GEORG BRITTING
Der Böhmische Wald Das ist nicht ein Wald, wie sonst einer Der Böhmische Wald. Er ist so schwarz, wie sonst keiner -- Es hat ihn noch keiner gemalt Wie er ist. Zwar sind die Wölfe, die Bären Nicht mehr In seinen dunklen Schlüften. Ach, wären Sie 's noch! Dann die Jagdhunde her! Was das Hifthorn sang, Das schallte zurück von dem Grunde. Nur Pilze, die wachsen noch, schwarz Und auch rot, Und die Quelle, die rinnt, Wie einst so kalt, Und die Felstrümmer stehen in Bärengestalt, Mit Moos um die riesigen Hüften. Oft geht ein Wind, Aus dem Böhmischen her, Und der Winter ist lang, Und der Sommer ist schwer Vom Grün und vom Gold, Das wipfelab rollt. Wo das Wasser sich rührt Im grundigen Moor - O, wie dort mit List Den Hasen aufspürt Der Rotfuchs, der es durchschnürt! Seine Nase hat ihn geführt. Es hat ihn, in seiner schwarzen Gewalt, Den Böhmischen Wald Noch keiner gemalt, Wie er ist. |
Ten český les To není les, jak jiný kdesi ten český les. Je černý tak jak žádné jiné lesy -- také nikdo nezná ho, věz, namalovat. Nejsou medvědi, vlci, jak byli, tu víc ve tmách roklí jeho. Kdyby se objevili tak ještě! Potom psům stačí říct! Co lesní roh zpívá, to z roklí ozvěna vrací. Jen houby tu rostou dál, do černa, do ruda a pramen tu tryská, dávný nese chlad, a skálu v mechu tu uvidíš stát, má srst jako obrovský medvěd. Stromy jde vítr odtud z Čech až sem k nám a zima je dlouhá, léto těžce vlá tam zelení, zlatem, splývavým šatem. V hvozdu se zhlíží slať celá černá - a bezedná snad. Stezkou se blíží liščí stopy a kříží se s tmou, co se níží. Jí šumí, jí naléhá dnes ten český les. Nikdo nezná ho, věz, namalovat. |
Der Bayerwald, 2009, č. 4, s. 32 |
|
Bei der Haselstaude Am Waldrand, unter der Haselstaude, im süßen Kraut die Natter schau, die graue, geringe, aber wie glänzt ihre silberne Haut! Am Strauch hängt weiß der Zikadenschaum, und das Sonnenlicht tropft, und der Regen fällt, und der Wind harft im Baum, und die Natter hat züngelnd sich aufgestellt, still liegen die Matten - Verwustloser Traum im goldenen Schatten der ewigen Dinge der Welt. |
U lískového křoví U lesa pod lískovým křovím ve vlhké prsti hleď krysu, šedivou, velkou, svítit lesklou, stříbřitou srstí. Na keři visí cikádí roj a slunce světlem prší a padá déšť, v stromech šíří nepokoj, krysa se vynoří z houští. Luka jsou ticha sáh. Kde je ten zdroj, co zlatí na řasách to, co je věčné? Jen svět. |
Die Ernte der Gegenwart, 1943, s. 185 |
|
Am offenen Fenster bei Hagelwetter Himmlisches Eis sprang mir auf den Tisch, rund, silberweiß. Schoss wie ein Fisch weg von der Hand, dies greifen wollt, schmolz und verschwand. Blitzend wie Gold blieb auf dem Holz nur ein Tropfen dem Blick. Mächtig die Sonne sog ihn zurück. |
U otevřeného okna za krupobití Led mi až z nebe do stolu buší, stříbrně zebe svou rybí duší. Pláchne mi z dlaně, prázdná je hned. A odevzdaně vidíš se skvět na dřevě rázem jen dvě krůpěje. Jak horečná zem slunce zhltne je. |
Die Ernte der Gegenwart, 1943, s. 184 |
|
Das Windlicht Im Garten, zum schwarzen Mitternacht, unter den Sternen, wenn es raschelt im Strauch - zünde das Windlicht an! Die Fledermaus taumelt vorbei und der bläuliche Falter, und der Igel starrend von Stacheln, geht über den Weg, und die goldauge Kröte. Es ist die Nacht nur der schwarze Bruder des Tags, und bis der dir wieder erscheint - Es brennt ja das Windlicht! Leere den Weinkrug! Schau der Flamme goldnes Gesicht! Weißt du es nicht? Kein Bild ist Betrug. Unter der Sterne Gang - Falterflug, Adlerflug, kurz oder lang: Genug. |
Větrná lampa V zahradě, k černé půlnoci, pod hvězdami když to šelestí v křovích - zapal větrnou lampu! Netopýr toulá se kolem a modravý motýl i ježek ostnatý bodlinami jde přes cestu a ropucha zlatooká. Noc je jen černá sestra dne a než ten vzejde - ať hoří větrná lampa. Pij teď víno sám! Hleď plameni do tváře! To ozářen zříš obraz, ne snad klam. A vítr říká jen: Hvězd běh je chvíle pouhá, let motýlí, let ptačí: cesta krátká či dlouhá: stačí. |
Die Ernte der Gegenwart, 1943, s. 189 |
|
Septembertag Ach, sind das jetzt schöne Tage: Wie der erste glänzt der zweite, glänzt die Nähe, glänzt die Weite lange kann das nicht so gehn. Irgendwo, nördlich am Meere, fängt ein Wind schon an zu wehn - du doch wärme dich am Heute, wie die Eidechse im Gemäuer, und inzwischen, bis der Wind kommt, der das Sonnenblumenfeuer ausbläst. freue dich an blanken Tischen Wein zu trinken, weit die Türe aufzuklinken, in der offnen Tür zu stehen Und den Himmel blau zu sehen durch das Apfelbaumgeäst! |
Zářijový den Jsou to teď nejkrásnější dny, jeden nad druhý zářivější, dálky září i ten kout zdejší - dlouho už nemůže tak být. Někde u moře na severu začíná jiný vítr jít - ať chvíli ještě ukonejší jako ještěrku na kameni tě slunce, než ten vítr zdáli zář zahrad svým dechem zacloní. Tož víno pij teď u bílého stolu dokud je modré nebe s tebou spolu a na prahu u otevřených dveří můžeš oči se zalíbením svěřit úrodě jabloní. |
Grafenauer Anzeiger, 6.10.1994, s. 35 |
Z bavorských básníků snad jeden z nejvýznamnějších, plný silných přírodních motivů, ale i temného tušení smrti, narodil se Georg Britting 17. února 1891 v Řezně. Byl označen "za vůbec jednoho z největších meziválečných německých lyriků, který vzešel ze starobavorského duchovního a životního prostoru". Kdysi napsal i verše: "Buď mi jen sladký, plode jalovcový, když chutnáš ptákům všem. Ať každý žije se svou bolestí, jak nejlíp umí." A také: "Na bílých polích černí havrani. Ten pohled čímsi nitro poraní." Jak cítil on český les, jak hudebně a bizarně mu zněl, to proto věru stojí za vnímavý a pozorný poslech. Není mnoho takových tónin. Zemřel 27. dubna 1964 v Mnichově a je pochován na tzv. "Severním hřbitově" města. Bože, kde jsem to tenkrát byl? Neměl jsem o něm ani nejmenšího tušení.
- - - - -
* Řezno (BY) / † † † Mnichov (BY)