ANNA MARIE BABLOVÁ
O sobě
Jmenuji se Anna Marie Bablová, rozená Freiová. Narodila jsem se 4. července roku 1939 ve vsi Haselbach (zanikla pod českým místním jménem Lísková - pozn. překl.), ležící přímo na bavorsko-české hranici.
V Haselbachu jsem prožila zcela bezstarostné a krásné dětství. Je ještě třeba doplnit, že do roku 1756 ves patřila k Bavorsku a přešla k Čechám a tím pádem k rakousko-uherské monarchii, tedy k habsburské říši až, v rámci úpravy hranic za Marie Terezie po válce o španělské dědictví. Teprve po první světové válce bylo díky národnostním snahám více zemí vytvořeno (na troskách monarchie - pozn. překl.) Československo (přesněji řečeno Československá republika - pozn. překl.). Z mých předků, prarodičů a rodičů se náhle stali českoslovnští občané (v originále "tschechische Staatsbürger" - pozn. překl.). Naše vesnice, ležící přímo na hranici, má i díky tomu velice pohnutou historii. V roce 1938 vpochodovaly přes hranice německé jednotky a ani ne rok nato byl (rozuměj ze zbytku okleštěných českých zemí - pozn. překl.) zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava (v originále "das Protektorat Böhmen und Mähren" - pozn. překl.).
Vesnice měla přibližně sto čísel, tedy sto usedlostí, a tak osm set až devět set obyvatel. Haselbach se vlastně skládal ze dvou vesnic: horní vsi (v originále "das Obere Dorf" - pozn. překl.), kde bydleli sedláci, a dolní vsi (v originále "das Untere Dorf" - pozn. překl.), kterou vedla silnice, s obchody, pohostinstvími, kavárnou (v originále "mit einem Café" - pozn. překl.), řemeslníky atd. Haselbach byl tehdy přechodem do Čech. A ta silnice dole, tak jak ji teď známe, která po pádu železné opony a otevření hranic byla zpřístupněna z obou stran do Haselbachu, vznikla jako místní ulice teprve v roce 1822.
Já bydlela v dolní vsi, tedy skoro u hlavní silnice. Dnes je tam benzínová pumpa. To byl Haselbach čp. 14, kde měl otec malířskou živnost. Byl malířský mistr a rodina mých prarodičů z matčiny strany byli skláři. V údolí Černého potoka (v originále "in dem Schwarzbachtal" - pozn. překl.) bylo mnoho brusíren a leštíren skla. Můj otec Wenzel Frei (v originále "mein Vater Wenzel Frei, v záznamu stavovské matriky o svatbě rodičů z 5. ledna 1939 je ovšem ženichem jasně Franz Frei a i podepsaný zde "vrchní číšník" Wenzel Frei jen svatebním svědkem! - pozn. překl.) pocházel z Novosedelských Hutí (v originále "aus Neubäuhütten" - pozn. překl.). To je malá vesnice na úpatí vrchu Škarmanka za Nemanicemi (v originále "am Fuße des Schauerbergs hinter Wassersuppen, heute Nemanice - pozn. překl.). V roce 1939 se moji rodiče vzali. Vzhledem k začlenění (v originále "aufgrund der Eingliederung", rozuměj připojení do svazku Německé říše následkem mnichovské "dohody" - pozn. překl.) a vzhledem k hranici protektorátu (ten byl ovšem zřízen až skoro dva měsíce po zmíněné svatbě rodičů - pozn. překl.) by jejich spádový úřad byl býval v Bavorské Železné Rudě (v originále "in Bayrisch Eisenstein" - pozn. překl.), ale oni dostali zvláštní povolení a byli oddáni na stavovském úřadě v Horšovském Týně (v originále "im Standesamt Bischofteinitz", odkud pochází i citovaný dokument se jménem ženicha i jeho bratra - pozn. překl.). Mám ještě dokonce schovaný oddací list. Církevní sňatek se konal v kostele v Nemanicích.
Maminka pocházela z už zmíněných brusíren skla v údolí Černého potoka a tatínek z také už zmíněných Novosedelských Hutí za Nemanicemi. Narodila jsem se, jak už řečeno, 4. července 1939. Porod trval dva dny. V neděli byla v Nemanicích slavnost, to už mělo být všechno za námi, ale narodila jsem se až v úterý. Tehdy musel skutečně přijet pan doktor Matthias Lechner z Waldmünchenu a musel se o maminku starat, bylo to totiž docela dramatické.
Hranice už byly jiné. V říjnu 1938 po vstupu německých vojsk byly posunuty až k Havlovicím, respektive k Caparticím (v originále "bzw. auf den Nepomuk" - pozn. překl.). Celá část Chodska, a to čistě česká (v originále "ein Teil vom Chodenland, rein tschechisch" - pozn. překl.), třeba jako Klenčí pod Čerchovem (v originále "ebenso wie Klentsch" - pozn. překl.), přešla pod bavorský zemský okres Waldmünchen (v originále "zum Landkreis Waldmünchen" - pozn. překl.). Přibližně deset obcí a osad (bylo jich dohromady jedenáct: Starý Postřekov /Alt-Possigkau/, Pec pod Čerchovem /Hochofen/, Trhanov /Chodenschloss/, Klenčí pod Čerchovem, Chodov /Meigelshof/, Nový Postřekov /Neu-Possigkau/, Česká Kubice /Kubitz/, Babylon /Babillon/ a osady Hamry /Hammermühle/, Pila /na staré mapě Schneidawer, i česky Šnajberk/ a Pelechy /Pelechen, dříve Bernloch/, přestože tuto oblast obývali převážně Češi /žilo tam tehdy 5121 Čechů oproti 364 Němcům - pozn. překl.) do něj bylo začleněno.
Rodiče měli německý pas. Ten měli odjakživa. Neuměli ani česky, poněvadž Haselbach byl čistě německou vesnicí. Od roku 1919 byla Čechy obsazena pouze místa u hraniční stráže a na úřadech. V roce 1938 pak bylo obojí zase odstraněno, ti lidé byli přeloženi do českého vnitrozemí (v originále "sind mehr ins Innland versetzt" - pozn. překl.). Roku 1945 se po válce titíž Češi zčásti zase vrátili. Například náš soused, jistý Horischowski, ten byl naší rodině nakloněn. Moje maminka s jednou sousedkou byly jedné noci po roce 1945 přistiženy při "pašování" přes hranice. Za to se často zavíralo. Horischowski dal přednost milosti před právem. To opravdu musím říci.
Strážní budka na obnovené hranici se v roce 1945 několikrát posunovala. Podle mého názoru nebyli Češi a Američané v tomto ohledu zajedno. V celnici nalevo, kde byla mateřská škola, do které jsem chodila, byli Američané a napravo Češi. Američané pak odešli, když se všechno takříkajíc ustálilo (v originále "als sich alles normalisiert hatte" - pozn. překl.).
Na své dětství, jakkoli byla válka, vzpomínám jen v dobrém. V neděli jsme chodili do kostela v Nemanicích, byla jsem ráda v mateřské škole. Jednu událost nosím v hlavě až dosud. Mateřská škola byla samozřejmě ovlivňována státem. U vchodu byl velký obraz Hitlerův a muselo se zdravit "Heil Hitler". Řekli nám ale: "Wenn der Pfarrer kommt, dann grüßt mit: Gelobt Jesus Christus!" (tj. "Když přijde farář, zdravte: Pochválen buď Ježíš Kristus!" - pozn. překl.) A potom přišel farář Wittmann (Franz Wittmann je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Nemanic, kterého jsme dobře znali, a já řekla: "Heil Hitler, Herr Pfarrer!" a hned nato: "Gelobt sei Jesus Christus!" Řekl jen: "Das ist ja ganz ein Raffinierte, die will es sich mit gar niemanden verderben!" (tj. "Ta je ale mazaná, ta si to nechce pokazit u nikoho!" - pozn. překl.) O politických zmatcích, které se tehdy děly, jsem ovšem jako dítě sotva co tušila. V neděli jsme navštěvovali prarodiče nahoře v brusírně nebo v Novosedelských Horách. Na co si ještě vzpomínám, je atentát na Hitlera 20. července 1944. Ten den se vdávala moje teta Elsa. V lidovém rozhlasovém přijímači jsme slyšeli o nezdařeném pokusu Hitlera zabít. Na svatbě vypukl velký rozruch. Můj otec nemusel na frontu, protože následkem pracovního úrazu přišel o jedno oko. Byl vyškolen radistou a v letech 1938-1945 pracoval v té pozici na vrcholu hory Čerchov (v originále "am Cherkov", německé místní jméno "Schwarzkoppe" nebylo příliš používáno - pozn. překl.). Mám proto také k Čerchovu zvláštní vztah. Jako dítě mě tlačili nahoru v kočárku. Byl to domovský kopec (v originále "der Hausberg" - pozn. překl.) obyvatel Haselbachu. Ještě zpátky ke svatbě. Jakmile lidé uslyšeli o nezdařeném atentátu, řekl někdo: "Vielleicht wär' uns viel erspart gebleben - wenn das Attentat geglückt wäre!" (tj. "Možná bychom byli mnohého ušetřeni, kdyby se ten atentát zdařil!" - pozn. překl.) A tu se jeden svatebčan z Vídně hrozně rozčilil a řekl mému tatínkovi, který měl na sobě svoji uniformu: "Und Sie sagen das und tragen das graue Kleid des Führers!" (tj. "A to říkáte i vy, kdo na sobě máte šedý stejnokroj Vůdcův!" - pozn. překl.) Načež se museli všichni společně snažit, aby ten člověk nešel na obec a tatínka neudal. Zneškodnili ho kořalkou, taková to byla tehdy situace.
Tragiku odsunu jsem si už docela uvědomovala. Nevěděli jsme vlastně, co se má dít. O mém otci jsme už tenkrát nic nevěděli. Ten se z Čerchova dostal do amerického zajetí. To bylo hodně zlé. Vzpomínám si na noc, kdy jsme si mysleli, že přicházejí Američané. Slyšeli jsme bombardování. To přitom jeli esesmani a němečtí vojáci (v originále "SS-Männer und deutsche Soldaten" - pozn. překl.) s tanky nahoru do Capartic. Dva tanky dokonce vjely do našeho dvora a jejich osádka si už v prázdné místnosti na první patře svítila baterkou. Nahoře už létaly výzvědné letouny Američanů. Ještě vím, že vojáci mluvili na rozdíl od nás spisovnou němčinou a že jeden povídá: "Lassen wir sie ganz nah herankommen und dann knallen wir sie ab!" (tj. "Necháme je snést se docela nízko a pak je odpráskneme!" - pozn. překl.) Byli opravdu připraveni na boj s Američany. Když se ale rozpoutala střelba, ujeli v tancích směrem na Capartice. Na dvoře byla hromada dřeva, pod ní měli tanky schovány. Výsledkem bylo, že sousedovy chlévy byly celé vybombardovány a shořely, u nás pak nezůstalo nerozbito jediné z oken. Sousedům to strhlo i roh obytného stavení. Američané totiž zpozorovali, že na našem dvoře zůstala ležet maskovací síť. To bylo hodně nebezpečné pro celou ves. U Capartic se pak ještě bojovalo. V lesích byli dosud werwolfové a jednotky tzv. Volkssturmu. Werwolfové (česky doslova "vlkodlaci" - pozn. překl.) byli záškodníci z řad mladíků, rekrutujících se v samém závěru války. Byli zčásti opravdu nebezpeční pro všechny, poněvadž uskutečňovali rychlé přepady. Američané sami se zbytečnému riziku spíše vyhýbali a stahovali se do bezpečné zálohy k účinné střelbě. Museli jsme proto opustit dům.
Byl to docela zmatek a nikdo pořádně nevěděl, co z toho bude. Nebyly noviny, rádio jsme museli odevzdat. To už po odchodu Američanů k nám napochodovali i českoslovenští vojáci (v originále "das tschechische Militär" - pozn. překl.) a pro německé obyvatelstvo to tu začalo být opravdu nebezpečné. 4. července roku 1945 mně bylo právě šest let. V Nemanicích probíhaly domovní prohlídky a přišli taky k nám domů. Někteří už říkali: "Die Deutschen müssen weg!" (tj. "Němci musejí pryč!" - pozn. překl.) My jsme řekli: "Ja, wo sollen wir hingehen? Wir haben doch niemanden was getan. Warum sollen wir aus dem Dorf weg? (tj. "Kam máme odejít? Nikomu jsme nic neudělali. Proč máme opustit ves?!" - pozn. překl.) Pak nastal podzim roku 1945. Vyučování se už nekonalo. Maminka říkala: "Das Mädchen muss doch auch einmal in die Schule gehen!" (tj. "To děvče přece musí do školy!" - pozn. překl.) A tak i se mnou utekla přes "zelenou hranici" do Höllu. Tatínek se mezitím vrátil ze zajetí (v USA - pozn. překl.), přejít za námi se mu ale už nepodařilo. Kdyby ho Češi dopadli při překročení hranice, zatkli by ho. Moje babička (rozuměj Marie Bayerlová, roz. Hopfnerová, *2. května 1884, bytem v Haselbachu čp. 32 - pozn. překl.) měla takovou touhu setrvat doma, že vůbec z Haselbachu nechtěla odejít. Jeden Čech ze sousedství jí ale řekl. "Frau Bayerl, wenn Sie nicht gehen, dann müssen Sie in Lager." (tj. "Paní Bayerlová, pokud nepůjdete, tak budete muset do lágru." - pozn. překl.) A na jaře 1946 jí poradil, aby taky zmizela přes "zelenou hranici". Tak se i babička pak dostala do Waldmünchenu. Jejího muže (rozuměj skláře Ludwiga Bayerla, *6. ledna 1886, bytem v Haselbachu čp. 32 - pozn. překl.) Češi zavřeli. Spravoval vdovskou a sirotčí pokladnu a vůbec nevěděl, proč má sedět ve vězení. Důvodem možná bylo, že byl povolán k hraniční stráži na protektorátní hranici. Přibližně po jednom roce byl opět propuštěn. Také můj druhý dědeček (rozuměj Wenzel Frei, *28. listopadu 1880, bytem v Novosedelských Hutích čp. 4 - pozn. překl.), byl zavřený. Téměř všichni muži byli v lágrech nejprve v Österreicherově vile (v originále "in der Österreicher Villa" - pozn. překl.) v Nemanicích, potom v lágrech v Domažlicích a v Chrastavicích (v originále "in Taus und in Chrastavice" - pozn. překl.), Můj tatínek se pak dostal do Třemošné (v originále "nach Tschemoschna", jde o město na stejnojmenném vodním toku v okrese Plzeň-sever v Plzeňském kraji, devět kilometrů severně od Plzně - pozn. překl.).
Moji prarodiče, rodiče mého otce Franze Freie v Novosedelských Hutích čp. 4, kde měli stavení a kus lesa a louky, byli pak převezeni z Holýšova (v originále "von Holleischen" - pozn. překl.) transportem o 30-40 dobytčích vagonech přes tranzitní lágr ve Furth im Wald do Bádenska, přesněji do okolí Sinsheimu na řece Elsenz (v originále "nach Elsenz/Sinzheim" /!/, Elsenz je ovšem jméno řeky i blízké vsi - pozn. překl.). Pro starší lidi bylo to všechno velice, velice zlé. My bydleli v Haselbachu čp. 14 jen v podnájmu, ale ze stavení prarodičů, které jim patřilo, zůstala, když jsme se tam po otevření hranic zajeli podívat, jen hromada kamení. Hrušeň ale, co před domem stála, tam ještě přežila. Byl to takový zvláštní strom, ve výšce dvou metrů se dělil na dvě části, měl v průměru kolem jednoho a půl metru a byl skutečně obrovitý.
V Höllu, kam jsme s maminkou utekly, byl pekař, řezník a jeden obchod, ve kterém se dalo koupit všechno, od kyselých okurek po slaměné klobouky. To byl sedlák Michl. Když si jen člověk pomyslí, kolik je dnes odpadu z obalů (v originále "alles so als Verpackungsabfall" - pozn. překl.) - tam stačilo zajít se sáčkem nebo talířem, a tak se přinesly věci domů. K dostání tam ale bylo opravdu všechno. V budově celnice byla jedna malá místnost, kterou dostali moji rodiče. Já chodila v Höllu do jednotřídky. Do školy to byla pěkně dlouhá cesta, minimálně půl až tři čtvrtě hodiny, pro šestileté děcko záležitost poměrně namáhavá.
Doma v Lískové žádné české děti nebyly, byla to čistě německá obec. V letech 1932-1933 tam byla postavena česká škola (menšinová česká škola ovšem tu zahájila vyučování už 11. září 1922 provizorně v budově místní celnice, jak dosvědčuje dochovaná školní kronika, digitálně dostupná na webové adrese https://www.portafontium.eu/iipimage/30160409/soap-do_01162_skola-liskova-1922-1950 - pozn. překl.) pro dvě nebo tři české děti (v originále "für zwei oder drei tschechische Kinder", v české školní kronice se píše doslova, že důvodem zřízení menšinové výuky bylo, "aby české dítě nebylo otravováno jedem jiného jazyka" - pozn. překl.). Byl založen takový šumavský svaz (v originále "so ein Böhmerwaldbund" - pozn. překl.) a ten rozesílal německým školám učební materiál. Češi přirozeně chtěli, aby všechny zdejší děti chodily do české školy. Někdy dokonce německým otcům byla slibována práce a měsíční příspěvek sto korun. Odpor přesto trval. Němci říkali: "Wir sind Deutsche, wir wollen in die deutsche Schule gehen." (tj. "Jsme Němci, chceme chodit do německé školy." - pozn. překl.)
Mezi roky 1946 a 1990 jsem nikdy nebyla za českou hranicí tam na druhé straně (německy "drüben" - pozn. překl.). Otevření hranic v lednu 1990, to byl jeden z nejpohnutějších zážitků (v originále "war eine der tiefergreifendsten Erlebnisse" - pozn. překl.), jaké znám. Když se tam člověk vrátí a najde namísto vzkvétající vsi jen houštiny a zarostlé rozvaliny.
Bylo to hraniční pásmo, kam se nesmělo. Jednou jsem jela s maminkou do Mariánských Lázní (v originále "nach Marienbad" - pozn. překl.). Ona byla jako mladá dívka v tamní lázeňské sezóně zaměstnána v hotelu "Metropol". To podnikalo množství mladých dívek ze Šumavy. Jely jsme s cestovní kanceláří, měly jsme vízum a přes Furth im Wald jsme tenkrát v osmdesátých letech zamířily vedle Mariánských Lázní i do Karlových Varů a Prahy. Bylo to nezapomenutelné!
Poprvé jsem znovu v rodných končinách byla však až v roce 1990. Byl to opravdu velice pohnutý zážitek. Mamince bylo tehdy sedmdesát pět let a byla také u toho. K tomu dni mám záznam ve svém deníku: "Dnes je velký den symbolického otevření hranic. Den, na který nikdy nezapomenu. Šíří se nejrůznější zvěsti. Můžeme prý jen k bráně a dál ne. Autem jen k Hölzwirt atd. A najednou je všechno jinak. Franz (to je syn) veze babičku a mě k hranici. Od půl jedné stojíme v obrovském davu lidí. Ve dvě začínají proslovy a z druhé strany už proudí davy lidí k bráně. Potom se brána otevře, davy proudí ven a my dovnitř. S babičkou za ruku jdeme až k mostu a zpět. Mé pocity nelze popsat slovy. Hluboce dojatí, rozjitření, smutní a zároveň radostně vzrušení jdeme po silnici přes hranici do Höllu." (v originále "Heute ist der große Tag der symbolischen Grenzöfnung. Ein Tag, den ich niemals vergessen werde. Die Gerüchteküche kocht. Man darf nur bis zum Tor und nicht weiter. Mit dem Auto nur bis zum Hölzwirt usw. und dann ist alles anders. Franz (das ist der Sohn) fährt Omi und mich zur Grenze. Wir stehen wieder zurück. dann ist alles anders. Franz (das ist der Sohn) fährt Omi und mich zur Grenze. Wir stehen ab halb ein Uhr in der riesigen Menschenmenge. Um zwei Uhr beginnen die Reden, und von drinnen strömen schon Menschenmassen zum Tor. Dann geht es auf, und die Menschen strömen heraus, und wir hinein. Mit Oma am Arm gehen wir bis zur Brücke und wieder zurück. Meine Gefühle sind nicht zu beschreiben. Tief bewegt, aufgewühlt, traurig und zugleich freudig erregt gehen wir auf der Straße wieder durch nach Höll.") Tedy, to si nedokážete vůbec představit. Šli jsme tedy až k brusírnám, odkud pocházela maminka. Tam už nic nebylo, všechno je tu zarostlé a mezi potokem a cestou natažený dvojitý ostnatý drát. "Vše je tak neskutečné! Sotva mohu myslet na něco jiného a mluvit o něčem jiném! Rozrušením jsem nemohla celou noc spát." (v originále "Es ist alles so unwirklich! Ich kann kaum mehr etwas anders denken und reden! Die ganze Nacht konnte ich vor Aufregung nicht schlafen.") To bylo v pátek šestadvacátého! "Kolik rodinných a světových dějin snese člověk najednou. Momentálně už víc nezvládnu - to stačí!" (v originále "Wie viele Familien und Weltgeschichte verträgt der Mensch auf einmal. Momentan schafe ich nicht noch mehr - es reicht!") Později jsem často jezdívala k hranici téměř každý víkend Mám téměř plné album fotek tehdy z otevření hranic. Zde opět úryvek z mého deníku: "Sotva mohu myslet na něco jiného a mluvit o něčem jiném; tak mě dojala páteční cesta do Haselbachu a k brusírnám v údolí Černého potoka." (v originále "Ich kann kaum etwas denken und reden; so bewegt hat mich am Freitag der Weg durch Haselbach und zu den Schleifen im Schwarzbachtal.") Potom se tam mohlo jezdit na kole, což se dalo zvládnout mnohem rychleji. Jezdila jsem tam tedy skoro každý den, chodila po okolí a dívala se. "Jeden celník říká, že se v pátek smí pěšky nebo na kole přes hranici. Táhne mě to stále k hraniční k závoře! Mnozí lidé to cítí stejně jako já. Proudí v davech do Höllu. Nechávají nás zase dojít až k té modrobílé závoře na bavorské straně." (v originále "Ein Zöllner sagt, am Freitag dürfe man zu Fuß oder mit dem Rad über die Grenze. Es zieht mich immer wieder zur Grenze an den Schlagbaum! Vielen Leuten geht es genau so wie mir. Sie pilgern in Scharen nach Höll.Man lässt uns wieder bis zur weißblauen Schranke vorgehen."
Když jsem se pak sešla i s lidmi tam na české straně, musím říci, že žili opravdu v jiné zemi.. To si každý návštěvník musel uvědomit, jak je to v Německu všechno téměř beze zbytku čisté a upravené (v originále "alles so aufgeräumt a ordentlich" - pozn. překl.). V Nemanicích například byla převážná většina domů i na obydlených místech sešlá, i rozpadlá s vytlučenými a rozbitými okny. Bylo to pro nás truchlivé a zlé. Dveře do kostela byly sice tenkrát otevřeny, ale co jsme spatřili uvnitř, bylo něco našemu zraku přímo neuvěřitelného. Zpočátku neexistoval po otevření hranic ten tak děsivý trh se sochami svatých. Nechci teď říkat, že za všecko mohou Češi. Pravděpodobně převažovala zakázka z Německa. V nemanickém kostele se toho spousta rozkradlo, sochy se i vyrvávaly z oltářů. Leccos bylo zprvu ještě na svém místě, až na lustr z Jablonce (v originále "bis auf den Kronleuchter aus Gablonz, ein Lüster" - pozn. překl.). Ten sundali vojáci, kteří byli dole v kasárnách, a udělali z broušených skleněných perel a ozdobných kamenů náhrdelníky pro své přítelkyně a milenky. Takhle se to aspoň vyprávělo. Uvnitř zůstaly dokonce tenkrát ještě i vyšívané koberce, korouhve, všechny docela nepoškozené sochy na oltářích i při dveřích dokořán.
V Haselbachu, teď už Lískové, byl starosta a sekretářka. Obecní úřad byl v budově celnice. Ve vsi, která mívala 88 čísel, byla všechna stavení zničena. Roku 1992 jsem vyhrabala ze země kámen, celý pokrytý hlínou a obrostlý mechem. Vztyčili jsme ho, byl to někdejší podstavec od kříže. Na tom místě se každým rokem 15. srpna (tj. ve svátek Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.) setkáváme ke slavnostní hodince. Dne 15. srpna 1932 tu totiž došlo k vysvěcení místní kaple.
Na české straně příbuzné nemám, jen známé. Při hranici u Neuaign blízko Echlkamu jsem potkala jednoho mladého Čecha, bylo mu tenkrát osm let. Snažil se pořád mluvit německy a já mu v hospodě koupila limonádu. Seznámila jsem se i s jeho rodiči a prarodiči. Vzájemně jsme se pak navštěvovali. Dnes mu musí být přes dvacet. I já se tenkrát učila česky na lidové univerzitě (v originále "in einen VHS /Volkshochschule/ Kurs" - pozn. překl.), ale moc mi toho v hlavě nezůstalo. Bože, je to tak těžké! "Děkuji", "prosím", "dobrý den", "na shledanou", to bych ještě zvládla, ale ta gramatika a ty koncovky! Musela jsem to nakonec vzdát.
Dlouhou dobu byli Němci a Češi docela mírumilovná pospolitost. Sbratřování to sice nebylo. smíšené rodiny ale existovaly i tak a jestliže se přihlásily k české národnosti, mohly po válce některé zůstat. O tom, zda byli Němci za "první republiky" diskriminováni, mohu sotva co povědět, nebyla jsem tenkrát ještě na světě.
V neděli jsme, jak už řečeno, chodili do Nemanic do farního kostela. V Haselbachu byla kaple, kde se o pondělcích zvonilo na mši a každý den v poledne a večer k modlitbě. Mši tu sloužíval nemanický farář a bývaly tu i májové pobožnosti.
O nějaké nesnášenlivosti vůči Čechům nevím, až když přišli po válce do čistě německé vsi a všechno zabavovali. Moji prarodiče například bydleli v německé škole a příbuzní z Norimberka (v originále "die Verwandten in Nürnberg" - pozn. překl.) si ve sklepě budovy schovali pár beden s tím, co měli nejcennějšího. Mysleli si, že je to tam ve větším bezpečí než v Norimberku, kde se bombardovalo. Když potom Češi dělali domovní prohlídky, samozřejmě všechno zabavili a sebrali. Moje teta dokonce musela táhnout ty bedny na dřevěném vozíkupříručním žebřiňáku do Nemanic. Maminka si stěžovala na celním úřadě Američanům a říkala, že to je přece nespravedlnost, že ty věci nám nepatří a byly u nás jen uloženy. Na to měli Američané odpověď, jak že od nich můžeme čekat pomoc, vždyť jsou přece naši nepřátelé. Při plundrování a řádění sice potom zakročili, ale jinak opravdu nebylo koho se dovolat. Z těch, kdo přešli "zelenou hranici" do Höllu, neměl tamní starosta vůbec nijakou radost. Potravinové lístky byly samozřejmě přidělovány jen osobám, které byly oiciálně registrovány. A najednou byly domy plné utečenců až po střechu. A pořád přicházeli další i z vnitrozemí. Byla to špatná doba, nic jsme neměli. V lese jsme sbírali dříví na otop, ale hladovět jsme nemuseli.
Mám ještě dopisy od našeho dědečka. Když přišel do už zmíněného lágru v Sinsheim/Elsenz, ocitl se v úplně jiné krajině, než jakou znal ze Šumavy. Neuvěřitelně se mu po Šumavě stýskalo. Umíral ještě ve víře, že se vrátí zpátky domů. Nikomu jsme nic neudělali, takže bychom snad měli smět zpátky domů. Byla to pro nás nespravedlnost. Proč odtud pryč s třiceti, čtyřiceti kily zavazadel? A co už se dá zabalit? Rozkaz přišel v češtině, ale ti lidé u nás česky neuměli. Protože po první světové válce v roce 1919 byla místa u hraniční stráže a na úřadech obsazena Čechy, byly všechny formuláře, všechny dotazníky v češtině, ve "státním jazyce". Každý obyvatel Lískové si tedy musel všechno nechat překládat. To byl skutečně neúnosný stav! Němci si možná mysleli, že to bude podle nějakých slibů jako ve Švýcarsku, kde mohou různé národnosti žít plnoprávně každá z nich vedle sebe. Takhle to nemohlo dobře dopadnout!
Živé paměti Sudet - Obrazy historie regionu
Text z dvojjazyčné publikace "Živé paměti Sudet" (německý titul zní "Lebendes Gedächtnis der Sudeten"), kterou vydalo Centrum pro komunitní práci roku 2011 za podpory Evropského fondu pro regionální rozvoj, je mírně jazykově upraven z českého překladu rozhovoru s paní Bablovou, roz. Freiovou. Podařilo se naštěstí objevit německy psaný záznam z horšovskotýnské stavovské matriky o svatbě jejích rodičů (odtud data o prarodičích v textové ukázce), kde ještě není jako jediný jejich potomek zmíněna. Dokument je datován dnem 5. ledna roku 1939, kdy už byl dívčin rodný Haselbach tři měsíce součástí nacistické říše. Ženich, malířský mistr (Malermeister) Franz Frei (*2. prosince 1910 v Novosedelských Hutích čp. 22 /to stavení už tam nenajdeme/) byl synem v textové ukázce zmíněnéhp Wenzela Freie a jeho ženy Marie, roz. Dietzové (*7. března 1884 v Nemanicích čp. 49), přičemž jejich nemanická svatba je chybně vročena nesmyslným letopočtem 1880, kdy přišel 28. listopadu na svět Franzův otec Wenzel Frei. Matka "naší" Anny Marie a Franzova nevěsta Stephanie, roz. Bayerlová (*18. května 1915 v Haselbachu čp. 29) byla dcerou v textové ukázce už zmíněného Ludwiga Bayerla a jeho ženy Marie, roz. Hopfnerové. Snad ještě zbývá dodat, že otec Anny Marie Bablové (dívčí příjmení ztratila sňatkem s finančním inspektorem Eduardem Bablem 8. září roku 1962 ve Waldmünchenu) Franz Frei zemřel v roce 1985 ve Waldmünchenu. Bylo mu 74 let a jeho o šest let starší sestra Maria, provdaná Knopfová, ho svou smrtí předešla o pouhé dvě hodiny, takže byli oba pochováni na waldmünchenském hřbitově téhož dne. Stefanie Freiová skonala ve Waldmünchenu 1. srpna 2004. Je to zaniklému Haselbachu až neskutečně blízko to místo, kde odpočívají v "šumavské" zemi. Je to pro zemi asi vhodnější přívlastek než "sousední".
- - - - -
* Lísková / Nemanice
