TASSILO BITZAN

Cikánský les

Lesy kolem vrchu Brandauberg (922 metrů vysoký), dnes česky zvaného Uhlířský vrch, na pravém břehu řeky Vltavy (Moldau) nad Loučovicemi (Kienberg) a Svatým Prokopem (Sankt Prokop) nesly dlouho lidové pojmenování "Zigeunerwald" (tj. "Cikánský les", česky i "Cikáňák", dnes se skalní skupině zvané dříve "Cikánský hrad" říká "Čertovo kopyto" - pozn. překl.). Nacházel se tu počátkem 18. století cikánský tábor /1/. Lidé v něm vycházeli dobře s obyvateli bližšího okolí, ale končiny vzdálenější se stávaly častou obětí jejich loupežných výprav a krutost, s níž se chovali k přepadeným, byla pověstná.
Když vrchnosti docházelo stále rostoucí množství stížností na podobné nepřístojnosti (česky viz Informační systém cestovního ruchu Český Krumlov - pozn. překl.), bylo vysláno vojsko, které pod vedením lesníka Kaspara z Martínkova (Martetschlag) před svítáním dorazilo k táboru /2/, a sice přes Pošlák (Poschlag, stejně jako Martínkov osada dnes zaniklá - pozn. překl.) cestou zvanou kdysi Totenweg /3/. Překvapení cikáni zahájili palbu, kterou vojáci opětovali. Bylo přitom zabito 18 obyvatel tábora, jejich náčelník Wolf na útěku rovněž. Někteří z cikánů se stačili ukrýt v hustém lese /4/. Mrtví byli pochováni na prostranství před skalní stěnou s obývanými jeskyněmi tábora, který byl vypálen, do velkého hromadného hrobu, provázeni modlitbami řádového kněze z kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Třináct uprchlých cikánů bylo dopadeno u Kapliček (Kapellen), kde také nalezli svou smrt. Šlo v jedenácti případech o ženy a děti. Hrob jim tam byl určen pod tak řečeným Kostelním vrškem (Kirchenhügel) ve stínu rozložitého kaštanu. Malá pamětní tabule na kmeni stromu odkazovala - alespoň do roku 1938 - na celou událost.
Na místě někdejšího cikánského tábora byl vztyčen pomníček, jakýsi druh náhrobku.
Existovalo ovšem ještě dost kočovných skupin soukmenovců, k nimž se ti, kdo přežili přepadení tábora u Loučovic, přidali. Ty skupiny uskutečnily přibližně do roku 1726 další loupežné výpravy, stáhly se však - poněvadž byly občas znovu předmětem trestných zákroků vojska - dál na západ, jak se proslýchalo, snad až někam k řece Rýnu (Rhein). Tím celá ta dobrodružná historická kapitola pro jižní Čechy skončila.

Vlastivědné znovuvzkříšení
Můj otec Gerard Bitzan, v letech 1927-1938 řídící učitel v Kapličkách (ves zcela zaniklá - pozn. překl.), se snažil oživit turistický ruch v okolní chudé, ale krásné šumavské končině. Kromě úseku tak řečené "hřebenovky" (v originále "außer einem Stück des sogenannten Kammweges" - pozn. překl.), která vedla od vrcholů Krušnohoří (Erzgebirge) až sem ke svahům Sternwaldu (Sternwald s nejvyšším svým vrcholem Sternsteinem /1122 m/ je hřeben paralelní s tzv. Plešskou hornatinou, vrcholící horou Plechý /1378 m/ - pozn. překl.) a byla iniciována sdružením Deutscher Böhmerwaldbund, vyznačil s několika pomocníky mnoho jiných cest k pozoruhodným turistickým cílům, mezi nimi i jednu takovou s černým písmenem "Z" na bílém pozadí k "Cikánskému hrobu" ("Zigeunergrab"). Dřevěné tabule s dvojjazyčně psaným textem (dohromady jich bylo 83!) uváděly potřebné odkazy a vysvětlení). Ta na místě "Cikánského hrobu" v krátkosti informovala o událostech vylíčených v předchozích odstavcích našeho vyprávění. Dalším cílem byla s nimi související nedaleká "poustevna" ("Einsiedelei"), o níž bude ještě řeč. Před několika lety se vynořila otázka, zda se zachoval už také zmíněný "náhrobek" na místě někdejšího cikánského tábora. Ve spolupráci s jedním v místní vlastivědě obeznalým obyvatelem dnešních Loučovic, panem Františkem Schusserem (zemřel o Vánocích roku 2010 - pozn. překl.), byl kámen v roce 2003 objeven a vyfotografován (stojí tam dodnes, jen kosti mrtvých byly prý už roku 1820 a 1824 odvezeny do Vídně k prozkoumání - pozn. překl.). Vytesaný na něm letopočet není příliš zřetelný, ale pravděpodobně jde o číslovku "1715". Rok vsazení památníku na toto místo není znám. O všechny ty věci se velice zasloužil i revírník Lesní správy Vyšší Brod (nejjižnější Lesní správa Lesů České republiky - pozn. překl.) Miroslav Kubišta, který má velký podíl na péči o přírodu v této šumavské končině (jako jediného Jihočecha ho roku 2010 uvádí mezi svými členy i občanské sdružení Patron, spolek přátel drobných památek Jizerských hor - pozn. překl.).

Literární památník
Vyšebrodského řádového kněze Zephyrina Tobnera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se projevil vícekrát i literárně /5/, podnítil dramatický příběh z okolí kláštera k napsání knihy (dala by se nazvat knihou lidové četby - pozn. překl.) pod názvem "Der Zigeunerwald", jejíž text byl poprvé zveřejněn v roce 1909.
Jde v ní mimo jiné o lásku mezi Mandou, dcerou náčelníka tlupy Wolfa, a Godošem, mladíkem z Porýní, který sice nebyl cikánského původu, jeho rodiče se však k Wolfově skupině přidružili. Godoš vojenský útok na tábor přežil, poněvadž byl právě na cestě s vyřízením nějakého vzkazu, stejně tak Manda vyvázla z přestřelky s vojáky (s kulkou v plicích, kterou jí v rybářově domku u kostelíka sv. Oldřicha, kam se uchýlila, odstranil přivolaný ranhojič - pozn. překl.) živa a po svém uzdravení se stala Godošovou ženou.
Brzy však zemřela a Godoš se po její smrti uchýlil do jeskyně na půl cesty dolů k Vltavě, kde pak až do vysokého věku přebýval jako poustevník.
Tato skalní komůrka je - stejně jako "cikánský hrob" - dosud zachována, není však lehké ji najít, poněvadž stará značení a turistické stezky už neexistují. Román pátera Tobnera obsahuje nejen právě zmíněný příběh, nýbrž má i svůj příběh vlastní.
V místní knihovně osady Kapličky (politickou obcí, k níž příslušely, byla dnes rovněž zcela zaniklá Krásná Pole /Schönfelden/ - pozn. překl.) byl jeden jediný exemplář Tobnerovy knihy, ve třicátých letech už nesčetnými výpůjčkami zcela opotřebovaný. Můj otec vyhotovil na psacím stroji několik průklepových kopií, přičemž zaměstnal diktováním textu hned dvě místní děvčata, jmenovitě Annu Miesbauerovou (pozdější paní Bitzanovou, dnes už pětadevadesátiletou vdovu, žijící v rakouském Linci /Linz/) a Antschi Stumpnerovou, provd. Viehböckovou (zemřela už v roce 1985). Volné listy dal svázat a hned bylo zas co číst.
Někdy v padesátých letech minulého století otiskoval krajanský časopis "Glaube und Heimat" román na pokračování, což mi tenkrát zůstalo utajeno, poněvadž jsem patřil k předplatitelům periodika až o něco později. Po roce 1980 jsem dal redakci podnět k novému vydání knižnímu, k jehož přípravě pak zásluhou mého někdejšího spolužáka Ernsta Irsiglera a jeho bratra, pátera Franze Irsiglera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) opravdu došlo. Na jeho obálku jsem poskytl velkoformátovou fotografii vltavského údolí u Svatého Prokopa a Loučovic, pořízenou mým otcem Gerardem Bitzanem dne 29. září 1934 od Medvědí hory (v originále "von der Bärensteinwand" - pozn. překl.). Chtěl jsem kromě toho v předmluvě komentovat a vysvětlit mnohé dobové výrazy, autorem v knize užité. Aniž bych mohl svůj záměr uskutečnit, odevzdalo nakladatelství Glaube und Heimat knihu v roce 1987 do rukou veřejnosti, bohužel i bez odkazu na původ snímku, zdobícímu jeho papírovou vazbu.
Kéž kniha i ten záběr nádherné krajiny, kde se její děj odehrává, přispívají k uchování živoucí vzpomínky na šumavský domov.

Poznámky:
/1/ Pro jednoduchost je ponechán přívlastek "cikánský", jehož užití je historicky zkompromitováno. Byl tehdy čímsi obvyklým a rozlišování na "Sinti" (tj. "cikány" přišlé do západní Evropy už ve středověku a dodnes tu žijící - pozn. překl.) a "Romy" (tj. původní "cikánské" obyvatelstvo usazené přibližně ve východní Evropě, viz k tomu https://cs.wikipedia.org/wiki/Cikáni - pozn. překl.) nebylo tehdy ještě nijak známo.
/2/ Místo našeho příběhu (stejně jako už také zmíněné Kapličky) po vyhnání sudetských Němců v letech 1945-1946 už neexistuje. Na někdejší návsi osady Pošlák stojí už několik let malá boží muka, připomínající tragickou smrt jedné ženy s její dcerou po zásahu bleskem v roce 1906.
/3/ Až do roku 1788 byli zesnulí z Pošláku dopravováni na hřbitov v Kapličkách cestou zvanou "Totenweg".
/4/ V dochovaných záznamech jsou počty obětí uváděny různě.
/5/ Spolu s vyšebrodským opatem Bruno Pammerem a jiným z tamních cisterciáků páterem Justinem Zichraserem (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vyvolal roku 1922 v život diecézní časopis "Glaube und Heimat".

Použitá literatura:
Zephyrin Tobner: Der Zigeunerwald - eine Geschichte aus dem dunklen Böhmerwald (1909),
nové paperbackové vydání v nakladatelství Glaube und Heimat (1987),
Dominik Kaindl: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfuth in Böhmen (1930),
Ein Dorf auf der Wasserscheide - ed. Karl Hutter, Rudolf Hofmann, Sepp Lepschy, Ernst Wolfschläger (1999)

Glaube und Heimat, 2011, č. 1, s. 12-14

Blick über die Grenze,
über den Eisernen Vorhang

O tiefes Grauen,
unheilvolle Stille des Friedhofs,
kein Menschentritt,
keine Kopfbewegung,
keine Geste mit der Hand,
nur Schweigen -- totes Schweigen.

Bist du, o Dorf,
wirklich die selige Heimat,
Lebenskreis der Kindheit,
wo Lachen erklang,
Singen und Kinderjubel?

Du Dach ohne Ziegel,
bedecktest du einst Familienglück?

Du Wand mit der leeren Fensterhöhlen,
gabst du einst Schutz vor der Unbill
des Wetters glücklichen Menschen?

Botest du, Trümmerstätte,
einstmals Bleibe muhenden Kühen?

Du, Schornstein, allein aufragend,
botest du Abzug einst
Qualm vom wärmenden Feuer,
Zeichen menschlichen Lebens?
Wo seid ihr,
die ihr einst gebraucht
Dach, Schornstein, Ziegel und Wand?

O seht, was man euch getan!
Wand, Ziegel, Schornstein und Dach --
Schreit -- schreit zum Himmel
Gott erbarm',
Gott erbarm'!

Pohled přes hranice,
za železnou oponu

Hluboká hrůza,
neblahé ticho hřbitova,
ani stopa po lidském kroku,
po pohybu hlavy,
po gestu ruky,
jen mlčení -- mrtvé mlčení.

Jsi to opravdu ty, ta ves,
můj blažený kdysi domov,
životní okrsek dětství,
kde hlaholil smích,
zpěv, jásot drobotiny?

Ty střecho bez tašek,
krylas kdysi rodinné štěstí?

Ty stěno s prázdnými okenními otvory,
poskytovalas ochranu před nepohodou
šťastným lidem někde uvnitř?

V tobě, hromado trosek,
bučely kdysi krávy do tepla chléva?

Ty, komíne, tyčící se osaměle,
odváděls někdy přece
dým hřejícího ohně,
symbolu života lidí?
Kdeže jste, vy,
jimž bylo kdysi třeba.
střechy, komína, tašek a zdí?

Vizte, co vám bylo učiněno!
Zeď, komín, krytina střechy --
křičí -- křičí tam k nebi
Bože, smiluj se,
Bože, smiluj se!

Jako jeden ze synů někdejšího řídícího učitele Gerarda Bitzana jsem vyrůstal v Kapličkách nedaleko rakouské hranice. Konec druhé světové války jsem prožil v britském zajetí ve Východním Frísku (toto historické německé území je dnes součástí spolkové země Dolní Sasko - pozn. překl.). Mé úsilí, abych se dostal co nejdříve domů, ustalo poté, co jsem se dověděl, že nenávist mnoha Čechů vůči všemu německému se tam projevuje se zuřivou silou. Roku 1953 jsem navštívil svou rodinu, kterí mezitím našla nový domov v Rakousku, a při té příležitosti jsem zajel dne 25. července do Guglwaldu a na návrší, kde se od Schöneggu v blízkosti "Grüab-Häuseln" dalo přes hranice hledět na vysídlené Kapličky. Jejich dalekosáhle zničená stavení převyšovala dosud padesát metrů vysoká kostelní věž. Jako poslední po nich všech pak se stala obětí záměrného vyhození do vzduchu dne 4. června roku 1959. Po onom prvním shledání se starým domovem (rozuměj v červenci roku 1953 - pozn. překl.) vznikla i předchozí báseň.

Glaube und Heimat, 2010, č.3, s. 19-20

P.S. Text je v časopise provázen snímkem, vzniklým téhož data jako báseň a reprodukovaným v obrazové příloze těchto webových stran.

Vzpomínka na jedny předlouhé vyšebrodské letní prázdniny

Ve Vyšším Brodě byly vlastně školy dvě. Ta jedna byla obecná škola se třídami od první do osmé, v níž se odbývala normální povinná školní docházka, ta druhá pak škola měšťanská, jakýsi druh pokračovací školy se systémem odborných učitelů, v níž třídy 1 až 3 zahrnovaly školní ročníky 6 až 8, jimiž se jedním způsobem rovněž dovršovala povinnost osmi let školní docházky. Vlastní pokračovací závěr představovala 4. třída měšťanské školy (9. školní ročník), zvaná "jednoroční učebný kurs" ("einjähriger Lehrkurs"). Tento kurs opravňoval ke vstupu na učitelský ústav nebo také do vyšší třídy gymnázia (nikoli ovšem bez složení přijímací zkoušky).
Já sám jsem po pěti letech na obecné škole v Kapličkách, kterou vedl můj otec, řídící učitel Gerard Bitzan, vstoupil se začátkem školního roku 1934/35 na měšťanku ve Vyšším Brodě, která nesla německé označení "Volks- und Bürgerschule". Trpěla zřejmým nedostatkem prostoru a byla také ohlášena její přestavba. V každém případě právě pro ni začaly letní prázdniny už 15. června a nikoli teprve koncem tohoto měsíce, jak bylo obvyklé. Když pak mělo 1. září 1935 vyučování ve stejně obvyklém termínu započít, byli jsme v tom smyslu vyrozuměni, že následkem stavebních prací mají být prázdniny prodlouženy. To prodloužení skončilo posléze až 14. října, takže jsme toho roku skutečně měli 4 měsíce letních prázdnin a celé léto se jako roční doba do nich vešlo. Něco podobného jsem později ať už jako školák či ve svém povolání učitele nikdy více nezažil. Rozumí se samo sebou, že taková věc člověku utkví v paměti!
Podnětem k tomu, abych se tou vzpomínkou znovu zabýval, byl snímek, který mi poslal Dr. Franz Gramann, syn někdejšího našeho odborného učitele Franze Gramanna, konajícího po mnoho let výuku (a to velmi kvalitní výuku!) na vyšebrodské měšťance.
Nad (okázalým) vchodem do budovy (vstup i celkové řešení připomíná zmenšenou verzi soběslavské školy Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.) je dobře znatelný nápis "Volks- und Bürgerschule" a níže pod ním menšími literami "Nütze den Tag" (tj. "Užij dne" z lat. "Carpe diem /quam minimum credula postero/" z Horatiových Ód, tedy v úplnějším znění s dovětkem "/a nevěř budoucnosti/" - pozn. překl.). Podle mínění Gramanna ml. by mohl snímek pocházet z roku 1939. Poněvadž na stromě při rohu budovy nevidíme listí, musel být pořízen někdy na podzim či v zimě.
Ještě drobný dodatek z nedávné minulosti: když jsem v červenci 1990 poprvé po druhé světové válce znovu navštívil Vyšší Brod, udělala na mě školní budova velice zchátralý dojem. Na mnoha místech opadala omítka ve velkých kusech, ačkoli už byla patrně kdysi obnovena, německé nápisy byly ovšem přitom odstraněny. Přesto na jednom místě prosvítá zřetelně německé slovo "Schule", což můj diasnímek bohužel nezachycuje.

Glaube und Heimat, 2005, č.10, s. 31

Narodil se 17. dubna roku 1923 v Homolích (Hummeln) učiteli Gerardu Bitzanovi (ten přišel na svět v blízkých Českých Budějovicích /Budweis/ dne 30. listopadu 1893 v rodině tamního obchodníka Wenzla Bitzana a jeho ženy Constancie, roz. Geringerové) a jeho první manželce Margarethe, roz. Smolové (v říjnu 1939 se otec oženil podruhé s Annou Miesbauerovou). Když byly chlapci čtyři roky, byl otec ustanoven řídícím učitelem ve dnes zcela zaniklých Kapličkách, kde syn navštěvoval obecnou školu a ve Vyšším Brodě pak školu měšťanskou (otec i děd jsou i samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže). Tassilo Bitzan byl jedním ze čtyř dětí Gerarda Bitzana a když je v květnu roku 1957 vidíme pohromadě na otcově parte, u Tassilova jména je jako povolání uvedeno "Volksschullehrer in Volksdorf". Zemřel však nakonec 28. prosince roku 2015 ve městě Minden, spolková země Severníí Porýní-Vestfálsko. Víme o něm, že je i spoluautorem vlastivědné knihy o historické všednodennosti vsí dolnosaského dnes Untereichsfeldu mezi durynským Harcem a řekou Werrou, poněvadž žil a působil po léta v Duderstadtu blízko durynských hranic. Přesto se Kapličky jeho dětství stále nesmazatelně vracejí do jeho i naší společné paměti. Ta se snad úplně zničit nedá.

- - - - -
* Homole / Kapličky / Vyšší Brod / Pošlák / † † † Minden (NRW)