RUDOLF BARTH
Co pro mne znamenají Velikonoce
Ruský spisovatel Anton Semjonovič Makarenko (připomeňme, že roku 1968 byla na universitě v tehdy ještě západoněmeckém Marburgu v rámci tamního centra srovnávací pedagogiky zřízena laboratoř pro studium Makarenkova výchovného odkazu - pozn. překl.) popisuje ve své knize "Pedagogičeskaja poema" (zfilmována 1929 jako vůbec prvý sovětský zvukový film v režii Nikolaje Ekka s názvem Puťovka v žizň/Cesta do života, česky vyšla opakovaně pod titulem "Začínáme žít" - pozn. překl.) následující událost (namísto němčiny či češtiny si dovolíme nejprve citovat ve fonetickém přepisu ruský originál - pozn. překl.):
Seljaně prazdnovali paschu. Celuju noč oni tolkalis na dvore, nosili s uzlami, so svěčkami. Celuju noč tarabanili na kolokolně. Pod utro razošlis, razgovělis i zabrodili pjanyje po selu i vokrug kolonii. No tarabaniť ně perestali, lazili na kolokolňu po očeredi i trezvonili.
Děžurnyj komandir, nakoněc, tože polez na kolokolňu i vysypal odtuda na selo celuju kuču muzykantov. Prichodili v prazdničnych pidžakach členy cerkovnovo sověta, jich synovja i bratja, razmachivali rukami, směleje byli, čem vsegda raňše, i vopili: "Něimějetě prava! Sovětskaja vlasť dozvoljajet svjatoj prazdnik! Otkryvaj kolokolňu! Prazdnikov prazdnik! Kto možet zapretiť zvoniť?"
(...) "Papaša," otvěčajet Kudlatyj, - sobstvenno govorja, nadojelo, ponimaješ? Po kakomu slučaju toržestvo? Christos voskres? A těbě kakoje do etovo dělo? Na Podvorkach nikto ně voskresal? Nět! Tak čevo vy měšajetěs ně v svoje dělo!
(snad už jenom proto, čí je to vlastně "dělo", si lze zplna vychutnat původní dikci, snad jen s připomínkou, že "seljaně" jsou ovšem vesničané, "pascha" Velikonoce, "kolokolňa" zvonice, "papaša" oslovení tatíka a "nadojelo" že jako sovětská trpělivost došla - ostatně celé i s větou navíc to česky podle "normalizačního" vydání z roku 1973 v překladu Petra Denka, Jaroslava Piskáčka a Hany Vrbové v edici "Trojka" Lidového nakladatelství zní takto:
Vesničané slavili Velikonoce. Celou noc se potloukali po církevním dvoře se svíčkami a s ranci. Celou noc bili do zvonů. Kránu se rozešli, slavnostně skončili půst a opilí se začali potloukat po vsi a kolem kolonie. Bít do zvonů však nepřestávali; jeden po druhém lezli na zvonici a slavnostně vyzváněli. Velitel, který měl službu, musel nakonec taky vylézt na zvonici a celou tlupu muzikantů vyhnat od nás zpátky do vsi. Členové církevní rady přišli se svými syny a bratry ve svátečních kabátech, šermovali rukama směleji než kdykoli předtím a křičeli při tom: "Na to nemáte právo! Sovětská vláda povoluje světit svátky. Otevři zvonici. Je svátek všech svátků! Kdo nám může zakázat zvonit?"
(...) "Otče," povídá Chundela, "my už toho máme vážně dost, rozumíš? Co vlastně oslavujete? Kristus vstal z mrtvých? A co je ti do toho? Vstal někdo z mrtvých v Podhorkách? Ne! Tak proč strkáte nos do něčeho, co se vás netýká?"
a nyní ta věta navíc v originále: Chlopcy, smějas, sostavili cep i vyměli etu paschalnuju pěnu v vorota. A v překladu: Rozesmátí chlapci udělali řetěz a vymetli tu velikonoční přiboudlinu za bránu. - pozn. překl.)
Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Jak se to však týká mne?
Smrt se mne týká. To poněvadž umírání se nevyhne nikdo - ani já. S tím nemohu než souhlasit. Co však potom? Co se mnou bude? Všechno snad provždy skončí? Anebo vstanu z mrtvých a budu žít dál? Existují pro mne jen tyto dvě možnosti. Čemu mám věřit?
Přidržím se Ježíše Krista, který řekl: "V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou... Jduť, abych vám připravil místo..." (Jan 14, 2 a 3) a "...já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mně, byť pak i umřel, živ bude." (Jan 11, 25)
Kristus vstal z mrtvých. Ale já? Ve vsi Podvorki přece nikdo z mrtvých nevstal. Návrat k tomuto pozemskému životu prostě nepřichází v úvahu. Pro nikoho, koho znám. Jistě ani pro mne nikoli.
Pokud má existovat život po smrti, pak by musil být zcela jiný než tento, který znám. A přece bych i v něm zůstal "sebou samým". Jak si mám takovou existenci představit?
Dokud žije pulec s rybami v jednom a témže rybníce, zná jen svět rybí. Teprve když jako žába vyskočí z vody, pozná nový a jiný svět: slunce a vítr, louky a květy, stromy a ptáky, zvířata a lidi.
Ten obraz mi připomíná vzácná slova, která prý kdysi zazněla z úst Terezie Neumannové (1898-1962, stigmatizovaná "služebnice Boží" z Konnersreuthu u Řezna /Regensburg/ s pověstí svatosti, narodila se prý mj. v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu - pozn. překl.): "Der Tod ist nur ein Hupferl." (tj. "Smrt je jen chvilička." "Hupferl" totiž alespoň v němčině z našeho sousedství může znamenat "malý skok", "poskočení", ale také "krátkou chvíli", "chviličku" - pozn. překl.).
Tak bezstarostně může o smrti hovořit pouze člověk, který ve svém následování Krista cítí a vědoucně tuší nejen hořkost Velkého pátku, nýbrž i všechnu nádheru Ježíšova zmrtvýchvstání.
To pro mne znamenají Velikonoce: i pro mne budou platit slova Zjevení: "A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly." (Zjev. 21, 4)
P.S. Biblické citace jsou v překladu do češtiny převzaty z textu Bible kralické. "Opravdovým stimulátorem v životě člověka je zítřejší radost", řekl prý také kdysi Makarenko. Snad nemyslel tu sovětskou - v té naštěstí minulé říši totiž, jak známo, "zítra znamená už včera". Po tolika zkušenostech hledejme naději spolu s těmi, kdo cítí vinu podobnou té naší. Naději křesťanskou.
Slyšte mě, dome Jákobův...
"Slyšte mě, dome Jákobův, všichni, kdo jste zůstali domu Izraelovu, vy, kteří jste chováni již od života matky, od matčina lůna na rukou nošeni: Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním."
Biblická slova proroka Izajáše (46, 3-4) zazněla nad rakví kněze Rudolfa Bartha, jako by je sám ještě stačil vyslovit co Boží poselství věrným, že všechnu tíži svých strázní mohou svěřit tomu, kdo je od nich osvobodí. Mohl by o tom před nimi svědčit vlastním životem šumavského duchovního pastýře, který nikdy nezradil židovskokřesťanské základy naší civilizace, v minulém století právě tu ve středu Evropy přímo v rodném kusu země tolik otřesené. Narodil se 1. dubna 1921 v Loučovicích (Kienberg) a v letech 1934-1939 byl žákem jezuitského gymnázia v Bohosudově (Mariaschein), než bylo zásahem nacistických úřadů v prvním roce války zrušeno. Stačil ještě sice v Krumlově (byl to už v Německé říši ležící Krummau an der Moldau) 1940 maturovat, ale už 1. března toho roku musel nastoupit vojenskou službu a ještě toho podzimu 24. září utrpěl v nastalé válečné vřavě zranění, z něhož mu bylo zabráněno uchýlit se do ústraní vyšebrodského kláštera, poněvadž i ten byl v roce 1941 rozpuštěn. Věnoval se tedy v letech 1941-1945 studiu latiny, řečtiny a němčiny na vídeňské univerzitě, návratu domů na Šumavu vstoupil však následujícího roku 1946 do cesty odsun německého obyvatelstva. Nový domov našel nejprve v Ellwangen, ale 1947-1950 v Königsteinu absolvoval nato teologická studia a 25. února 1951 byl v Limburgu i vysvěcen na kněze. Primici měl 4. března téhož roku v bazilice sv. Víta v Ellwangen, na stejném místě, kde pak zaznělo rekviem o jeho pohřbu. O svých třicátých narozeninách se stal kaplanem a učitelem náboženství v Geisenheim am Rhein, od dubna roku 1956 mu pak byla svěřena duchovní péče a školní služba ve Frankfurtu nad Mohanem. Do penze odešel k 1. červnu 1981, koncem roku 1985 se přestěhoval do Ellwangen k bratru Johannesovi (i on je zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže) a sestře Marii. 3. června 2006 v Ellwangen i umírá. Na úmrtním oznámení stál citát z Pavlova listu Římanům (6,5), které si Šumavan Rudolf Barth pro ten účel ještě stačil sám zvolit a který bezesporu až básnickou zkratkou vyjadřuje "oběť země", té, po níž všichni jen putujeme za smrtí i vzkříšením:
"Jestliže jsme s Kristem sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání."
- - - - -
* Loučovice / Český Krumlov / Vyšší Brod / † † † Ellwangen (BW)
