ZDENKO BAUDNIK

Z Labyrintu světa a ráje srdce

Jeden každý tvor, i nerozumný, přirozeně k tomu se nese, aby libé a pohodlné věci sobě liboval a jich žádostiv byl; ovšem tedy člověk, v němž rozumná jemu přistvořená moc takovou tu k dobrému pohodlnému chtivost vzbuzuje. A nejen vzbuzuje, ale i na to vede, aby což více dobré, libé, pohodlné jest, to sobě více liboval a srdnatěji po tom dychtil. Odkudž dávno mezi moudrými otázka byla, kde a v čem by vrch dobrého (summum bonum) bylo, na němž by se žádost lidská stavovala: to jest, jehož by dosáhna člověk myslí svou, tu odpočinouti mohl a musel, čeho víc žádati nemaje.
Chtěli-li bychom pak na to dáti pozor, najdeme, že nejen mezi filozofy ta otázka a pečlivé, jak by zpravena býti měla, vyhledávání bylo a jest, ale že každého vůbec člověka mysl tam jde, kde a jak co nejplnějšího potěšení dojíti; a shledáno, že všickni takměř lidé ven z sebe vybíhajíce, v světě a věcech jeho, čím by mysl kojili a pokojili, hledají, tento v statku a zboží, onen v rozkošech a líbostech, jiný v slávě a vzácnosti, tento opět v moudrosti a umění, jiný v veselém tovaryšství etc., a tak summou všickni po věcech, kteréž vně jsou, v nich dobrého svého hledajíce, zevlují.
Ale že ono tam nalezeno nebývá, nejmoudřejší z lidí Šalamoun svědkem jest, kterýž také odpočinouti mysli své hledaje a všecken svět projda a prohlédna, naposledy pověděl: "Mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem, protože jen všeckno marnost jest a bída." (Eccles. 2. 17.) Pravé pak mysli upokojení, doptav se ho potom, vyhlásil, že v tom jest, aby člověk světa tím, čímž jest, býti nechaje, samého sobě Pána Boha hleděl, jeho se bál a přikázání jeho ostříhal. Nebo (prý) "na tom jediném všecko záleží." (Eccles 12. 13. ) Podobně vyšetřil David, že nejšťastnější jest člověk, kterýž svět z očí a mysli pustě, Boha se jen drží a jej za věčný podíl svůj maje, s nim v srdci svém přebývá. (Žalm 73.)
Milosrdenství Boží budiž pochváleno, kterýž i mně mé oči odevřel, abych mnohotvárnou nádherného toho světa marnost a mizernou pod zevnitřním bleskem všudy se kryjící šalbu znamenati, pokoje pak a bezpečnosti mysli jinde hledati se naučil. Což místněji sobě sám před oči předestříti i jiným poukázati chtěje, zamyslil sem sobě tuto pouť aneb vandr do světa: kdež jaké sem potvorné věci buď spatřil neb se s nimi potkal, a kde naposledy a jak žádaného a v světě nadarmo hledaného potěšení se doptal, vše to v přítomném traktátu jsem jako vymaloval. Jak vtipně, nedbám; dejž Bůh, jen aby prospěšně, mně i bližním mým.
Není báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoli básně podobu má: než jsou věci pravé, jimž vyrozuměje sám poznáš, zvláště kdo by mého života a příběhů něco povědom byl. Protože sem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil aneb o nich sobě návěští dané měl, vymaloval. Ač ne všech ještě svých příhod sem dotýkal, na díle pro stud, na díle, že sem, k jakému by se to jiným vzdělání oznamovalo, nevěděl.
Průvodčí moji a každého, kdož v světě tápá, vpravdě jsou dva: Drzost mysli, všeho ohledující, a zastaralý při věcech Zvyk, pravdy barvu šalbám světa dávající. Půjdeš-li za nimi s rozumem kdokoli, bídné motaniny pokolení svého spolu se mnou uhlédáš; pakliť se jinák zdáti bude, věz, že obecného zmámení brylle, skrze něž vše naopak vidíš, na nosu tvém strmí.
Co se prohledání radostného způsobu Bohu oddaných srdcí dotýče, toť více in idea vypsáno jest, nežli aby se to tak plně při všechněch vyvolených nalézalo. Nenedostává se však Pánu Bohu i takových vypulerovaných duší, a každý upřímě pobožný to čta, téhož dokonalosti stupně sobě žádati bude povinen. Mějž se dobře, křesťane milý, a Vůdce světla, Duch svatý, ukažiž tobě lépe, než já mohu, i světa marnost, i vyvolených s Bohem spojených srdcí slávu, potěšení a radost. Amen.

Toto je text, jímž se obrací "k čtenáři" jedna z nejskvělejších knih české literatury vůbec, navíc ve vydání z roku 1663 (dokončen byl přitom v zásadě už 1623, tj. 40 let předtím) stále v mnohém jazykově kvalitnější, než o to usiluje mnohé dílo mladšího data. Překlady do jiných jazyků narážejí na mnohé zvláštnosti barokního slohu (už sám dobově košatý původní název zní: Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází). "Doma v srdci svém sedě" chci na podnět Václava Petrboka a v mnohém i na základě jeho poznámek, které mi poskytl k dispozici, upozornit na jeho překladatele do němčiny, jímž byl ve spolupráci s levicovým novinářem, spisovatelem a básníkem Antonínem Mackem (1872-1923, blíže viz Wikipedia) klasický filolog Zdenko Baudnik. Jako profesor starořečtiny a latiny na českokrumlovském německém gymnáziu zanechal v jeho výročních zprávách (1904-1905 a 1905-1906) i dvě obsáhlá pojednání s názvy "Ein Beitrag zur Analyse und Datierung der orphischen Hymnensammlung" (jde o téma jeho dizertační práce) a "Die epische Technik des Silius Italicus im Verhältnisse zu seiner Vorbildern". Narodil se ve "Vojtěšské čtvrti" na pražském Novém Městě čp. 225/II. (když jsem to číslo hledal, vypadla mi dnes v Ostrovní ulici vrata do garáží Národního divadla) dne 22. dubna 1873 a pět dnů nato byl u sv. Vojtěcha i pokřtěn kaplanem Františkem Čermákem. Novorozencův otec Antonín Baudník byl podle záznamu v křestní matrice "inspector při akciové pojišťovací společnosti "Europa", rodilý z Hořeních Beřkovic, okresu roudnického v kraji litoměřickém, manželský syn statkáře Antonína Baudníka a Marie, rodem Brankovy ze Štětí, chlapcova matka byla "rodem Kalfusova z Prahy, dcera Jana Kalfusa, pražského měšťana a majitele domu v Hořejší Liboci a Kateřiny, rodem Trachtovy z Prahy. Rodiče se brali v Liboci 22. února 1872. Jejich syn se od roku 1890 stal studentem filosofie, promován na Dr.phil. byl v roce 1899, stal se suplentem v Linci, kde roku 1901 získává definitivu a stává se členem profesorského sboru na německém gymnáziu v Českém Krumlově, odkud čtyři roky nato odchází na německé gymnázium v Královských Vinohradech. V roce 1908 překládá Komenského Hlubinu bezpečnosti a téhož roku vychází u Diederichse v Jeně německý překlad citovaného Labyrintu, který ovšem vyšel od té doby jako standartní záležitost vícekrát znovu, mj. 1970 u Buchera ve švýcarském Luzernu s předmluvou Pavla Kohouta. Dosud neověřena zůstává informace o konfiskaci Baudnikova majetku v Praze v roce 1945 a jeho tamní sebevraždě téhož roku. "Ač ne všech ještě svých příhod sem dotýkal, na díle pro stud, na díle, že sem, k jakému by se to jiným vzdělání oznamovalo, nevěděl." Jak praví Jan Ámos.

- - - - -
* Praha / Český Krumlov