FERDINAND VON BUQUOY
Naše budoucnost
Já bych tudíž s radostí přivítal - a tím nemá být vysloven nějaký žert nebo nějaká utopická myšlenka - kdyby evropské vlády vykázaly mezinárodní sociální demokracii (po zániku První internacionály /1864-1876/ byla roku 1889 s podporou Friedricha Engelse /1820-1895, Karl Marx zemřel už v roce 1883/, založena tzv. Druhá internacionála /rozpuštěná 1916/, viz Wikipedia, z níž se už roku 1903 odpojila Leninova bolševická frakce, součást pozdější Kominterny /tj. Třetí internacionály z let 1919-1943/, tj. Druhá i Třetí internacionála se samy rozpustily za obou světových válek tváří v tvář tzv. "národním zájmům", které pak daly tvář socialistické "praxi" třeba za Lenina a Stalina v Rusku či za Hitlera v Německu - pozn. překl.) nějaké území, výhodně položený ostrov nebo něco podobného - tak jako se obětují vědeckým účelům pokusná teritoria - jako experimentální pole (v originále "als Versuchsfeld" - pozn. překl.) pro zřízení svobodného socialistického státu podle vlastních pravidel společenského uspořádání. Tam by měla mezinárodní sociální demokracie plnou volnost v konání (v originále "soll die internationale Socialdemokratie schalten und walten, wie sie will" - pozn. překl.), jaké jí předepisují její vlastní zásady. Po nějakém čase by se pak muselo ukázat, zda mají pravdu zastánci nynějšího či nového společenského řádu. Nastane-li ona druhá, naposledy zmíněná možnost (v originále "tritt Letzteres ein" - pozn. překl.), vyvine se stát v jakýsi mohutný organismus a sociální demokracie by získala ten nejpůsobivější agitační prostředek, ten nejskvělejší argument pro své teorie a její vítězství by se stalo zřejmým, neboť jejich správnost by se dokonale prokázala.
von Parthum, F., Unsere Zukunft : eine socialpolitische Studie (1893)
Tady si autor (pod pseudonymem "F. v. Parthum", odkazujícím snad na zaniklou hájovnu Bortum /Parthum/ na úpatí hory Klínovec blízko Horního hradu /Hauenstein/ v Krušných horách) dovolil přejít v brožuře "Unsere Zukunft" (Prag, J.G. Calve'sche k. und k. Hof- u. Universitäts Buchhandlung 1893) k vyjádření takříkajíc v první osobě. Nebyl tou osobou nikdo jiný než Ferdinand Maria Heinrich von Buquoy (podle křestní matriky *14. září 1856 ve Vídni), který v září 1892 rezignoval na svůj mandát poslance za Stranu konzervativního velkostatku v Českém zemském sněmu, v roce 1904 se však stal ministrem zemědělství ve třech vládách habsburské monarchie a od roku 1905 i c.k. tajným radou. Sídelní hrad Hauenstein (Horní Hrad poblíž krušnohorského Klínovce) prošel v půli 19. století přestavbou na zámek za Ferdinandovy babičky Marie Gabriely von Buquoy, roz. von Rottenhan, dcery Heinricha Franze von Rottenhan a Gabriely, roz. Černínové z Chudenic. Ferdinand se na Horním Hradě chtěl trvale usadit a hned po převzetí majetku přistoupil ke druhé etapě přestavby hradu, k níž došlo v letech 1878-1882 v pseudogotickém slohu. Poté, co se stal nositelem pruského řádu Červené orlice (1906), ruského řádu Bílého orla (1906) a saského Albrechtova řádu (1906), zemřel dne 27. září roku 1909 ve dnes slovinském městě Šempeter při Gorici (německy Sankt Peter bei Görz), pochován je však v buquoyské hrobce v jihočeských Nových Hradech (Gratzen). Jeho syny se stali Karl Georg (1885-1952), poslední majitel buquoyského velkostatku do roku 1945, Heinrich Albert (1892-1959), otec hraběnky Margarete von Buquoy, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, narozený na Horním Hradě stejně jako Ferdinand Filip (1896-1975), jedinou dcerou pak svobodná a bezdětná Theresie Sophie (1888- 1968). Vyhnaneckou budoucnost jako osud svého rodu si Ferdinand "von Parthum" asi dovedl představit jistě bezpochyby mnohem méně než osudy sociální demokracie a bolševismu z ní vzešlého.
- - - - -
* Vídeň (A) / † Šempeter při Gorici (SLO) / † † Nové Hrady
