LUDWIG BÜRGER
Byla to jiná doba, ve které jsme vyrůstali my
Už dlouho mě zaměstnává myšlenka, abych něco z toho, co jsem prožil, svěřil papíru a nikdo z mých potomků nemohl snad jednou říci: "Hätten wir doch gefragt, über dies und jenes, dann wüssten wir über das Thema genauer Bescheid." (tj. "Kdybychom se na to či ono přece jen tenkrát zeptali, věděli bychom o tom tématu něco přesnějšího." - pozn. překl.) Ti, kdo věděli, bohužel většinou zemřeli nebo nejsou jinak k dosažení. Tak bych chtěl podat zprávu o některých zážitcích, na kterých jsem se směl nebo musel podílet.
Nebylo dobré všechno, co jsme dělali, ale chovat poslušnost a hluboký respekt vůči všem starším lidem a představeným bylo pro nás čímsi samozřejmým. Byla to jiná doba, ve které nám bylo dáno vyrůstat. Spokojeni, nenároční a zvyklí na neokázalou prostotu jsme prožívali svá mladá léta až do chvíle, kdy jsme byli v roce 1946 jako psi vyhnáni z domova, který byl náš (v originále "von unserer angestammten Heimat", tj. doslova "z našeho osvojeného domova", osvojeným domovem tu ovšem byla poražená Německá říše, resp. čerstvě obnovené Československo - pozn. překl.). Bohudík byl nalezen domov nový, ale touha a stesk po naší krásné Šumavě zůstává a trvá (v originále "ist geblieben" - pozn. překl.).
Mým rodištěm je selská ves na jižní Šumavě (rozuměj tu nejmenovaný Křenov, německy Krenau - pozn. překl.), kde jsem v květnu roku 1924 spatřil světlo světa. Moje babička (v originále "bei meiner Großmutter /Ahnl/" - pozn. překl.) měla s mým příchodem na svět problém, poněvadž v témže čase zemřel můj malý bratříček, narozený rok přede mnou. Měl jsem, jak mi později vyprávěli, na jeho smrti vinu. "Lausbua. mistiger, host an Seppei vertrieben" (tj. "všivák zatracenej, vyštval Pepíčka" - pozn. překl.), říkalo se často, než mě hodili do kolíbky. Nemám to ale a neměl jsem to babičce za zlé, přestože jsem od ní byl často "biřmován" (v originále "oft von ihr 'gefirmt'", v Jungmannově česko-německém slovníku najdeme význam "biřmowati=fackowati: Protož tě nynj biřmugi, bjdnjče." - pozn. překl.). Byla to vůbec rezolutní žena - stala se jí nucena poměry (v originále "gezwungenermaßen" - pozn. překl.), poněvadž se musela po první světové válce starat o svých pět dětí sama a to, jak to tehdy bylo obvyklé, bez jakékoli hmotné podpory, neboť můj dědeček zahynul v ruském zajetí v Menzelinsku na Sibiři. Její děti, tedy včetně mojí matky, měly pak činit jen to, co měla ona na mysli, a to i poté, když už měly vlastní rodinu.
Moje maminka dala život šesti dětem, ze kterých je dosud naživu můj bratr Alois, narozený roku 1937 a já, narozený, jak už řečeno, v roce 1924. ona sama přišla na svět roku 1896 a pracovala až do své svatby v zemědělství.
Můj otec, narozený v roce 1892 jako třetí z pěti dětí (rozuměj rodiny Bürgerovy v Křenově čp. 4 - pozn. překl.), se po vychození školy vyučil kamenickému řemeslu. Školu přitom opustil s nejlepším vysvědčením ze žáků třídy, do které chodil. Tomu výsledku by odpovídalo, aby šel na studia, ale nebylo to možné pro chybějící finanční prostředky.
Stal se tudíž kameníkem a zůstal jím až do chvíle, kdy byl povolán k vojsku. Roku 1913 narukoval k "šumavskému" 91. pluku do nejjižněji položené základny rakousko-uherského loďstva, pevnosti na hoře Kosmač při Kotoru v jižní Dalmácii (v originále "zum Regiment Nr. 91 in die südlichste Festung auf dem Kosmatsch /ein Berg bei Kataro in Dalmatien/", dnes je Kotor na území Černé Hory, podrobněji viz web Bunkrologický zápisník - pozn. překl.), a tam zažil v roce 1914 i propuknutí první světové války. Už v září téhož roku byl však raněn tak těžce, že válka pro něho skončila. Střela dum-dum (která při zásahu exploduje) mu rozdrtila pravý loket a o tři dny později mu pravou ruku bez narkózy amputovali 15 centimetrů pod ramenem.
Během války byl pak zaměstnán v papírně Pečkovský mlýn u Českého Krumlova (v originále "in der Papierfabrik Pötschmühle bei Krummau" - pozn. překl.) a ve Škodových závodech v Plzni jako vrátný.
V květnu 1918 se moji rodiče vzali. Téhož roku i skončila první světová válka. C.k. monarchie se zhroutila a jedna z bývalých částí obrovského celku se osamostatnila založením tzv. "Československé republiky". Ovšem proti vůli šumavských Němců, kteří žádali připojení k Rakousku a kterým nezbylo po beznadějném zápase než podvolit se tomuto novému státnímu útvaru. Byla jim slibována autonomie, k níž ovšem nikdy nedošlo; naopak byly činěny pokusy, německá jazyková území rozvracet českým přílivem. Všechny státní úřady (pošta, železnice, policie) byly obsazovány výhradně Čechy, v čistě německých oblastech byly budovány české školy, do nichž byly německy hovořící děti vábeny mnoha sliby a výhodami. Obyvatelstvo okrajových německých území Čech a Moravy nechtělo za žádných okolností připustit neustálé potlačování vlastního živlu a v roce 1935 nalezlo v Konradu Henleinovi vítaného pomocníka ve svém odporu. Ten téhož roku založil Sudetoněmeckou stranu (předtím mělo jeho hnutí název "Sudetendeutsche Heimatfront" - pozn. překl.) a všechna okrajová území se k ní přimkla. Henlein byl přítelem Adolfa Hitlera a společně se jim tři roky nato podařilo připojit zmíněná území k Německé říši.
Vybudováním obranné linie 42 pevnůstek (v originále "Verteidigungslinie von 42 Bunkern", odkud pochází číslo, nevím /snad podle původního názvu zdejšího "šumavského" projektu H-42/, přičemž jen na úseku Volary-Křenov bylo zadáno 465 /!/ objektů, z toho skutečně dokončeno jen 199, jenom objektů lehkého opevnění zvaných ŘOP - nikoli tedy větších pevností - bylo do roku 1938 postaveno na československém území téměř deset tisíc, viz webové stránky Bunkry.cz, o některých šumavských podrobněji viz Cestujeme Šumavou - pozn. překl.) chtěli Češi tomuto připojení zabránit. Naše ves byla rovněž postižena touto výstavbou, poněvadž v přímém našem dosahu tu vyrostlo osm bunkrů; jeden z nich stanul 50 metrů před naším stavením, druhý posadili přímo u vchodu do jiného z domů.
Hoam!, 2020, č. 2, s. 30-33
Jde o výtah (následovalo po něm několik dalších) ze vzpomínkové knihy Ludwiga Bürgera s názvem: "Damals - Erinnerungen eines Böhmerwäldlers", vyšlé poprvé v roce 2009. O jeho původu se dovídáme více z kájovské oddací matriky se záznamem, týkajícím se svatby jeho rodičů 21. května 1918 (zmínka o ní je i součástí naší textové ukázky). Ženich Josef Bürger, tenkrát invalidní vrátný Škodových závodů v Plzni, se narodil 13. února 1892 jako syn "katolických rodičů" Josefa Bürgera z Křenova čp. 4 a Johanny, roz. Zarubovy (v matrice "Zaruba") z Rohů (Oberhäuser) č. 5. Nevěsta a Ludwigova matka Anna přišla na svět 1. července 1896 jako dcera podruha (Inwohner) v Dobrkovicích (Turkowitz) čp. 1 Wenzla Jungbauera a Marie, roz. Wallentové (v matrice "Wallenta") ze zaniklého Podvoří (Podwurst) čp. 13. Bližší údaje o obou Ludwigových rodičích jsou zatím digitálně nedostupné. Svou knihou však on sám splatil dluh i jim, jen těch válek kdyby nebylo, říká si člověk. Dočteme se v ní o jeho dětství, válce v řadách Luftwaffe, odsunu a novém začátku v bavorském Obingu, svatbě v roce 1949, narození dvou dětí a stavbě dvou domů. V roce 2003 ovdověl. Poslední větu v knize přidaly jeho děti a vnuci: "Unser Opa is am 24. August 2015 in seinem Hause in Obing gestorben" ("Náš dědeček zemřel 24. srpna 2015 ve svém domě v Obingu" - pozn. překl.).
- - - - -
* Křenov, Kájov / † † † Obing (BY)
