ERNST GÜNTER BELLMANN
Mše ve hřbitovní kapli sv. Kříže v Hůrce
Navzdory chladnému počasí se do Abeleových kaple v Hůrce (v originále "in die Abele Kapelle nach Hurkenthal" - pozn. překl.) dostavilo mnoho návštěvníků. Vedle početných českých přátel byli tu i věrní hůrkovští němečtí rodáci a jiní přátelé Šumavy. Mše se letos koná v kapli, která bohužel všechny návštěvníky není schopna pojmout. Část z nich sem dorazila pěšky, ostatní dopravila do Hůrky zdola z Prášil auty Národního parku Šumava (v originále "von Autos des Nationalparks Sumava aus Stubenbach /Prasily/ hochgefahren" - pozn. překl.). Výroční mše byla letos poprvé složena farářem Kulhánkem, nástupcem faráře Holého (v originále "von Pfarrer Kulhanek, Dem Nachfolger von Pfarrer Holy" - pozn. překl.), a to velice působivě. V pozvání k výroční mši farář Kulhánek výslovně zmínil setkání vyhnanců, rozuměj setkání někdejších německých obyvatel Hůrky. Nový farář pozdravil návštěvníky česky a jeden z českých návštěvníků překládal během celé mše jeho slova do němčiny. Stalo se tak poprvé a německé návštěvníky tato pozitivní novinka přirozeně potěšila. Zvláštní pochvalu vyslovil Kulhánkovi mluvčí společenství někdejších Hůreckých Ernst Bellmann (autor tohoto textu - pozn. překl.) a Erich Weber ze Zwieselu, kteří více než 20 let aktivně podporují své české přátele. Ernst Bellmann četl z evangelia, jako vždy v německém jazyce a pozdravil pak všechny účastníky německy a česky. Zejména v pozdravu zmínil faráře Kulhánka, prášilského starostu Pospíšila a zástupce Národního parku Šumava. Dále přivítal Bellmann někdejší Hůrecké, kteří sem připutovali i z ne zrovna blízkých částí Německa. Byli mezi nimi Rudi a Resi Wellischovi z Rosenheimu, rodiny Franze a Ferdinanda Traunerových rovněž z Rosenheimu a obeznalé rodopisce Ferdinanda Fischera s dcerou a Petera Saalfeldera ze Schwanstetten (Rosenheim i Schwanstetten leží na území Svobodného státu Bavorsko - pozn. překl.) a Bellmann jim poděkoval, že podstoupili dalekou cestu do hloubi Šumavy (v originále "in den tiefen Böhmerwald" - pozn. překl.). Ernst Bellmann vyjádřil radost nad tím, že se někdejší Hůrečtí i letos spolu s českými přáteli mohou slavit tuto výroční mši. Jde o malé jubileum - mše se koná už po patnácté, kaple byla právě před 14 lety (tj. roku 2003 - pozn. překl.) po usilovném díle obnovy opětovně vysvěcena.
Velký dík náleží obci Prášily se starostou Liborem Pospíšilem v čele, která během celého roku pečuje o okolní plochy. V tomto roce bylo započato se sanací základů hřbitovní kaple a v pracích se bude pokračovat i v roce následujícím. Dík patří všem, kdo se mše zúčastnil, aby tak dostáli tradici i "znovuzrození" místa. Po výroční mši se někdejší Hůrečtí, mezi nimi i Anna Sterrová z Bavorské Železné Rudy (v originále "aus Bayer. Eisenstein" - pozn. překl.) se svými dcerami, sešli k pohodovému setkání ve "Schmugglerhütte" na nádraží v Bavorské Železné Rudě.
Hoam!, 2017, č. 6, s. 58-59
P.S. Ke jménům v textu uvedeným lze dodat, že Slávek (Vítězslav) Holý byl na kněze vysvěcen v roce 1995 biskupem Antonínem Liškou (i samostatně zastoupeným na webových stránkách Kohoutího kříže) a jako administrátor působil ve farnostech Sušice, Petrovice u Sušice, Svojšice, Hůrka, Prášily a Zhůří v letech 1995 - 2002. Od srpna 2016 převzal duchovní správu místa Jenda (Jan) Kulhánek, farní vikář v Sušici a Kolinci, kaplan pro mládež sušicko-nepomuckého vikariátu a od nynějška správce velice rozsáhlé šumavské farností Kašperské Hory, Hartmanice, Rejštejn, Srní, Mouřenec, Hůrka, Prášily, Dlouhá Ves a Dobrá Voda (u Sušice). Prášilský starosta Libor Pospíšil, v roce 2015 padesátiletý lesník u Národního parku Šumava, sám prohlašuje, že není nijak závislý na penězích za vedení prášilské radnice.
Ernst Bellmann podle obsáhlého nekrologu na stránkách časopisu "Hoam!", jehož autorem se stal v textové ukázce zmíněný Peter Saalfelder ze Schwanstetten, zemřel v péči "Arberlandklinik" ve Zwieselu dne 27. prosince roku 2021. Narodil se v zaniklé dnes šumavské Hůrce 10. července 1930 jako druhý syn manželského páru Juliane a Karla Bellmannových. Brali se v Hůrce 20. listopadu 1926 a farář Ignác Březina je oba ovdovělé sezdal v kostele sv. Vincence Ferrarského, z něhož dnes zbyly jen pozůstatky základů. Karl Bellmann (*17. ledna v Zadních Chalupách /Hinterhäuser/¨, farnost Prášily, jako syn podruha Josefa Bellmanna ze Zhůří /Haidl/ a Emilie, roz. Gollnerové ze Stodůlek /Stadln/), v den svatby šestačtyřicetiletý vdovec po Magdaleně, roz. Oswaldové ze Zelenohorské Hutě (Grünbergerhütte) čp. 37 si bral Julii (*25. června 1884 v Letiurnhütte, farnost Hůrka, osadě zaniklé už v letech 1899-1900 a v roce 1906 i s okolím zalesněné, jako dcera podruha z tamního stavení čp. 44 Josefa Schmida a Marie, roz. Traunerové z Hůrky čp. 36), vdovu po Josefu Chrysostomu Weberovi z Nové Hůrky (Neu-Hurkenthal) čp. 3. Jejich syn Ernst navštěvoval obecnou školu v Húrce a poté měšťanskou školu v Železné Rudě (Markt Eisenstein), kterou pro druhou světovou válku nestačil dokončit. Začal se učit na obchodníka v drobném zboží (Einzelhandelskaufmann), ale vyhnání v roce 1948 i to přerušilo. Po vyhnání bydlela rodina Bellmannova v dřevěném baráku v osadě Zwieslerwaldhaus, obec Lindberg. Jeho starší bratr Karl, o 6 let starší, byl tehdy ještě v ruském zajetí. Ernst našel práci nejprve jako dřevorubec u lesního úřadu ve Zwieselu a začátkem padesátých let se podílel na náročné těžbě v okolí Rukowitzschachten blízko hranice se železnou oponou. V září 1953 se oženil s Annou Zettlovou (*23. června 1931 ve dnes zaniklé osadě Formberg u Prášil a v roce 1954 získal místo celního úředníka. Mladá rodina s tříletým synkem se přestěhovala do Lambachu u Lamu, kde přišla na svět dcera Brigitte. Roku 1959 přesídlila rodina do Bavorské Železné Rudy (Bayerisch Eisenstein), kde se Bellmannovým narodil v roce 1963 druhý syn Gerhard. Deset let nato si Ernst Bellmann pořídil v Bavorské Železné Rudě vlastní domek, ve kterém žil až do října 2021. Jako celní úředník musel ovšem často měnit služební místa, což bylo spojeno s obtížným odloučením od rodiny, k níž jen dojížděl. Mimo jiné působil tak v letech 1973-1980 na letišti bavorské metropole Mnichov. Do roku 1994, kdy odešel do penze, sloužil na celním úřadě při frekventovaném hraničním přechodu v Bavorské Železné Rudě. S bratrem a s manželkou konal rád turistické výpravy, což mu dalo možnost i k návratům do rodných míst a referováním na to téma v krajanském časopise "Hoam!": Jednou měsíčně se konávalo s okruhem starých spolužáků pravidelné setkání "Hurkenthaler Stammtisch", kde šumavské vzpomínky v hovoru silně převažovaly. V březnu 2017 (viz parte v obrazové příloze) bohužel Ernstovi zemřela milovaná žena a on byl brzy odkázán na péči 3 svých dětí Dne 8. října 2021 musel být pro infekci močových cest na "Arberlandklinik" do Zwieselu, kde se po kratším pobytu ve zwieselském domově důchodců musel podrobit operaci prstů u nohou a kde po opětovném návratu do Zwieselu nakonec 27. prosince 2021 na lůžku kliniky i skonal. Předpokládáme, že urna s jeho popelem je v péči rodiny stejně jako ta s ženiným. Je to popel šumavský.
- - - - -
* Hůrka, Prášily / Železná Ruda / Zwieslerwaldhaus (BY) / Lambach, Lam (BY) / † Zwiesel (BY) / † † Bayerisch Eisenstein (BY)
