ERNA BURGER-NOVOTNY

Böhmerwald

Wo die Wälder rauschen über Berg und Tal,
wo die Grenzen ziehen einen Tränenwall,
dort bin ich geboren, dort bin ich zuhaus,
haben keine Heimat, mussten alle raus.

Wo die Menschen ruhig, voll von Kraft und Mut,
schwer erkämpfen mussten ihr teueres Hab und Gut.
Alles geht verloren, als Bettler heißt es gehn.
Wir haben keine Heimat, es gibt kein Wiedersehn.

Wenn Urahne leise zu den Kindern spricht,
haltet treu den Boden, vergesst die Heimat nicht.
Alles uns genommen, als Bettler gehn wir raus,
haben keine Heimat, weder ein Zuhaus.

Wenn die Sonne wieder auf uns nieder scheint,
Kinder lachen und die Mutter nicht mehr weint,
Vater uns gefunden in dem Sturmgebraus,
wir hoffen auf eine Heimat und ein Zuhaus.

Und wenn die Großmutter schon recht müd und alt,
uns oft erzählt vom schönen grünen Böhmerwald:
dort seid ihr geboren, dort ward ihr zuhaus
habt alles verloren, vergesst es nicht,
wir mussten raus.

Šumava

Kde nad hory, doly šumí samý les,
val slzí a žalu při něm do nebes,
odtud jsem já rodem, domov chci tu mít,
a ne všecek ztratit, musit odejít.

Jmění, co zde měli, tvrdou prací svou
vydobyli lidé se vzácnou odvahou.
Teď jim drahý domov snad navěky je vzat,
z nich jeden každý žebrák, bez práva na návrat.

Tiše pramáti teď k dětem hovoří:
zemi věrny buďte v rodném pohoří.
Všecičko nám vzali, jsme jako žebráci,
bez domova světem co se trmácí.

Zasviť, slunko, shůry, rozjasni zas líc
dětem, jejich matkám, ať nepláčou víc,
otec kéž se vrátí z bouře domů zas,
domov že ho přijme, naději živ v nás.

Babička ať počne ještě vyprávět,
o kráse tu u nás, co jí nemá svět:
že jsme doma a že to snad nejde vzít,
nezapomeňte, i když snad ztratili jsme všechno
a máme odejít.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2002, č. 10, s. 6

Ty jistě dost neumělé verše zapsaly na kus svačinového papíru ("auf einem Fetzen Butterbrotpapier", jak svědčí pamětnice) v zářijových dnech roku 1946, za pozdního léta, kdy je na Šumavě nejkrásněji, dvě šestnáctiletá děvčata z Nového Světa (Neugebäu) těsně před odchodem z rodných míst. Jedna se jmenovala Erna Novotny ("po chalupě" řečená Kordei-Erna), ta snad veršovala, druhá, od níž pochází zápis textu, Johanna Stögbauer (Leopoldn-Hanni). A tak se ostýchám jak předložit svůj stejně neumělý převod do češtiny, tak přidat k jejímu příjmení tu naši koncovku -ová. Ta dívčí výpověď totiž nepatří nikomu než těm, kdo v jejich věku zažili (zažily vlastně) něco, aby jí porozuměli třeba beze slov. Erna Novotny, narozená v Novém Světě 12. srpna 1930, provdaná Burgerová, žila v bavorském Hohenpeißenbergu a přestože krajanský měsíčník připomínal její narozeniny ještě dlouho poté, zemřela tu 14. září 2013.

P.S. V Hoam! z března 2006 je téměř stejně znějící báseň (jen poslední dvě sloky jsou přehozeny) označována jako text jedné vimperské ženy, jejíž jméno není známo ("Text von einer Frau aus Winterberg, deren Name unbekannt ist"). Vznik veršů je kladen rovněž do časů vyhnání. Než by upadly v zapomenutí, stačili je prý zapsat, jak jim utkvěly v paměti, Emil Weber se svou sestrou Marií Langovou. Jistě zajímavý doklad "literárního" putování zřejmě kolektivního pocitu.

P.P.S. A aby toho nebylo málo, objevil se v roce 2014 téměř totožný text, označený titulem "Abschied vom Böhmerwald" a podtitulem "Von Johann Pupeter, geschrieben im Lager Sept./Okt. 1946" i na s. 12 říjnového čísla krajanského měsíčníku Glaube und Heimat, kam ho poslala paní Valerie Maiová.

- - - - -
Nový Svět / † † † Hohenpeißenberg (BY)