FRANK BOLDT
Návrat do Evropy
České, respektive i československé vztahy k západnímu a jižnímu Německu nebyly nikdy dějinně zatíženy s podobně neblahou intenzitou jako ony na severu. Pomineme-li totalitní období 1938-1989, dokázaly se tu historické vztahy dále sousedsky rozvíjet i nadále. Šumava a Bavorský les nikdy v minulosti (rozuměj před příchodem národního socialismu a komunismu - pozn. překl.) neztuhly na takovou dělicí čáru, v jakou se očividně proměnila "sudetská" hranice severní. Tady se totiž dalo navázat na zdravě evropský historický a kulturně- typologický substrát. Kulturní dědictví, které se tu na obou stranách stalo majetkem "obecně lidovým", nás i nadále spojuje a nese. Bylo šťastným a dějinně prozíravým rozhodnutím zřídit takříkajíc na průsečíku linií Praha-Porýní a Mnichov-Frankfurt v rodovém zámku středoevropské šlechtické "dynastie" Schwarzenbergů (Schloss Schwarzenberg Scheinfeld) v čase duchovní nesvobody a temna "reálného socialismu" tzv. "Československé dokumentační středisko nezávislé literatury" (ČSDS - německý název: "Dokumentationszentrum Schwarzenberg Scheinfeld", bylo ustaveno v březnu 1986 skupinou českých exulantů ve Spolkové republice Německo a jeho zakládajícími členy byli: Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan /ten byl od založení i vedoucím kustodem střediska/, Karel Jan Schwarzenberg, Pavel Tigrid, Jan Vladislav a Lubomír Ďurovič, v říjnu 1993 byla středisku, které je nyní referátem Národního muzea - Historického muzea v Praze a jeho fondy do něho přešly, udělena Bavorskou akademií krásných umění Cena Friedricha Baura /Friedrich-Baur-Preis/, v jejímž diplomu se praví, že archiv ČSDS je v dějinách evropských exilů jedinečný - pozn. překl.), které si na základě své solidní vědecké a publicistické práce získalo mezinárodní uznání a přispělo také svými aktivitami k zásadní proměně československých poměrů v roce 1989. Bylo by krátkozraké a protievropské, kdyby tento kus středoevropské vzájemnosti ve Svobodném státě Bavorsko (Freistaat Bayern), zrozený za velkého úsilí v temných dobách, měl být obětován postupující normalizaci evropských poměrů.
Heimkehr nach Europa - Neue bayerisch-böhmische Nachbarschaft (1992), s. 245-246
Čím to asi je, že ta slova znějí stále spíše jako věty z nějaké utopie? Psal je totiž utopista, člověk s vizí, kterou si dokázal uchovat do konce svých dní, krutě bohužel uťatých osudem. Předseda Nadace Evropské Comenium, kterou se mu v Chebu podařilo vytvořit spolu s Letní akademickou školu z bývalé koželužny (Koželužská ulice 8), přijal české občanství a 3. října 2006 ve Valdštejnově Chebu na mozkový tumor také zemřel. Byl nonkonformistou non plus ultra, v Chebu vedl místní organizaci Strany zelených, podílel se spolu se Zdeňkem Vyšohlídem i na vzniku Česko-bavorských Výhledů, do nichž jsem měl tu čest po několik let přispívat, dal by se označit za intelektuálního dobrodruha, pomyslíme-li na překážky, které dokázal překonávat. Narodil se 3. července 1942 v Berlíně a byl v letech 1970-1990 tlumočníkem německých spolkových kancléřů mj. i při vyjednáváních o československo-německé smlouvě 1972, tři roky předtím (a tři roky přede mnou, který jsem po zamítnutí samotného tématu diplomové práce o literatuře českého exilu po roce 1948 a následně i té o Jaroslavu Durychovi rovněž z "ideologických důvodů" prošel až napotřetí bibliografií Družstevní práce) však 1969 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy s diplomovou prací "Básnické umění Felixe Kadlinského ve vztahu k Friedrichovi von Spee". Stačil české literatuře učinit neocenitelnou službu také svým podílem na překladu věhlasné Durychovy Boží duhy, kde asistoval svému učiteli na fakultě filosofu Janu Patočkovi. Studoval ovšem i na univerzitách v Marburgu, Mnichově, Berlíně a v irském Dublinu. V letech 1970-1975 byl vědeckým asistentem v Kostnici (Konstanz), 1975-1980 působil v Brémách (říkal tomu městu s humorem jen sobě vlastním česky "Břímě") na škole pro německé vysídlence z východoevropských zemí, 1980-1993 byl na brémské univerzitě docentem a pak už se věnoval, než zemřel, především svému chebskému projektu. Zanechal po sobě kromě knih jako Kultur versus Staatlichkeit, vyšlé v pražském Carolinu (1996) či Malý a velký svět tzv. terezínské dětské opery Brundibár (Cheb 2000) také tři děti: syna Arama (*1986) a dcery Anahid (*1987) a Soňu (*1990). Byl ctitelem díla Josefa Váchala a jeho Krvavého románu, tj. "řimsologem". Miloval hraniční, mezní historická místa, útvary a jevy - jako je třeba Kladsko, Těšínsko, Podkarpatská Rus, ale třeba i Přemyslem Otakarem II. založený pobaltský Královec (Königsberg), město Kantovo, dosud po sovětsku neuvěřitelně zvané Kaliningrad, chebský městský stát (Freie Reichstadt Eger). Jak by v tom výčtu mohla chybět Šumava, ten les česko-bavorský, ta mez doslova pod našima nohama, která zároveň spojuje i rozděluje tolik, tolik osudů? Jakže to napsal ještě před nečekanou Boldtovou smrtí ve své knize "Exily a úkryty v české krajině (Garamond 2006) Václav Vokolek? "Těsně před českými hranicemi, směrem na západ, vytvořil uprostřed vietnamských tržišť výjimečné centrum vzdělanosti - nazval ho příznačmě Comeniem - Frank Boldt. Obyvatelé úkrytů u něj pravidelně nacházejí azyl a jeho fantastická skrýš má dokonce mezinárodní charakter. Nic tedy není ztraceno..."
- - - - -
* Berlín (BE) / † † † Cheb
