RUDOLF BÖTTGER
|
Verachtet mir die Meister nicht... Verachtet mir die Meister nicht. Was deutsch und ächt wüßt' Keiner mehr, lebt's nicht in deutscher Meister Ehr'... ! |
Ó nezhrdejte mistry nám... Ó nezhrdejte mistry nám! Kdo znát pak má, co náš je ráz, zemře-li úcta k mistrům v nás! |
|
Budweiser Zeitung, 1942, č. 89, s. 8 |
|
Tou citací veršů pronášených Hansem Sachsem na sám závěr Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští (česky je zde provází překlad Zdeňka Knittla /1889-1955/) prý skončila 7. listopadu 1942 v protektorátních Budějovicích (od 1. října téhož roku bylo nařízeno je i česky psát bez přívlastku) přednáška malíře Rudolfa Böttgera, tehdejšího zmocněnce kuĺturního úřadu "říšského župního města Vídně" ("Reichsgaustadt Wien") ve zdejším Německém domě pro NS-Frauenschaft (tj. nacistický Svaz žen) o tohoročních laureátech cen, udělených městem za výtvarná díla. Jaká představa o uměleckých hodnotách asi ve "třetí říši" v těch časech panovala, lze si dovodit z názvu přednášky, provázené jako vždy světelnými obrazy (ve válečných časech mnohdy toliko černobílými), proslovené týmž mluvčím už téměř dva roky předtím, tj. 29. prosince 1940 rovněž ve velkém sále Německého domu. Ten název zněl "Deutsche Kunst, ihre Niedergang durch Entartung und ihre Wiederaufbau durch den Führer", tj. "Německé umění, jeho úpadek zvrhlou degenerací a jeho obnova zásluhou Vůdcovou". Vida, co všechno zmůže diktátor a válečný zločinec! A co zmůže národní socialismus jako takový, když začne řídit umění! Nás ovšem dnes zajímá osobnost šumavského malíře, který se propůjčil k podobnému výkladu uměleckého mistrovství a svým dílem je v dobrém i zlém také naplňoval. Narodil se 4. července roku 1887 v Tachově tamnímu řediteli statků knížete Windischgrätze (Alfred zu Windisch-Graetz /1851-1927/, mj. významný dobrodinec spisovatele Karla Klostermanna a jeho otce, je stejně jako jeho šumavský chráněnec i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a později tachovskému okresnímu přednostovi Josefu Carlu Böttgerovi (jeho zásluhy o končinu, dnes do značné míry vylidněnou poválečným "odsunem" německých obyvatel připomíná nedávno obnovený Böttgerův sloup v zaniklém Pavlově Studenci při dávné "Zlaté cestě" /"Goldene Straße", také "Via Carolina"/ Karla IV. z Prahy do Norimberka /Nürnberg/) a jeho ženě Hermině, roz. Wolfové, sestře "všeněmeckého" nacionálního poslance českého zemského sněmu a říšské rady Karla Hermanna Wolfa (1862-1941). Rudolfův otec (*19. února 1859, †26. února 1929) se narodil i zemřel v Liberci (Reichenberg), syn však poté, co navštěvoval po gymnáziu ve Stříbře (Mies) vídeňské gymnázium "u Skotů" (Schottengymnasium), absolvoval i studia na vídeňské Akademii výtvarných umění (byl tam, kde právě v té době /1907/ marně usiloval o přijetí právě už zmíněný Adolf Hitler, žákem tachovského spolurodáka Franze Rumplera /1908 zde získal zvláštní školní cenu, "Spezialschulpreis"/, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) a na stejně proslulé Akademii výtvarných umění v bavorském Mnichově. Od roku 1912 se jako umělec na volné noze ("freischaffende Künstler" - co by tomu proboha řekl nacizmus) usadil ve Štýrsku. Během první světové války byl činný jako frontový malíř (Kriegsmaler) a s Oskarem Laskem (1874-1951) procestoval (1918) Ukrajinu a Krym . V roce 1919 se stal členem nejstaršího rakouského uměleckého sdružení Gesellschaft bildender Künstler Österreichs, Künstlerhaus a účastnil se poprvé jeho kolektivní výstavy. Kromě studijních cest pobýval většinou ve Vídni, léto však trávíval obvykle v rodném Tachově, takže o "šumavské" náměty není v jeho díle nijaká nouze. Získal četná ocenění, jako Salo-Cohn-Preis (1921), Wiener Volkspreis a Preis der Stadt Wien (1928), Große Goldene Ehrenmedaille (1934), Staatspreis (1936), Goldene Lorbeer des Künstlerhauses (1957) a další. Lze ovšem sotva zamlčet, že dne 19. února 1939 přinesl neblaze proslulý list "Völkischer Beobachter" téměř celostránkový článek "Maler der Ostmark, Rudolf Böttger", kde se píše i o Böttgerově portrétu "Vůdce", poctěném cenou a vystaveném v už zmíněném vídeňském Künstlerhausu. Ještě 9. dubna 1945 Rudolf Böttger jako důstojník jednotky Volkssturmu ve Vídni bazukou zničil sovětský tank a byl při tom sám vážně zraněn (viz o tom aukční web ratisnon's). V jeho životopise na serveru Wikipedia pak doslova čteme, že po vysídlení z Československa ("nach seiner Ausweisung aus der Tschechoslowakei") se usídlil v bavorském Deggendorfu a pak v Řezně (Regensburg), kde 28. ledna 1973 také zemřel. Ptejme se na Šumavě a v Českém lese při vší úctě k mistrům všeho druhu hlavně sami sebe, "co náš je ráz"!
- - - - -
* Tachov / Stříbro / † † † Řezno (BY)
