EDUARD BAUER

Soumarský zvon

To v časopise téhož jména, který dnes takřka neznámý Eduard Bauer po léta řídil coby "Schriftleiter", vyšel po jeho skonu dne 28. května 1933 ve Vídni následující nekrolog, podepsaný "domovskou skupinou Prachatice" se zeměpisným určením "Šumavská župa". Už to jasně naznačuje, že se vídeňští krajané stejně jako nebožtík ještě patnáct let po skončení první světové války nehodlali nijak smířit s existencí Československa. Následující text to ostatně dost jasně naznačuje. Jen snad pár slov o původu Bauerově, jak se o něm lze dočíst v křestní matrice města Prachatice. Dne 8. března roku 1880 se tu v domě čp. 64 narodil a dva dny nato byl v chrámu sv. Jakuba Většího kaplanem Juliem Tomším i pokřtěn jménem Eduard syn zdejšího sedláře Josefa Bauera a jeho ženy Theresie, roz. Osangové, dcery prachatického měšťana Eduarda Osanga a Marie, roz. Horové, obou bytem v chlapcově rodném domě čp. 64, kde otec Bauer provozoval také své sedlářství. Mathias Bauer, děd z otcovy strany, byl pak podkovářem v Leptači (Rohn) čp. 14, kde žil se vou manželkou Marií, roz. Seiberlovou z Frantol (Frauenthal). Na záznamu nás snad upoutá i pozdější přípis o tom, že podle přípisu farního úřadu "Gersthof zum heil. Leopold" ve Vídni XVIII. ze 14. května 1912 vystoupil Eduard Bauer z katolické církve. A co soumarský zvon, který po staletí ukazoval cestu zbloudilým?

Za † Eduardem Bauerem

Heimatgruppe Prachatitz, Böhmerwaldgau

Nejhlubším zážitkem Eduarda Bauera z jeho mládí byl zápas o udržení němectví v jeho rodných Prachaticích. Polarita německých a českých postojů pronikla do jeho nejranějšího povědomí a dění kolem sebe zvažoval podle tohoto zorného úhlu. Stálé úbytky německého majetku ve prospěch plíživě pronikajícího protivníka už v dobách nejhlubšího míru, nejednota a nerozhodnost Němců ve vlastní sebeobraně vedla mladého muže k hloubavosti, hloubavosti o příčinách této německé slabosti. Trpěl tím, že jeho národnost nemá dost hrdosti a silné vůle k tomu, aby vedla rovnocenný boj vůči českému vetřelci a opustil proto i svůj šumavský domov, aby ho hoře nad ohroženým domovem zavedla do metropole starého mocnářství, do centra císařské říše. Ani tady mu nebylo o mnoho veseleji. Starost o domov tu jen nabyla širších obzorů. Už nejen snad ono malé šumavské městečko, celé rakouské němectví spatřil ve stavu nouze a jeho vnímavá duše se uzavřela lákavým svodům velkoměsta. Pocit, že je nutno se bránit, přiměl mladého muže hledat politicky stejně smýšlející osobnosti, které by nosily v srdci totéž vědomí odpovědnosti jako on, dítě jazykového pomezí. Poněvadž docela brzy dobře poznal metody české strany a její hmatatelné úspěchy, nacházíme ho napříště všude tam, kde se pro věc němectví skutečně něco dělo, jako v hospodářských sdruženích typu Verein Südmark (viz Wikipedia - pozn. překl.). Jeho úsilí se však mohlo plně rozvinout teprve poté, když jeho šumavský krajan Dr. Wilhelm Pollauf (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) založil Bund der Deutschen in Niederösterreich (viz rovněž Wikipedia - pozn. překl.) za účelem podejmout se se vší bezohledností (v originále "mit aller Rücksichtslosigkeit" - pozn. překl.) boje proti Čechům, plánovitě přes Moravské pole (Marchfeld) a Vídeň navazující spojení s Jihoslovany.
To, co se později Čechům podařilo uskutečnit, co nyní dospělo k otevřeným jejich plánům, bylo v přátelském kruhu kolem Dr. Pollaufa, sestávajícího povětšinou ze Šumavanů, tušivě předvídáno a v celé Východní marce (Ostmark bylo označení Rakouska ze strany velkoněmeckých nacionalistů - pozn. překl.) pak musel být Bundem veden nezbytný boj proti všem, kdo z arogance nebo z pohodlnosti neviděli rostoucí nebezpečí nebo je vidět nechtěli. A bylo to opravdu téměř celé německé Rakousko, které v hrdém přiznání se k němectví větřilo přímo velezradu a nacházelo náhradu v rakušanství, třpytícím se ve všech jen ne v těch německých barvách.
V Bundu ovšem naštěstí nechybělo bojovného ducha, jehož si nouze doby žádala, na jeho nejpřednějším místě pak s Dr. Pollaufem vždycky stál jako jeho nejužší, častokrát vůbec jediný poradce právě Eduard Bauer, spěchající od místa k místu, od shromáždění ke shromáždění a upozorňující na slovanské nebezpečí, ohrožující Rakousko. Možná to vyburcovalo tisíce, teprve však když už bylo pozdě, osvědčila se plnou měrou správnost toho, co Dr. Pollauf a Eduard Bauer se svými přáteli tak otevřeně a neúnavně hlásali, totiž že zavírání očí před českým nebezpečím nutně povede k pádu Rakouska.
Ten pád opravdu nastal, šumavský domov těch dvou jasnozřivých a předvídavých varovatelů se stal kořistí triumfujících teď Čechů. Lidsky viděno, nedal dobrotivý osud jednomu z nich, tedy Dr. Pollaufovi, toto neštěstí zažít. Padl hrdinskou smrtí ve víře ve všeněmeckou osudovou sounáležitost a budoucí vzkříšení, když předtím stačil jako kdysi Kassandra (viz o ní Wikipedia - pozn. překl.) věštecky varovat svou hluchou, ba zaslepenou otčinu. Dobrotivý osud s ohledem na jeho nezměrnou lásku k jeho německé vlasti; ztráta ovšem pro ni, ztráta, kterou nikdo necítil hlouběji než nejbližší jeho přítel Eduard Bauer, jehož nyní hnalo vědomí odpovědnosti k tomu, aby se pokusil znásobeným úsilím tuto ztrátu nějak nahradit.
Když se ve dnech převratu vynořili ve Vídni uprchlíci z domova potřební pomoci, shromáždil krajany k obraně vůči českým intervencím, když s Antonem Klementem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže včetně zmínky právě o Bauerovi - pozn. překl.) založili dne 7. prosince roku 1918 organizaci nazvanou "Hilfsverenigung für Südböhmen", pozdější "Böhmerwaldgau" dnešního sdružení "Sudetendeutscher Heimatbund" (psáno 1933, sdružení se sídlem ve Vídni založeno 9. prosince 1928 v bavorském Hofu, viz web Bohemistik.de, zaniklo zřejmě po "anšlusu" Rakouska a československého pohraničí splynutím SdP s NSDAP - pozn. překl.). Bauer nebyl však pouze zakladatelem této organizace a prvým jejím předsedou, nýbrž také nejznamenitějším, nejobezřetnějším a nejneúnavnějším nositelem jejích pracovních aktivit. Jeho zkušenosti nashromážděné během dlouholetého působení ve zmíněném už sdružení Bund der Deutschen in Niederösterreich, jeho bohatá znalost lidí byly v překotném zmatku prvních týdnů jeho plnohodnotnými oporami a nade všechno pak platila jeho nezměrná obětavost a nezištnost ve službě domovu. Plný rok obětoval takříkajíc za Pán Bůh zaplať (v originále "um Gotteslohn" - pozn. překl.) výhradně "Hilfsverenigung für Südböhmen", aniž by se ohlížel po nějakém díku či uznání. Přinést tu oběť bylo mu čímsi samozřejmým. Jeho primát v ochotě obětovat se pro věc domova nemohl nikdo zpochybnit. Nemyslil ani na své vlastní záležitosti, ani na odpočinek; jeho myšlenky a čas byly věnovány jen záchraně domova, pro nějž by nasadil v oběť cokoli.
Marnost té oběti ho hluboce bolela, vybičovával však své síly vždy znovu a znovu. Nejenže se dal k dispozici vedení S.H.-B, (rozuměj "Sudetendeutscher Heimatbund" - pozn. překl.), nýbrž usiloval o německou šumavskou župu (v originále "Böhmerwaldgau" - pozn. překl.) konkrétně svým slovem a písmem. Korunou této práce bylo vydávání časopisu "Säumerglocke", který po léta s nezištným a nejpříkladnějším úsilím vedl jako šéfredaktor. Na všech stranách se pokoušel navázat nová spojení v zájmu svého užšího domova, svých nadevše milovaných rodných Prachatic, aby jejich hospodářským posílením zažehnal ztráty způsobené nepřítelem; navíc se mu neúnavným zápalem podařilo seskupit do domovských skupin ve Vídni žijící krajany z jiných končin a měst šumavské župy.
Uprostřed činorodé píle tohoto muže, který zůstal od mládí věrný sobě i své domovině a lidu, jehož věci obětavě a nezištně sloužil, zastihla smrt. Eduard Bauer žije a bude žít v paměti těch, kdo chovají jako on německou věrnost svým rodným místům, své Šumavě, své sudetoněmecké domovině a jimž je jeho životní dílo příkladem.