HILDA BERGMANNOVÁ

Zünd' Lichter an* Heut' aber rief 's mich nächtlich an: "Hast du der Liebe genug getan? Warst du mit jeden Tropfen Blut dem Schöpfer und seinen Geschöpfen gut?" Ich blicke auf. Ich sah der Welt Gesicht verdunkelt und entstellt und jeden armen Funken Licht erstickt von einer Aschenschicht. O Liebe, Liebe! Höchstes Gut! Der Urgrund, drauf die Schöpfung ruht, der strahlenreiche Weihnachtsbaum, der immergrüne Frühlingstraum der Blumenaugen Tausendfalt, der Gott in irdischer Gestalt, der herzen Brot, der Seelen Wein, der tiefe Born, der heilige Schrein, wer hätte dir genug getan? Da sprach's:"So zünde Lichter an! Da Döchtlein Erbarmen, ein Endchen Geduld, den Funken Nachsicht mit fremder Schuld, die Kerze Mitleid, dass jeder Not ein Trostesflämmchen brennt und loht. Der Menschheit Kreuzweg lang und schwer ist sonnenarm und liebeleer, bewölkt von Leid, verhüllt von Wahn, Zünd' Lichter an! Zünd' Lichter an! Ich blickte auf un sah im Raum der Sterne steilen Kerzenbaum, hochhingehalten übers Land von Gottes ausgestreckter Hand. Und jede dieser Leuchten sprach: "O Mensch, mach' es uns Sternen nach! Je finsterer die Erdennacht, je heller werden wir entfacht. Blick' auf! Erkenne Sinn und Plan! Zünd' Lichter an! Zünd' Lichter an!"	Dej světlu plát V noci čísi hlas zavolal: "Zda by kdo z vás i život dal, krev prolil, kdyby Bůh to chtěl, aby svět lásce náležel?" Procitla jsem, spatřila svět v ohyzdnostech a ve tmách tkvět. Ani jiskérka nesměle nesvitla z hromad popele. Lásko! Nejdražší bohatství! Prakořeni, z tebe se skví vánoční strom svou zelení i jaro v tobě pramení, oči květů už v tobě plát cítím, jak Bůh jim svěřil řád, chlebe i víno duše mé, studno, v níž poklad najdeme, kdo zavázán ti není snad? Hlas řekl pak: "Dej světlu plát! Knůtku pokory, vrhni stín, dej zapomenout cizích vin, soucitem zahřej, vůní chval utěš duše a zášť v nich spal. Křížová cesta člověka je beznadějně daleká, plná bludů a plná ztrát. Dej světlu plát! Dej světlu plát!" Procitla jsem. Zřím hvězdný dóm, v něm štíhlý třpytící se strom, naplňuje snad všechen vzduch, vztyčil ho svou rukou sám Bůh. Co jenom světel ten strom má! Jak hvězd! Je zaplašena tma. Čím temnější je dole zem, tím jasněji chce říci všem: "Procitni! Smysl jsem a řád! Dej světlu plát! Dej světlu plát!"
Volk und Leben (1935), s. 53-54
Frühlingslied Irgendwo, irgendwo im Weiten stehn die Berge leuchtend da und groß tausende von Blütenbäumen breiten ihre Arme, tausend Herrlichkeiten wachsen aus der Erde Mutterschoss. Irgendwo in flatternden Gewändern aufgestellt am dunklen Waldessaum winken Birken her mit grünen Bändern und nach fernen nie geschauten Ländern ziehen Sehnsucht mich und wacher Traum. Und es eilen auf beschwingten Füßen Wolken weiß und goldgerändert her. Einen Hauch bringt jede von dem süßen Frühlingsatem. Irgendwoher grüßen Wälder mich und Berge und das Meer.	Jarní píseň Kdesi, kdesi v nedohledné dáli stojí hory jako žhavý stín. Tisíc větví bílých květů šálí temnou vůní, divnou září pálí - rodí krásu něžný zeměklín. Kdesi jako třepotavá krajka, vybíhající z tmy lesů ven, kyne šátek bříz. Ta živá vlajka do daleka plá, zní jako bajka o nesmírných cestách, jarní sen. Zlátnoucí svou okřídlenou stopou hromadí se oblak ze všech stran. Každým dechem jako před potopou cítím sladkost. Jako koně kopou zdáli lesy, hory, oceán.
Wälder der Heimat (An den Böhmerwald) Die ihr meiner Kindheit Schutzgötter war't Schirmherrn meinem frühesten Ahnen und Schauen, Mahner und Weiser für meine Lebensfahrt mit euren rauschenden Häuptern, dem eisgrauem Bart und den tanzenden, wegenden Nebelfrauen, seid gegrüßt, Wälder der Heimat! Lang bin ich euch fern. Doch brausen in meinen Träumen eure uralten, heiligen Wipfelmelodien. Frühling seh' ich mit hellen Blumen euch säumen, Wege seh' ich verdämmern unter den Bäumen und die Lichter des Tages dazwischensprühn. Seid gegrüßt, Wälder der Heimat! Ernst und verschlossen scheinen eure Mienen. Doch wer je vernahm eures Herzens verborgenen Schlag, wem sich euer Geheimnis auftat, von Sonne beschienen, o ihr gewaltigen, endlos gedehnten, namenlos grünen, vergisst euch nicht zu seinem letzten Tag, Wälder der Heimat!	Lesy domova (Šumavě) Vy mého dětství strážní andělé, jež nad mým krokem dodnes nebem plují, dál šumí nocí koruny ztemnělé, sníh třpytí se jak vous i jak hvězda na čele, rusalky mlh vás v tanci obkružují, vás v dáli, lesy domova. Jsem dlouho pryč. Přece dál cítím vás v svém snění a z vrchů slyším znít ten svatý hymnus prastarý. Dech jara, sílu květů, záři rozednění i cestu do tmy i listů tiché chvění a znovu zjitra ty jasné útvary vás v dáli, lesy domova. Přísná, ba zasmušilá zdá se vaše tvář, ale já vím to, že v hloubi skryté srdce bije, kdo jednou zřel tu tajnou, temnou svatozář, obzor hor bez konce, bez jména zelený, dálný šlář, do smrti zní jediná melodie: vás, lesů domova.
Sudetendeutsche Anthologie (1932), s. 19
Das Stadttor von Prachatitz Stehst du noch, altes Tor? In meinen Träumen baust du dich auf so stolz und steil wie je. Die mittelalterlichen Zinnen säumen die graue Stirn dir in der Wolken Näh. Die Torfahrt, drin die Kinderschritte hallten, das Kruzifix, der Laden mit dem Schild - Erinnerung verschiebt die Mantelfalten vergangener Zeit und wird Gestalt und Bild. Sprengt so wie ehedem der Rosenritter visiergeschlossen über deine Wand? Trotzt noch die Kirchturm jedem Ungewitter und sendet seinen Glockenruf ins Land? Gibt es noch Nächte, tief in Traum verloren, vom Wetterleuchten heimlich überflammt und hingebreitet vor den Häusertoren wie dunkelblauer, goldgestickter Samt? Nie atmete die Lüfte mehr so leise, nie streute so die Sonne Gold auf Gold, wie sie mir damals Búschel, Ringe, Kreise aus ihrem Schoß zur Erde hingerollt. Nie war ein Tor für mich so voll des düstern Geheimnisses und so von Fragen schwer. Mir ist, als hört ich deine Stimme flüstern: "Ob ich auch steh',du findest mich nicht mehr."	Městská brána v Prachaticích Stojíš ještě, stará bráno? V mém snění tyčíš se hrdě, dávno jako dnes. Branným cimbuřím svého opevnění jak šedým čelem biješ do nebes. Klenutý průjezd s echem dětských kroků, štíty krámů i kříže svatozář z paměti svitnou, z hávu zašlých roků vzpomínka matná v tmě rozjasňuje tvář. Je dosud ve skoku ten rytíř z Růže, co na bráně od věků doma je? Dál jakubská věž každou bouři zmůže a ještě zvoní hlasně do kraje? Blýská se na časy dál v noci temné, dál nad domy kdos hvězdy počítá, když mezi nimi ve snu přetajemném je tma jak samet, zlatem pošitá? Nikdy nebe nedýchalo tak tiše, nikdy slunce tak zlatem neplálo jak tehdy, když mi dolů ze své říše z klína div divů na zem seslalo. Ta brána, až se jednou přece zeptám, těch tajemství až neunesu tíž - slyším, jak věrným hlasem z dáli šeptá: "Zda ještě stojím, už se nedovíš."

Nebeská louka

Skryta v hlubokém lese leží Nebeská louka. Žádná cesta k ní nevede, nikdo ji nedokáže najít. Pokud je však někdo vyvolen, aby ji spatřil, pak se jednoho dne zčistajasna ocitne na pasece, zalité zlatem a zářivou zelení uprostřed jinak šeravých lesních končin a pokryté samým kvítím. Ten šťastlivec, kterému je dáno vidět víc než jiným lidem, snad tu pak zahlédne i luční vílu. Plavně se ta bytost vznáší chladnou rosou nad travami i květy, které se před ní sklánějí; tančí na tenkých vláknech pavučin, napjatých ze stonku na stonek. Nebeská louka je rájem té luční víly.
Byliny a květy jsou její miláčkové. Sotva zjara sejde poslední sníh, vyláká luční víla ze země zlaté petrklíče a bílé chvějivé sasanky. Jen pokyne rukou a první žluťásek se zatřepetá vzduchem. Pak přijde čas, kdy louku pokryjí květy upolínů, které září zrovna jako tekuté zlato. Zvonky rozevřou své kalichy a začnou vyzvánět. Kopretiny se rozsvítí jako hvězdy a rozesmějou se slunci vstříc.
Hvozdíky, pomněnky a vstavače se tísní vedle sebe a těší se pospolu z krásného léta. Nikde není takové bohatství květů jako na Nebeské louce.
To nejzvláštnější na ní je ale vítr. Hovoří sty nejrůznějších hlasů, šepotá a šelestí, hučí a šumí. Je jiný, když povívá stébly a stonky chvějících se travin, jiný, když projde korunami staletých jedlí. Přichází z dalekých zemí, neznámých pohoří a moří. Zná je, zná i osudy zvířat a rostlin. Když ulehneš do trávy a dokážeš naslouchat, bude ti bez konce vyprávět ty nejčarovnější příběhy a zkazky.

P.S. Roku 1935 vyšla v curyšském nakladatelství Rotapfel Verlag bibliofilie Die Himmelreichwiese s 12 barevnými ilustracemi Ernsta Kreidolfa. Himmelreichwiese je název skutečné louky, která se nacházela u Prachatic za Lázněmi svaté Markéty (St.Margarethenbad) směrem na Leptač (Rohn).

Nebeská vrátná

Podle staré legendy

Ve "vévodské" kapli (Herzogskapelle) ctihodného svatoštěpánského dómu ve Vídni (Wien) stojí krásná dřevěná socha Madony ze 13. století. Pochází z kdysi už zaniklého kláštera v blízké ulici U Nebeské brány (Himmelpfort Gasse) a nese odedávna jméno "Himmelpförtnerin" (tj. "Nebeská vrátná"). Boží Matka nese v náručí Jezulátko, má na hlavě korunu a je obklopena květy a planoucími svícemi. Její usmívající se tvář září nevýslovnou něhou a vznešeným půvabem. Ke jménu sochy se víže stará legenda.
Před mnoha a mnoha lety byla do kláštera, podle něhož se ulice U Nebeské brány nazývala, přijata a zaopatřena osiřelá dívka bez otce i matky. Jmenovala se Agathe. Odmalička neznala nic jiného než tichá klenutí klášterních prostor, zpěvy jeptišek a kapli, ve které byla jako největší poklad kláštera vystavena ona divukrásná mariánská socha. Bylo samozřejmé, že když Agathe vyrostla, neměla jiného přání stát se jednou z řádových sester. Její prosba došla naplnění a byla jí svěřena služba klášterní vrátné. Ostatní sestry ji měly rády pro její tichou, přátelskou povahu a ona sama konala svůj úřad s klidným, pokojným srdcem.
Už od svého dětství chovala mladá vrátná krásnou Madonu s obzvláštní láskou ve svém srdci. Sotva vykvetly za časného jara prvé sněženky a fialky, zdobila jimi Agathe půvabnou sochu a dlouho před ní klečívala. Se všemi svými prosbami a tísněmi se svěřovala Nebeské Matce a nikdy od ní neodcházela, dokud na její usměvavé tváři nenašla lásku, povzbuzení a útěchu. Přišel však čas, kdy se v mladé řádové sestře probudil podivný neklid. Po dlouhé zimě tu byl máj. Když Agathe otevřela bránu, viděla kolem proudit pestře oděné lidi ve smíchu a družné zábavě. Vůně šeříku ze zahrady naplňovala vzduch, kosové štěbetali svou píseň. Po nebi táhla bělostná jarní oblaka dál do širého světa. Agathe si náhle přála činit totéž. Jak to asi tam někde daleko ve světě Byly tam lesy, louky a hory, věděla o nich ale jen z doslechu. Nikdy nevstoupila její noha na luční koberec posetý květy, na mechový polštář lesa. Z vysoko položeného okna klášterní budovy mohla Agathe pohledět až dál někam za město; tu mohla za jasných večerů spatřit na obzoru obrysy dalekých pohoří jako sen ze sněhu a stříbra.
A jak se asi žije tam vně klášterních zdí? Agathe viděla kolem nich lidi venku spěchat, mladé a staré, velké i malé, v toužebném přání být jako všichni ti ostatní.
Jednoho večera klečela Agathe opět před Božskou Matkou. U srdce jí bylo těžko a dala se do hořkého pláče. "Ty víš, Svatá Panno, že Tě miluji a vždy jsem Ti věrně sloužila," zašeptala, "Nemohu tu ale už déle zůstat. Ty vysoké zdi mě tísní. Musím ven do širého světa." "Co ale tvůj úřad u brány?" ozval se Agathin vnitřní hlas. Upřela prosebné oči na Marii. "Ach, Matko, převezmi za mne zatím službu," žádala úpěnlivě. "Ty přece rozumíš svému dítěti! Zastup mne a nech mě odejít do daleka!" Líbezně jako vždy se Mariina tvář usmála na Agathe. Ta se zvedla, proklouzla branou, chvátala uličkami a ulicemi, až konečně dorazila k silnici, mířící dolů na jih.
Velkými kroky putovala Agathe silnicí dál. Všude kolem voněla kvetoucí země, hvězdy se blyštěly na noční obloze. Když se rozbřesklo jitro, stoupala z polních brázd napravo i nalevo od silnice sta a sta skřivanů s jásavou písní k nebi vzhůru. Na lukách se kolébaly v ranním větru rozvíjející se jarní květy. Po nebi plula růžová oblaka, rudla v plamenech jitřních červánků a nad obzor se výš a výš zvedalo vycházející slunko. Tam na jihu stálo stříbrné a stále ještě daleké horské pásmo.
Nikdy si Agathe ani nepomyslela, že by svět mohl být tak krásný. Nadechla se a putovala hodinu za hodinou modrým ránem dál. Nebyla by se zastavila, kdyby ji nakonec přece jen nezmohla únava. Ohlížela se teď po místě, kde by si mohla odpočinout. Byl to opravdu líbezný kousek země, kde se právě nacházela. Les čerstvě olistěný sahal až téměř k samé silnici, kolem šuměl potok a na tom potoce ležel kovářský hamr (v originále "am Bach lag eine Schmiede" - pozn. překl.). Uvnitř se pracovalo, jiskry sršely z kovadliny, duněly údery kladiva. Před stavením svolávala nějaká stará žena své slípky ke krmení. "Půjdu tam a poprosím o kousek chleba," pomyslela si Agathe, které se už také zmocňoval hlad. Vylekaně hleděla ta žena na postavu v klášterním hábitu. Před jejíma modrýma pronikavýma očima se nic nedalo utajit. Brzy seznala kovářova matka, kdo je cizinka sem došlá. "Když chceš, můžeš tady u nás zůstat a pomoci mi," řekla dívce. "Jsem už stará a nestačím už všemu. Bude to i pro tebe lepší než putovat po silnici do neznáma." A Agathe opravdu zůstala. Práce měla dost od rána až do večera a působilo jí to radost. Lidi z kovárny těšila zase její ochota a vlídná tvář. Netrvalo dlouho a Agathe se stala u mladého kováře hospodyní. Na klášter už nepomyslela.
Léta šla dál. Malé stavení při kovárně bylo plné dětí, které měly radostnou povahu a vlídnou tvář po mladé mamince. Svět byl samý sluneční svit a zdálo se, že tomu tak má být už navždycky. Jednoho dne však připutoval po stejné silnici jako kdysi Agathe zlý cizí host v podobě hrozivého moru. Ve městě Vídni už pohltil tisíce lidí a teď šel dál od místa k místu, aby hledal a nalezl své oběti. Kam dolehl jeho jedovatý dech, kosil lidi na smrt. Zavítal tak i do kovárny. První, koho zasáhl, byla stařičká matka; jí následoval kovář ještě v plnosti sil, po něm přišly děti na řadu. Nakonec zbyla Agathe sama ze všech jen se svou nezměrnou bolestí. Aby bylo neštěstí dovršeno, přitáhla cestou lupičská banda zdivočelých lidí, vyplenila kovárnu a zapálila ji.
S očima, ve kterých vyschl pláč, stála Agathe před hasnoucími troskami. Co si počne a kam se má obrátit, netušila. Pojednou se před ní znovu vynořil dlouho zapomenutý obraz kláštera. Viděla před sebou ty jeho tiché klenuté prostory, slyšela zpěvy řádových sester a živoucí jako nikdy předtím vyvstala jí v paměti líbezná tvář Božské Matky jako daleký a krásný, ztracený šťastný domov. Nekonečná touha po míru oněch časů se v ní vzedmula. Hned však ztěžklo její srdce pocitem viny, kterou na sebe uvalila odchodem ze svého úřadu a porušením slibu. Teď jí nezbývalo nic jiného než se vrátit, vyznat svou vinu a prosit o odpuštění.
Byla to trudná, strastiplná pouť, kterou bylo podstoupit bledé, zarmoucené ženě. Byla to skutečně táž cesta, po které kdysi lehkonoze kráčela jako mladé děvče? Nyní šla pomalu kupředu unavenou chůzí, v níž musela často ustávat, jak jí nohy odmítaly poslušnost. Tak, jako kdysi jásali podél cesty skřivani a louky kvetly, skučela teď větvemi stromů podzimní bouře a zvadlé listí šustilo u Agathiných nohou. Pustí mne vůbec do kláštera? ptala se sama sebe. Neukážou mi zase hned dveře? Putovala tak dál se srdcem sklíčeným obavami. Konečně se před ní vynořily známé obrysy města. Jeho ulice a uličky byly ty samé jako tenkrát a tam na druhé straně jedné z nich zřetelně vyvstala klášterní brána. Agathe se zdálo, že se jí snad srdce rozskočí. Sotva uzvedla ruku, aby zabušila na vrata. Ta se před ní otevřela. Místo cizí vrátné, kterou se domnívala spatřit, vynořila se však před jejíma očima líbezná tvář Božské Matky. "Jen pojď dál, Agathe," řekla Maria. "Jak sis přála, šla jsi do širého světa a poznalas tam venku bolesti i radosti života. Starala jsem se zatím o bránu. Věděla jsem přece, že se vrátíš."
V klášteře spěchala Agathe za představenou a vrhla se jí k nohám. V pláči se vyznala ze své viny. Představená však jen udiveně potřásla hlavou. "Mýlíte se, milá paní," opáčila. "Sestra Agathe nikdy neopustila své místo při bráně, nikdy nezanedbala svou službu vrátné ani na jeden jediný den. Jak bychom vám mohli věřit, že vy máte být sestra Agathe?" Teď Agathe pochopila, že všechna ta léta, po která se ona odtud vzdálila, konala Božská Matka službu za ni a přijala přitom její, tj. Agathinu podobu. Jak si zasloužila od Madony takovou milost? Čím jen si zasloužila, že se směla teď vrátit jako zbloudilé dítě nazpět a že namísto trestu našla vše odpouštějící lásku? Omráčena divem a s horoucí modlitbou díků na rtech klesla žena, v jejíž tváři rozpoznala nyní představená přece jen rysy někdejší vrátné, mrtva k zemi.
Zázračná socha Božské Matky byla však od té doby nazývána Nebeskou vrátnou a uctívána vroucněji než kdy předtím. Když byl později klášter zrušen, přenesli ji do svatoštěpánského dómu, kde je všechen Její líbezný půvab možno shlédnout až dodnes.

Glaube und Heimat, 2006, č. 5, s. 20-22

P.S. Zveřejnění této prózy v šumavském krajanském měsíčníku předchází překvapivá informace, že ve Švédsku žijí dosud tři nevlastní vnuci (v originále ",Stief'enkelkinder") autorčini, kteří ještě pamatují svou babičku. Pisatel zprávy zmiňuje i diplomovou práci o Hildě Bergmannové, vzniklou i za mého přispění na Jihočeské univerzitě a překlady jejích prací na internetových stranách Kohoutího kříže. Dobré slovo "ztraceného domova" (tady je to vlastně meziválečná Vídeň) nemá totiž konce.

Gedenkblatt

Und so fällt langsam Blatt um Blatt
vom Baume dieses Lebens vor uns nieder.
In der Ferne verklingen Frühlingslieder...

Und so erhebt sich Gast um Gast
die Tafel dieses Lebens zu verlassen
und geht allein die menschenleeren Gassen...

O zitternd Laub am tiefgebognen Ast!
O einsam hin ins dunkel zieh'nder Wandrer!
Heut' ist es dieser, morgen ist 's ein andrer,

der seinen Becher ausgetrunken hat,
und ob wir wir enger auch zusammenrücken
es sind, es bleiben unfüllbare Lücken.

Pamětní list

Listí, pomalý jeho pád
ze stromu i nám před očima...
Těch dávných písní jara... Teď jde zima...

Káže od stolu živých odejít
hostu za hostem tak a kráčet němý
každému z nich prázdnými ulicemi...

Jen listy na větvích se vidí chvít
ten poutník do tmy, jak je cestou míjí,
jeden za druhým, alej za alejí.

Dopili pohár do dna, nám je stát
v těsnějším houfci, kdo jsme po nich zbyli,
jak propast kolem roste každou chvílí.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 11, s. 3

P.S. Friedrich Weiß, který mi roku 2006 poslal i snímky švédského hrobu autorčina, v "dušičkovém" textu právě o něm poznamenává k této její básni, že ji lze najít v archivu Šumavského muzea v Pasově, kde je uložena literární pozůstalost Hildy Bergmannové-Kohnerové.

Die Vorfahren Meine Älterväter waren nordbömische Bauern mit schwieliger Faust und sonnengegerbter Haut. Davon trag' ich im Herzen ein heimliches Trauern, wenn ich in der Stadt bin, zwischen der Häusermauern, und die Sehnsucht nach Weite, von Himmeln überblaut. Meine Älterväter waren noch eins mit der Erde, die ihres Schweißes gesegnete Ernten trug. Sie warfen den Samen ins Land mit breiter Gebärde und gingen als Hirten gelassen hinter der Herde und schritten als Pflüger hinter Egge und Pflug. Ich habe nicht Erdreich, nicht Scholle noch Ackerkrume und keinen Boden, der meine Wurzeln hält. So wird meinem Herzen jede blühende Blume, wird Baum und Gesträuch zum lebenden Heiligtume und die Natur mir Erbteil, Heimat und Welt. So grab' ich und furche und werfe mit leiser Gebärde ins Brachland der Seele sie Samenkörner hin. Und wachsen einmal die Saaten empor ohne Fährde, so ist's meiner Väter uralte, geheiligte Erde, der Ähren entsprießen und Sommersänge entblühn.	Předkové Mí prarodiče byli prostí venkovani ze severu Čech. Temný, mozolnatý vzdor. Mám po nich v srdci tajné naléhání po venku. Když jsem v městě, vždy mne raní stesk z modře nebes, z dálek za obzor. Mí předkové jak v zem by zarůstali, co nesla jejich potu požehnanou žeň. Rozmáchlým gestem zrno rozsévali, za stádem šli, jak za pastvou je hnali, kráčeli za pluhem, i králům naroveň. Já nemám jejich pole, hroudu rozoranou, ani píď půdy, kde bych mohla tkvět. O to víc v srdci zato všechny květy planou, každý strom je mi písní požehnanou, zděděnou zemí domov je i svět. Orám i seju s nimi vlastně tiše, dál pěstím úhor duše napořád. Až jednou vzroste zrno na mé líše, je to zem otců, posvěcená říše, klasy vydá a v písni léta bude stát.
Sudetenland, 1958/1959, č. 3, s. 172
Die alten Mutter Weiß sind sie von Haar und Antlitz und zart geädert an Schläfe und Hand. Sie wissen um eine lange Fahrt durch dorniges Lebensland. Nachts liegen sie viele Stunden wach und denken an altes Glück. Sehnsüchtig schaun sie den Jungen nach, doch die schaun niemals zurück. So spinnen sie sich in ihr Einsamsein Wie eine Raupe ins Puppenkleid Und werden gebrechlich, müde und klein Und gehen still aus der Zeit. Und ein verlorenes Lächeln steht wie ein Flämmchen im stillen Gesicht. Ihr, die ihr so eilig vorübergeht, Vergesset die Mütter nicht.	Staré matky Zbělel vlas, tvář a v spleti žil spánek, ruka se modrá jim. Vědí, jak dlouhý život byl, než prošly tím trním vším. Za nocí pak mnoho hodin bdí, ze tmy křísí šťastný věk. K mladým hledí jak k naději, ti nikdy však nazpátek. Matky samota opřádá jak malou kuklu křehký šat a křehnou, časem chvíle zlá jim dá do ticha se znát. Úsměv však přece dřímá na rtech, jak plamínek hledá klidný kout. Ba, měli byste aspoň někdy všech starých matek vzpomenout.
Glaube und Heimat, 2006, č. 5, s. 22

Svatí Tři králové na Šumavě*

Králové ze země východní jeli pustým zimním pohořím. Jen ozvěna koňských kopyt zněla nad umrzlou zemí. Už měsíce táhli tak světem a nevedlo je nic víc než dětinská víra v tu putující hvězdu, která se v předurčenou hodinu zjevila záhadně cizí a tajemně vábivá na hvězdném nebi Arábie a od té doby šla před nimi noc co noc oblohou. Tady však i ta hvězda, jejíž světlo bylo jinak mocné a silné jako svit měsíce v úplňku, ztratila v mlze všechen svůj útěšný třpyt a jen nezřetelná stopa kdesi na nebeské klenbě prozrazovala její přítomnost. Stále unavenější se jim zdála ta jízda dál a dál.
Chudoba a nouze obklopovala úzkou klikatou cestu. Nízké doškové chalupy se choulily ve vrásčitých záhybech krajiny. Vyzáblí psi štěkali vstříc jezdcům, jejichž dech stoupal v bílých oblacích kalným povětřím. Kašpar, ten stříbrovousý, jel se svým běloušem v čele nepatrného houfce. Když mu mudrcové jeho národa vyložili, že zjevení té hvězdy je vlastně znamením zrodu dlouho předpovězeného moudrého vladaře, tu vybral z pokladů své klenotnice ebenovou skříňku, vyloženou perletí a zdobenou modrými tyrkysovými kameny. V té skříňce ležel vedle zlatých mincí i těžký královský prsten. "Ve zlatě je moc, zlato znamená vítězství a vládu," přemítal v duchu. "Nesu novorozenému králi v tom zlatě i panování nad celým světem."
Melichar, ten s jasnýma očima, světlovlasý, měl při sedle svého plavého koně zavěšenu stříbrnou kadidelnici. Pocházel z vysoko položené horské končiny vnitřní Asie a sešel se s Kašparem kdesi v údolní oáze. "Král světla má přijít na tuto zemi," objasnili mu kněží jeho lidu zjevení nové hvězdy. "Vydejte se ho najít. Vezměte s sebou kadidlo na jeho poctu a oslavu, neboť bude roven bohům."
Třetí z králů, jménem Baltazar, jel na arabském hřebci té nejčistší krve. Jeho snědou tvář, jeho temné oči stínil smutek. Také on spatřil oné významem tak obtěžkané noci objevit se na nebi novou hvězdu, i jemu se stalo zřejmým, že ta hvězda musí být poselstvím příchodu nového vladaře. Byl přece předpovězen v prastarých proroctvích jeho lidu ten vladař, který se však měl stát i knížetem žalu a strasti. "Má vytrpět víc bolesti než kdokoli jiný," přemýšlel Baltazar pln předtuchy. "Jasně září jeho hvězda, jasněji než kterákoli, již jsem kdy spatřil. Tam ale, kde je mnoho světla, nechybí ani temné stíny." Cítil v srdci lásku k neznámému, jeho duše byla však zároveň těžká obavami o něho. A že se vydal i on za tou hvězdou, skrýval v záhybech svého roucha nádobu s drahocenným balzámem, který lékaři jeho země připravili z pryskyřic myrrhových keřů a jímž se daly léčit rány i balzamovat ostatky králů. Teď ale jeho zem ležela mnoho dnů cesty daleko za ním a on ještě stále ani netušil, kdy a kde nalezne toho hledaného a vytouženého.
Beze slova jeli muži dál cestou. Mlhavý den přešel v soumrak a časnou noc. Krajina byla stále osamělejší. Silnice příkře stoupala a ústila do rozlehlého jehličnatého lesa. Čím výš se jezdci ocitali, tím řidší byla mlha; a jak se její závoje rozplývaly, vynořovalo se na nebi souhvězdí za souhvězdím. Také hvězdě, která před nimi putovala oblohou, jako by se znenáhla navracel původní lesk, kterým očarovala duše králů a zavedla je až sem daleko do ciziny. Aniž by promluvili slovo, cítili se všichni tři prostoupeni horečným očekáváním, jako by se snad už za příštím ohybem cesty měl zjevit cíl jejich putování. Kašparovy pronikavé oči pátraly ve tmě po světlech královského paláce, v němž světovládce z jeho snů vydá obklopen bohatstvím a přepychem první svůj dech. Melichar doufal, že uzří náhle tyčit se před sebou pevné hradby města, za nimiž spí dobře chráněn jeho král světla. Baltazar nespouštěl oči z hvězdy, která se i nyní před jezdci pomalu sunula nebem a jejíž třpyt jako by sílil vteřinu za vteřinou.
Byl to však jen les, co teď přijal ten malý houfec, jenže les věru jinačí než obvykle. Neboť byl všecek, každičkou svou větví a na každičkém ostnu svého jehličí, na veškerém listoví a jednom každém svém stvolu, kameni, na každé ze šišek všechněch svých stromů ojíněn do oslnivé běli. Vzduch ztuhl ve stěny mrazných květů. Vousy stromů splývaly ve skleněné nádheře střechýlů. Jako bílé zakleté duše stála křoviska a vztahovala tisíce rukou vzhůru k nebi. A nade vším tím třpytným divem klenula se stříbřitě křišťálová noc, prozářená tajemným jiskřením. Na nějakou chvíli zarazili jezdci koně a hleděli očarováni na kouzelnou lesní končinu. Teprve pak pobídli zvířata ostruhami k další pouti.
Když opustili ojíněnou lesní divočinu a ocitli se na volné pláni, nebylo ani nadále široko daleko kolem k vidění nic, co by připomínalo cimbuří hradního paláce či hradbu města. Krajina náhle beze stromů, chudobná pastviska a nuzná horská ves korunující tu náhorní planinu. Z nejbližšího okna se linulo světlo. Za omženým oknem zazníval zpěv. Nad záplatovanou doškovou střechou bědného stavení se hvězda zastavila a tiše šířila svůj jas. Kašparův bělouš se vzepjal a zafrkal, jak stará kostnatá ruka králova prudce trhla uzdou. "Snad jsme se pomátli," procedil bělovousý jezdec. "V téhle pustině se přece nemohl narodit pán světa." Melichar potřásl zklamaně hlavou. Koho tu má velebit vůně kadidla a slovo modlitby? Baltazar se svezl z koňského hřbetu a otevřel dveře. Před jejich očima zela nuzná stáj: vůl, oslík a koza se tísnili v úzkém hrazení. Mladá matka kolébala dítě a zpívala:

Hořelo trní v poušti na skalách,
když zhaslo, nová země nastala.
Vykvetl z růže kvítek pro Boží království
spinkej, můj miláčku, spi.

Světlo chvějivě plápolalo v průvanu. Muž šedých vousů, který v koutě právě z houní a sena schystával jakési prozatímní lože, popošel ke dveřím. Než však stačil promluvit, odstrčila ho stará selka stranou a podávala mladé matce krajáč mléka, z něhož se kouřilo.
"To je všecko, co máme," řekla. "Vobilí a brambory došly, nemáme pro toděcko ani kouska chleba, sme celý dny hlady, jen tudle krapet kozího mlíka vám můžeme nadělit."
"Však vám to Pán Bůh oplatí," děkovala mladá matka. "Přijdou lepší časy." Pověděla to prostě a přece to zaznělo jako nějaká útěšná moudrost, ba jako nějaké zvěstování. Bylo na ni líbezno pohledět, jak jí zpod šátku věnčily obličej světlé kadeře a jak se její oči modraly podobné letnímu nebi nad kvetoucí zemí.
V Kašparově nitru zápasily pochyby s dojetím. "Dovedla nás sem veliká hvězda," řekl tiše bělovousému muži, který ho tázavě pozoroval. "Hledáme královský palác novorozeného vladaře světa!" - "Jestli hledáte palác, museli jste zabloudit," odpověděl muž. "Nemám pravdu, Marie?" Marie otočila s úsměvem hlavu k cizinci, položila prst na ústa a pak tiše zazpívala nad dítětem:

Proťala skálu pastýřova hůl,
všem, kteří žízeň měli, pramen vytrysknul
uprostřed suchopáru na poušti:
spinkej, můj miláčku, spi.

Pak zašeptala k Baltazarovi: "Což jste nevěděli, že nutno jít až k nejnuznějším tohoto světa, k těm, komu nás třeba nejvíce?" Teď se pohnul i Melichar ke dveřím stáje a řekl vzrušeně: "V našich starých knihách se říká, že se zjeví král světla, jemuž mají být podrobeni všichni vládci, co jich má svět. Kde je to mocné město, ve kterém se měl narodit? Kde ho nalezneme, abychom mu mohli vzdát hold?" Maria se znovu usmála: "Což jste nevěděli, že světlo sestoupí právě k těm nejprostším a nejnepatrnějším, k těm, kdo je nejradostněji přijmou?" A pohlédla něžně na dítě, jehož oči byly doširoka otevřené a zářily spolu s jeho vlásky v plápolavém svitu lampy. Tu vyňal Kašpar ebenovou skříňku z vaku při sedle svého koně a položil ji pokorně do slámy prosté stáje. Melichar přinesl svou kadidelnici a vhodil do žhoucích uhlíků pár pryskyřičných zrn, až z nich vystoupila hustá oblaka omamné vůně. Když se však ohlédl po Baltazarovi, uviděl ho v koutě stáje tiše vzlykat. Baltazarův zrak totiž, pronikavější než oči ostatních, spatřil předtím na jasném čele toho dítěte znamení, které hovořilo o všech příštích mukách vyvoleného. Konečně se zvedl, přistoupil k Marii a podal jí nádobu s balzámem z myrrhy. "Snad bude muset tvůj syn jednou putovat po kamenitých cestách," řekl. "Snad si při chůzi rozedere nohy i o trní podél cest rostoucí. Pak by mohl ten balzám vyhojit jeho rány." Stín přešel jasným obličejem Mariiným. Potom ale, ježto poznala, že právě ten třetí miluje jejího syna nejhlouběji, totiž ne pro budoucí moc a nádheru jeho královského majestátu, nýbrž jen pro něho sama, vložila v prudkém záchvěvu citu dítě do Baltazarových rukou. Učinila tak tiše a hleděla přitom očima široce rozevřenýma do temně hnědé mužovy tváře. - "Buď požehnán a chráněn všeho zlého! Vyrůstej ve zdraví a staň se největším z lidí!" hlesl Baltazar. "Kéž bys rozjasnil srdce a osvítil duše! Jsem tvůj už jednou provždycky." Tu se vrhli i ti oba ostatní králové na kolena a mumlali nad novorozeným dítětem slova prastarých požehnání a chval.
Tu se znovu otevřely dveře horské stáje. Navzdory půlnoční hodině se po vsi rozneslo, že dorazili jezdci vznešeného vzhledu a cizokrajného odění, aby pozdravili dítě, které se narodilo dvěma chudákům cestou tady u selky Hojdegerové. Teď se sem neohrabaně tlačili, sedláci i chalupníci, smolaři a uhlíři z lesů, aby složili vedle Kašparova zlata dary své nuzoty: jedlové chvojí a větévky jalovčí, voskové svíce i plástve temného lesního medu. Bože, vždyť byli tolik chudí tady nahoře v té světem zapomenuté vsi a jen světýlko pokory a lásky planulo a hřálo v ostýchavých a plachých duších. Nad těmi ustaranými tvářemi a upracovanýma rukama každého z nich však zářil Mariin úsměv, když řekla: "Pozvedněte jen svá srdce! Vám všem se zajisté dostane pomoci." Tu se vyhrnuly slzy i z očí, které se dávno odnaučily plakat, drsné ruce se sepjaly k modlitbě, ztuhlá kolena poklekla před maličkým. Radost a důvěra naplnila všechna nitra, blaženost jako z nějakého jiného světa.
A už tu zas byla s rámusem ta stará selka: "Jářku, copak nevidíte, že ty lidičky už chcou mět pokoj? Celou boží noc tu lomozíte a nedáte člověku vyspat, to dítě jen tak poklimbává. Jděte pěkně domů, vždyť bude hnedle světlo!" Tu se lidé opravdu začali trousit pryč jeden po druhém. Jako poslední se zvedli ti tři králové. Hluboce se poklonili před spícím dítětem, pokorně políbili lem Mariina modrého pláště. Venku se východ zarděl červánky. Bledá a náhle daleká stála na nebi ta hvězda, která je přivedla až sem. Zavanul vlahý horský fén, zlomil sevření mrazu a zbavil les jeho kouzelného šatu. Králové nasedli na své oře a obrátili svá čela směrem, kde ležel někde v neznámu jejich vzdálený domov. Poté s vlajícími rouchy zmizeli mezi nejbližšími stromy. Ve stáji však Maria dál tiše zpívala svou chvíli jen přerušenou píseň nad kolébkou:

Horoucí víc než v ohni ten keř trněný,
čistší nad všecky lesní prameny,
Synu, bude tvé milosrdenství:
spinkej, můj miláčku, spi!

Sudetendeutsche Monatshefte, 1938, č. 1, s. 13-18

P.S. Překlad textu vznikl vlastně na "vánoční" objednávku českobudějovického rozhlasu, kde pak byl i vysílán někdy v devadesátých letech minulého století. Originál byl publikován počátkem roku 1938 v časopise Sudetendeutsche Monatshefte, který tehdy řídil Wilhelm Pleyer

Der Böhmerwald O Wald, mit tausend Armen reckst Du Dich Dem Tag, der Nacht, dem weiten Raum entgegen. O Wald, mit tausend Armen hältst Du mich Wo ich auch bin, und gibst mir Deinen Segen. Durch meine Nächte raunst Du allemand Uraltes Weistum: Märchen, Sagen, Sprüche; Seltsame Tiere gehen durch sein Land, Und Blumen atmen heimlich Wohlgerüche. O Wald, so wie in Dir zutiefst gestillt Fand ich mich nie in den gelobten Weiten. Ich wünsche nur, es máge mich Dein Bild Durch Traum und Tod ins neue Sein geleiten.	Šumava (Můj les) Můj les na tisíc rukou vztahuje do temné noci, zrána do šírání. Můj les tisíci rukou zbraňuje mi odejít, snad dá mi požehnání. Do nocí mých z něj vstoupí odevšad prastará moudrost pohádek a bájí. Podivná zvěř tu klade stopy v řad a květy dechnou temně jako v ráji. Můj lese, když se v hloubi utiším, to v tobě jsem, už nechci do daleka. Tvůj obraz nesu, navždy nejbližší, smrtí a snem, kde nové bytí čeká.
Der Böhmerwald Die blauen Berge meiner Heimat stehn am Horizonte meiner Seele wie ein Traum. Ich habe sie schon lange nicht gesehn, ich sehe sie in diesem Leben kaum; doch alles, was sich in ihrem Bilde eint, das Glück der Kindheit und das Angesicht geliebter Toter, ach, es glänzt und scheint zu mir herüber und verläßt mich nicht. Denn bin ich auch den Kinderwegen fern und dem, was ihnen hold verschwistert war, Erinn'rung wandert wie ein guter Stern mit mir durch Trennung, Mühsal und Gefahr. Und Sehnsucht lässt zum köstlichen Geleit allnächtlich immer wieder dieses sehn: Die blauen Berge, die in Ewigkeit am Horizonte meiner Seele stehn.	Šumava (Na obzoru mé duše) Na obzoru mé duše stále stojí ty modré hory domova jak sen. Už nestačím k nim nadosmrti dojít, neuvidím je, brzy skončí den. To všechno ale, co ten obraz pojí: štěstí z let dětství, drahých mrtvých tvář, to pouto žádná dálka nerozdvojí, už neopustí mne ta tichá zář. Pěšiny z mládí zarostly už pro mne, stín blaženosti patří vzpomínce, ta dál putuje v dálce nevýslovné nade mnou nebem, svítí tenince. A touha s ní jde nočním doprovodem, jak dobré hvězdy plují dálkou dvojí k těm modrým horám, jež dál pevným bodem mé duši jsou, jí na obzoru stojí.
An den Böhmerwald Ob du weißt, geliebter Heimatgrund, wie häufig die Gedanken der Entfernten sich deinen Fluren nähern, den besternten Vorfrühlingswiesen, deinen Hügelrund? "Jetzt," muss ich denken, "wirds dort wieder bald zu blühn beginnen!" Blaues Lungenkraut, Walderbsen, Goldanellen stehn im Wald, die Nadeln glänzen und der Himmel blaut. Am Bachsteig ist es golden von Ranunkeln, die Lichtung dort hält bald Maiblumen feil. Waldmeister duftet stark und süß im Dunkeln. Ich geh' die Wege wieder, schmal und steil, mit Kinderschritten aufwärts. Immer tiefer und erster wird der Wald. Fels und Gestein in Urweltblöcken: Gneis und Glimmerschiefer. Und immer weiter in den Wald hinein! Dann lichtet sichs. Der Blick wird frei, kann schweifen talniederwärts, berghin, wo Nebel zieht. Schon ist das Ziel, der Aussichtsturm zu greifen und bald erreicht: der Gipfel, der Libin. Und wieder trinkt mein Auge mit Entzücken die Schau nach Ost und West, nach Nord und Süd auf die gedehnten, blauen Höhenrücken, auf deren Rand der Sonnenglast versprüht. Mein Böhmerwald! Aus deinem Tannendunkel zogs mich wie einen Quell zur Ferne fort. Ich sah der Alpengletscher Lichtgefunkel, ich sah das Meer und manchen schönen Ort. Doch unberührt von dem, was meine Ränder umsäumte je auf meiner Wanderschaft, sind die geheimen sterken Sehnsuchtsbänder tief zwischen dir und mir im Innersten gestrafft. Drum stehst du wie ein Stern, den ich verloren, mir im Gedächtnis, unerreichbar, hell. Was ich je wurde, ward aus dir geboren. Der grüne Moosgrund warst du mir, dem Quell. Das treue Erdreich warst du mir, der Pflanze, und nährtest mich. O fernes Kinderglück! So nimm, was ich geschaffen, nimm das Ganze als meines Dankes Unterpfand zurück.	Šumavě Zdalipak víš, má milovaná zemi, jak často moje myšlenky z té dáli mířily k tobě, luka oblétaly, předjarní vrchy, jedny mezi všemi? "Teď," říkám si, "tam asi brzo zase rozkvete všechno!" V modrých podléškách stojí můj les, sněženky v bílé kráse i jasné nebe nad tím omeškám. U potoka je blatouchů až zlato, konvalinek jsou plné paseky, mařinka v stínu zavoní hned nato, když pěšinou jdu jako před věky. Hvozd zvážní náhle nad mou dětskou chůzí, skály a srázy cestu obstoupí, zas propadám se do pradávné hrůzy a jen sám les mne může vykoupit, když prosvětlí se. Pohled do údolí zaletí vzhůru pak tam k mlhám nad horou. To je ten cíl, ať přijdeš odkudkoli: k věži na Libín stoupám s pokorou. A potom shora moje oči pijí tu krásu kolem ze všech světa stran, modravé hory táhlých mírných šíjí, nad obzorem jen slunce, větru van. Šumavo! Ze tmy jedlového lesa znějí mi z dálky tvoje prameny, Alpy tam níž, ledová horská plesa jak moře svítí očím zmámeným. A přece hloub než všechno, co tu vidím, je to, čím každou cestu počínám: ta touha v srdci, která kroky řídí a k tobě jen je k jihu upíná. Jsi tam, má hvězdo, jíž mi dálka vzala, dosažitelná leda v paměti. Co jsem kdy byla, z tebe jsem si brala, prameni v mechu v šerém zásvětí. Má věrná zemi, zdaleka mne živíš, z hlubiny dětství svítáš jako sen. Přijmi teď, prosím, gestem trpělivým těch pár mých veršů. Dluh zůstal nesplacen.
Waldheimat, 1933, č. 4, s. 1
1938 Ich hatte einst ein teures Vaterland, aus dessen Quellen meine Wurzeln tranken, dem diente ich mit Herz und Mund und Hand und allen meinen liebenden Gedanken. Aus seinem Boden quoll mein Lied hervor gleich Weizen, Mohn und violetten Raden, verschwistert und verwandt dem Lerchenchor, dem Grillensang, dem Zirpen der Zikaden. Das Lied ist tot. Dem es entsprungen war, das Tal der Kindheit und das Land der Reife weist mich hinaus. Es ist mit grauem Haar, dass ich den unvertrauten Stab ergreife. Die Wurzeln zieh ich mühsam aus dem Grund und wandere, ein Fremdling auf dem Erdenrund, in eine Heimat, ewig über Sternen.	1938 Měla jsem kdysi drahou otčinu, z jejích pramenů mé kořeny pily. Srdce i ústa, ruku dceřinu dala jsem jí, všecku duši a síly. Z ní moje píseň v kraji za obzor jak pšenice, mák, koukol rostla v poli, sestersky vešla ve slavičí chór, co s hlasem cikád, cvrčků splynout svolí. Teď mrtva je. Odtud, kde vyvedla z údolí dětství mne až do dnů zrání, jsem vykázána. Celá zešedlá se o holi pryč dávám v putování. Vykořeněna mám být, ale přec kamkoli jdu, jsem pouhý cizinec a věčná vlast je až tam nad hvězdami.

P.S. To je bezpochyby loučení s Rakouskem a se Šumavou tam při něm, jedinou "otčinou", pohlcenou v tom osudném roce na jaře a pak na podzim národním socialismem, který autorku zároveň vyhnal do exilu. Výbor z jejího díla, vyšlý roku 2007 k šedesátému výročí jejího úmrtí ve Švédsku, otiskuje i kopii originálního rukopisu právě těchto veršů.

Weihnachtswald*

O Weihnachtswald! In weißem Schweigen hält
dein Arm die Last von Schnee dem Himmel hin.
Du wartest auf die Weisen aus dem Zelt,
wenn sie nach Bethlehem vorüberziehn.
Sie haben Weihrauch mit und goldnen Schrein
und tragen Königskleid und Prunkgewand.
Steil steigt der Duft von ihrem Spezerein
in das von Rauhreif überzogne Land.

Doch bist du selbst ein König auch und fromm,
aus Hermelin dein Mantel, weiß dein Bart,
und hast schon lang dem Kinde zum Willkomm,
was dir der Herbst bescherte, aufgespart:
den Mistelzweig, geheimer Kräfte schwer,
Holunderbeeren, leichten Vogelflaum.
Allein am Ende gibst du frohen Herzens mehr:
Du schenkst dich selbst in jedem Weihnachtsbaum.

Vánoční les

Vánoční lese! Němě bělostná
tvá paže tíhu sněhu z nebe snímá.
Mudrce zdáli čekáš, z polosna
vidíš ten průvod mířit do Betléma.
Kadidlo dýmá, skříňka ze zlata
třpytí se s hávy králů kolkolem.
Vůně koření, cize bohatá
stoupá nad shůry ojíněnou zem.

Jsi sám jak moudrý, bohabojný král,
bílý vous máš, na plášti hermelín.
Všecku tu krásu, co ti podzim přál,
chceš snést teď k jeslím, kde spí Boží Syn.
Snítku jmelí, jež sil má na tisíc,
bobule bezu, ptačí pápěří,
ze srdce štědrého už nemůžeš dát víc:
jak vánoční strom vcházíš do dveří.

P.S. I tato báseň figuruje v jubilejním výboru "Zum Dichten geboren" na s. 86, přímo jako závěr "svátečního kruhu" vánočních básnických prací autočiných.

Der Glockenturm von Prachatitz

Tauchst du wieder empor vor dem inneren Blicke,
Kirchturm mit dem weithin ragenden Helme,
altes Wahrzeichen über der alten Stadt?
Ach, du sahest zu bei fröhlichem Spiele,
sandtest den Gruß deiner Morgen- und Abendglocken
in des Gartens eingehegtes Geviert.
Doch dröhnte es ernster aus deiner Kuppel und Krone
wehte wohl eine erste dämmernde Ahnung
von der Gewalten des Schicksals ins kindliche Herz.
Du aber standest und standst; dir zu Füßen die Häuser,
schwärzlich bemalt und geziert mit Bild und Figur,
Laubengänge daran mit hallenden Steinen.
Gras wuchs zwischen den Pflasterritzen des Marktes
und der Brunnen schnäbelte klares Wasser
unermüdlich in den steinernen Trog.
Dass du noch da bist! Dass sich immer dein Umriss
hebt wie einst in die Bläue und Trübe des Tags.
Dass du noch stehest! Jahre zogen vorüber,
Menschen kamen und gingen in ewigem Lauf.
Du aber dauerst. Du hältst mit gleicher Gebärde
Haupt und Gedanken empor in heiliges Land;
läutest Ankunft und Abschied, Morgen und Abend
und die Säumerglocke zum Einbruch der Nacht.
Läutest auch mir in die Ferne den Gruß aus der Heimat,
der nie vergessnen. Und so grüß' ich dich wieder,
grauen Turm mit den grauen, geschwungenen Helme,
Kindheitgenossen, Mahner und Führer von einst,
wünschend, du mögest starkem, erprobtem Geschlechte
Wahrzeichen sein, Mahner und Führer wie mir.

Zvonice prachatického kostela

Vyvstáváš znovu před mými vnitřními zraky,
kostelní věži se zdaleka patrnou přilbou,
staré znamení, symbole starého města!
Přihlíželas tak často hrám mého dětství,
posílalas pozdrav zrána i večer svým zvonem
obvodu hradeb s věncovím zahrad.
Vážněji zaválo pak z temné koruny věže
nejasné tušení pohrom, první varování
před zvůlí osudu proniklo do dětských srdcí.
Stojíš tak dál, u nohou houf starých domů
černavých fresek, co plny jsou figur a nejasných slov,
podloubí temná s ohlasy nočních kroků.
Kočičí hlavy rynku obrostly travou
a kašna chrlí dál šumavskou vodu
neúnavně do kamenné mísy.
Ještě že jsi, že se stále tvůj obrys
zvedá jak kdysi v modru nad kaly dní dole.
Ještě že stojíš! Léta přešla tu kolem,
přešli i lidé a přejdou, věčný života proud.
Ty ale trváš. Kamennou tváří zvedáš
hlavu i mysl k nebesům, ve svatou zem.
Vyzváníš příchod i loučení, ráno i večer,
soumarský zvon pak zazní, když nadchází soumrak.
I mně zníš z dáli, jako by domov mi zpíval:
nezapomenu nikdy! Tak zdravím tebe i já,
šedou věž se šedou, obšírnou přilbou,
jak druha z dětství, rádce a vůdce světem;
sílu dávej i těm, kdo přijdou sem po nás,
znamením buď, rádcem a vůdcem jak nám.

Volk und Leben (1935), s. 54

Její jméno najdete hned v prvém svazku záslužného životopisného lexikonu k dějinám českých zemí (Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Ländern), který započalo vydávat mnichovské Collegium Carolinum roku 1979, v naší literatuře zatím jen v novějším kompendiu Jiřího Fiedlera o židovských památkách českých zemí pod heslem Prachatice. Pár řádek - a přece tajemný lidský osud. Hilda Bergmannová, provdaná Kohnerová, se narodila 9. listopadu 1878 v Prachaticích jako nejstarší ze tří dcer okresního školního inspektora Eduarda Bergmanna. Tam na Šumavě prožila dětství a mládí a vracela se tam ve vzpomínce po celý život. Aby dcerám zajistil co nejlepší vzdělání, přesídlil otec s rodinou kolem roku 1896 do Vídně. Hilda se stala učitelkou a ve Vídni se 1908 i provdala za velmi majetného klenotníka a zprostředkovatele nemovitostí Alfreda Kohnera, který si ze svého prvního manželství (ovdověl čtyři roky předtím) přivedl syna Hanse, jemuž se teď stala druhou matkou. Už rok nato ji srdeční choroba přinutila zanechat povolání. Od té doby se vlastně mohla věnovat jen své poezii. Vydala ve Vídni i všechny tři své básnické sbírky: Die heiligen Reiher (1925), Die stummen Dinge (1933) a Zünd Lichter an (1936). Vedle nich jí vyšlo i několik dětských knih, z nich dvě v Liberci 1928 a 1931 a poslední před odchodem do Švédska, kam z nacisty obsazeného Rakouska emigrovala roku 1938, ještě v Teplicích pod názvem Märchen aus Wiese und Wald; získala za ni ostatně cenu v soutěži, vypsané tehdy spolkem československých Němců Bund der Deutschen. Dva roky před smrtí vydala pak ve švýcarském Bernu svůj překlad románu švédské autorky Jeanny Oterdahlové s německým titulem Vogel ohne Schwingen (Pták bez perutí) Jako by názvy těch dvou posledně jmenovaných knih symbolizovaly její vlastní osud. Zemřela ve švédském Astorpu 22. listopadu 1947.

- - - - -
* Prachatice / † Astorp (S)