KARL BRUNNER

Vlastní životopis kronikářův

Kronikář Karl Brunner, řídící učitel v Ronšperku (v originále "in Ronsperg", rozuměj dnešní Poběžovice - pozn. překl.), od 1. dubna 1927 v důchodu, se narodil dne 23. února roku 1866 ve vesničce Maxov (v originále "Maxberg" - pozn. překl.) v okrese Domažlice (v originále "Taus" - pozn. překl.), založené v roce 1665 svobodným pánem Maxem Wolfgangem von Lammingen und Albenreuth (jde o "Lomikara", jak byl na Chodsku přezdíván záporný hrdina románu "Psohlavci" Aloise Jiráska z roku 1884 - pozn. překl.), majitelem panství Kout na Šumavě a Trhanov (v originále "Kaut und Chodenschloss" - pozn. překl.).
Brunner navštěvoval v rodném Maxově místní obecnou školu v době, kdy byl jejím ředitelem ustanoven Franz Leberl, který po 12 let působil jako řídící učitel a ředitel (v originále "als Oberlehrer und Direktor" - pozn. překl.) chlapecké obecné školy v Ronšperku (nevím, z čeho pisatel údaj o 12 letech čerpal, podle ronšperské školní kroniky však tu působil od roku 1896, kdy nastoupil jako provizorní řídící učitel, až do roku 1919, tj. celkem 23 let, podle seznamu učitelů německých obecných škol v Čechách z roku 1928 dokonce celých 43 let už od roku 1876, což je ovšem v rozporu s následujícím údajem o jeho působení v Maxově ! - pozn. překl.) a žil tu poté na penzi, od 16. září 1876 do 28. února 1882 byl však po 6 let a 6 měsíců činný v Maxově. Tak byl kronikářův předchůdce ve vedení zdejší (rozuměj ronšperské - pozn. překl.) chlapecké obecné školy jeho někdejším maxovským učitelem, připravujícím ho i k přijetí na střední školu. To budiž připomenuto za tím účelem, aby tomu neúnavnému, skromnému muži, zakladateli ronšperské pokračovací školy byla zde zůstavena nějaká malá památka (v originále "ein kleines Denkmal" - pozn. překl.). Jak už zmíněno, po 12 let působil jako řídící učitel a ředitel ronšperské obecné a pokračovací školy; dne 1. září 1926 oslavil padesáté jubileum své činnosti kostelního varhaníka a regenschoriho.
Poté, co absolvoval 3 třídy německé reálky v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) a 4 třídy tamního učitelského ústavu, nastoupil kronikář své první služební místo jako podučitel ve Folmavě (v originále "in Vollmau" - pozn. překl.). Už po 4 měsících ho c.k. okresní školní rada přeložila na dvojtřídní obecnou školu do Černého Údolí, kde bylo 120 dětí a žádný učitel. V srpnu roku 1887 bylo tu však obsazeno místo řídícího učitele a tak byl pisatel těchto řádek vrácen nazpět do Folmavy na svůj první učitelský post. Čekala ho i tady krutá práce se 104 dětmi v jedné třídě stísněného prostoru s plnou výukou. I když bylo v Černém Údolí 120 dětí, byly v půldenní výuce rozděleny tak, že jí byla dopoledne podrobena 2. třída a odpoledne 1. třída. K tomu byly podle tehdejších předpisů kromě kreslení a zvláštních sešitů na krasopis týdně jako nadlepšení pravidelně ukládány 3 úkoly do čistých sešitů (v originále "in den Reinheften" - pozn. překl.) jiných. Díky Bohu trvala tato vyčerpávající práce jen jeden plný rok, neboť už k 1. srpnu roku 1888 se vydal na služební cestu do Ždánova (v originále "nach Tannawa" - pozn. překl.), kde byl, aniž by o to žádal, ustanoven nejprve jako provizorní, později definitivní řídící učitel jednotřídní obecné školy. Tamější řídící učitel nastoupil naopak jako podučitel na jeho post ve Folmavě. Ve Ždánově působil pisatel těchto řádek 7 let. Během té doby realizoval novostavbu tamní školy, která na samé jazykové hranici představovala z národnostních ohledů čirou nezbytnost. Cestou výměny nastoupil pak od 7. září 1895 do Šitboře (v originále "nach Schüttwa" - pozn. překl.) a od 1. února 1896 na vlastní žádost jako řídící učitel na tehdy pětitřídní školu do Pivoně (v originále "nach Stockau" - pozn. překl.), kde byl bez přerušení činný 29 let a 5 měsíců. Během té doby bylo mu dopřáno uskutečnit 4 školní novostavby, a to budovu školní expozitury ve Valtířově (v originále "Expositurschule Waltersgrün" - pozn. překl.), neboť Valtířov tehdy náležel školou k Pivoni, dále novostavbu expozitur v Herštejnských Chalupách (v originále "Hirschsteinhäusl", dnes zaniklá osada, zvaná česky i Pozorka - pozn. překl.) v letech 1896 a 1897, v Nuzarově (v originále "Nimvorgut", jde o dnes zcela zaniklou osadu obce Postřekov - pozn. překl.) 1910, jakož hlavní z novostaveb tu, k níž ostatní coby expozitury náležely, totiž budovu trojtřídní školy v Pivoni v letech 1899 a 1900. Každá z těch novostaveb, jejichž nezbytnost nebyla tehdy ještě plně pochopena, stala se pro její učitele, natož pro řídícího učitele té hlavní z nich trnitou poutí plnou utrpení (v originále "zum dornenvollen Leidenswege" - pozn. překl.), neboť "Zahlenmüssen" (tj. "nutné placení" - pozn. překl.) zpřetrhalo ze strany rolníků jakékoli přátelské vztahy (v originále "alle Freundesbunde" - pozn. překl.) vůči škole. Dne 1. července 1925 přišel pisatel těchto řádků jako řídící učitel na zdejší (rozuměj ronšperskou - pozn. překl.) o jednu třídu (4.) redukovanou trojtřídní chlapeckou obecnou školu. Už ve školním roce 1926/1927 mohla být škola následkem nárůstu počtu dětí znovu rozšířena o 1 třídu (paralelu 1. třídy) na čtyři třídy celkem. Ve válečných a poválečných letech klesl totiž počet dětí školou povinných, takže v sudetských zemích (v originále "in Sudetenländern" - pozn. překl.) bylo zrušeno na 4000 německých školních tříd. Přebytek učitelů, přestože jich ve válce padlo 20 %, byl tak velký, že absolventi německých učitelských ústavů museli čekat na umístění 8-10 let.
K 1. dubnu roku 1927 byl kronikář na svou vlastní žádost přeložen do trvalého důchodu. Jeho služební doba obsáhla 40 let a 7 měsíců, se 2 a půl válečnými roky 43 let a 1 měsíc. Teď žije jako penzista ve své domovské obci, zaměstnávaje se hudbou a zpěvem, jakož jejich výukou. Jako další pole činnosti, aby nemusel jen ležet a rezivět (v originále "ruhen und rosten" - pozn. překl.), mu nyní slouží sepisování této městské kroniky, které je mu milou a vyhovující prací o to víc, že už byl na tomto poli opakovaně činný. Kéž by mu jen Bůh propůjčil potřebné zdraví a sílu, aby toto dílo přiměřeně jeho účelu dokázal dovést až k záznamům, kterými vlastní pamětní kniha začíná.

Kronika města Poběžovice 1927-1930, s. 5-8

Ve dvou svazcích o 40 kapitolách úvodního textu se aktuální záznamy poběžovické (ronšperské) městské kroniky dostaly až k roku 1934, dále však, pokud není z kroniky něco vytrženo, figuruje už jen pamětní list k návštěvě Ronšperka Konradem Henleinem 2. června 1939. Takže o osudech Karla Brunnera počínaje rokem 1935, kdy se blížila jeho sedmdesátka, už nevíme nic. Narodil se, jak už sám v kronice zmínil, 23. února roku 1866 ve farní obci Maxov a den nato ho tu v kostele sv. Jana Křtitele farář Josef Wondrouschek pokřtil jménem Karl zřejmě podle chlapcova kmotra Karla Robla, měšťana ze Všerub (Neumark). Novorozencův otec Georg Brunner (*1839), syn výměnkáře na maxovském stavení čp. 3 Wolfganga Brunnera a jeho ženy Kathariny, roz. Feilové z Prapořiště (Braunbusch) čp. 32 (dnes je ves jen místní částí města Kdyně /německy kdysi Neugedein/) hospodařil na maxovském stavení čp. 4, jeho žena a Karlova matka Anna Maria (*1845) byla dcerou Franze Reitmayera, rolníka v Novém Prenetu (v originále "Neu-Prennet", dnes Nový Spálenec, část obce Česká Kubice, okr. Domažlice) čp. 8. Karl Brunner měl se svou ženou Marií, roz. Vogelovou, dcerou majitele hostince ve Folmavě čp. 3 a jeho ženy Anny, roz. Größelové ze Starého Spálence (v originále "Alt-Prennet", dnes Starý Spálenec, část obce Česká Kubice, okr. Domažlice) syna Josefa (*1889 ve Ždánově) a dcery Marii (*1904 v Pivoni) a Annu (*1910 v Pivoni). Copak nám ale nestačí, co on sám napsal o sobě a o tom všem kolem? Copak nějaká kronika má vlastně svůj skutečný konec?

- - - - -
* Maxov / České Budějovice / Folmava / Ždánov / Šitboř / Pivoň / Poběžovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy