WENZEL BITZAN
Vlastní životopis
Narodil se dne 24. srpna 1857 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) jako syn obchodníka s moukou Antona Bitzana. Navštěvoval čtyřtřídní "krajskou hlavní školu" (v originále "Kreishauptschule" - pozn. překl.) a vyšší gymnázium (v originále "Obergymnasium" - pozn. překl.), načež se vydal studovat na univerzitu ve Vídni (v originále "die Wiener Universität" - pozn. překl.). Absolvoval 2 semestry na právnické fakultě a 6 semestrů na fakultě filosofické (obory historie, zeměpis a němčina). Po odeslání písemných domácích prací studoval ještě 10 semestrů na lékařské fakultě. Kromě toho naslouchal přednáškám na katolické bohoslovecké fakultě, na technice, na vysoké škole zemědělské (v originále "Fachschule für Bodenkultur", má být ovšem "Hochschule für Bodenkultur" - pozn. překl.) a na umělecké akademii (v originále "Kunstakademie" - pozn. překl.), mimoto navštěvoval i jazykové kurzy na Orientální akademii (v originále "Orientalische Akademie", také užíváno označení "K.k. Akademie für orientalische Sprachen" - pozn. překl.).
Po dokončení svých studií se Wenzel Bitzan roku 1887 usadil v Českých Budějovicích a vstoupil do obchodu svého otce (ten byl v Krajinské ulici /Landstraße/ čp. 153 /v ulici samé čp. 8/ původně inzerován jako "Mehlniederlage 'zur weissen Frau von Neuhaus'" /tj. "sklad mouky 'U Bílé paní jindřichohradecké'", podle toho, že odebíral mouku ze strojního mlýna Jeho Excelence hraběte Czernina v Jindřichově Hradci, zařízení přeměněného ovšem v roce 1886 na vodní elektrárnu zásluhou projektu Františka Křižíka - pozn. překl.). Dne 1. ledna 1888 se vydal do Olomouce (v originále "nach Olmütz" - pozn. překl.), kde se podrobil praxi ve strojním mlýně firmy Pazinger a v exportním domě Emanuel Löwy a synové. Koncem roku 1888 se Bitzan do Českých Budějovic vrátil a dal se zaměstnat jako prášek (v originále "Müllerjunge" - pozn. překl.) ve zdejším Předním mlýně (v originále "Vordermühle" - pozn. překl.), aby se zgruntu vyučil mlynářskému řemeslu. V roce 1891 byl prohlášen mládkem (v originále "Müllergehilfe" - pozn. překl.) a dva roky nato mlynářským mistrem (v originále "Müllermeister" - pozn. překl.).
Roku 1890 vstoupil jako výkonný člen do sboru dobrovolných hasičů (v originále "trat er als ausübendes Mitglied der freiw. Feuerwehr bei" - pozn. překl.) a založil tu v následujícím roce dobrovolnou sanitní kolonu, kterou od té doby až do posledních let života vzorně vedl (František Rada v knize "Když se psalo T.G.M." píše na s. 122 o dobrovolném zdravotním sboru a zmiňuje v té souvislosti právě "Václava" Bitzana a jeho nedokončené univerzitní vzdělání, také obchod moukou "U bílé paní", viz k tomu webové stránky Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje - pozn. překl.).
Wenzel Bitzan zastával i řadu čestných veřejných funkcí (v originále "eine Reihe von Ehrenstellen" - pozn. překl.). Tak byl v roce 1898 zvolen členem výboru německého zemského hasičského sdružení v Čechách (v originále "zum Ausschussmitglied des deutschen Feuerwehr-Landesverbandes für Böhmen" - pozn. překl.) a roku 1901 předsedou hasičského sboru německého jazykového ostrova budějovického č. 104 (v originále "Obmann des Feuerwehrverbandes der deutschen Sprachinsel Budweis Nr. 104" - pozn. překl.). V roce 1895 byl zvolen do pivovarské správy (v originále "die Brauverwaltung" - pozn. překl.), kterýžto úřad pro nemoc opustil roku 1901. V roce 1903 byl opětovně povolán do dozorčí rady měšťanského pivovaru (v originále "in den Ausichtsrat des Bürgerlichen Brauhauses" - pozn. překl.) a byl v ní zvolen zástupcem předsedy. Roku 1898 byl Bitzan ve 3. voličském sboru (v originále "im 3. Wahlkörper" - pozn. překl.) zvolen do obecního výboru (v originále "in den Gemeindeauschuss" - pozn. překl.), k němuž pak příslušel až do nových voleb v roce 1903. Během té doby byl vyslán do okresního zastupitelstva a do německé místní školní rady, roku 1893 se stal i členem výboru úvěrové společnosti Kreditverein. V roce 1893 byl jmenován poručíkem (v originále "zum Leutnant" - pozn. překl.) tehdejšího c.k. privátního sboru ostrostřelců (v originále "k.k. priv. Scharfschützencorps" - pozn. překl.) v Českých Budějovicích a na své postavení rezignoval roku 1903 jako nadporučík. V roce 1907 se Bitzan vzdal svého obchodu a byl jmenován městským požárním a sanitním komisařem (v originále "zum städtischen Feuerpolizei- und Sanitätskommisär ernannt" - pozn. překl.), v kterýchžto funkcích nadmíru úspěšně působil až do posledních let svého života. Po velice náročných přípravných pracech se Bitzanovi roku 1904 podařilo založit hasičské a záchranářské muzeum pod názvem "Museum für Feuerlösch- und Rettungswesen". To však bylo v roce 1913 želbohu uzavřeno, poněvadž jeho prostory byly využity jinak. Toho času bylo v celém Rakousku jediné svého druhu.
Hasičská a zdravotní záchranná služba nalezly ve Wenzelu Bitzanovi nadmíru čilého realizátora, kterým oběma záslužným aktivitám věnoval sklonek svého života. Jeho společensky významné působení v této oblasti bylo opakovaně oceněno i udělením vyznamenání, mj. propůjčením bronzové medaile se žlutou stuhou (v originále "Bronzene Medaille am gelben Bande" - pozn. překl.) za pětadvacetileté působení na poli hasičské a záchranné služby, dále stříbrné medaile na rudé stuze (v originále "silberne Medaille am roten Bande" - pozn. překl.) města Budějovic za 25 let působení v oblasti výše zmíněné.
Ve svém volném čase (v originále "in seinen Mußestunden" - pozn. překl.) se Bitzan rád zabýval četbou latinských klasiků a klasiků německého středověku (v originále "mittelhochdeutsche Klassiker" - pozn. překl.), mineralogií, filatelií a také vařením.
Studijní cesty, návštěva odborných kongresů a výstav v Rakousku, Německu, Dánsku, Švédsku, Norsku, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku a severní Itálii, využití spatřeného a naučeného, jakož i soukromé studium domácí učinily z Bitzana odborníka na poli hasičské a záchranné služby, s jejíž historií chtěl být vědomě spjat.
Budweiser Zeitung, 1923, č. 51, s. 1-2
Snažil jsem se z předchozího textu vyjmout pasáže, dodané do údajného vlastního životopisu redakcí, které byl dán k dispozici už po skonu autorově. K Bitzanovu úmrtí došlo v neděli 1. července 1923 za jeho účasti na jubilejní hasičské slavnosti (prý u stolu hostince U Špačků /Spatzenhäusl/, úmrtní matrika však jako místo úmrtí udává českobudějovickou adresu Krajinská ulice /Landstraße/ čp. 8) v tehdy ještě samostatné obci Mladé (Lodus), připojené k Českým Budějovicím až v roce 1952. Dne 24. srpna téhož roku by se dožil 66 let. I otec Anton Bitzan (*2. června 1831 v Českých Budějovicích) zemřel na srdeční mrtvici při jednom pohřbu dne 12. března 1894 ve věku nedožitých 63 let. Když se 26. dubna 1853 ženil s Marií Evou roz. Rundensteinerovou (*25. dubna 1826 v Českých Budějovicích), starší než on o 4 roky, nebylo mu ani 22 let. Syn Wenzel se jim narodil, jak uvádí ve svém vlastním životopise, 24. srpna roku 1857. Jeho děd z otcovy strany Adalbert Bitzan zemřel v Českých Budějovicích 10. srpna 1872 v 77 letech věku jako majitel domu, krupař a dlouholetý člen sboru ostrostřelců. Jeho ženou a Wenzelovou babičkou byta Theresia, roz. Radochová. Šlo zřejmě o váženou měšťanskou rodinu. Český list "Budivoj" roku 1908 označuje Wenzela Bitzana titulem "Sancho Panza" Josefa Tascheka (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), s nímž prý se vyžívali "při nekonečných nočních schůzích v hospodách, studie Kateřiny Hlavničkové o sdružení Schlaraffia v Jihočeském sborníku historickém z roku 2010 pak zmiňuje reálné přezdívky otce i syna Bitzanových. Otec Anton měl spolkové přízvisko "Weißmantel I. der Staubige, Erbherr von Neuhaus" (tj. česky asi jako "Bílý kabát I. Zaprášený, dědičný pán na Jindřichově Hradci"), syn Wenzel pak "Weißmantel II. der Schwemminger. Erbjunker auf Neuhaus" (tj. "Bílý kabát II. Naplavenina, dědičný zeman na Jindřichově Hradci"). Obojí odkazovalo k obchodu s moukou z výš už zmíněného jindřichohradeckého mlýna hrabat Czerninů. V tom domě čp. 8/153 v Krajinské ulici se na archu sčítání lidu z roku 1910 setkáváme nejen s Wenzelovou ženou Constanze, roz. Geringerovou (*28. února 1871 v Českých Budějovicích), jejíž otec Franz Geringer, mj. i přední činovník sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (list "Budivoj" ho označuje za jednoho ze sloupů zdejšího němectví), byl majitelem zdejšího hostince a hotelu "Zur silbernen Glocke" (tj. "U Zvonu") a matka Maria, roz. Kloučková, pocházela z Jindřichova Hradce, nýbrž i s druhorozeným jejich synem Gerardem, i samostatně (stejně jako jeho syn a Wenzelův vnuk Tassilo Bitzan) zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže.
- - - - -
* České Budějovice / † Mladé, České Budějovice / † † České Budějovice
