WILLI BANKEL
Činohra Německého divadla v Českých Budějovicích za protektorátu
Při sestavování herního plánu činohry jsme myslili především na to, abychom zvolili z vysoce cenného myšlenkového dědictví našich klasiků díla, která lze znamenitě provést i na menších scénách. - Na úvod bylo vybráno nesmrtelné Schillerovo drama "Úklady a láska" (v originále "Kabale und Liebe" - pozn. překl.). Následují veselohry "Minna z Barnhelmu" (v originále "Minna von Barnhelm" - pozn. překl.) od Lessinga, "Rozbitý džbán" (v originále "Der zerbrochene Krug" - pozn. překl.) od Kleista (k tomu působivá Goetheova jednoaktovka "Sourozenci" /v originále "Die Geschwister" - pozn. překl./) a Nestroyova nezničitelná kouzelná fraška "Lumpaci Vagabundus" (titul známe spíše v jednoslovném tvaru namísto v takto dvouslovném s mezerou - pozn. překl.), tato právě zmíněná v textově, scénicky i kostýmně nové podobě i se zpěvními a tanečními vložkami. Co do novinek přináší herní plán především Billingerovu (Richard Billinger je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) hru "Gabriele Dambrone" (ta byla v roce 1943 i zfilmována - pozn. překl.), která dojemně a navýsost divadelně líčí životní zápas drobné vídeňské švadlenky. Dále je to komedie "Anděl pro štěstí" (v originále "Engel mit dem Saitenspiel", v roce 1944 byla hra z roku 1938 i zfilmována v režii Heinze Rühmanna v titulní roli s jeho ženou Herthou Feilerovou - pozn. překl.). Řečený anděl je vzácná gotická plastika, která zasáhne do života dvou lidí a dá mu směr. Hra "Das lebenslängliche Kind" (česky by název hry zněl "Doživotní dítě" - pozn. p (česky by název hry zněl "Doživotní dítě" - pozn. přřekl.)řekl.) od Neunera (Robert Neuner byl ovšem pouhý pseudonym Ericha Kästnera, který byl za nacizmu v nemilosti a zpracoval tu do divadelní podoby svůj román /z roku 1934/ "Tři muži ve sněhu" /v originále "Drei Männer im Schnee"/, který byl zfilmován hned několikrát, roku 1936 dokonce i v Československu (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) pojednává zábavným způsobem o milionáři a nenapravitelném idealistovi, jenž si chce jednou vyzkoušet, jak by byl v luxusním hotelu přijat coby obyčejný "muž z lidu". Komedie "Kristiánka na suchu" (Pod tím titulem uvedena v Brně roku 1940, v originále "Trockenkursus" - pozn. překl.) od herce Kurta Bortfeldta se odehrává na zasněžené lyžařské chatě a je tak obratně vystavěna a vypointována, že zakrátko nastoupila vítěznou cestu hned po 150 scénách. "Die vier Gesellen" se jmenuje hra Jochena Hutha (byla v roce 1938 v produkci německé společnosti UFA zfilmována v titulní roli s tehdy ještě méně známou švédskou herečkou Ingrid Bergmanovou - pozn. překl.) a jde v ní o 4 svěží mladé dívky, které se dokáží postavit na vlastní nohy (založí reklamní agenturu "4 kamarádky", aby v nelehkém existenčním zápase vybojovaly životní štěstí. Od maďarského autora Miklóse Asztalose (v originále "Nikolaus Asztalos" - pozn. překl.) přinášíme veselohru "Die Nacht in Siebenbürgen" (šlo o německé zpracování hry "Alterego", na jehož základě vznikl i u nás promítaný film "Tanec s císařem" /"Tanz mit dem Kaiser" - pozn. překl.) s historickým pozadím. Selská lidová fraška "Die drei Eisbären" (z roku 1937, 3 lední medvědi se říká 3 svobodným bratřím na odlehlém statku, kam si kvůli odloženému děcku z nouze pořídí děvečku a ta si vezme jednoho z nich - pozn. překl.) od Maximiliana Vituse by se dala nazvat klasickou a nesmí pro zdůraznění pestrosti repertoáru chybět. V tomto smyslu jsou jeho součástí i nová veselohra Gerharda Brücknera "Das Himmelbett von Higenhöh" (vznikla podle novely Maxe Dreyera z roku 1927, která byla v roce 1937 i zfilmována pod názvem "Zweimal zwei im Himmelbett", česky "Postel s nebesy" - pozn. překl.) a Bunjeho originální lidová hra "Familienanschluss" (v dolnoněmčině zněl původní název hry z roku 1938, která byla v roce 1941 i zfilmována /kameramanem snímku byl Jan Roth/, "Familjenansluß" - pozn. překl.). Při zařazení známých veseloher Leo Lenze "Die Hochzeitsreise ohne Mann" a "Junggesellensteuer" (Leo Lenz /vl.jm. Josef Rudolf Leo Schwanzara/ byl rodem z Vídně, hru "Die Hochzeitsreise ohne Mann", zfilmovanou v roce 1941 pod názvem "Ehe man Ehemann wird" vydal roku 1938 /ta druhá zmíněná je z roku 1940/, několik jeho her bylo hráno i v českém překladu a zemřel po válce ve východním Berlíně - pozn. překl.), jakož i komedie "Hilde und die 4 P.S." od Kurta Sellnicka (zfilmováno už v roce 1936, viz anglická reference o tom snímku na webové adrese https://en.wikipedia.org/wiki/Hilde_and_the_Volkswagen - pozn. překl.) "Die Hochzeitsreise ohne Mann" jsme mysleli v prvé řadě na naše diváky v polní šedi (rozuměj v uniformě wehrmachtu - pozn. překl.).
Ze starších děl bude jako předběžná oslava osmdesátin Gerharta Hauptmanna uvedeno jeho pozdní drama "Před západem slunce" (v originále "Vor Sonnenuntergang" - pozn. překl.) a dále věčně mladé milostné drama "Mládí" (v originále "Jugend" - pozn. překl.) od Maxe Halbeho.
Řadu národoveckých slavnostních inscenací otevírá divadelní hra Herberta Beckera "Der Fahneneid" (z roku 1939, do češtiny přeložena tato "přísaha na vlajku", netřeba asi dodávat jakou, zřejmě nebyla - pozn. překl.), dílo, vytvořené pro premiérové uvedení na říšském sjezdu strany (rozuměj NSDAP - pozn. překl.) 1939 (sjezd se konal v Norimberku, rodném městě autora textu - pozn. překl.). Další volba podobného premiérového počinu ohledně nějakého díla autorů hnutí (rozuměj nacistického hnutí ovšem - pozn. překl.) se jistě stane zavazujícím vrcholem herního plánu.
Několik Morgenfeiern (rozuměj nacistických "ranních slavností" - pozn. překl.) by mělo prohloubit vzácný národovecký myšlenkový odkaz. Citlivě naladěné duše prožijí při nich v dopoledních hodinách svátečních dnů opravdové zasvěcení. Budou to klasické jednoaktovky
jako Lessingovo heroické drama "Philotas", zřídka uváděný Körnerův charakterový obraz "Joseph Heyderich oder Deutsche Treue" (je to poslední autorovo dílo z roku 1813, vzniklé na základě skutečného příběhu sebeobětování rakouského poddůstojníka pro jeho poručíka. Tyto slavnosti budou mít hudební rámec a utvářet je bude recitace a přednes příslušných literárních děl.
Jako vánoční dárek našim dětem má být uvedena "Sněhurka" (v originále "Schneewitchen" - pozn. překl.) ve věrné, jen na pohádku omezené nové podobě, o níž se zasloužila Trude Weheová. Jiné inscenace pohádek jsou v plánu.
Z této osnovy herního plánu lze vyčíst, že je zdůrazněna lidovost, dominuje veselá múza a kromě Maďara Asztalose jsou zastoupeni jen plnokrevní němečtí autoři bez jakékoli přepjatosti a názvuků na cizí vzory.
V tomto smyslu byl vybrán i herecký a inscenační perzonál (v originále "das darstellende Personal" - pozn. překl.). Deset mužských a deset ženských sólových hereckých sil vážného repertoáru dostává hojnou příležitost prokázat své schopnosti, osvědčit a rozvíjet je ve vděčných rolích. Je nejkrásnějším závazkem režijního vedení skloubit toto pracovní společenství do harmonicky znějícího hereckého tělesa a kultivovat v hereckém projevu celého ansámblu ten nejvyšší umělecký výraz. Prvořadé je přitom inscenované dílo, jemu musíme sloužit a také přinášet oběti; neboť existuje jen bezpodmínečné odevzdání ve prospěch naplnění celku. - Vedení divadla bere na sebe na druhé straně vysokou odpovědnost dát umělci takové postavení, aby jeho schopnosti rostly, aby mu tvořivá práce působila radost a aby tak byly docíleny ty opravdu vrcholné umělecké výkony. V takové tvůrčí atmosféře musí být přístup k uměleckému dílu upřímně opravdový, zbavený marnivé ješitnosti; práce s hercem v tomto směru garantuje budoucnost Německého divadla v Českých Budějovicích.
Budweiser Zeitung, 1941, č. 74, s. 16
Ta garantovaná budoucnost měla obnášet díky zkáze "tisícileté Říše" vlastně jen necelé tři sezóny, projev vrchního režiséra činohry přes úlitby politické vrchnosti nese však znatelné stopy umělecké zkušenosti a opravdovosti. Musel se snažit už proto, že měl židovskou manželku, která naštěstí přežila holocaust a byl proto spolu s ní po válce prohlášen (viz Onlineprojekt Gefallenendenkmäler za osobu pronásledovanou nacistickým režimem. V každém případě byl však v letech 1941-1944 intendantem německého dovadla v protektorátních Budějovicích, instituce, která se v intencích nacistické župy Horní Dunaj měla stát nástrojem "mírového" (!) šíření německého kulturního vlivu daleko do prostoru jižních Čech a na celou Šumavu. Wilhelm (Willi či Willi) Bankel nebyl ovšem odtud. Narodil se 7. dubna roku 1889 v Norimberku jako syn grafika a ilustrátora Johanna Christopha Bankela (*16. března 1854 v Lauf an der Pegnitz nedaleko Norimberka, †12. října 1931 v Norimberku) a jeho ženy Marie, roz. Schunkové (†1894, tj. když bylo Willimu 5 let). Ženina smrt hluboce zasáhla manžela, který zůstal vdovcem a poválečná inflace zničila i rodinný majetek. Jediný syn Willi byl vojákem v první světové válce a hned po ní byl hercem městského divadla v Cáchách (Aachen). odešel pak do Berlína, kde v polovině dvacátých letech hrál na scéně tamního Lessingova divadla, v letech 1926-1928 byl režisérem a hercem spojených městských divadel Barmen-Elberfeld, 1928-1929 hercem divadla v Geře a 1929-1932 režisérem a hercem ve Štýrském Hradci (odtud se asi znal s Rudolfem Ottem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), se kterým pak vedl protektorátní německé divadlo budějovické). V letech 1932-1938 působil v divadle durynského města Erfurt, kde byl roku 1937 pro židovský původ své manželky Rosalie (1885-1952) vyloučen z Říšské divadelní komory (Reichstheaterkammer /RTK), ovšem pro pozitivní dobrozdání místní NSDAP a díky vyjádření erfurtského referenta RTK, že Bankel "vždy nadšeně horuje pro Vůdce" ("er habe sich stets begeistert für den Führer eingesetzt") směl nadále pokračovat v divadelní činnosti (ženě bylo přičteno ke cti, že za první světové války se dala dobrovolně k dispozici německému Červenému kříži). V letech 1938-1941 byl na zvláštní povolení režisérem a hercem divadla v rakouském Linci (v Erfurtu už působit nesměl), kde už se znovu sešel s Ottem, roku 1941 byl znovu přijat do RTK a v letech 1941-1944 mu byl přiznán v protektorátním budějovickém divadle titul vrchního režiséra (Oberspielleiter) zdejší činohry. Po roce 1945 se vrátil do Erfurtu, který nyní ležel v sovětské zóně Německa) a byl tu činný jako "Spielleiter und Dramaturg" místní divadelní scény (čteme o něm např. v roce 1950 jako o režisérovi Sofronovovy hry "Moskevský charakter", vyznamenané Stalinovou cenou). V Erfurtu v roce 1955 tři roky po smrti ženině také skonal. Ani mi nepřipadá, že by to byl ve střední Evropě "umělecký" osud nějak zvlášť výjimečný.
- - - - -
* Norimberk (BY) / České Budějovice / Český Krumlov / Prachatice / † † Erfurt (TH)
