AUGUST BIBERGER
Doslov ke knize hrůzostrašných nářečních vyprávění
z kraje kolem Roklanu a Luzného
Krajina, v níž se odehrávají naše příběhy, patří s okresními úřady Grafenau a Wolfstein k tzv. "vnitřnímu lesu" (v originále "zum 'inneren Wald'", přičemž existují i pojmy "vorderer Wald" /tj. "přední les"/ mezi Dunajem a Regenem, dříve vlastní Bavorský les a "hinterer Wald" /tj. "zadní les"/ mezi Regenem a českou hranicí, dříve počítaný k Šumavě - pozn. překl.). "Grafen-Au" (tj. "hraběcí niva" - pozn. překl.) byla jako "hejtmanství před lesem" ("Hauptmannschaft vor dem Wald") starou hraniční markou vévodství bavorského vůči Čechám, s poručenským soudem na Bärnsteině, hradu nyní zpustlém; panství Wolfstein tvořilo severozápadní kout knížecího biskupství Pasov (Passau) a stalo se teprve v roce 1805 bavorským. Intenzívnější osídlení se prosazuje teprve kolem roku 1000, na severozápadě z kláštera Niederaltaich (Rinchnach - Frauenau), na jihovýchodě z pasovské kapituly. Následovalo cesty už dříve schůdné, po nichž se do Čech dopravovala sůl, odtud pak obilí, dobytek a kůže, cesty zdokonalené na řádné soumarské stezky, pro zisk, který zemi přinášely, zvané stezkami "zlatými". Ta biskupská hlavní šla z Pasova přes Freyung do Prachatic (Prachatitz) a Vimperka (Winterberg), jedna odbočka přes Mauth, ale také vévodská solná stezka (herzogliche Salzstraße) byla velmi používána a Grafenau bylo už roku 1255 důležitým solním skladem a zůstalo jím až do 17. století. Při "zlatých stezkách" byla ovšem přičinlivost obyvatel úzce spjata se soumarskou přepravou, stranou jich přinášel chov dobytka a práce se dřevem výdělek jen velice skromný. Od 16. století se stalo jinak nevyužívané bohatství dřeva ve zdejších lesích nezbytnou podmínkou provozu sklářských hutí, které poté, co devastovaly často celé lesní plochy, putovaly někam do údolí. Ani tyto světu tak odlehlé končiny nebyly ovšem už od středověku ušetřeny i hrůz ničivých střetů a válek; zejména zfanatizovaní čeští husité tu při svých vpádech hospodařili věru velice zle (v originále "gar wild gehaust" - pozn. překl.). O všech těch dávných osudech zdejší krajiny naše příběhy nevyprávějí pranic.
Doslov ke knize, psané veskrze osobitým nářečím (hned za tímto textem následuje v ní slovníček nezvyklých nářečních výrazů) a vydané v dubnu 1969 po letech znovu (první vydání datuje se totiž rokem 1925) s předmluvou Paula Friedla, zvaného Baumsteftenlenz, a ilustracemi Josefa Frutha - mimochodem oba dva jsou jako autoři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - nakladatelstvím Morsak v bavorském Grafenau, se nijak netají bytostným vztahem k českému sousedství, včetně jeho stinných stránek. Oč byly od docela ještě idylických časů dvacátých let dvacátého století ty stíny temnější a delší! August Biberger, působící v úzkém styku s místními lidmi, jejichž vyprávění stačil zachytit ve velmi autentické podobě (ačkoli Dr. W.M. Schmid v předmluvě k prvnímu vydání píše, že ten, kdo ovládá bavorské nářečí, se do knihy "brzy začte", nijaký překlad se jí opravdu nemůže rovnat) na škole obce Sankt Oswald v Bavorském lese, kde v zemi pod dřevěným náhrobním křížem spočinuly po druhé světové válce a vyhnání Němců z Čech ostatky Hanse Kollibabeho, jiného věrného sběratele šumavských pověstí především z Kašperskohorska, narodil se 23. února roku 1895 v městysi Schwarzach (narodil se tu 1929 i Josef Fendl, jiný z autorů, zastoupených na webových stránkách Kohoutího kříže, shodou okolností rovněž učitel), zemřel pak 26. ledna 1950 v hornobavorské obci Flintsbach am Inn, blízko už hranice s rakouskými Tyroly, s nádhernými horskými obzory. Kraji mezi Roklanem a Luzným se to ovšem co do šumavské hrůzostrašnosti sotva vyrovná, řekl bych.
- - - - -
* Schwarzach (BY) / hora Luzný / hora Roklan / † † † Flintsbach am Inn (BY)
