ten obraz odhaluje ducha, jenž ve věcech přebývá, a to, co by jinak našemu oku zůstalo snad provždy skryto, patří (rozuměj hledí - pozn. překl.) nám z básníkovy duše jasuplně vstříc.
P.S. Zatímco v jiných případech byly Schillerovy oslavy zneužity k výlevům německého nacionalismu, Aprent se vydal jinou cestou a Stifter i Zedlitz (Joseph Christian von Zedlitz, rodák ze zámku Jánský Vrch /Johannisberg/ v Javorníku /Jauernig/, rakouský politik a spisovatel, žil v letech 1790-1862) považovali jeho řeč za to nejlepší, co při té příležitosti zaznělo.
Stifterův linecký přítel a prvý posmrtný editor jeho díla Johannes Aprent se narodil 16. prosince roku 1823 v Olomouci (některé zdroje uvádějí i 16. březen, v olomouckých křestních matrikách ovšem jeho záznam není) tedy ve městě, jež až do rozhodnutí císaře Josefa II. z roku 1782 platilo za hlavní město Moravy. Během studií si hmotně přilepšoval jako soukromý učitel. Na univerzitě ve dnes ukrajinském Lvově (ukrajinsky Lviv, německy Lemberg) studoval matematiku, fyziku, chemii a technické obory, přírodovědu, světové dějiny a pedagogiku, vysokoškolské vzdělání dokončil pak ve Vídni v oboru středohornoněmecká gramatika a literární věda. Vedle rodné němčiny ovládal prý podle Otto Jungmaira (i on má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) a jeho textu "Adalbert Stifters Freundeskreis in Linz" (Oberösterreichische Heimatblätter, 1955, č. 4) i polštinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu. Roku 1851 získal tehdy devětadvacetiletý "Privatlehrer in Wien", tj. soukromý učitel ve Vídni Johannes Aprent místo na Stifterem spoluzaložené linecké vyšší reálce (Oberrealschule in Linz). Učil tu německý jazyk a literaturu. Ve večerních kurzech dával i hodiny z aritmetiky, rozuměj obchodnických počtů, nauky o směně a clu, jakož i jednoduchého účetnictví. Stal se Stifterovým blízkým přítelem a spolupracovníkem (Enzinger ho nazval Stifterovým "Eckermannem"), zejména pak při autorově koncepci románu "Vítek", spolu s ním připravil v roce 1854 u Heckenasta vytištěnou, vídeňským ministerstvem vyučování však neschválenou čítanku "Lesebuch zur Förderung humaner Bildung in Realschulen und in Andersen zu weiteren Bildung vorbereitenden Mittelschulen", v letech zhoršujícího se spisovatelova zdravotního stavu i obětavým utěšitelem. To on mu obstaral na podzim roku 1865 pobyt v rakouském Kirchschlagu, byl po Stifterově skonu oporou jeho vdově, zajistil jí pravidelnou roční penzi, stal se editorem spisovatelovy korespondence i pozůstalosti. Jeho vlastní filosoficko-pedagogické spisy ("Das Menschenleben in seiner sittlichen Erscheinung"/1878/, "Gedanken über Erziehung und Unterricht"/1878/, "Die Geschichte der Menschen - Ein Beitrag zur Begründung einer umfassenden und einheitlich abgeschlossenen Ansicht von der Welt und dem Leben" /1891/) jako by ze Stiftterova díla přímo vycházely. Komise, které Aprent předsedal, zasloužila se o vztyčení žulového obelisku na Stifterově hrobě. Hrob Aprentův (zemřel v Linci 18. dubna 1893, pohřben byl o dva dny později) se nedochoval. Víme to všechno ze životopisného textu Heinricha Teutschmanna (1905-1992), lineckého právníka a významného člena rakouské Antroposofické společnosti, jejíž filiálku v Linci založil osobně Rudolf Steiner (1861-1925), rakouský esoterik a filosof, zakladatel antroposofie. Text, otištěný původně ve vlastivědném sborníku Oberösterreichische Heimatblätter, 1967, č. 3-4, s. 19-26 je nyní digitálně dostupný na webu forum oö geschichte každému. Aprentovo jméno se v různých souvislostech objevuje na webových stranách Kohoutího kříže vícekrát i jinak, poněvadž se mu v souvislosti se šumavským klasikem prostě vyhnout nelze. Vždyť to Aprentovou rukou byla na spisovatelovo přání připsána na poslední verzi jeho "Mappe meines Urgroßvater" věta: Hier ist Dichter gestorben. Je tím pádem nesmrtelná.
- - - - -
* Olomouc / Horní Planá / † † † Linec (A)
