GEORG BREI
Náš selský rod tu byl trvale usedlý od roku 1642
Rok 1945 nám přinesl veliké utrpení. Válečná fronta se sunula stále blíž, mnohé dny už bylo slýchat dunění kanonů. Polští civilisté a jiní cizinci k nám přidělení se už zdráhali pracovat na statku, poněvadž věděli, že válce bude brzy konec. Koncem března, když Rusové pronikli přes Slovensko do Čech, uprchli také do Protektorátu sem z Německa evakuovaní a doma vybombardovaní přes protektorátní hranici zpátky na Západ. Odtud ze Západu sem přicházeli už Američané. Tak museli vlastně všichni uprchlíci najít jediné možné ubytování v místech na hranici Německa. V naší malé osadě Heuhof (Sruby), kde žilo v roce 1939 146 lidí, ocitlo se teď téměř 500 utečenců ze Slezska, Němců ze Slovenska a také těch už zmíněných evakuovaných obyvatel vybombardovaných německých velkoměst.
K nim ovšem přibyli příslušníci ustupujících německých jednotek, které se stahovaly z fronty. Také jeden indický bojový oddíl o 200 mužích prošel osadou a zdržel se tu přes noc. S úžasem jsme obdivovali vojáky snědé barvy kůže a jejich pokrývky hlavy včetně zvláštní úpravy vlasů ("Legion Freies Indien", také krátce "Indische Legion", bojovala od roku 1941, kdy do Německa přichází protibritský indický nacionalistický vůdce Subhar Chandra Bose, na straně nacistických ozbrojených sil, např. při potlačování polských partyzánských skupin - pozn. překl.). Nikdo z nás dosud žádného Inda v životě neviděl. Také maďarští vojáci táhli v síle setniny naší vsí. Všichni mířili do Bavorska, aby se tam dostali do amerického zajetí.
Dne 27. dubna 1945 (tj. v den patnáctých narozenin autora německého originálního textu vzpomínky - pozn. překl.) to bylo zlé. Od rána do noci vyly a třaskaly ve vsi a kolem ní granáty, všechno však šťastně přešlo. Den nato, tj. 28. dubna, pronikli Američané do Všerub (Neumark). Poněvadž tam kladlo dosud několik německých vojáků ozbrojený odpor, bylo mnoho domů zapáleno a zničeno. Dne 30. dubna dopadaly na Všeruby i bomby a znovu zničily mnoho zdejších domů. Byli i mrtví a ranění z řad civilního obyvatelstva.
Na prvního máje dopoledne jsem se spolu se svým stejně starým patnáctiletým kamarádem brouzdal lesy na straně do Bavor, když jsme náhle spatřili skupinu 12 Američanů. Mávali na nás a vyptávali se, zda jsou ve vsi nějací němečtí vojáci. Odpověděl jsem záporně. Potom se ptali, kdo je starostou. Poté, co jsem řekl, že je jím můj otec, vydal se výzvědný oddíl s námi až do našeho statku a Američané chtěli znovu přímo od otce slyšet, jestli jsou tu nějací němečtí ozbrojenci. Také od něho se jim dostalo ujištění, že opravdu nikoli. Chtěli znát i počet uprchlíků a kde se zdržují. Nato pátrali dům od domu po německých vojácích a stáhli se následně znovu zpátky do lesa.
Večer na prvního máje se udělalo velice chladno a začal dokonce padat sníh: následujícího jitra leželo deset centimetrů nového sněhu a ukázalo se, že na Springenberg (dnes Pomezí - pozn. překl.) leží při okraji lesa čerstvě navršené hromady země, které tam den předtím nebyly vidět. Německé jednotky se tedy v lese zřejmě opevnily. Všechny u nás zachvátil strach, co teď bude. V 11 hodin dopoledne jsme uslyšeli rachot a brzy nato jsme uviděli, jak se od Warzenriedu blíží sem k nám americké tanky. Následovaly tísnivé minuty očekávání, ale tu v místě nepadl jediný výstřel. Teprve na cestě ke Springenbergu spustili Němci palbu. Rozhořel se krátký prudký boj. Brzy vzplála ve Springenbergu tři stavení. K večeru se tanky zase stáhly. Vzaly s sebou několik zajatců a jednoho těžce zraněného německého vojáka. U hraničního potoka vydechl naposledy. Američané nato poručili Honsnbauerovým, aby vojáka pohřbili. Byl to poddůstojník z Durynského lesa a byl pochován při Honsnkapelle. Dne 3. května se tanky objevily znovu a zamířily přes Pláně (Plöß) na Nýrsko (Neuern), kde až do Chudenína (Chudiwa) nedošlo už k nijakému odporu.
8. května jsme se dověděli z rádia, že válka skončila. Pro nás to ovšem znamenalo jen krátké oddechnutí. Brzy přišli do německých vsí Češi a bili Němce hlava nehlava (v originále "und schlugen völlig wahllos" - pozn. překl.). Při domovních prohlídkách si odnášeli všechno cennější s sebou. Ty věci odváželi pak ze vsí na celých nákladních autech. Dne 13. května k nám dorazili čeští vojáci, zčásti v německých uniformách a s německými zbraněmi. Ubytovali se ve škole a také v některých staveních. Zejména zlá byla situace také pro uprchlíky. Mnozí z nich ztratili při českém rabování i to málo, co jim na útěku zbylo. Hned jak to jen bylo možné, táhli dál do Bavor. 16. května museli všichni místní vydat své rozhlasové přijímače. Nikdo nesměl od té chvíle opustit ves. 28. května bylo oznámeno, že každý Němec musí nosit na levé paži 8 centimetrů širokou žlutou pásku. Veškeré peněžní vklady byly zablokovány a německé peníze musely být vyměněny za českou protektorátní měnu. Za každou maličkost hrozily vysoké finanční postihy, často provázené bitím a ponižováním všeho druhu. Do naší vsi se vrátila stejná finanční stráž, která tu měla svou úřadovnu už před rokem 1938. Její příslušníci nás znali a my znali je. Měli k nám Němcům dobrý vztah a pomáhali nenápadně, jak to šlo. Jeden z nich řekl mému otci: "Pane Brei, nedovedete si představit, co vás čeká! Seberte, co máte doma lepšího, a odneste to přes hranice."
Američané (v originále "die amerikanische Besatzung" - pozn. překl.), kteří byli blízko posádkou i ve Všerubech, Hyršově (Hirschau) a v Nýrsku, nebrali Němce před českými výpady nijak v ochranu. Byly nám vydány potravinové lístky, které představovaly třetinu kalorické hodnoty těch českých. Navíc byly pestře přetištěny slovy "Deutsche, Deutsche". Začalo se teď už také mluvit o vysídlení Němců, my něčemu tak hrůznému ale nemohli a ani nechtěli uvěřit. Dne 20. září kolem páté ráno byly všechny domy znovu prohledány vojáky a četníky, prý kvůli uschovaným zbraním. Ty jsme ale musili odevzdat už předtím. Znovu tak došlo k odnesení cennějších věcí.
13. listopadu obklíčil oddíl četníků a horda civilistů naši osadu, útočníci pronikli do domů, vyhnali všechen dobytek ze stájí a vzali všechny hospodářské stroje, vozy, nářadí, řetězy, pokrývky, řemeny a kožené postroje. Všechen lup mířil do Nýrska a někteří z obyvatel vsi museli při odhánění dobytka celou cestou tam ještě pomáhat. Naše dvory bezútěšně osiřely. Navzdory tomu všemu nechtěl můj otec zděděný statek opustit. Doložitelně od roku 1642 tu Breiovi bez přerušení sedlačili. Nechtěl to prostě vzdát a dopřát Čechům ten triumf, že by odešel z vlastní vůle. Život ve vsi byl ovšem čím dál tvrdší, poněvadž odehnáním dobytka nám byly odňaty i základní podmínky k němu. Aby se vůbec dalo přežít, přecházel jsem tajně do Bavor a nosil odtud mléko a jiné potraviny. I noviny jsem odtud opětovně přinášel, poněvadž jsme vůbec nevěděli, jak se situace vyvíjí. Zároveň jsme přepravovali, co se jen dalo, z našeho zbylého majetku přes hranice, poněvadž nám bylo jasné, že jednoho dne budeme muset odejít. Dělo se to vždycky v ohrožení vlastního života. Jen do jara 1946 bylo na úseku hranic od Liščí (Fuchsberg) po Svatou Kateřinu (Sankt Katharina) zastřeleno Čechy devět lidí. My tady v Heuhofu jsme to měli lehčí. Blízko hranic jsme mohli čáru líp sledovat a naši známí od finanční stráže se k nám chovali přece jen lidštěji.
Zima 1945/1946 byla mírná a chudá na sníh. Jarní práce ovšem nemohly začít, poněvadž všechna selská stavení byla vyplundrována. Teprve koncem dubna přivedli "správci" (i v originále "die Spravces"! - pozn. překl.) koně a s nimi něco nářadí do vsi a šlo se na pole. Dne 30. května 1946 byly vysídleny jako první rodina Hieblova (po chalupě "Trauri") a Semmelbauerova ("Lehrer"). Po třech nedělích následovala rodina Weberova ("Steyl") s tchánem a tchyní Baumannovými. Dne 31. srpna byly vysídleny rodiny Simethova ("Saumühle"), Baumannova ("Drohtbauer") s rodiči, Breiova ("Honsn"), Baumannovi Marie a Franz ("Mühle") a Weberovi ("Michlbauer"). Všechny uvedené rodiny byly dopraveny dvěma povozy do Nýrska a tam naloženy do dobytčích vagonů. Vlak je odvezl do Železné Rudy (Eisenstein) na pět dnů pobytu v přilehlém sběrném táboře Alžbětín (Elisenthal). Dne 4. září odjeli transportem (rozuměj transportem tzv. "odsunu" - pozn. překl.) o 40 vagonech s nákladem 1200 osob do Bavorska.
V Heuhofu jsme zůstali ještě my ("Aloisn"), rodina Weberbauerova a Wagnerových ženské. Otec stále ještě odmítal zmizet dobrovolně přes hranice do Bavor, ačkoli jsme na vlastním statku neměli už vůbec nijaké slovo. "Správce" (i v originále "der Spravce" - pozn. překl.) přitom vůbec hospodářství nerozumě a kromě toho se mu zdálo být docela jedno, co se statkem bude. Nařídil např. vysetí ozimů, ačkoli půda byla už úplně zmrzlá. To byly už předzvěsti komunistického "plánovaného" hospodaření. Hlavně, aby byla práce udělána, lhostejno zda má vůbec smysl a naději na výsledek. Napřesrok samozřejmě z té nařízené setby skoro nic nevzešlo. Dne 10. listopadu 1946 za chladného počasí a sněžení jsme přišli na řadu s vysídlením i my a dopravili nás do lágru ve zmíněném Alžbětíně. Bezprostředně před odjezdem posledního transportu dostavily se údajně na nádraží jiné, předtím nikým neviděné osoby a kolem 400 osobám, mezi nimi i naší rodině, bylo úředně přikázáno zůstat.
Po čtyři týdny jsme pobývali ještě dál v lágru, odkud nás Češi skoro denně vozili k nejrůznějším pracím, většinou k přepravě dřeva. Potom nás nastěhovali na jeden statek do Chudenína, kde moji rodiče zodpovídali za práce ve stáji a já dělal pacholka. Panoval tu bezmezný nepořádek (v originále "grenzenlose Schlamperei" - pozn. překl.). Poněvadž nebylo čím topit, muselo se jít nejprve na dřevo. Pro zvířata nebyly nijaké zásoby krmiva a bylo tedy nutno dovézt z opuštěných statků ve Flecích (Flecken) seno, jinak by dobytek, tj. dva koně, šest krav a asi šest kusů jaloviny, úplně vyhladověl.
"Správcem" na tom statku byl inženýr, nějaký Bělorus. Jeho žena byla českou učitelkou němčiny. Ani jeden z obou neměl o zemědělství nijaké ponětí. Když jsem pak jednou onemocněl a potřeboval jsem lékařskou pomoc, zjistilo se, že nejsme hlášeni jako pracovní síly a že nemáme pojištění. Správce musel dokonce zaplatit za trest pokutu. Tady v Chudeníně jsme si oproti dřívějšku užívali něco jako relativní svobodu. Mimo pracovní dobu, tj. vlastně jen v neděli, jsme se mohli pohybovat dokonce i bez pásky na rukávě. Potkávali jsme tu těch několik málo zbylých Němců z celého okolí v jedné hospodě u Pajreku (Bayreck) a mohli jsme si vyměňovat informace a názory.
Náhle však, uprostřed senoseče v roce 1947, museli všichni zbylí Němci z Chudenína a okolí pryč odsud do českého vnitrozemí (v originále "weg in die innere Tschechei - pozn. překl.). Převezli nás jedním nákladním autem do Nového Čestína, na obrovský tamní statek osm kilometrů východně od Klatov. Kromě nás sem byl deportován nějaký kovář jménem Konrad z Hamrů (Hammern) s celou svou rodinou, německá rodina Modlova a tři rovněž ze svých domovů vyhnané maďarské rodiny. Zatímco moji rodiče měli i tady obstarávat zvířata ve stáji, musel jsem já dělat především na poli. Byly tu k dispozici dva traktory, jeden Lanz a druhý Škoda, oba ale tak často porouchané, že jsem se stal z nouze opravářem hospodářských strojů. Měl jsem na starost žně, orbu a všechny polní práce až hluboko do zimy. I tady se stále víc uplatňovalo komunistické plánované a příkazové hospodářství. To, co bylo nařízeno (a často i jen to - pozn. překl.), bylo vykonáno - bez ohledu na ztráty. V zimě jsem musel v lese porážet dřevo na topení. Spolu se synem kováře z Hamrů jsem měl na den určenu normu 3 krychlových metrů dříví. Poněvadž jsme byli na práci v lese zvyklí, nebylo to pro nás nijaká velká námaha. Životní podmínky se tu ve srovnání se zkušenostmi obou posledních let daly označit málem jako dobré. Povolena byla dvouhodinová polední pauza na oběd a večer kolem šesti hodin "šlus", bez ohledu na počasí a jakoukoli nezbytnost. Také v tom se projevoval komunistický postoj k "plnění plánu". Pracovalo se za mzdu. Rodiče dostávali deputát v podobě dřeva na otop, mléka, másla a obilí. Mimo pracovní dobu jsme se směli pohybovat volně bez pásky na rukávě. Poté, co skončilo vysídlení, byli jsme nahlíženi prakticky jako Češi. Statek patřil jednomu baronovi, který tu ovšem už neměl nijaké slovo. Průběh pracovního dne určovali dva mladí správci. Mezi lidmi se už hovořilo o způsobech, jakými bude statek rozdělen a po nichž se dostane každému z čeledě kus země, nějak tak, jako se to dělo po válce třeba v sovětské zóně Německa. Statek sám sestával z panského domu s parkem, kostela, vlastní kovárny (tam pracoval ten německý kovář z Hamrů) a jednoho hostince.
Poněvadž od posledního transportu "odsunu" (v originále "Aussiedlungstransport" - pozn. překl.) uplynulo už půldruhého roku a politické poměry, utvářené stále víc v komunistický prospěch, nás nenechávaly klidnými, obracel se otec opětovně na příslušné úřady v Klatovech o možnostech vysídlení do Německa. Situace byla ovšem nadmíru neuspořádaná. Konečně se nám poté, co komunisté definitivně převzali moc, otevřela možnost ilegálně či alespoň pololegálně na vlastní náklady podařilo dosáhnout toho, že jsme směli vycestovat s tím, co nám zbylo v osobním vlastnictví. Při té akci se ve skutečnosti o náklady cesty dělily tři rodiny: ta naše, dále rodina Konradova, tj. onoho kováře z Hamrů, konečně pak jedna rodina z Nýrska, deportovaná do Mochtína (v těsném sousedství Nového Čestína - pozn. překl.). Najali jsme si 8. května 1948 jedno nákladní auto, naložili na ně, co jsme měli, a odjeli přes Nýrsko, Chudenín a Pláně až k nám do Srubů (v originále ovšem i tady dále "Heuhof" - pozn. překl.). Tam finanční stráž zkontrolovala naše zavazadla, vzala nám poslední české koruny a nechali nás to nákladní auto řídit až k samému hraničnímu potoku. Běžel jsem hned do Linzmeierových statku ve Warzenriedu, abych vyrozuměl svého bratra Leopolda, který u nich pracoval jako čeledín. Přijel hned se žebřiňákem a my přes potok přenesli své věci a naložili je na něj. Pak jsme jeli nejprve k našim sousedům Bachmeierovým (po chalupě "Blosi") na bavorské straně hranice, kde se nacházelo jmění, přepravené už předtím, jak zmíněno, přes hranice (rozuměj už před "odsunem" - pozn. překl.). Tam jsme dostali i komůrku na bydlení.
Hned po našem příchodu do Německa jsme zažili tamní měnovou reformu a získali jsme jako všichni ostatní i svůj příděl peněz, zvaný "Kopfgeld"(tj. doslova "peníze na hlavu" - pozn. překl.). Pracoval jsem u Bachmeierových jako nádenní síla za naturálie, chodil do lesa na houby a některé dny jsme natrhal v lese až deset litrů borůvek, které jsem pak prodával v Neukirchen (rozuměj Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl.). Brzy se ale ukázalo, že ten stav nemá mít dlouhého trvání. Rozhodli jsme se totiž odejít v květnu 1949 do lágru ve Furth im Wald, abychom byli správně registrováni jako vyhnanci. Rodiče se třemi mladšími sourozenci Elsou, Gertraud a Willim přišli pak odtud do tábora Waldstadt u Pockingu. Odtud se v září roku 1952 dostali do Schierlingu ke strýci Dr. Georgu Simethovi (do roku 1946 byl kanovníkem v Litoměřicích /Leitmeritz/), který tam měl jako kněz na penzi beneficium. Já nechtěl ve Warzenriedu zůstat za čeledína, ale měl jsem v úmyslu vyučit se nějakému řádnému povolání. Pomohlo mi, že moje starší sestra Luise byla v té době už nějaký čas zaměstnána u telefonní ústředny v Mnichově (München) a dostala doporučení k rodině jednoho mnichovského poštovního úředníka, jehož dcera pracovala jako sekretářka firmy Krauss-Maffei. Díky jejím kontaktům jsem byl devatenáctiletý roku 1949 přijat jako starší učeň (Altlehrling) pro obor strojního zámečníka. Blízko závodu stály baráky lágru Allach I., kde byli za války umístěni nepřátelští zajatci. Teď byl tábor přeplněn uprchlíky ze všech světa stran. Tam jsem sdílel i já malý prostor ještě se dvěma dělníky Kraussovy firmy. Jako starší učeň jsem vydělával za týden 17 marek - to byl můj nový začátek na cizím.
O naší domovské osadě je třeba ještě dodat, že Češi začali už v prosinci roku 1948 s ničením hraničních vsí Švarcava (Schwarzau), Liščí a Sviňský Mlýn (Saumühle) a také Srubů. V dubnu a v květnu byly v někdejším Heuhofu zničeny statky Honsnhof a Weberbauer, na přelomu roku následoval Wagnerhaus.
Dne 3. května 1953 byl pak vypálen i náš farní kostel v Červeném Dřevě (Rothenbaum). V září 1955 konečně započaly buldozery srovnávat se zemí zbylá stavení, v to včetně i náš rodný Alisnhof. Někdejší Heuhof byl minulostí. Jen četnická kasárna zůstala stát a byla dokonce rozšířena.
Při vyhnání z rodných míst 10. listopadu 1946 bylo mně, Georgovi 16 let, mé sestře Else 14 let, sestře Gertraud 11 let a nejmladšímu bratrovi právě dva dny nato pět let; nám všem byl tenkrát rodný dům vzat.
Za podklad této mé zprávy sloužily mi zápisky mého otce Georga Breie, "Alisnbauera" v Heuhofu čp. 15, poznámky mé sestry Luise a moje vlastní vzpomínky.
Po otevření hranic jsme my čtyři sourozenci i se švagrem Toni Haasem zajeli do Nového Čestína a Mochtína a našli tam prohospodařený dvůr, který byl v letech 1948-1949 po komunistickém převzetí moci násilně vyvlastněn.
Glaube und Heimat, 1998, č. 8, s. 30-34
Narodil se ve Srubech, které jsou dnes částí města Všeruby, otci Georgu Breiovi a jeho ženě Josefě, roz. Simethové, dne 27. dubna roku 1930 (viz k celému jeho rodokmeni podrobně webová stránka MacStammbaum). V roce 1936, když začal chodit do školy, udělil Landwirtschaftlicher Zentralverband Böhmen se sídlem v Praze rodnému statku listinu a čestnou tabuli za téměř 300 let trvalého dědičného usazení selského rodu Breiů tady od roku 1642. Kdo by tehdy tušil, že za deset let budou musit to místo, teprve po válce vydané na pospas úplné zkáze, natrvalo opustit. Popsal ten příběh podrobně a máloco zamlčel. Mám spíš dojem, že my všichni, kdo ho čteme třeba i po tolika letech ode dnů, kdy se udál, bereme na něm jakýmsi tajemným způsobem podíl. Georg Brei mladší se oženil 28. března 1956 s Gertrud Heckerlovou (*8. března 1932), měli spolu syna Geralda (*18. října 1961). V dubnovém čísle Glaube und Heimat ročníku 2024 vyšlo přání k jeho 94. narozeninám.
- - - - -
* Sruby / Všeruby
