MARIA AGATHE BERNKOPFOVÁ
Ještě jednou tak moci spatřit domov!
Nejprve bych se ráda představila: jmenuji se Agathe Bernkopfová a jsem řeholní sestra. Narodila jsem se Marii a Franzi Bernkopfovým v Loutce (Reith) čp. 17, politický okres Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.).
Po čtyřicet pět let se zdálo přání vyslovené v titulu mého textu něčím provždy nesplnitelným. Pak se však stalo to, co nikdo nečekal a hranice se otevřely. Pro mě to bylo jasné: jedu na Šumavu! Bylo to 10. srpna, kdy moje dávné přání došlo konečně naplnění. Přes hraniční přechod u Philippsreutu (tj. prvá česká obec Strážný - pozn. překl.) jsme dorazili do Horní Plané (Oberplan). Odtud jsme pak jeli tam, kde měla být podle staré mapy naše ves.
Naše průvodkyně nám vysvětlovala: "Hier war Reith, hier der Maxn, hier der Zimmerwenzl und hier der Mauersepp." (tj.: "Tady stála Loutka, tady bylo stavení u Maxů, tady Zimmerwenzlovo a tady Mauerseppovo." - pozn. překl.). Dokázala jsem se ještě dobře rozpomenout, na vlastní oči jsem však nemohla spatřit nic než zpustlou divočinu. Po celé vsi nezůstala ani stopa. Auto pak zastavilo a průvodkyně řekla: "Jetzt sind wir da. Kennst Du Dich noch aus?" (tj.: "Teď jsme tu. Poznáváš to ještě?" - pozn. překl.) Zda to poznávám? Je to vůbec možné? Nadešla chvíle, o které jsem tak často snila, kterou jsem si tak často v tužbách přivolávala. Hleděla jsem jen a neuměla přestat.
Ten les tu ještě stál, ta cesta, ten modřín a ty buky se dosud jako dřív tyčily při cestě. Mezi cestou a lesem zelo však prázdné místo, zarostlé plevelem a křovím. Tady kdysi stával můj rodný dům. Slzy se mi řinuly po tváři a já se za ně nestyděla. Udělala jsem pár kroků do pustiny před sebou a náhle jsem ucítila pod nohama zbytek zdi. Které, to jsem už přesně určit nedokázala. Vzala jsem si jednu cihlu na památku odtud s sebou. Pokusila jsem se v mysli vyvolat polohu obytné části našeho stavení, přilehlé stáje a stodoly vzadu. Vidět z nich nebylo skutečně zhola nic.
Potok byl přehrazen na vodní nádrž, která pokrývala celou někdejší louku. Na protilehlých kopcích byly až sem patrné cesty zpevněné panely, zřejmě trasy sloužící jízdám tanků (v originále "Panzerwege" - pozn. překl.) při vojenských cvičeních.
Pak jsem se rozběhla hledat naše dřívější pole a louky. Obraz krajiny byl však jednotvárný, všude týž porost plevele a křovin. Naši loučku, které jsme říkali "Bruckwiesl" (tj. "mostní loučka"), pokrývala mladá olšina, na jednom z polí stály hustě z něj vyrážející břízy, místy už vysoké až šest metrů. Rostly tam i tenkrát, než dědeček a tatínek ten kus země zkultivovali na pole a pojmenovali ho "Biret".
Konečně jsme se obrátili k odjezdu. Chtěla jsem očima pojmout, co nejvíc jen dokážu, a odnést si to s sebou na cestu. Udělala jsem na památku i pár snímků. Ještě poslední smutné ohlédnutí, než jsem se vydali autem směrem k Jablonci (Ogfolderhaid).
Naše průvodkyně nás musela upozornit: "Jetzt fahren wir durch d' Hoid" (tj.: "Teď jedeme Jabloncem." -pozn. překl.). I tady to ale vypadalo stejně jako všude kolem. Po těch krásných, hrdých selských dvorcích napravo i nalevo ani zdání, nic nevidět po škole ani kostelu prostřed bývalé obce. Na někdejším hřbitově jen neproniknutelné houští. "Ruhet in Gottes Frieden, alle, die Ihr hier begraben seid!" (tj.: Odpočívejte v Božím míru všichni Vy, kdo tu jste pochováni!" - pozn. překl.) Víc se povědět nedá.
Jeli jsme zase do Horní Plané. Teď se ve mně vynořují naproti sobě oba obrazy, jak si je uchovám už nadosmrti: vzpomínka z dřívějška a z přítomné chvíle.
Glaube und Heimat, 1991, č. 11, s. 118-119
O sestře Agathe Bernkopfové jsme dlouho nevěděli víc, než sama pověděla. Byla tu však její tvář v řádové roušce, její zkoumavé oči za brýlemi a také dva snímky, které pořídila v mezičasí, kdy se do dnes opět už přísně uzavřeného vojenského prostoru Boletice (existuje vlastně hned od roku 1947, vzápětí po odchodu místních německy mluvících obyvatel rok předtím) v historickém okamžiku na samém počátku devadesátých let minulého, řekl bych neodpustitelného století, smělo nahlédnout. Její text nám v tom pomáhá dnes i do budoucna. Až z nekrologu jsme se dozvěděli, že se v Loutce (Reith) narodila 7. února 1935. Otec byl nezvěstný od bitvy u Stalingradu, s matkou a sestrou žily po odsunu v dolnobavorském Neuhasen u Landshutu. Vystudovala učitelství a této profesi se věnovala celý život. V roce 1961 složila řeholní sliby (Kongregace Chudých školských sester Naší Paní). Poslední roky života strávila v řádovém pečovatelském domě ve Freisingu, kde zemřela 5. března 2021.
- - - - -
* Loutka / † † † Freising (BY)
