JOSEF BRUNNER

Der deutsche Böhmerwäldler

Kimmst a mol wo mit an Fremden z'samm
Wia's scheint, an braven, deutschen Mann,
Woaßt von eahm koan Stand, koan Nom.
Hoamlt di ober sa ganz Wesen an,
Wetten tat i draf, noch dein Red'n
Is dos a deutscher Böhmerwäldler g'wen.

Hot er nit am Kopf a Seidenhüatl af,
Lederhosen an, mit greana Seid'n vernaht.
Wadlstiefel glänzadi und Quasteln draf,
Schöik an blob'n und ganz verdraht,
Als wia'an Strick a Tühl um'n Hols?
Wenn's so is; so woaß ma e glei olls.

Gwochsen wia'r a Bam, a wengei gealb und schmol.
Ober s'Herz so woahr und kloar als wia da Bo.
Dederat ba oll'n; besonders wenn er red'n soll,
Ba'n Trinka ober und ba'n Raffn um so g'schzindq do
Wenn's so is, do brauch'ma weiters nix zu redn,
Dos is a deutscher Böhmerwäldler g'wen.

Hot er nit glei g'froat, wo hat's denn her?
Wo geht der Vedermon denn hi?
Hot dann dazählt, wia hoart und schwer
Eahm sei um's Herz, deswegen weil er si
Goar so fremd fürkimmt. Do gats koa Irren, dos is
A deutscher Böhmerwäldler, ganz gewiss.

Froast'n dann; is' denn da Hoamat goar so schöi,
Weils dir einazt so guat g'follt?
Do glousn eahmdie Aug'n; es tuat'n g'freun
Dass er reden kann zu dir vom liabn Böhmerwold.
Natürli braucht's dann koa langs Redn.
Dos is a deutscher Böhmerwäldler g'wen.

Da Wold und sa Herzschlag hand hold oans
Bei eahm, im Herzen lebt die Hoamat drin und blüaht,
D'Muada is sie eahm und er ihr Ki' ihr kloans,
Dos glei zaunt, wenns d' Muada nit dasiacht.
Hiazt verstehst'n groißen
Ki' sa Toan, sa Redn.

Šumavan

Mezi cizími chvíli drahocennou
našinec jistě zažije,
když potká ho. Neznáš jeho stav, jméno,
něčím ti ale jaksi blízký je.
Není to blízkost nijak hraná:
jářku, potkals našeho Šumavana.

Nenosí pyšně sametový klobouk,
koženky má zeleně vyšité.
Při lýtku střapec nejde zrovna s dobou,
leccos při sobě nač má, nevíte:
kolem krku však šátek dozajista.
Ten muž je náš, šumavská duše čistá.

Rovný jak strom a samá kost a sval
a mladé srdce, dětský je v něm jas.
Umí mlčet, lež bys z něj nedostal,
i veselit; poprat se umí zas.
Je-li to tak, pak má řeč není planá:
jářku, potkals našeho Šumavana.

Že není samotinká radost hned?
Že není štěstím hnedka bez sebe?
Vždyť životem se musel probíjet
a faleš u srdce spíš zazebe.
Tak poznáš ho, neváhej, dozajista
ten muž je náš, šumavská duše čistá.

Uslyší-li však, jak milo u něj doma,
že se jeho vsi se chvály dostává,
zazáří v očích radost povědomá
a poznáš, jaký cit v něm vzbouzí Šumava.
To není žádná píseň obehraná:
bije v něm čisté srdce Šumavana.

Je se svým lesem prostě zajedno
a v jeho nitru ten kraj roste, kvete,
jak dítě hoří láskou bezednou
k zemi, co je mu matkou, div se, světe,
a celým bytím svým jen pro ni plane:
jen odjakživa lze být Šumavanem.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1966, s. 15-16

Es geht nicht mehr

Im Böhmerwalde, an des Oberwaldes südlichen Geländen
Von Feldern, Wiesen, Wälder rings umsäumt
Liegt mein Elternhaus. In seinen trauten Wänden
Hab' ich zuerst von Lenz und Lebensglück geträumt.

Frühzeitig überkam mich schon der Freiheitsdrang,
Erwachte auch in mir die Liebe zur Natur.
Unbedacht und unbewacht verbrachte ich oft stundenlang
Draußen wo die Zeit in Wald und Wies', in der Natur.

Da fühlte ich mich wohl und frank und frei.
Es wuchs in mir die Kraft, die Lebensfreud',
Denn alles war so schön und mir so neu,
Ich kannte keine Sorgen, kein Weh, kein Leid.

So erstarkte auch in mir der Heimatsinn
Und ging fast auf in Liebe zur Natur.
Die Kinderjahre flogen rasch und wonnereich dahin -
Doch schlägt manchmal auch Glücklichen die Uhr.

Im Herbst erfasste mich der Wandertrieb
Wie die Schwalben, die im Lenze erst ihr Nest gebaut.
Ich vergaß auf auf Kinderglück und Heimatslieb'
Und habe mich den Musen anvertraut.

Kam aber dann die schöne Ferienzeit,
Kehrte ich der Schwalbe gleich zurück in das verlassene Nest.
Und wie der Ochs vom Zug und Joch befreit
Zur Krippe eilt -- so auch ich vom Musenzwang erlöst.

War ich wiederum gesättigt von der Muttererde Fett,
Nahm ich neuerdings den Wanderstab zur Hand
Und zog, getrennt von Herthas Tisch und Bett
Herum im Gau -- durch Stadt und Land.

Jetzt geht es nimmer, nimmer mehr,
So lieb mich auch die Berge grüßen.
Das Herz ist matt, das Auge blind, die Füße schwer,
Leicht kann ich deswegen Berg und Pickel missen.

Liegen bleiben heißt es, auf der faulen Haut
Und wiederkauen an verlebter Jugendfreud.
Die Kräfte schwinden, in den Adern stockt und staut
Das Blut. Die Gedanken weilen öfters in der Ewigkeit.

Hold pflanzt mir, Vergissmeinnicht vom Elternhaus
Aufs Grab und aus dem Walde Ehrenpreis und Immergrün.
Gestaltet so mein Heim zum Blumenbette aus,
Dann bleib ich treu für immer drin.

Vom Oberwalde holet eine junge Eiche,
Schneidet meinen Namen in die Rinde ein -
Zum Kopfe einen Plöckenstein, der soll für meine Leiche
Die Form und wortgetreue Grabschrift sein.

Víc už to nejde

Tam na Šumavě, hned někde pod Horním lesem,
co se k jihu jen poli obklopil,
leží můj rodný dům. Navždycky vím, že zde jsem
poprvé o jaru, o samém štěstí snil.

Časně jsem opojen byl dechem svobody,
láskou k lesům, lukám všeciček zasažen.
Hodiny trávil jsem sám a sám na srdci přírody,
vábilo mne to za ní celé dny někam ven.

Jak blaze, volně jsem se cítil tam,
jak rostla ve mně síla, radost žít,
všechno mi bylo nové, vzpomínám
si sotva, že by to měl stesk kdy zakalit.

Domov jsem přitom učil se mít rád
a láska rostla k všemu kolem nás.
Já sladká léta dětství nestihl počítat --
jak pryč jsou už! Jak všemu bije čas!

Odchody lákávaly v jeseni,
jak vlaštovky, co se až na jaře vracejí.
Na dětství zapomněl jsem. Teď jen v umění
a vědě spatřoval já naději.

Nadešly přece potom prázdniny
a my do hnízda z dálky domů zase přilétali zpět.
Jak volek vypřažený od dřiny
do chléva spěje -- já nechal múzy být i svět.

A když mě dosyta zas napojila rodná zem,
poutnickou hůl já do své ruky vzal
a vydal se tam od nás úvozem
kolkolem krajem, městy, cestou dál.

Teď už to nejde víc, už ne,
ač bych tak rád uviděl rodné hory.
neslouží oči, nohy nejsou poslušné,
srdce už nevystoupá na obzory.

Jenom líně civět na pelesti
a o radostech mládí dát si zdávat.
Síly se ztrácejí, krev tuhne v zápěstí
a myšlenky se snaží usebrávat.

Pomněnky doma z naší zahrádky
chci na hrob, barvínek, rozrazil z našich lesů.
Ať vystele lože květ přesladký,
ať věrnost jeho provždy nesu.

Z Horního lesa ještě doubek malý
s mým jménem v kůře doneste mi sem,
do hlav pak kámen z plekenštejnské skály
pěkného tvaru s prostým nápisem.

P.S. Pod titulem Letztes Gedicht (Poslední báseň) přetiskl tyto předsmrtné verše svého "otcovského přítele" Brunnerův kněžský kolega Josef Wittmann (rovněž jeden z autorů těchto internetových stran) ve své knize Aus dem Böhmerwalde (1935).

Katolický kněz a nářeční básník Josef Brunner se narodil 3. března 1849 v dnes zaniklé vsi Maňávka, tehdy zvané Česká Maňava (Böhmisch Haidl) v místech nad dnešním Lipenským jezerem blízko Horní Plané (Oberplan). Jeho básně najdeme v Peterově časopise Der Böhmerwald, např. v roce 1903 je to celá přehršel nářečních veršů pod společným označením G'sammelwer(k). Ani Josefu Brunnerovi nebylo dopřáno zemřít doma, i když slovo odsun by asi sotva pochopil: zesnul 11. ledna 1931 v rakouské Vídni a je pochován blízko ní v obci Bidermannsdorf, kde jako kněz působil.

- - - - -
* Maňávka / † Vídeň (A) / † † Biedermannsdorf (A)