JOHANN BÖHM
Moje milá Hildičko!
"Meine liebe Hildicka!"
zní samozřejmě to oslovení v německém originále na dopisech, jichž je v kompletu z pozůstalosti jejich adresátky, převázaném bleděmodrou stuhou, dohromady 202, jejich pisatelem pak byl podle pořadu rakouského rozhlasu ORF 1 československý vědec Hans Böhm. Psal je do Vídně své někdejší doktorandce a odrážejí, byť asi ne zcela otevřeně, vývoj v poválečné "lidové demokracii" od roku 1945 až do Böhmova skonu v roce 1952. Význačný český chemik původem z německého jazykového ostrova u Českých Budějovic byl odpůrcem nacistického režimu a pln dobré vůle chtěl napomoci obnově i v komunisty nastoleném režimu. Nebyl ovšem jako pražský Němec (hned v květnu 1945 mu jeho přítel a spolupracovník, pozdější prvý český nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský /viz o tom na webových stranách Kohoutího kříže u "šumavského" jména Jan Křtitel Heyrovský/, pomohl dostat se z internace pražských Němců, vrátit se i se ženou a vážně nemocnou čtrnáctiletou dcerou Annou do původního bytu na Letné a nebýt nucen nosit bílou pásku s velkým písmenem N) připuštěn nazpět k univerzitní výuce a byl nucen spokojit se s místem ve výzkumných laboratořích Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Pardubicích-Rybitví. Chtěl dokonce hned po válce vstoupit do KSČ, ale jako někdejší profesor Německé univerzity v Praze (na ní získal v roce 1922 titul RNDr. a jejím profesorem byl v letech 1935-1945) s tím nemohl počítat. Na podzim roku 1948 bylo "za účast v boji proti nacismu" alespoň jemu i jeho rodině uchováno československé občanství. Dopisy vyjadřují po původním nadšení postupné zklamání a rezignaci. Víme, že po pobytu v pardubické nemocnici Johann Böhm, který vídeňskou adresátku svých dopisů a vzdálenou (!) lásku, jak se praví v rakouském rozhlase, už po válce nikdy neuviděl, nakonec zemřel ve vinohradské nemocnici v Praze dne 27. listopadu 1952. Znal se z pracovního pobytu v Kodani s Nielsem Bohrem a Györgym von Hevesym, kteří se oba stali nositeli Nobelovy ceny (Bohr už 1922, Hevesy, exulant z Německa, roku 1943). Jeho jméno dodnes proslavuje minerál böhmit (y-AIO(OH)), není však to jméno bez vazby ke kořenům významně jihočeským. Narodil se 21. ledna 1895 na českobudějovickém náměstí (Ringplatz) čp. 16 a den nato ho v blízké katedrále sv. Mikuláše pokřtil kaplan Karel Statečný jménem Johann Vincenc Böhm. Porodní bábou novorozenci byla Eleonora Kovářová ze Šternekovy ulice (dnes U Černé věže) čp. 18. Čtyřiapadesátiletý otec Johann Böhm, vdovec po Wilhelmině Vorreithové (zde psáno Vóreithové, její úmrtní list dodán z rakouského Helfenbergu), nyní po druhé ženatý syn Mathiase Böhma ze Záboří (Saborsch, zde psáno Saborž) čp. 14, hospodařícího tu se svou ženou Barbarou, roz. Miesbauerovou ze Záboří čp. 23, narozený tu jim oběma dne 15. května 1838, byl povoláním sluha při českobudějovické Obchodní komoře (Handelskammer). O dvacet let než otec mladší matka dítěte Maria, narozená v Třeboni čp. 225 dne 17. května roku 1858, byla dcerou knížecího čeledína ze schwarzenberského statku "Na Vrších" u Třeboně Adalberta (Vojtěcha) Vondrušky a jeho ženy Rosiny, roz. Míchalové z Římova. Chlapcovou kmotrou se stala paní Eliška Janáčová, žena majitele pohřebního ústavu na Rudolfovské třídě v Českých Budějovicích Jana Janáče, který byl jedním ze svědků při svatbě rodičů. Křtem a pohřbem může lidský život začít a končit, mezitím však nepoznány do určité chvíle rostou i krystaly v pestrém kameni. Tento má jméno böhmit.
- - - - -
* České Budějovice / Záboří / † † † Praha
