ADOLF FRANZ BERGER

Odkudpak pocházejí Vítkovci?

Problémem hůře řešitelným nežli ony předchozí je otázka: odkudpak pocházejí Vítkovci? (v originále "woher kamen die Witkoniden oder Witkowice? - pozn. překl.) Obrátíme-li se o radu k českým dějepiscům, nalezneme tam zdůrazněn jejich domácí, tj. národnostně český původ, vůči čemuž je podle nich nutno vzdát se jakékoli pochybnosti (v originále "Erholt man sich bei den böhmischen Geschichtschreibern Rathes, so wird man den einheimischen, d.h. czechischen Ursprung nachdrücklich betont finden und sich jedem Zweifel verschließen müssen." - pozn. překl.). Palackého např. slyšíme pravit o rodě, který označuje za "předčívší v Čechách ode XIII. století až do vyhynutí svého r. 1611", že "první jeho, vystoupení v dějinách, byvší znenáhlé, pokryto jest netoliko temností a pochybnostmi, ale i smyšlenkami. To jisté jest, že první jeho předek, kmet český Vítek, jenž umřel r. 1194, uznán byl odjakživa za praotce rodu celého: však kdo byli a jak se jmenovali jeho rodičové a i synové, o tom nelze dáti odpovědi důkladné. Jediné skutek ten, že r. 1189 uvodí se 'Vitko et Sezema nepos (tj. synovec) ejus' dává rozuměti, že byl rodem Čech, a nikoli z ciziny přišlý." (kurzíva v závěru je zdůraznění Bergerovo - pozn. překl.). Pokud bezpodmínečně souhlasíme s tímto závěrem, pak je třeba také připustit, že Vítkovci patří k oněm domácím županským rodům a rodovým dynastiím, které jako Slavníkovci, Vršovci, Hrabišici, Drslavici, Divišovci, Hronovici, Benešovci, Janovici, Markvartici a mnozí jiní si po dlouhý věk činily nárok vykonávat svým rozsáhlým majetkem a politickou mocí veliký vliv, v němž hrál zvláštní roli větší počet konstantně dále děděných osobních jmen, označujících příslušnost k rodinným pospolitostem, z nichž mnohé dále kvetou, jako Valdštejnové, Šternberkové, Kolovratové a mnozí jiní, zatímco Slavníkovci a Vršovci byli časně stiženi tragickým osudem, který ostatně potkal i krumlovskou větev Vítkovců. - Chceme-li, můžeme i hlouběji do nitra Čech zasahující majetky se jmény jako Prčice či Příběnice považovat za platný znak starobylého domácího původu (v originále "als ein Merkmal der Ureingeborenheit" - pozn. překl.). Není navíc nouze o důzazy, jakému uznání se Vítkovci od nejstarších dob v zemi a daleko mimo ni těšili pro svou vysokou urozenost. Když šlechtic Pabo von Ellenbrechtskirchen v roce 1194 na prosbu svého příbuzného, pasovského biskupa Wolfkera, pozdějšího patriarchy akvilejského, daroval statky pasovskému kostelu, objevuje se "Witigo aus Böhmen" na listině toho se týkající mezi více nežli stovkou svědků na předním místě jako říšský svobodník (v originále "ein Reichsfreier" - pozn. řekl.). O sedmatřicet let později, tj. roku 1231, uzavírá syn tohoto "Vítka staršího", rovněž "Witigo" jménem, otec Vokův a prapředek vlastního rožmberského rodu, dohodu s pasovským biskupem Gebhardem o vykoupení panem Vítkem držených pasovských lenních statků a o uchování práv biskupství při soudním řízení o statcích, odkoupených pasovským biskupem od vévody rakouského. V této listině je onen mladší "Witigo" výslovně označen jako "nobilis de Bohemia", při čemž je přirozeně na ono "de Bohemia" kladen důraz všemi těmi, kdo hledají důkaz o českém původu Vítkovců. A když bylo proslulému synu tohoto Vítka, tj. Voku z Rožmberka, uděleno králem Přemyslem Otakarem II. a jeho manželkou Markétou Babenberskou roku 1260 na polním tažení proti králi Bélovi IV. Uherskému v táboře při rakouském městě Laa (česky i Láva nad Dyjí) slavnostním způsobem v léno rakouské hrabství Raabs (to od něho pochází i české označení pro celé Rakousy - pozn. překl.), bylo v listině k tomu vyhotovené poukázáno nejen snad na Vokovu trvalou věrnost, nýbrž i na jeho urozenost a na jeho "původ ze svobodných a vysoce urozených předků" (v originále "Ursprung von freien und hochedlen Vorfahren" - pozn. překl.). Vok byl tehdy v Čechách nejvyšším zemským maršálkem a brzy nato ho vidíme i jako zemského hejtmana v rakouském Štýrsku. - Je ovšem dosti pozoruhodné, že všechna tato svědectví se dají vyhodnotit také coby ospravedlnění či domnělý doklad nikoli českého, ale naopak německého původu Vítkovců a nacházejí v tom smyslu a v tradici až do novější doby stále živé stálou podporu. Přede všemi jinými musejí být nápadné každému oku už velmi rané vztahy tohoto rodu k sousednímu Bavorsku a lenní poměr k biskupství pasovskému (v originále "das Lehenverhältnis zum Hochstifte Passau" - pozn. překl.). Doba vzniku tohoto vazalského poměru se sice nedá zjistit, ale když se už roku 1231 jedná o vykoupení statků nacházejících se v rukou urozeného Vítka a sahajících od řeky zvané "Rüeschmühel" (tj. "šumící Mihely" - pozn- překl.) až k Dunaji (Donau) za 300 pasovských marek, dává tato okolnost soudit na majetkový vztah, odkazující někam do minulosti. A když se později mezi Vítkovým synem Vokem a pasovským biskupem Ottou vyjasňují omyly ohledně jednoho bodu oné dřívější dohody, vidíme Voka z Rožmberka, kterého jsme už roku 1256 mohli spatřit jako Přemyslem Otakarem ustanoveného zemského soudce (v originále "Landrichter" - pozn. překl.) pro Rakousy nad Enží, hned v lednu 1257 se zmíněným biskupem pro statky a léno v čilém jednání, přičemž se Vok jeví coby horlivý přívrženec Pasova. Léna, o něž se zmíněného roku jednalo a která pan Vok následkem řečené dohody za účelem jejich připsání zabral, ležela v okolí Rohrbachu, Haslachu, Helfenbergu, Sankt Peteru atd., dále mezi Leonfeldenem a Freistadtem, tedy v dnešním Horním Rakousku, takže ještě podle jedné pasovské kroniky z roku 1692 má se městys Haslach, jehož masívní městská věž bývá připisována Rožmberkům, nacházet pod oním pasovským lénem. A vskutku je to také Haslach, kam tradice v souvislosti s německým původem Vítkovců míří pohledem, onen Haslach, kde "šumící" Mihela (dnes zvaná Kleine Mühl), pramenící na Tomášském vrchu (Thomasberg) a k jihu obracející svůj šumný tok, tvořící i přirozený přístup k Vítkovu Hrádku (Wittinghausen), slaví svůj soutok s Velkou Mihelou (Große Mühl), přicházející sem od hory Plechý (v originále "Blöckenstein" - pozn. překl.). Nejpozději tedy ve 13. století, pravděpodobně ale už mnohem dříve měli Vítkovci pozemkové majetky v německém sousedství, k nimž pak přibyly zisky další, jako zmíněné tu dříve také hrabství Raabs, zvyšující nemalou měrou lesk rožmberského domu, zpětně pak vrhající oslnivý svit na jeho urozený původ. Jen dvěma slovy tu připomeňme jinde zmíněné příbuzenské vazby Rožmberků s rodem habsburským, a to z listiny, datované 26. březnem roku 1282, která má za přdmět a východisko právě Raabs (zde "Ragtz") a označující Jindřicha z Rožmberka (v originále "Heinrich von Rosenberg" - pozn. překl.), Vokova syna, a Albrechta Habsburského, pozdějšího krále Albrechta I., spolu navzájem coby "consanguinei carissimi" (tj. "nejdražší si pokrevné příbuzné" - pozn. překl.). Palacký nedokázal toto pokrevní příbuzenství nijak objasnit. Přesto náleží německý původ rodu do říše dohadů. Dalšími momenty jeho uplatnění jsou třeba německá jména jeho příslušníků, přede všemi ostatními jména Witigo a Woko (Matthias Pangerl pokládá druhé z nich, psané i "Wokko" či "Wocho", za zdrobnělinu původního jména "Wochart" a odvolává se přitom na analogické zdrobněliny jmen Gotthart, Pernhart, Burkhart a mnohých jiných), jakož i jejich majetků a darování, zde v prvé řadě vysvítají jména jako Wittingshausen, Krumau, Rosenberg a Hohenfurth; dále jejich kulturní úsilí za pomoci německých sil (zde je třeba v prvé řadě zmínit cisterciáky z Wilheringu, povolané do Vyššího Brodu, jejichž kulturní dílo nejlépe dokládají hojný výskyt koncovky -schlag u jmen vsí novému klášteru náležejících), konečně pak rodinné svazky Vítkovců v dobách dřívějších i pozdějších, jako např. ty, jež pojily Voka z Rožmberka s mocným a uznávaným rodem Schaunburgů (Hedwig, dceru Heinrich von Schaunberg, měl Vok za ženu a ona ho také přežila, v 15. století nacházíme Schaunbergy spřízněny i s rodem schwarzenberským).
I kdyby však ani všechny tyto znaky neměly být nijak určující, zůstává přece nápadným, jak ambiciózně a během času už stále méně se spokojujíce s českým panským stavem dokázali páni z Růže zdůrazňovat svůj nikoli domácí původ a jak jim v rožmberském domě udržovaná tradice o jižním původu dala věřit, že kolébka neleží i tak dost daleko odtud. Už vnuk Voka I. (†1262) Petr (†1348) měl v jednom soupeření s vévodou Bolkem Opavským uplatňovat svůj původ z římského rodu Ursiniů či Orsiniů a předposlední Rožmberk předložil v procesu vedeném roku 1556 s knížetem z Plavna (v originále "von Plauen" - pozn. překl.) a daném ke konečnému rozhodnutí králi Ferdinandu II. dokumenty svědčící příbuzenství s tímto rodem. Poté, co král ve sporu rozhodl v Rožmberkův prospěch a zajistil jemu a jeho rodu první místo na zemském soudu a zemském sněmu, začal Vilém z Rožmberka užívat i ursiniovský erb a činit si nárok na titul "vysoceurozený" (v originále "Hochgeboren" - pozn. překl.).
Zřejmě i v Korutanech a Štýrsku usedlý, roku 1634 do stavu svobodných pánů a 1648 do hraběcího stavu povýšený, v roce 1790 pak i okněžněný rod Orsini-Rosenberg se honosí svým římským původem. Totéž platí o Ursiniových von Blagay v Kraňsku (dnes část Slovinska v okolí Lublaně - pozn. překl.) a Chorvatsku, se kterými Vilém z Rožmberka ohledně společného původu vedl korespondenci. V roce 1558 si dopisoval s Franzem Ursinim, hrabětem von Blagay (Chorvati ho dnes píší Franjo Blagajski - pozn. překl.), potomkem Nikolota Ursiniho, který údajně se svým bratrem Vitellem odešel roku 1150 z Říma, aby pak oba spolu prchli do Německa. Jsou v nich některými genealogy spatřováni prapředci českých Vítkovců, uhersko-chorvatských Orsini Blagayů a Rosenberg-Orsiniů z Korutan. Hrad Blagay (Blagaj) v Chorvatsku u Karlstadtu (dnes Karlovac - pozn. překl.) měl být prý zbudován už roku 1243, tedy o několik let dříve nežli Rožmberk nad Vltavou v Čechách. Mezi genealogy panuje v této věci nápadná rozdílnost názorů, neboť zatímco jedni společný původ potvrzují či alespoň připouštějí a z Itálie uprchlé Vitellia a Nikolota Ursiniovy označují za prapředky rozličných Rožmberků, jiní vztah mezi českými a korutanskými Rožmberky odmítají. Jak tomu bývá, epigonům těch prvých se zdá být tradice domácího jejich původu zaniklá; to je ostatně spojuje s potomky jiných šlechtických rodin, které buď vědomí svého původu opravdu ztratily, či záměrně zalhávají rodovou kolébku. Čeští dějepisci a genealogové sotva připustí pochybnost o tom, že páni z Růže jsou zdejšími domorodci; ale také strana jejich protivníků je nepřestane reklamovat pro sebe, zvláště jde-li o obranu kulturně-historických zájmů.

Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1876, s. 50-55

P.S. Tento exkurz je součástí větší autorovy studie nazvané v časopise pro dějiny Němců v Čechách "Wittinghausen" a dokládající Vítkův Hrádek ve Stifterově duchu jako první rodové sídlo Vítkovců četnými odkazy na historické prameny a literaturu.

Z bolestiplných dějin Šumavy

Když obrátíme svou pozornost k Šumavě, položme si otázku: existuje kronika všech jejích katastrof, všech neštěstí tohoto lesa v tom nejlepším smyslu slova, té koruny lesů vůbec, toho sama srdce Hercynského lesa (v originále "des Herzens des herzynischen Waldes"!), když jmenovitě tomu podle staršího chápání přísluší rozloha od Schwarzwaldu přes Bavory a Franky, Čechy a Moravu až do Dolních Rakous; existují takové dějiny? Jestliže nikoli a jestliže je třeba teprve je napsat, nechť není provázen pohrdáním skromný pokus, byť se týkající toliko srovnatelně malé části Šumavy a časově zahrnující ne větší časový úsek než půldruha století.
Ve všech domácích kruzích (v originále "in allen vaterländischen Kreisen") jsou dostatečně známy grandiózní lesní majetky knížecího domu schwarzenberského v jižních a jihozápadních Čechách. Ví se, že z 86 747 jiter (Jochen, 1 Joch = 5755 metrů čtverečních - pozn. překl.) území panství Krumlov (Krumau) připadá na lesy ne méně než 53126 jiter, notoricky známá je skutečnost, že panství Vimperk (Winterberg) včetně deskového statku Přečín vykazuje lesní majetek přes 25 000 jiter a panství Dlouhá Ves-Prášily (Langendorf-Stubenbach) má ho více než 20 000 jiter. Přesně počítáno, přesahují tato lesní území rozsah 99 000 jiter a tvoří tím lví podíl (i v originále "den Löwenantheil bildet") ze 167 000 jiter lesů knížecího schwarzenberského velkostatku v jižních Čechách. Charakteristická pro tento v každém ohledu velkolepý lesní majetek je však okolnost, že ve své převážné části nejen následuje hlavní hřeben šumavského pohoří, nýbrž spočívá v samotném jeho srdci, nadto pak v sebe zahrnuje také ještě daleko zasahující jeho výběžky.
Co se nyní týče lesů krumlovské domény, dají se tu rozlišovat tři souběžné partie či skupiny: jednak onen podél bavorské a hornorakouské hranice po pravém břehu Vltavy (Moldau) probíhající hlavní hřeben Šumavy, dále při levém vltavském břehu se táhnoucí a ode vsi Jablonec (Ogfolderhaid) až k jižní hranici panství vimperského sahající lesy, jejichž hlavní komplex je znám pod jménem "Lysywald" (dnes bychom asi spíše užili označení "lesy při Knížecím stolci", jakkoli hora Lysá je v jeho masívu i nadále na mapách hlavním vrcholem - pozn. překl.), třetím paralelním celkem konečně je pak Blanský les (Planskerwald), na jedné straně vyhlížející už daleko do budějovické pánve, na druhé straně svými výběžky dosahující až k Prachaticím. Jejich velký rozsah a lesnicko-hospodářské ohledy učinily nakonec nezbytnými rozdělení těch lesů ve více komplexů a těch vposled jmenovaných i v revíry. Poloha a vzájemná souvislost, byť i porušená zejména tokem Vltavy, na druhé straně rozptýlenost jednotlivých polesí byly přitom měřítkem určujícím. Spojováním většího počtu revírů se počíná v nejnovější době (psáno roku 1881 - pozn. překl.) jiné rozdělení, vcelku se však přidržuje základního schématu dvaceti revírů.

Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1881, s. 94-95

Bolestiplnými dějinami Šumavy se tu rozumějí záznamy o jejích katastrofách, tj. požárech a přírodních pohromách všeho druhu, jak je Adolf Franz Berger ve svém textu podrobně (proto tu na ně není dost místa) sleduje ve schwarzenberských archivech od počátku 18. století do svých časů, kdy působil téměř po padesát let ve vídeňském ústředním archívu slavného rakousko-českého knížecího domu až do svého skonu v Neuwaldegg u Vídně 12. července 1886. Jeho kolébka přitom stála v jihočeských Vodňanech, kde se narodil 13. listopadu roku 1813. Po dokončení studií na vídeňské univerzitě získal místo v knížecím schwarzenberském archivu v Třeboni (Wittingau), kde pět let (1832-1837) pracoval jako archivní asesor. Podílel se tam na systematickém zpracování historických fondů a podnícen Františkem Palackým, který právě v nich hledal materiály ke svým českým dějinám, studiu pramenů už zasvětil všechen svůj budoucí osud. Už v mládí miloval i poezii a otiskoval své básně v mnoha německých listech, ať už to byl drážďanský Abendzeitung, stuttgartský Morgen- und Kunstblatt, augsburgský Allgemeine Zeitung, či Brockhausovy Listy pro literární zábavu (Blätter für literarische Unterhaltung). Pro Leipziger Illustrirte Zeitung psal nejen týdenní politický přehled, ale i řadu historických i národopisných článků, mezi nimi rovněž o tehdy rakouské Dalmácii. Pomineme-li obdobnou jeho publicistickou aktivitu ve Vídni, kde byl posléze od roku 1879 ředitelem už zmíněného knížecího ústředního archivu, nelze nezdůraznit jeho zásadní význam pro historiografii schwarzenberského rodu životopisy státníka Felixe Schwarzenberga a válečníka Karla Filipa Schwarzenberga i výběrem Das Fürstenhaus Schwarzenberg, vydaným už v roce smrti 1886. Se Šumavanem Matthiasem Pangerlem vydal roku 1873 práci Die Archive des fürstlichen Hauses Schwarzenberg, která svědčí nejen o tom, že ta doména byla v srdci Šumavy, nýbrž že ji chovala ve svém knížecím srdci vlastním nad jiné. To je ale také vše, co pro Šumavu v dějinách tolikeré zkázy přírodní i lidské mohla beze škod dalších sama učinit.

- - - - -
* Vodňany / † Neuwaldegg (A) / † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy