PEREGRIN BAUDISCH
Nepomíjející...
Unvergänglich
wie Eures Böhmerwaldes Tannen
sei Euer Ruhm.
(tj. "Nepomíjející
jako jedle Vaší Šumavy
budiž Vaše sláva." - pozn. překl.)
Ten německý nápis stál vyryt na památníku u Jamiana (dnes jen část italské obce Doberdo del Lago v provincii Gorizia, do roku 1918 na území okněžněného hrabství Gorice a Gradiška /Grafschaft Görz und Gradisca/, jež bylo jednou z korunních zemí habsburské monarchie a spolu s dalšími korunními zeměmi Terstem a markrabstvím Istrie tvořilo správní provincii Rakouské Přímoří /Österreichisches Küstenland/), odhaleném 8. dubna roku 1916 po úderné akci "zelených ďáblů", jak byli po ní nazýváni vojáci 91. "šumavského" pěšího pluku (Infanterie-Regiment /IR/ 91) a poničeném pozdějšími italskými ofenzívami. Podle Jana Ciglbauera, autora neuvěřitelně důkladné knihy "Jednadevadesátníci" z roku 2018, byl autorem epitafu tehdejší nadporučík (Oberleutnant) Peregrin Baudisch, jehož podrobný životopis, z něhož samozřejmě do značné míry čerpám, ve zmíněné práci rovněž najdeme. "Treu bis in den Tod!", tj. "Věrný až k smrti!", devízu, připomenutou projevem hejtmana Johanna Ujmanna při odhalení bílého jehlanu, najdeme i na zlaté stuze pod erbem vídeňské Tereziánské vojenské akademie (Theresianische Militärakademie), založené ve Vídni v roce 1752, a přivlastnily si ho všechny útvary c.k. armády. Peregrin Baudisch se proslavil zejména jako velitel úderných akcí jednadevadesátníků, které přitom většinou i sám naplánoval a vedl je v první linii. Narodil se dne 14. října roku 1883 v Pilníkově (Pilnikau), což je město v severočeském okrese Trutnov (Orientierungslexikon z roku 1927 uvádí celkový počet obyvatel 885, z toho 846 Němců). Otec a jmenovec synův Peregrin Baudisch "starší" byl zdejší c.k. poštmistr a později i starosta, matka Franziska byla roz. Baudischová s týmž příjmením (pochází údajně od rodného jména Budislav či od místního jména Budyšín) jako vzdálená příbuzná. Ta zemřela, když byly jejímu synovi 4 roky a otec se nato znovu oženil se ženou o 18 let mladší. Po 5 letech německé obecné školy nechal otec chlapce rok navštěvovat českou měšťanskou a sochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší, aby pochytil i něco z češtiny. V letech 1895-1899 studoval na trutnovské reálce a v Praze roku 1901 složil zkoušky k dokončení středoškolského vzdělání. Do roku 1904 působil jako poštovní úředník a poté nastoupil prezenční vojenskou službu. Jako jednoroční dobrovolník narukoval do Prahy k 91. pěšímu pluku (IR 91), kde byl na Štědrý den roku 1904 povýšen na svobodníka a v březnu 1905 na desátníka. Na závěr školy jednoročních dobrovolníků získal v září téhož roku 1905 hodnost šikovatele-důstojnického čekatele, což je důkaz, že náležel k nejlepším absolventům. K 1. listopadu 1911 byl povýšen na poručíka a v týž den dva roky nato na nadporučíka. Za mobilizace koncem července 1914 byl zařazen k náhradnímu praporu IR 91 v českobudějovických Mariánských kasárnách, odkud odešel 21. září 1914 do pole. Na srbské frontě byl raněn a od 1. března 1915 se po vyléčení v karlínské vojenské nemocnici vrátil do bojů, byl několikrát vyznamenán a 13. září roku 1915 povýšen na hejtmana. Od roku 1914 obdržel Řád železné koruny III. třídy, Vojenský záslužný kříž III. třídy, stříbrnou a bronzovou Vojenskou záslužnou medaili, Karlův vojenský kříž a Železný kříž III. třídy. Dne 2. listopadu 1918 odložil vojenskou uniformu a od 4. listopadu byl hlášen podle archu sčítání lidu z roku 1921 v Českých Budějovicích, kde bydlil v Haasově (později Zátkově, za "protektorátu" Dvořákově a nyní Šrámkově) ulici čp. 818 s rodinou Tomáše a Františky Fajtlových a poté, co Tomáš Fajtl (*4. prosince 1856 v Borku čp. 27, farnost Hosín, okr. Hluboká nad Vltavou) 9. června 1920 skonal, se vdovou po něm (Františka Fajtlová, roz. Machková, *24. prosince 1875 ve Výravě, okr. Hradec Králové) a jejími dvěma dcerami Marií (*1907, "legitimizována" až sňatkem rodičů 9. února 1908) a Štěpánkou (*1909). Není jistě bez zajímavosti, že ačkoli Jan Giglbauer píše o "křesťanské rodině" Fajtlových, sčítací arch z roku 1921 už označuje vdovu i její dcery jako osoby "bez vyznání" (u matričních záznamů o českobudějovickém křtu obou dcer figurují dodatečné přípisy o tom, že "přestouply do bezvěří", což je opravený údaj o přestupu do církve československé /"do církve československé" je prostě přeškrtnuto/) a Baudische, který je na rozdíl od nich Češek národnosti německé, výrazem "konfessionslos". Peregrin Baudisch si na zmíněné už adrese zřídil obchod s dřívím a s uhlím, firmu, jejíž spolumajitelkou byla také vdova. Manželský svazek spolu neuzavřeli, žena mu však byla až do jeho smrti životní družkou. Později se věnoval i autodopravě ("stěhování autem i veškerá doprava" praví inzerát). Pokusy nacistů získat v letech 1939-1945 známou osobnost z řad českobudějovických Němců, jíž Baudisch bezesporu byl, se nesetkaly s úspěchem, ať už šlo o naléhání, aby vstoupil do NSDAP, dal si navrátit vojenskou hodnost či nastoupil na samém sklonku války do tzv. Volkssturmu. Přesto došlo po válce k jeho zatčení, konfiskaci majetku, obvinění z kolaborace a i poté, co byl uznán "antifašistou" a bylo mu (definitivně až roku 1950) navráceno československé státní občanství (řízení tzv. trestní nalézací komise proti němu bylo zastaveno 9. dubna 1947), obnovit podnikání v autodopravě se mu už po komunistickém převratu samozřejmě nemohlo zdařit. Dožil se přesto 81 let a po krátké nemoci skonal v Českých Budějovicích 9. února roku 1964. Podle sdělení Baudischova pravnuka Jana Bicana byla jeho urna uložena v roce 1994 na hosínském hřbitově v hrobě rodiny Vávrovy, Baudischovo jméno zatím na náhrobku není - vidím ten hřbitov v krásné poloze s výhledem odtud na šumavské hřebeny kdykoli z okna našeho bytu. A ještě k tomu nápisu na památečním jemianském jehlanu (německé znění textu a vzhled památníku před jeho konečnou likvidací v roce 1968 /!/ mám díky článku v krajanském časopise Glaube und Heimat, 1983, č. 11): dnes je na Šumavě 1% jedlí z celkového stromového porostu (několik desítek z nich naštěstí stojí v důvěrně mi známé lokalitě Přilba /Přílba?/, německy "Leckerberg" či "Thurn", u Nových Hutí /Kaltenbach/), o procentech "nepomíjející" slávy předků v úhrnu naší "české" paměti raději pomlčím.
- - - - -
* Pilníkov / † České Budějovice / † † Hosín
