JOSEF BOIRIER
Am Blöckensteiner See 1. Wie ein dunkles Märchenauge, träumerisch und regungslos, blickt er sinnend aus der Tiefe, aus des Urwald düstern Schoß. Heil'ger Friede herrschet ringsum, weltverlor'ner Einsamkeit, und es flieh'n die Lebens Sorgen, flieht des Lebens Gram und Leid! 2. Keines Vögleins Lied ertönet, schildernd Liebeslust und Weh, und kein Fischlein regt sich lustig in dem stillen dunklen See. Hohe Felsen, mächt'ge Tannen halten ringsum treue Wacht; leise rauscht es in den Wipfeln wenn her niedersinkt die Nacht. 3. Wenn des Vollmonds blasser Schimmer auf dem Denkmal sinnend ruht, sehe ich Clarissa wandeln unter Georg's treuer Hut. Seh' Johanna Kinderaugen unschuldsvoll und doch so bang, hör' der Harfe leises Tönen und der Mädchen holden Sang. 4. Ach wie lässt sich selig träumen hier in dieser Einsamkeit, die des Hochwalds keuscher Dichter durch sein herrlich Werk geweiht! Sei gegrüßt, du Hochwalds Perle, träumerische Waldesfee, sei gegrüßt, du märchenhafter, dunkler Blöckensteiner See! |
Na Plešném jezeře 1. Jako temné oko z bájí, nehybné, sám sen a stín, hledí zadumáno zhloubi, pralesa ho halí klín. Svatý pokoj vládne vůkol, samota, co nezná svět, tady prchnou žití strasti, jeho rmutů bezpočet! 2. Ptačí píseň nezazní tu v celé toužné nádheře, ani rybka nemihne se v tichém temném jezeře. Mocné jedle, příkré skály jsou mu stráží na pomoc; šumí to vrcholky stromů když sem zvolna klesá noc. 3. Úplněk své matné třpyty na obelisk počne střít, Klarisu zřím v tiché chůzi, starý Řehoř dá jí klid. Johančiny dětské oči, její teskně čistý zjev, tóny harfy doprovází spanilomyslný zpěv. 4. Blažen oddávám se snění osaměle, shonu prost, jen s básníkem, který uměl cudně oslavit svůj hvozd! Zdráva buď, šumavská perlo, vílo, při níž tak rád sním, pohádkově temná vodo, jezero tam pod Plechým! |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1963, č. 10, 2. strana obálky |
Hned na začátku se musím přiznat, že o Josefu Boirierovi nevím nic víc než to, že je podepsán při titulu notového záznamu této písně, otištěném na druhé straně obálky desátého čísla krajanského měsíčníku z října roku 1963. Tehdy jsem nastupoval dvouletou základní vojenskou službu, a i když jsem se během ní dostal za zimních cvičení i na senách za nádherného pozdního léta do končin, kam tehdy civilisté měli přístup zapovězen, Stifterův obelisk pod nejvyšším vrcholem české Šumavy jsem mohl spatřit až po pádu obludného normalizačního režimu. O to víc souzněla naše tužba s básnickou osamělostí Adalbertovou, s jeho teskně čistým zjevem. Můj český překlad písně jinak neznámého autora budiž toho připomínkou.
- - - - -
Plešné jezero