BENEDIKT BRAUN
Krumlovská madona
V místě bývalé periferie města Český Krumlov je dnes nová výstavba panelových domů. Údolí pod nimi, kudy protéká potok, je nazvané "Krásným údolím", ale tento název není původní, neboť kdysi zde bývaly velké jámy na odchyt černé zvěře, a proto se tomu místu říkalo německy "Saugraben", česky "Svinské údolí". V době první republiky se obyvatelům této části města název nezamlouval, a proto jej přejmenovali na "Schöntal", česky "Krásné údolí".
Na svahu nad dnešním sídlištěm panelových domů bývala v době rakousko-uherského mocnářství stará cihelna a nad jámou, z níž se těžila hlína na výrobu cihel, stál kdysi jeden zcela obyčejný domek. Byl z něho krásný výhled do všech čtyř světových stran. Na jihu to bylo krásné panorama zalesněných šumavských hor, na severu zase úžasná spletitost střech starých domů vlastního města, na východě jej pozdravovala vycházejícím sluncem ozářená kaple na Křížové hoře (Kreuzberg) a na západě se naň usmívala pěkná kopule Věncové hory (Kranzberg), na jejímž úpatí stály malé domky tehdy nového sídliště Plešivec (Plößberg).
V domku, o kterém hovoříme, žila matka s dcerou v naprostém ústraní - a nic nerušilo jejich samotu ani pohodu. Obhospodařovaly spolu své malé hospodářství a měly štěstí v každém podnikání, neboť svatá madona, která v zastrčeném koutku dvora u smetiště našla přístřeší, ukázala se jako vděčná ochránkyně i věrná strážkyně jejich domácího štěstí. Žádná z nich si nemohla vzpomenout, kdy či za jakých okolností se milostiplná Panna Marie k nim dostala a našla zde útulek. Třeba tato krásná socha byla při důkladné renovaci nějakého kostela z něho odstraněna a sem, daleko od města, schována do dobrého a jistého opatrování. Také mohla být i dědictvím nějakého umělce kdysi velké krumlovské umělecké školy, ze které další dvě madony, a to jedna z kamene a druhá ze dřeva, ale obě velmi cenné, se jednoho dne objevily na umělecké dražbě v Berlíně. Avšak madona tu byla a nikdo si nelámal hlavu otázkou, jakou cestou asi kráčela nebo odkud se tu vzala.
Až teprve teď, když v kdysi tak klidném domku zavládlo velké vzrušení. A to bylo právě v den, kdy černooký podivný cizinec překročil jeho práh. Veškerý vnitřní klid, jenž tu býval domovem, se rázem navždy ztratil. Původně hledal cizinec něco úplně jiného, a sice staré železné stojany na louče - a přitom jeho pohled padl na sochu v koutě dvora a on hned spustil pochvalnou řeč o tom, jakou má prý vysokou uměleckou cenu. Také za ni okamžitě nabízel velkou sumu peněz. Matce i její dcerce se až hlava zatočila nad tak vysokou částkou, ale vzápětí je pojala úzkost a padla na ně i nevýslovná tíseň. Když cizinec odešel, matka i dcera dlouho nehnutě seděly a přemýšlely.
Teprve teď se jim oči otevřely a ony seznaly, že k dobré madoně, která jim nikdy neodepřela ochranu a stále jako Boží matka jim dávala útěchy i chuti do života, právě k ní, ke své dobrodějce, se špatně zachovaly a činily jí velké bezpráví. Až teprve teď najednou viděly, že toto umělecké dílo je zcela znečistěné, plné prachu, špíny a pavučin a že i slepice na ní seděly a znečisťovaly ji a kdoví jak dlouho na její hlavě i na hlavě Jezulátka nacházely noční útulek. Jak jen mohly této soše věnovat tak málo pozornosti? Stála na tomto místě již za doby jejich dědečka a ani on jí nevěnoval patřičnou úctu? A bývalo by se vůbec našlo pro tuto sochu nějaké vhodnější místo než toto? Proč se již dávno nepoznala její cena? Musel přijít až cizinec a sdělit jim to? Takové i podobné jiné myšlenky oběma ženám přišly na mysl a i mezi sebou o tom rozprávěly. Ale už bylo pozdě. Co se stalo, stalo se.
A tak se hned rozhodly krásné umělecké dílo vyčistit. Však běda! Při jejich pečlivé práci se pod tlakem hrubého kartáče sem tam ulomil ostrý roh madonina roucha - a byl prostě odhozen na smetiště. Nikdy by si ale nepomyslely, že taková líbeznost i vznešenost se objeví v líci madony. Když očistily špínu ze záhybů, bylo jim hned nápadné, jak krásně obklopují celou sochu. Jak radostně do života hledí děťátko a jak přirozeně měkce se prsty Boží matky boří do tělíčka Jezulátka, a přece je všechno z kamene. Znovu je přepadla úzkost i neznámý divný strach. Místo, kde původně stála, onen koutek dvorku u smetiště se jim najednou nezdál dost dobrý pro tak vznešenou a dobrou Boží matku.
S velkou námahou i lopocením ji odtáhly do své malé světničky a postavily ji do kouta směrem na východ. Při této práci jim však zpod madony vypadl sem tam zlatý peníz. Sebraly jej, ale nijak po tomto zvláštním tajemství nepátraly. Myslely si, že asi jejich dědeček v nesnázích tyto zlaté peníze svěřil do opatrování madoně.
Nyní již nečistoty zbavená, v celé své kráse stála madona v koutku chudobné světničky. Neustále jí matka s dcerou zdobily květinami a také k ní zvaly lidi z okolí. Byla obdivována a obdarovávána četnými zvědavci, neboť do celého širokého okolí pronikla zvěst o krásné Panně Marii a hlavně o její vysoké ceně. Toto se pravděpodobně událo kolem roku 1889, protože téhož roku českokrumlovský sochař Schönbauer udělal několik odlitků madoniny hlavy, které pak ozdobily leckterou zdejší domácnost.
Jednoho jarního dne se objevil opět onen černooký cizinec. Tentokrát však přišel s vyšším pověřením či posláním, a to jako pracovník císařského dvorního muzea ve Vídni. Byl to Dr. Rudolf Honigschmied, který už jako velmi starý muž poprvé v roce 1930 sám píše v časopise "Waldheimat" o Krumlovské madoně. Popisuje, že je 112 cm vysoká a údajně z vápence. (Jiní však popisují sochu vytvořenou z mramoru.) Ve svém článku dále píše, že toho času byl starostou města Franz Khemeter, ale město samo o sobě nemělo tolik peněz na odkoupení madony. Tehdejší českokrumlovský prelát o ni nejevil žádný zájem. Dále ještě uvádí, že už v tom roce, kdy ji kupoval, byla její cena milionová. A už tenkrát patřila k nejkrásnějším gotickým madonám.
Majitelce madony i její dcerce nabídl 30 000 korun rakousko-uherské měny částečně ve zlatě i madonu podobného druhu - a žel, neminul se účinkem. Smlouva byla okamžitě podepsána a obchod byl rychle uzavřen. Krumlovská madona byla s velkou opatrností obložena vlněnými přikrývkami, pečlivě zabalena a bezpečně uložena do bedny a navždy odvezena ze své domovské krajiny. Se slzami v očích se s ní matka s dcerou loučily. Nebyly ale samy, přišli se s ní rozloučit i lidé, kteří ji po dobu, co stála v chudé světničce, uctívali. Nesčetná dlouhá léta tu stála nepovšimnuta, dívala se na osudy lidí kolem sebe svým věčným pohledem, viděla, jak se noví rodí, jak staří umírají. Jen ona byla věčná, a přesto tyto nevděčníky chránila i opatrovala jako pravá matka.
Když však madonu vyzvedli, aby ji mohli naložit na vůz, tu z ní začaly padat samé zlaté dukáty. Obě ženy si je chtěly posbírat, ale černooký cizinec to nedovolil. Odbyl je s tím, že to všechno patří muzeu.
Onen kout chudobné světničky však nezůstal prázdný. Ozdobila jej nová madona, ale byla to přece jen náhražka, která neodpovídala kráse bývalé Panny Marie. Od té doby, co černooký cizinec přinesl stříbrňáky do domu a za ně vzal madonu, se náhle život obou žen stal prázdným i studeným. Chmurný osud již klepal na dveře. Štěstí se sice ještě zdánlivě usmívalo v podobě muže, který se ucházel o ruku nyní tak bohaté nevěsty. Krátce nato byla svatba. Jen několik málo dnů bylo dopřáno novomanželům prožít v radosti, když tu vypukla 1. světová válka a povolala muže ke zbrani. Ještě téhož roku byl těžce zraněn a zemřel na bojišti. Byl mezi prvními Krumlováky, kteří padli na frontě. Neštěstí ale kráčelo dál. Stříbrňáky tu ještě byly, stále se blyštěly a hlavně vábily! Objevil se nový ženich, a to ze statku. Neustále kroužil kolem mladé truchlící vdovy až ona, přemožena jeho sliby, nakonec svolila a po svatbě ho hned následovala se svým blyštícím se pokladem do nového domova. Nenasytná válečná fúrie sáhla však i po tomto muži. Po dobu, co byl pryč, vedla jeho žena celé hospodářství sama. Avšak neznalá poměrů brzy více než polovinu statku prohospodařila. Tu se její muž vrátil těžce nemocný z války domů. Byl již práce neschopný, a tak nemohl statek udržet, natož jej získat zpět. Velká životní bída se mohla utlumit jen prodejem. Nemoc manžela polykala nenasytně stříbrňáky.
Matka také již zemřela a dcera domek prodala. Ale ani novým nájemníkům tato koupě nepřinesla nic dobrého. Brzy se i oni ocitli v nesnázích - a neštěstí odvrátili od sebe jedině tím, že se z toho, teď tak nehostinného místa, odstěhovali.
To už ale byl vydán poslední stříbrňák z kapsy a i celá dosavadní chudá domácnost se musela rozpustit na utlumení dluhů. Oba manžele opustilo navždy štěstí. Brzy nato je rozdělila smrt nemocného muže. A tak truchlící, teď již zestárlá vdova zůstala bez přístřeší jako žebračka na ulici a také tak skončila.
Jak si lidé mezi sebou vyprávěli, na tom velkém bohatství, které přišlo v podobě mnoha stříbrňáků do kdysi tak chudobného domku, ulpělo jen mnoho bolesti i nevýslovného žalu. Zato štěstí, které tam kdysi vládlo a bylo právě ve skromnosti, odešlo navždy s krásnou madonou neznámo kam.
Ani tento "překlad" není výjimečně můj: kapitola je totiž téměř beze změny (tou jednou je přece jen nahrazení výrazu "v českokrumlovských novinách 'Waldheimat'" výrazem "v časopise 'Waldheimat'" - zmíněné periodikum /byl to měsíčník/ vycházelo totiž od počátku do konce, tj. v letech 1924-1933, v Českých Budějovicích, tou druhou psaní křestního jména starosty Khemetera, ostatně také jednoho z autorů souboru Kohoutí kříž, i v české verzi ve znění Franz a nikoli František) přejata z knihy Heleny Braunové Českokrumlovské tajemno, vydané 1997 v Českých Budějovicích nakladatelstvím Kopp česky a 1999 v překladu Lidie Šetinové pak i německy týmž nakladatelem pod titulem Das Mysterium von Krummau. Jak paní Braunová sama (narodila se 23. září 1943 blízko středočeského města Kladno) uvádí v doslovu, pramenem textu bylo vyprávění jejího vlastního manžela a také manželů Tweraserových, kteří je dokonce podávali v nářeční němčině, "takže jsem musela spolehnout jen na manželův překlad". Podobně vznikly ostatně i některé další její knihy jako Šumavské pověsti či Českokrumlovské domy vyprávějí. Proto nás tak zajímá "autorská" postava Benedikta Brauna (když je v knize užit v souvislosti s vypravěčskou osobou obrat "o kterém hovoříme", lze jej brát takřka doslovně), až symbolicky příznačná pro ducha starého Krumlova. Narodil se tam 7. července 1923 na českokrumlovském zámku jako syn zdejšího knížecího správce barona Brauna. Podle jména se Braunovi považovali za potomky slavného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738), "svobodného pána" erbu bájného jednorožce. Otec Benediktův zemřel, když bylo synkovi pět let. Ten si už od svých osmi let vedl deník, do něhož si prý jen heslovitě zapisoval vyprávění z myslivny v Jelení (Hirschbergen), kam jezdíval s maminkou na prázdniny jako školák a pak i jako student gymnázia. Hans Schneider vzpomíná v červencovém čísle měsíčníku "Hoam!" roku 2006 na své spolužáky ze šesté třídy "Hauptschule für Jungen", jak byla za války přejmenována někdejší českokrumlovská "Bürgerschule", kteří ji v roce 1941 končili poprvé "malou maturitou" ("kleines Abitur", úředně ovšem "Abschlussprüfung", tj. závěrečná zkouška). Vyniká mezi nimi na památečním snímku vysoká postava Benedikta (von) Brauna. Když ho chtěl Schneider 1998 v Českém Krumlově navštívit, dověděl se, že tam 4. května toho roku zemřel. Za války studoval Braun ve Vídni (Wien) a po válce byl zařazen do odsunu. Jeho česká babička však onemocněla, takže byl i se svou matkou z vyhnaneckého transportu vyškrtnut, aby se o ní mohli starat. Žil pak až do své vlastní smrti ve zdevastovaném komplexu tří klášterů, v bývalém útulku pro vdovy knížecích úředníků. Už dobu po první světové válce označil Braun ve svém rozhovoru pro Lidové noviny v roce 1996 za "kolonialismus": "Krumlov chtěl připojení k Rakousku. Dorazili legionáři a po ultimátu se město vzdalo a bylo připojeno k republice." Co teprve po vysídlení německého obyvatelstva (z osmi tisíc žilo tu mezi válkami asi 500 Čechů) po té druhé z nich! "Přišli zlatokopové. Když ukradli, co mohli, začali sem nuceně vozit obyvatelstvo. Třeba Romy. Předseda okresu jel na Slovensko udělat nábor a přivezl pár cikánských rodin, které vybydlely a zničily mnoho domů. Původní, po staletí se utvářející komunita Krumlova se v několika letech rozpadla a město bylo vydané na pospas příchozím. Z toho pramení i dnešní situace. Město ovládla komerce. Chybí podstata kulturnosti, která se rodí v tradici..." Právě k ní se obrací bezpochyby Braunovou zásluhou text o Madoně zvané "Krumlovská".
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Český Krumlov
