FRANZ BÖHM
Má rodná ves
Obec Velký Jindřichov (Groß-Heinrichschlag) sestávala z osad Velký a Malý Jindřichov (Klein-Heinrichschlag), Čtyřdomí (Vierhäusl) a Holland. K tomu patřila do katastru obce i část osady Černé Údolí (Schwarzthal). Říčka Černá (Schwarzau) tvořila hranici se sousedy. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století patřily ty vsi ke Starým Hutím (Althütten). Velkému Jindřichovu se říkalo i Pfaffendorf, poněvadž v dřívějších dobách musela ves zajišťovat práce pro duchovní správce farnosti (v originále "für die Pfarrherren" - pozn. překl.) a poskytovat jim i naturálie. Škola v Černém Údolí náležela rovněž k obci Velký Jindřichov. Ke škole byly přiděleny (v originále "waren eingeschult" - pozn. překl.) děti z Velkého a Malého Jindřichova, celá osada Černé Údolí, dále Zlatá Ktiš (Goldentisch) a Žofín (Sophienschloss). Nám ještě od vidění známí starostové byli můj strýc Josef Reich (po chalupě Urwadl), Johann Grill, řečený "velký Grill" ("Großer Grill) a Johann Strauß (po chalupě Poscher). Obec měla podle sčítání lidu k 1. prosinci roku 1930 236 obyvatel, k 1. prosinci 1939 233 obyvatel a k 22. květnu 1947 pak 24 obyvatel.
Dnes z někdejšího našeho domova mnoho nezbývá. Někdejší jeho obyvatelé jsou rozeseti daleko do světa (v originále "in alle Winde zerstreut" - pozn. překl.). Trosky domů zarůstají travou. Srovnal je se zemí a přikryl svým pláštěm vichr dějin (v originále "sie werden vom Wind der Geschichte zugedeckt" - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2010, č. 5, s. 42-43
Vzpomínka na jeden kříž tam doma
Stával při cestě z Velkého Jindřichova do Německého Benešova (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) po asi dvou stech metrech při vjezdu do Grillova stavení čp. 22 (říkalo se tam po
chalupě "Hanisl Wies"). Pokaždé, když jsme šli kolem, a to bylo opravdu často, zbožně jsme se pokřižovali (v originále "machten wir andächtig das Kreuzzeichen" - pozn. překl.). Když přitom byla babička nebo taky maminka a měly něco víc času, modlili jsme se spolu Otčenáš za zemřelé. Vedle kříže leželo v trávě několik opracovaných kamenů a na jednom z nich byl už skoro nečitelný letopočet 1780. Snad tu byl v tom roce ten kamenný sloup vztyčen.
Jednou jsem tudy šel z Benešova (v originále "von Deutsch-Beneschau" - pozn. překl.) se svým strýcem Josefem Reichem (byl to člověk velice sečtělý a s velkým zájmem o historii) a poněvadž bylo velice horko,
udělali jsme u kříže při cestě malou přestávku ve stínu čtyř jasanů, které kříž obklopovaly (často jsme šplhali do jejich korun cestou do školy). Strýček vyprávěl, že za jeho mládí tu ten kříž ještě nestál. Místo něho tu
bývával onen zmíněný žulový sloup, kterému se všeobecně říkalo "morový" (v originále "sie wurde allgemein die Pestsäule genannt" - pozn. překl.). Mor zasáhl, jak mi strýc Reich vyprávěl, v roce 542 z Egypta a Sýrie Cařihrad (v originále "Konstantinopel" - pozn. překl.) a po půl století vylidňoval Evropu, I později ještě často propukal v nejrůznějších částech našeho světadílu. Ve kterém dějinném období byl morem navštíven náš domov, nedovedl strýc přesně říci, tvrdil však, že mrtví, kterých bylo opravdu mnoho, byli pro svůj velký počet pohřbeni hromadně na tomhle malém návrší, kde byl později vztyčen pamětní kámen a kde dnes stojí při cestě kříž. O několik let později, byl jsem už ze školy pryč, přišel jedné soboty za mým otcem náš předříkávač o procesích Wenzel Böhm (po chalupě Wilhelm) a prosil ho, zda bych mu nemohl pomoci ten travou už zarostlý, na několik kusů rozpadlý kamenný sloup znovu vztyčit. Tatínek souhlasil. Náš "Wilhelm" přistavil povoz, obstaral písek, cement a vápno, takže práce mohla začít. Mezitím se přidalo několik dalších chasníčků ze vsi. Naložili jsme kusy sloupu a postavili sloup o tři sta metrů dál při začátku široké úvozové cesty. Bíle omítnutý byl opravdu zdaleka vidět. Na tomto místě ovšem neměl už sloup nijakou souvislost s důvodem svého původního zřízení. Náš Wilhelm ovšem pravil, že je lepší, aby stál na falešném místě, než aby zašel docela. Tam, kde stál po staletí, byl už teď přece kříž. Dokud žila stará Dominikuska (v originále "die alte Dominikusin" - pozn. překl.), býval kříž i sloup v určité dny roku okrášlen květinami.
Když jsem se strýce ptal, zda se na vršku, kde "morový" sloup kdysi stával, někdy neprováděly vykopávky, aby se zjistilo, cože tam pod zemí vlastně zůstalo, odpověděl jen, že lidé chodí kolem toho místa s velikou
úctou a ani by je nenapadlo rušit klid mrtvých. Měli jistě i strach! Ta úcta k mrtvým chyběla bezbožným hordám v letech 1945 a 1946, když zničily i kříž i ten sloup.
Hoam!, 2010, č. 3, s. 17
Narodil se 28. ledna 1922 ve Velkém Jindřichově, zemřel 25. února 1999 v hornobavorském Mittenwaldu, kde je i pochován. Po chalupě se u nich na stavení čp. 21 říkalo "Daleker" či "Daleka". V roce 1918 patřila usedlost Johannu Böhmovi, o jedenáct let později už Franzi Böhmovi staršímu. Z německé obecní kroniky Velkého Jindřichova se dovídáme i to, že "Franz Böhm z čp. 21" padl v roce 1943 byl při opouštění "tuniského předmostí" (maršál Rommel už v březnu téhož roku své podřízené "ze zdravotních důvodů" opustil) do amerického zajetí (do zajetí padlo v Africe kolem čtvrt milionu vojáků "Osy", z toho na 130 000 Němců, mnozí z nich převezených do zajateckých táborů v USA). Franz Böhm mladší začal po válce a odsunu novou existenci v už zmíněném Mittenwaldu, kde sloužil u horských myslivců a zbudoval si s rodinou nový domov. Poté, co odešel do důchodu, psal pro Sudetoněmecký archiv rodinné kroniky a pro jednu americkou univerzitu pojednání z německé vojenské a válečné historie. Někdy v roce 1997 utrpěl těžký úraz, při němž došlo ke zlomenině spodiny lebeční a částečnému bezvědomí, vyžadujícímu pobyt v pečovatelském ústavu. Dne 2. března byl nesen ke hrobu za doprovodu smuteční hudby a čestných standart horských myslivců bundeswehru. Franz Jaksch vhodil pak do otevřené hrobové jámy na rakev hrst nebožtíkovy rodné šumavské země a vyslovil jeho pozůstalé ženě, synovi a dceři upřímnou krajanskou účast.
- - - - -
* Velký Jindřichov / † † † Mittenwald (BY)
