ERICH CARMINE
Ideál a skutečnost
Nemohu ovšem říci, zda to bude lepší, když to bude jinačí,
ale tolik mohu říci, že se to musí změnit, má-li to být dobré."
Georg Christoph Lichtenberg
(Večery při svíčce, přeložil Jiří Konůpek, viz edice Světová četba sv. 181 /1958/, s. 68)
Pokud v těchto řádcích hovořím o sobě, nechci tím určitě své osobě přičítat nějaký přehnaný význam. Myslím si však, že také leckdo jiný prožil ty věci přesně tak jako já a rád bych vycházel z toho, že jen to se stává naším nejniternějším a nezcizitelným majetkem, co člověk sám zažije; vše ostatní může být i jako poctivé přesvědčení v tom nejlepším případě jen citovým ohlasem cizích názorů a mínění.
Kdyby se mne dříve někdo tázal po mých politických ideálech, asi bych mu po jisté rozvaze vysvětlil, že bych se sice nerad zbytečně ježil proti historickým nezbytnostem a vůbec nejsem slepý pro všechen ten idealismus a připravenost k obětem, které - přese všechno nadměrné hazardérství - žily v tolika národních socialistech, že se však nemohu vysvléci ze své vlastní kůže a byl by mi v podstatě nejmilejší takový stát, v němž by každý mohl žít podle své fazóny, ve kterém by se stát sám chápal do jisté míry jen jako nezbytné zlo a podle toho by se i choval. Neboť svoboda sama o sobě by měla být přece jen tou nejvyšší hodnotou (v originále "das höchste Gut" - pozn. překl.).
Teď jsem s tímto ideálem slavil shledání, ovšem trochu jinak, než jsem si kdy mohl nechat zdát: totiž v poválečném Německu roku 1946. Poněvadž tyto ideály stojí teď ve výkladní skříni za tlustým sklem a nesou nápis "Němcům zakázáno se i dotknout". A tyto na jiné půdě vzešlé rostliny mají teď vyrašit na německé půdě, ale na jaké půdě to má být: zryté bombami, pokryté troskami zničeného blahobytu, v uprchlických lágrech, jimiž obchází hlad - v zemi, nad kterou už slunko nesvítí. Teď si už člověk přece trochu zvykl a není už tak náchylný k sentimentalitě, poučen, že to, co je v člověku hodnotného, může vytrvat i v nouzi a v odříkání a že také nouze má své ctnosti. Dalo by se tak odhalit i lecjaké pozitivní jádro, kdyby jen nebylo té odporné bezútěšnosti bídy, kdyby nebylo těch velkých očí vyhladovělých dětí (v originále "wenn nicht die großen hungrigen Kinderaugen gewesen waren" - pozn. překl.). Ne, na ty se zvyknout nedá. "Wie wird man jemals in Deutschland wieder lachen können?" (tj. "Jak by v Německu mohlo být ještě někdy někomu do smíchu?" - pozn. překl.) byla myšlenka, která mě často pronásledovala po celé dny. A zároveň jsem věděl, že jsem se ve svém nitru už rozloučil se svými krásnými politickými ideály o svobodě (v originále "mit meinen schönen politischen Freiheitsidealen" - pozn. překl.), zcela bezděčně a bezbolestně, a přitom jsem dobře dokázal ocenit ten vzácný dar svobody, svobody od útlaku svědomí (v originále "köstliche Gut der Freiheit von Gewissenzwang", dalo by se jistě říci i "svobody myšlení" a "Gewissenzwang" lze přeložit i jako "morální nátlak" či "netolerance", dokonce i jako "šikana", němčina zejména ovšem rozlišuje "Wissen" a "Gewissen" jako "vědomí" a "svědomí" - pozn. překl.), svobody, kterou jsem tak často postrádal. Ty oči hladových dětí však vážily víc. Neboť jedno bylo jasné: když se teď každému dala podle zásady: "Rette sich, wer kann!" (tj. "Zachraň se, kdo můžeš!" - pozn. překl.) volnost zase "se vypracovat", pak se musí obrovský počet zbědovaných takříkajíc dostat pod kola. Ba, viděno ve velkém, jak by z těchto ruin mohla znovu povstat města a průmyslová odvětví? Copak by se nemuseli všichni společně semknout a společně začít znovu, aby se stali z otroků hladu jeho pánem, jako to kdysi učinilo Prusko? Ještě nikdy nevolala doba tak hlasitě po novém uspořádání své sociální struktury, copak ten hlas opravdu nikdo z nás neslyšel?
Z těch odpovědných jistě nikdo, ti měli docela jiné starosti. Sebral jsem všechny noviny, ke kterým jsem se mohl dostat: ani v nich o tom nikdo nic nevěděl. Naopak, pro tyto lidi jsme byli na světě jen velmi podmínečně, v podstatě vůbec ne, a když, pak jen se vztyčeným ukazovákem, že jsme si svá neštěstí zavinili sami a že za to všechno můžeme děkovat Hitlerovi. Byl to jen nerozum nebo výsměch? Myslím si i dnes: kdyby už nebyl jediný čert v pekle, bylo by to proto, že se tenkrát k smrti uchechtal nad návrhem, který se vynořil ve "svobodném světě" a doporučoval udělit českému státnímu prezidentu Benešovi (v originále "dem tschechischen Staatspräsidenten Benesch" - pozn. překl.) Nobelovu cenu míru. Teprve teď jsem věděl, jak hluboce Německo prohrálo tuto válku. To, co poté následovalo, mohlo sice ještě bolet, sotva však ještě překvapit. Jen někdy přece hluboce zarylo a bodlo, když třeba se bylo lze dočíst (v originále "als zu lesen war" - pozn. překl.), že Vatikán vyslovil Československu svůj dík za "humánní vysídlení" sudetských Němců. Jistě, později byla ta informace s omluvou stažena jako mylná a raději se o tom už vůbec nemluví. Je však přece jen zvláštní, že nejvyšší pastýři křesťanstva (v originále "die obersten Hüter der Christenheit" - pozn. překl.) by nevěděli, že i to nejhumánnější "vysídlení" je vždycky přece čímsi hluboce nelidským. Mělo by se od nynějška rozlišovat mezi vyjádřeními církve, která je třeba brát vážně a těmi, která vážně brát netřeba?
Od té doby přešlo zemí pět let; mnohé se změnilo, ten základní problém tehdy vzniklý ovšem existuje i nadále. Stejně jako první světová válka nevyřešila problémy, kvůli nimž vzplála, neučinila tak ani druhá světová válka, která byla přece toliko jejím pokračováním. Ovšem, měnová reforma, která poctivé práci vrátila zase půdu pod nohama, uvolnila tu obrovskou, v německém lidu dosud živou energii a hlad zmizel alespoň z ulic našich měst. Stal se však proto menším? Kdo provádí to neúprosné sociální převrstvení, které se tiše odehrává za kulisami a ještě dovršuje? Kdo píše historii sociálního úpadku, proti němuž se statisíce marně snaží vzepřít? Těmito otázkami se zabývá nanejvýš tak ještě příležitostná statistika a život jde dál, zatímco hodina, která burcuje k hledání nových základů, nevyužita míjí.
Neobejde se to bez trestu: vzrůstá šedý nezájem o otázky dne, mládež, jejíhož získání se nijaký stát nemůže zříkat, stojí nezúčastněně stranou - ovšemže, čím by se také měla nadchnout? Strana nevoličů je nejsilnější ve státě a jako suchá rostlina na déšť čeká i ona na něco, co by jí propůjčilo novou vzpruhu. To je pro demokracii (v originále "für eine Demokratie" - pozn. překl.) špatné znamení.
Znám už všechny ty námitky, které se tomu skrytému vývoji staví do cesty. Hospodářský odborník se uvážlivě usmívá: sentiment po socialismu! (v originále "sentimentaler Sozialismus" - pozn. překl.); stranický politik káže: kdybyste všichni následovali můj program, byly by všechny ty problémy dávno překonány a lidstvo stádem beránků a cejchovanému demokratu připadá to všechno trochu vykřičené a v každém případě málo demokratické. Pod pojmem demokracie, zdá se, si přitom každý představuje něco jiného a přesně mi to ještě nikdo nedokázal vysvětlit. A přece si myslím, že nikdo nemá být tak nóbl, aby se i od svých nepřátel, v tomto případě od komunismu a národního socialismu, nemohl poučit, že totiž dnes a v budoucnosti jen všeobsáhlé a opravdu strhující ideje, které se týkají i těch nejposlednějších, budou dělat dějiny. Jen tam, kde trvá dosud víra (v originále "nur wo noch Glaube ist" - pozn. překl.), může vzejít nový život. Jakkoli se tomu zdají fakta odporovat: ideál je silnější než skutečnost.
Hoam!, 1952, č. 1, s. 1-2
Text, podepsaný průhlednou šifrou "Dr. -ch-e." je sice zajímavý i sám o sobě jako nijak skryté přihlášení se k ideálům národního socialismu (zřejmě se i s komunismem autorovi zdály přitažlivější než svoboda, která mu dovolovala se volně vyslovit), pro svůj proticírkevní osten však navíc vyvolal polemiku měsíčníku, v němž vyšel, s krajanským časopisem "Glaube und Heimat" (obě ta periodika vycházejí dodnes) a také s listem "Volksbote", spojeným s dodnes činnou organizací Ackermann-Gemeinde. Mám k dispozici jen článek nadepsaný "Gegenwehr" (tj. "Obrana"), jímž se redakce a vydavatel časopisu "Hoam!" Adolf Webinger (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) ohrazuje proti katolické kritice, a také dodatek k němu. Stojí tu myslím za překlad a otištění obojí, vlastně dohromady trojí:
GEGENWEHR
Pod tímto titulem se objevil v březnovém čísle kněžského listu (v originále "in der Märzfolge des Seelsorgerblattes" - pozn. překl.) "Glaube und Heimat" ostrý útok na "Hoam!", který vrcholí obviněnim z proticírkevní propagandy. Není to jistě nijak potěšující pohled, když proti sobě navzájem vystupují dvě krajanská periodika (v originále "zwei Heimatblätter" - pozn. překl.), poněvadž jsme však tentokráte přímo vyzváni k nějakému vyjádření, nechceme je redakci "Glaube und Heimat" nijak upřít.
Výchozím bodem je úvodní článek lednového čísla letošního ročníku "Hoam!" pod nadpisem "Ideal und Wirklichkeit" (české přetlumočení viz zde nahoře - pozn. překl.). V tomto článku měl být učiněn pokus podat stručný přehled psychologických prohřešků, které byly spáchány na nás vyhnancích z domova v první době po našem vyhnání a které nás dodnes pálí v duši příliš hluboko, než abychom na ně mohli nějak rychle zapomenout. K těmto psychologickým prohřeškům patří také svého času rozšiřovaná zpráva, že Vatikán měl vyslovit československé vládě svůj dík za "spořádané a humánní" vysídlení sudetských Němců (míněno je přirozeně praktické provedení "odsunu"). Informace o této zprávě nemohla být ani samoúčelem ani tím neměly být raněny city věřících; je opravdu pohodlné označit opakování jedné novinové noticky, strpěné tehdy před pěti lety bez nějakého odporu (v originále "unwidersprochen hingenommen wurde" - pozn. překl.), prostě za "proticírkevní propagandu" a chtít tak přikrýt duchovní autoritou něco, co nemá s duchovní autoritou nic společného. Bude dobré podržet obě tyto oblasti dál od sebe, jak to ostatně také redakce "Glaube und Heimat" činí svým výstižným odsudkem postojů českého duchovenstva. Politická vyjádření církve nejsou žádnými články víry a není proto ani nijakým nepřítelem církve ten, kdo se takovými vyjádřeními cítí raněn.
Poněvadž článek "Gegenwehr" v "Glaube und Heimat" uvádí některé dopisy (v originále "einige Zuschriften" - pozn. překl.), budiž i nám dovoleno, doslova tu citovat jeden dopis, jehož autor je i se svou nynější adresou redakci "Glaube und Heimat" znám):
"Já osobně jsem buď koncem roku 1946 či začátkem roku 1947 v "Die Neue Zeitung", tedy v oficielním orgánu okupační moci (viz k tomu Wikipedia, list, vycházející v letech 1945-1955, měl podtitul "Eine amerikanische Zeitung für die deutsche Bevölkerung" a psali do něho význační němečtí autoři, mj. i Bertolt Brecht - pozn. překl.), četl, že Svatý Otec vyslovil v jednom telegramu tehdejšímu československému prezidentu Dr. Benešovi a tehdejšímu ministerskému předsedovi Gottwaldovi svůj dík za humánní a spořádaný průběh vysídlení sudetských Němců. Nato jsem v někdy koncem roku 1947 nebo 1948 uskutečněné rozmluvě s nyní už zesnulým farářem z Frankenwinheimu Josefem Hufnagelem seznámil tohoto kněze s obsahem novinové noticky a zároveň se svým kritickým stanoviskem. S mým souhlasem předložil tu záležitost biskupskému ordinariátu ve Würzburgu, aby se vysvětlila. Bylo dojednáno, že mne později uvědomí o tom, jaký postoj biskupský ordinariát zaujal. Poněvadž jsem však v následující době nic víc neslyšel, došel jsem k názoru, že je ta novinová noticka asi v pořádku a nechal jsem celou věc usnout."
My nejsme ve spojení ani se Svatým Otcem ani s československou vládou a nedokážeme tedy říci, zda k onomu poděkování skutečně došlo musili bychom proto redakci "Glaube und Heimat" odkázat na onu noticku v "Die Neue Zeitung" a - pokud jde o znalecké ověření - na biskupský ordinariát ve Würzburgu. Iniciovali jsme redakci "Glaube und Heimat", aby poprosila Svatého Otce sama o nějaké vysvětlení, přičemž jsme samozřejmě připraveni po předložení adekvátního objasnění z těchto povolaných úst označit uvedenou zprávu za falešnou a novinářskou kachnu revokovat (v originále "zu widerrufen", česky "odvolat" - pozn. překl.). Byli bychom to dokonce učinili velice rádi, poněvadž bychom se tím zbavili hořkých pocitů, které tato zpráva vyvolala. Redakce "Glaube und Heimat" ovšem se našeho podnětu nechopila, ačkoli vyhlídka na to, že se dočká odpovědi, kyne pravděpodobně jí, nikoli nám. Dokud však ono objasnění z jedině povolaných úst chybí, musíme asi jednomu každému ponechat možnost, aby si o věci udělal obrázek.
Redakce.
("Glaube und Heimat" píše v březnovém čísle na straně 3: "Wir haben bereits brieflich die Schriftleitung des "Hoam!" aufgefordert, ihre Darstellung mit Beweisen zu Bergen. Die Antwort, die wir erhielten, ist völlig ungenügend... " (tj. "Už jsme písemně požádali redakci "Hoam!", aby své podání doložili důkazy. Odpověď, kterou jsme obdrželi, je zcela nedostatečná... " - pozn. překl.) - Mnohý čtenář mohl by usoudit, že jsem časopisu "Glaube und Heimat" snad odpovídal. To je nesprávný závěr. V této věci jsem s redakcí "Glaube und Heimat" nijakou korespondenci nevedl.)
Webinger.
Hoam!, 1952, č. 4, s. 25-27
GEGENWEHR JEŠTĚ JEDNOU
Boj proti "Hoam!" je veden různými prostředky, s vysloveným hulvátstvím ve "Volksbote" (rozuměj týdeník sdružení "Ackermann-Gemeinde", založený v roce 1949 - pozn. překl.) a s vynaložením veškeré dialektiky v "Glaube und Heimat". Odmítli jsme na ty prvně jmenované vůbec odpovídat. Vypořádání s těmi druhými prostředky (v červnovém čísle "Glaube und Heimat" 1952) je neradostné proto, že jsme byli donuceni se opakovat, čemuž se ovšem nedá vyhnout, mají-li být věci uvedeny na pravou míru.
Katalog pochybení, které nám "Glaube und Heimat" považuje za nutné vytknout, vyčerpává se asi odkazem na někdejší článek "Ideal und Wirklichkeit" z lednového čísla "Hoam!". Nikdy jsme netvrdili, že jsme zprávu o poděkování Vatikánu měli číst (viz obrat "als zu lesen war" v článku). Další věty, které navazují, nebyly ničím jiným nežli citovým ohlasem, který zmíněná zpráva vyvolala. Každý nepředpojatý čtenář to tak i musí pochopit. Nikdy jsme tedy netvrdili, že k onomu poděkování skutečně došlo, nýbrž jen, že se o něm dalo dočíst a podle povahy věci i zprávě věřit. Když dnes "Glaube und Heimat" dělá, jako bychom tuto zprávu zlovolně vypustili do světa my a použili ji snad k papežově újmě (v originále "um den Papst zu kränken" - pozn. překl.), je to hrubým překroucením skutečnosti, že byla zpráva už dříve všude známa, jak to ostatně vyplývá ze čtenářských dopisů v "Glaube und Heimat" citovaných.
Nevěříme tomu, že by "Glaube und Heimat" šlo dnes o to, odkud tato zpráva pochází, nýbrž zda se skutečně zakládá na pravdě. Pokud si však redakce "Glaube und Heimat" předsevzala poskytnout proti tomu nějaký důkaz, je to teď opravdu na ní. My jsme už zdůraznili, že bychom nezávislý protidůkaz velice rádi přijali a vyvodili z něho důsledky. Vůbec můžeme jen znovu zdůraznit, že nám pranic nejde o to, katolickou církev jako takovou nějak napadat, nýbrž pouze o to, odrazit vyjádření nás vyhnance hluboce zraňující, jak bychom to učinili vůči každé instanci světa, která si činí nárok osobovat si nějakou vyšší morálku.
Co se nyní týká dementi "in der Sache" (tj. "v té věci" - pozn. překl.), domníváme se, že je nutno redakci "Glaube und Heimat" trochu varovat před ukvapeností. Také my jsme přirozeně nebyli právě líní. Na mnoha místech, k nimž jsme se obrátili, sklidili jsme v odpověď výmluvné mlčení, přesto se však podařilo dále sledovat stopu až k vyjádření jedné významné osobnosti z kruhů CSU (rozuměj Chrislich-Soziale Union, tj. Křesťansko-sociální unie, bavorská "odnož" CDU - pozn. překl.). Přislíbili jsme ji veřejně nejmenovat, je však redakci "Glaube und Heimat" známa. Bylo by skutečně trapné, usvědčovat jednu nebo druhou stranu ze lži.
Budeme ovšem těžko moci přesvědčit "Glaube und Heimat" o tom, že politická vyjádření církve nemají s vírou co do činění. Když obojí přesto oddělujeme, prokazujeme tím církvi jen tu nejlepší službu, poněvadž bychom byli jinak donuceni brát mnohé výpovědi českého duchovenstva z roku 1945 jako vážně míněné oficiální hlasy církve (v originále "für ernstzunehmende kirchliche Äußerungen" - pozn. překl.). To si zřejmě ani "Glaube und Heimat" nijak nepřeje. Tímto listem uvedená papežova vyjádření vůči vyhnancům jsme nikdy nečinili předmětem sporu. Pramení bezpochyby z hlubokého a opravdového soucitu s vnitřní i vnější nouzí běženců (v originále "Flüchtlingselend" - pozn. překl.) o sobě. Na druhé straně musí však být vrchní hlavě katolické, tedy všeobsáhlé církve český či polský katolík stejně blízký jako ten německý, v posledních letech snad ještě bližší, poněvadž přece katolictví v těch zemích je těžce ohroženo státem. Není proto dobře možné spatřovat ve Svatém Otci vedle nejvyšší instance ve věcech víry také snad ještě oddaného zastánce našeho německého přání na návrat našeho domova. Když se přesto Svatému Otci dodává přívlastek "il Tedesco", tj. "Německý", vrhá to asi světlo na náladu prostředí, které vedle čistě otcovského a křesťanského soucitu s naší nouzí jeví i příchylnost k Německu (v originále "als Deutschfreundlichkeit" - pozn. překl.). Nám se pak naproti tomu jeví neblahé spojování církevně politické stránky s oblastí víry jako těžké břímě pro oba ty obory.
Redakce.
Hoam!, 1952, č.7, s. 26-27
JEDNO VÁNOČNÍ PŘÁNÍ*
Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem prohlížel 29. prosince minulého roku toho dne došlou poštu. Stálo tu krásnými literami v dopise přímo mně osobně adresovaném: "Gesegnete Weihnachten und ein erfolgreiches neues Jahr wünschen Schriftleitung und Verlag Volksbote." (tj. "Požehnané Vánoce a úspěšný Nový rok přejí redakce a vydavatelství Volksbote." - pozn. překl.).
Opravdu nevím, jak a proč byl tento "Glückwünsch" vlastně odeslán. Nějaká písařka pravděpodobně dostala pokyn obšťastnit přáními všechna periodika a osoby, s nimiž odesilatelé "vešli ve styk". Mohlo by tomu ale být i tak, že redakce "Volksbote" chtěla tímto dopisem vykonat gesto smíření. Pokud by se redakce "Volksbote" měla domnívat, že je tím napraveno všechno, čeho se na mně dopustila, pak se ovšem klame. Byl jsem umlčován tak nepěkným způsobem, že ve mně zůstal pocit pohrdání vůči něčemu takovému. Naši čtenáři si vzpomenou, že jsme byli ve "Volksbote" ze 17. května 1952 tupeni jako "Giftmischer" (tj. "traviči" - pozn. překl.) a "Kreaturen" (netřeba tlumočit - pozn. překl.). Vývody článku nazvaného "Ideal und Wirklichkeit" byly označeny za "besonders dreiste Behauptung" (tj. zvláště drzé tvrzení" - pozn. překl.) a za "geistloses Geschwätz" (tj. "bezduchý žvást" - pozn. překl.), byla nám předhazována "Bösartigkeit" (tj. "škůdcovství" či "zlovůle" - pozn. překl.), "geistige Beschränkheit" (tj. "duševní omezenost" - pozn. překl.) a "journalistische Leichtfertigkeit" (tj. "novinářská lehkovážnost" - pozn. překl.). Autor našeho shora zmíněného článku se na prvý dotaz "Glaube und Heimat" ke svému textu ihned přihlásil. Přesto bylo, pravděpodobně s jistým záměrem, ve všech útocích vždycky zmiňováno moje jméno. Takřka všechno jsem dokázal spolknout, poněvadž jsem nahlédl, že věcná diskuse není možná. Ani dnes se mi nechce říkat, co si o chování těch lidí myslím. Naši slušní čtenáři si o tom udělají názor sami.
Webinger.
Hoam!, 1953, č. 2, s. 28
Namísto nekrologu Siegfrieda von Vegesacka
|
Dorf im Böhmerwald Ein Ochsenfuhrwerk knarrt, beladen |
Šumavská ves Volci táhnou vůz kolébavý, |
Siegfried von Vegesack v lednu 1974 skonal. Byl to baltský Němec (v originále "er war Balte" - pozn. překl.) a dostal se v nepokojném čase po první světové válce jako uprchlík do Bavorského lesa, kde nezískal jen právo pobytu, nýbrž nadevše milovaný domov. Jeho báseň (figuruje mimochodem už u samostatného Vegesackova zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) tu může stát namísto slov rozloučení s ním.
Abychom však byli přesní: titul jeho básně má vlastně znít: "Dorf im Bayerischen Wald" (tj. "Ves v Bavorském lese". Přesto není jistě nijakým falšováním jejího obsahu, nalézáme-li Vegesackovu ves také na Šumavě.
Státní hranice, které Šumavu - a Böhmerwald (v originále ovšem jen takto - pozn. překl.) či jen Wald se tomu lesu německy říkalo po staletí - dělí na českou a bavorskou část (v originále "in einen böhmischen und einen bayerischen Teil schied" - pozn. překl.), byly vždy umělou čarou, o níž příroda nechce nic vědět a jež také v minulosti lidi jednoho kmene tu ani tam nedokázaly nijak lišit. Tak stála právě i ona básníkova také na Šumavě a starší generace "od nás" velice přesně ví, jak tomu lesu má po všechny časy říkat.
Ta krátká Vegesackova báseň je mistrovsky napsaná a odráží zřetelněji než malířské plátno nějakého velkého mistra náladu malé a odlehlé šumavské vsi tak někdy koncem března. Všechna samota a drsné kouzlo života jejích obyvatel na samé hranici životních možností promlouvá z těch veršů, stejně jako z nich jasně vycítíme jejich zakořeněnost v té končině, která teprve činí nehostinnou půdu lidským domovem a při všem rmutu každodennosti jim popřává nenáročné uspokojení s osudem.
Ty časy ovšem leží daleko za námi. Léta následující po prvém dvacetiletí dvacátého století, tedy po časech, ve kterých báseň vznikla, odťala je od nás dvojnásob a to nejen snad katastrofou našeho vyhnání. Sám způsob života se od té doby naprosto změnil, nároky na "kvalitu života", kterou se dnes kdekdo tak zaklíná, až neúměrně vzrostly a honba za vyšším ziskem a z něho plynoucím blahobytem je v plném běhu. Jen šťastnějšími jsme se od těch dob jaksi nestali.
Před několika málo lety byl mezi vyhnanci z domova velice frekventovaný a oblíbený dotaz, zda by se snad chtěli vrátit domů. Otázka byla postavena s rafinovanou falší, neboť nehledě vůbec na změněné politické a společenské poměry doma, vyžadovala by při kladné odpovědi návrat i do sociální situace oněch časů před čtyřiceti lety (psáno 1974 - pozn. překl.) a zde v Německu zase opuštění všeho, co bylo tvrdou prací po válce vydobyto, třeba zde postavený dům či zánovní automobil, o kterém by se člověku kdysi ani nemohlo snít - to vše jen pro nějakou drsnou lesní samotu? A s potutelným triumfem bylo pak leckde konstatováno: "Vždyť oni se vlastně ani vrátit nechtějí!" Mnozí, ba mnozí na té i oné straně hranice to slyšeli až příliš rádi. Znamená to ale opravdu, že jsme se už vzdali sepětí s domovem a obětovali je blahobytu, jenž se mnohdy projevil jako klam až hrozivě křehký? To nelze dopustit, to by byl pakt se samotným ďáblem, pakt, za který se platí vlastní duší.
"Zwischen Sinnenglück und Seelenfrieden bleibt dem Mensch nur bange Wahl (tj. 'Mezi štěstím smyslů a mírem duše zůstává člověku jen tísnivá volba.' - pozn. překl.)," řekl jednou Schiller. Zasáhl tou větou sám nerv naší doby, "štěstí smyslů" - to snad mají být ony betonové kostky s luxusními apartmány, supermarkety, krytými bazény a golfovými hřišti v okolí, které všude rostou a nyní hrozí zardousit i samu duši Bavorského lesa. Ďábel je věru neúprosný věřitel.
K Vegesackově "šumavské" vsi dvacátých let by jistě socialisté všech odstínů neváhali užít výrazů jako vykořisťování, zotročování člověka atp. Pravděpodobně by měli i zčásti kus pravdy. Na druhé straně stojí však dnešní otroci blahobytu, lidé bez kořenů a bez skutečného domova, zaměnitelní podle libosti ve všech zemích s vyššími žoldy a s nimi souvisejícím komfortem - věru tísnivá volba, pokud něco jako volbu vůbec máme.
Tak jitřivě k nám promlouvají básníkovy verše, obraz chudobného a přece tak překrásného domova v nich roste a s ním i vzpomínka na mír duše, zkolébaný pokojným bezpečím šumavského hvozdu.
Hoam!, 1974, s. 115
Německo na rozcestí
Nemůže být smyslem a účelem krajanského listu (v originále "Sinn und Zweck eines Heimatblattes" - pozn. překl.) chtít se míchat do vysoké politiky. Musí být však i nám přiznáno posuzovat světovou situaci podle toho, zda v sobě přece jen neskrývá nějaké skromné zárodky naděje pro nás a pro naši velkou ambici získat náš domov nazpět. Z tohoto stanoviska by měl být chápána i následující malá úvaha. Je těžší než kdykoli jindy učinit si jasný obraz o budoucnosti a jejích možnostech. Méně než kdykoli předtím ví dnes člověk, co je správné a co falešné, takže k pochybnostem přistupuje i tíseň, plynoucí z nuceného tápání naslepo ve tmě téměř naprosté (v originále "auch noch das Unbehagen tritt, völlig im Finstern tappen zu müssen" - pozn. překl.). Rozumné myšlenkové pochody se křižují s návaly citů; dosud příliš živé jsou na všech stranách nenávist a nedůvěra. Války přece od nepaměti rozpoutávají ty nejodpornější lidské instinkty a čím brutálnější a nesmyslnější nějaká válka je, tím horší duševní zkáza přistupuje k té vnější. Na obou stranách se vrší bezpráví na bezpráví a když každá odplata se stává příčinou odplaty nové, končí to šílenstvím, jehož poslední obětí jsme se stali my. Je to šílenství už překonáno? Či budou citové důvody i v budoucnu silnější nežli rozumná úvaha? Chod dějin se zdá této otázce přitakávat (v originále "scheint diese Frage zu bejahen" - pozn. překl.). Jediným lékem byl až dosud toliko čas. Kdo by dnes ještě smýšlel o Švédsku nepřátelsky proto, že jeho vojáci se chovali tak strašlivě za třicetileté války a lidové podání uchovává vzpomínku na jejich řádění i po 300 letech živou? Ba, jak dlouhý čas je nezbytný, aby bylo utrpěné bezpráví opravdu zapomenuto? Kdy mine bolest za ztraceným domovem?
Každá úvaha musí vycházet z určitých postulátů. Tak i my chceme jednou připustit, že rozumové důvody jsou natrvalo silnější než důvody citové a že pro nás platí věta: "Všechno, co nás přibližuje velkému cíli znovunabytí domova, je dobré, všechno pak, co nás od něho vzdaluje, je špatné."
Je otřepanou pravdou, že naše cesta zpátky domů může vést jen skrze silné Německo. Tak musíme i souhlasit se základním pojetím spolkového kancléře Dr. Adenauera, že stát jako je Německo nemůže ve světě ježícím se zbraněmi zůstat jako jediný bezmocný a bezbranný (v originále "wehr- und waffenlos" - pozn. překl.); váhu nějakého státu určuje ve světě faktů vedle jeho hospodářské síly i síla branná. Z toho vyplývá nezbytnost znovuvyzbrojení sama o sobě, ať je nám to příjemné či nikoli. Dosud existovala jediná možnost takového znovuvyzbrojení v rámci západního obranného společenství a proto jí musilo být i využito.
Nedá se také asi popřít, že toto pojetí přineslo i své plody, poněvadž Sovětský svaz by byl nyní připraven iniciovat sjednocení znovuvyzbrojeného Německa, pokud by ovšem nebylo součástí západního mocenského uskupení. Byť by takový návrh jistě nebyl bez vedlejších úmyslů, nexistuje pro nás až do prokázání opaku nijaký důvod považovat jej za neupřímný, neboť obranná a hospodářská síla Německa je vždy významnou položkou ve světovém účtování. Také z ruského hlediska musí být veskrze žádoucí, aby toto Německo vládlo vlastní obrannou mocí. Bezbranné "neutralizované" Německo by bylo v situaci jakéhosi králíka, sedícího mezi tygrem a obrovským hadem, kteří si závidí tučné sousto, než si půjdou kvůli němu po krku - situace, která musí jít nakonec všem zúčastněným silně na nervy. Zdálo by se už být lepší, kdyby se z bezbranného králíčka stal obranyschopný ježek, který sice nemůže být ani tygru ani hadu nijak nebezpečný, ale také není žádným lehce stravitelným žvancem. Bodliny takového ježka se ovšem asi nelíbí z lehce pochopitelných důvodů na jedné straně Francii, na druhé straně Polákům a Čechům, takže by se bylo velice zato, kdyby ten ježek zůstal holý. To by ovšem šlo o tvora opravdu zvláštního.
Nelze si teď nalhávat, že naše naděje na domov s uskutečněním ruského plánu úzce souvisejí. Nějaké z vlastní síly živoucí Německo by bylo Rusku podle všeho důležitějším než city Poláků a Čechů, takže se tu, i když ne hned, přece jen do budoucna rýsuje možná cesta, že nám bude domov jednou navrácen zpátky.
Prozatím to tak nevypadá. Ať už dobrovolně či nikoli, trvá spolkový kancléř na začlenění západního Německa do západního obranného společenství, k čemuž bylo hned vynalezeno krásné heslo o "evropské integraci". Tím se ovšem sleduje pravý opak toho, co Rusové žádají jako základní podmínku svého návrhu a tím se i odsunuje znovusjednocení Německa a s ním i naplnění našeho snu o domově do nedohledné dáli. Je sice neúnavně opakováno, že je sjednocení Německa jako dřív nejvyšším cílem našeho snažení, ale podle těch slov se každopádně nejedná. Jistě se nemyslí na válku, která by proto měla vypuknout; bylo by také přímo uměleckým kouskem získat Anglii a Francii pro takovou válku, když obě ty země považují právě znovusjednocení Německa každá zvlášť za něco vysoce nežádoucího. Jak jinak ale si lze nějaké znovusjednocení představit? Pravděpodobně nelze, naděje jsou tu plané (v originále "man hofft ins Blaue" - pozn. překl.). Mezitím je tento vývoj pro Rusko nikoli nevítanou příležitostí k tomu, vytvořit z východní zóny Německa po zuby ozbrojený následnický stát, který bude bez vůle ochoten podřídit se ruským zájmům.
Doufá se na západoněmecké straně, že jednou bude dosaženo takové vojenské převahy nad Východem, aby mu bylo možno diktovat znovusjednocení a navrácení domova? To by bylo velice dětinské. Pokud však válka s Východem nepřichází v úvahu, pak zbývá jen cesta vyjednávání se Sověty na osvědčeném základě: tady služba, tam protislužba. Kupodivu je sama myšlenka vyjednávání se Sověty považována ve Spolkové republice Německo za jakýsi druh velezrady; příležitostně lze slyšet i výtku, že je ubohé a nečestné provozovat jakousi "houpačkovou strategii" (v originále "Schaukelpolitik" - pojem užívaný kdysi jako označení promyšlené hry evropských "vůdcovských" režimů mezi oběma světovými válkami, střídajících příklon k Západu a k Východu - pozn. překl.) mezi Východem a Západem. Proti tomu by se dalo namítnout, že je to od nepaměti jediná možnost poraženého, jak využít nejednoty vítězů. Už Francie to po napoleonských válkách s úspěchem praktikovala na Vídeňském kongresu, proč by to tedy mělo být upřeno nám? Konečně by se přece neměla vůbec vést nějaká sovětská politika, ale také ne nějaká americká, nýbrž ta německá.
Tak se Německo znovu jednou ocitlo na rozcestí. Je nasnadě, že každý odpovědný člověk tu stojí se srdcem stísněným, jakkoli by mohl mnohdy působit zdáním úplné jistoty. Se srdcem dvojnásob stísněným stojíme tu my bez domova. Chceme přece víc než velikost Německa, nejsme v srdci spolkoví republikáni (v originále "wir sind im Herzen nicht Bundesrepublikaner" - pozn. překl.), nýbrž jsme Němci vůbec a východní Prus nebo Meklenburčan nám není bratrem méně než Bavor či Vestfálec. Jak by tomu také mohlo být jinak, když jsme právě my pro své němectví musili přinést největší oběť, kterou kdy nějaká národní skupina přinesla: půdu domova. Pokud by bylo nezbytné prodloužit tuto oběť na celá desetiletí v zájmu spásy celku, byli bychom snad také ještě tu hořkou oběť schopni přinášet dál, když už jsme unesli tolik. Je to však skutečně nezbytné?
Hoam!, 1952, č. 7, s. 3-5
P.S. Tak mě nad tím veskrze pobloudilým textem (autorská šifra nahrazující plné jméno Dr. Erich Carmine má tentokrát podobu "Dr. -r-.") napadá, že Stalin tenkrát ještě žil... Jak to napsal Vítězslav Nezval ve své proslulé poémě z roku 1949: "Ach koho by to napadlo, nebýti lodivoda, - jehož křišťálové zrcadlo vidí až ke dnu jako horská voda, jenž vidí jako drobnohled, jak hvězdářské dalekohledy, co chce, kam jde a dojde svět, jenž vidí to s přesností vědy, jenž dobře ví, když nejvíc ticho je, že nejspíš bouře zaburácí, ten lékař, jehož nástroje, jsou připraveny vždycky k operaci."
Ó ty mé Rakousko...!
K nejbolestnějším zkušenostem času pádu (pojmem "Zusammenbruch", také přeložitelného jako "zhroucení", se i v dalším textu rozumí zřejmě pád či zhroucení "Třetí říše" - pozn. překl.), na hořká poznání tak bohatého, náleží skutečnost, že sudetské Němectvo (v originále "das Sudetendeutschtum" - pozn. překl.) nemá nijakého okruhu přátel, ba na celém světě vůbec ani jediné instance, které by jeho osud stál alespoň jen za nějakou úvahu. Ani Velká Británie, jejíž oficiální pozorovatel lord Runciman doporučil kdysi jistě dobře poučen sudetoněmeckými politiky odtržení sudetských území od Československa, nezdráhala se připojit svůj podpis k osudovému rozhodnutí o našem vyhnání. To, že se od Čechů nic dobrého očekávat nedá, tušil každý z nás, kdo měl o náladě v někdejším Protektorátě alespoň přibližnou povědomost; celý rozměr naší nouze by si ovšem nedokázal ani v nejhorším snu představit nijaký škarohlíd. Je bezpochyby jen věcí mužů, kteří se na tom rozhodnutí a jeho provedení podíleli, jak se za to všechno, čeho jsme se stali bezbrannou obětí, jednou před Bohem a před historií zodpoví. Od jednoho státu nás však bolí naprosté neporozumění naší situaci nejtrpčeji, a to od Rakouska.
Nemají tu být kritizováni rakouští pováleční politikové. Je pochopitelné, že se v obecném chaosu rozpadu každý snaží pro svůj stát vydobýt to nejlepší možné a poštěstilo-li se rakouským politikům přesvědčit spojence o tom, že volání "Heil Hitler!" z března roku 1938 bylo ve skutečnosti výkřikem zoufalství znásilněného rakouského lidu, pak si mohou k tomuto mistrovskému diplomatickému výkonu opravdu toliko blahopřát. Povážlivější bylo, že si osvobozené Rakousko velmi brzy osvojilo zvyklosti vítězů, žádalo od Německa odstoupení některých území i reparace a usedlé tu říšské Němce s 25 kilogramy zavazadel vyhodilo za hranice podle osvědčeného vzoru. Mezitím ovšem v Rakousku došlo přece jen k posouzením skutečnosti bližším a lze děkovat spíše náhodě než náhledu jiných, že bylo samo Rakousko ušetřeno územních ztrát.
Když byl po rozpadu (rozuměj "rozpadu Třetí říše" - pozn. překl.) každý majitel červenobíločervené pásky na rukávě ušetřen hanebných ponížení, jimiž jsme byli obdařeni my sudetští Němci, zdálo se nabízet vysvětlení, že mnoho Čechů, kteří se v Rakousku, zejména pak ve Vídni, nacházeli, nemělo být přece vystaveno nějaké odplatě. Brzy se však ukázalo, že tato oboustranná výjimka byla myšlena veskrze jako výraz niterného přátelství dvou čerstvě osvobozených států, bratrsky si majících padnout do náruče, a že Rakousko naprosto neuvažovalo o tom ujmout se snad sudetských Němců. Náhle jako by neexistovalo staleté životní a osudové společenství sudetského Němectva a Rakouska (v originále "Schicksalgemeinschaft des Sudetendeutschtums und Österreichtums" - pozn. překl.), vše společné jako by bylo zapomenuto: sudetoněmecký uprchlík byl náhle opět označen jako "Volksdeutscher" (tj. asi jako "zahraniční Němec" - pozn. překl.), tedy výrazem, na němž lpí přídech čehosi balkánsky polocivilizovaného. Později se přešlo ve výrazivu mnoha tiskovin alespoň k pojmu "Volksösterreicher" (tj. asi jako "zahraniční Rakušan" - pozn. překl.) - slovu obzvláště půvabně se vyjímajícímu v období překonávání přepjatých nacionalismů - aniž by se tím ovšem prakticky cokoli změnilo. V každém případě se včerejší bratr chápal jako krajně nežádoucí cizinec, kterého se má země co nejrychleji s odporem zbavit a pro něhož zbývají jen nejhrubší pomocné práce, třeba při odklízení trosek. Nehrálo přitom zřejmě vůbec nijakou roli, že sám rakouský spolkový prezident a nejvyšší reprezentant křesťanské lásky k bližnímu byli původem také takovými "Volksdeutsche". Celkový obraz mohl být sotva sympatičtější tím, že se jen několika málo jedincům podařilo pomocí naditých peněženek či vlivných známostí dosáhnout rakouského spolkového občanství. S mnohým sebedojetím nad vlastní dokonalostí bylo konečně také několik zaměstnanců - rozumí se bez rodinného doprovodu - naturalizováno, přičemž byla ovšem přehlédnuta skutečnost, že pravděpodobně by mohli státní občanství nabýt možná lehčeji i v Nikaragui či kdekoli jinde. Na těchto poměrech se až dodnes nic podstatného nezměnilo. Není vůbec rozhodující, zda ten rakouský "Arbeiterschutzgesetz" (tj. zákon na ochranu "domácích" pracovních sil - pozn. překl.), který "nerakouské" zaměstnance staví mimo soutěž, skutečně vešel v platnost, rozhodující je samotná praxe.
Nedá se samozřejmě přehlédnout, že Rakousko nebylo v situaci, kdy by mohlo vyhnané sudetské Němce přijmout; nikdo mu to také nevyčítá, nehledě už vůbec na absenci souhlasu Spojenců. Kdyby však Rakousko přijalo jen obyvatele těch sudetoněmeckých území, která byla začleněna po roce 1938 k "rakouským" župám (rozuměj nacistické župy "Horní Dunaj" a "Dolní Dunaj" - pozn. překl.), šlo by nejen o citelnou úlevu pro vyhnanci přeplněné Bavorsko, nýbrž ani Rakousku by to jistě nezpůsobilo nijakou hospodářskou újmu. Nic takového se však nestalo, zřejmě s ohledem na české přátele.
Mezitím teď ovšem uplynulo mnoho vody v rakouském víně. Jestli se snad někdo po jistý čas cítil vítězem, byl jistě mezitím citelně poučen někým lepším o pravém stavu věci. Vytoužená státní smlouva se dosud nestala skutečností (vstoupila v platnost až o šest let později s vyhlášením rakouské neutrality roku 1955 - pozn. překl.) a opravdu nepříjemný schodek státní platební bilance (v originále "ein recht unangenehmer Staatsabgang" - pozn. překl.) 2,2 miliardy šilinků (třeba poznamenat, že zatímco ještě v roce 1952 činil schodek 2,5 miliardy, dosáhlo Rakousko už následujícího roku 1953 daňovými úlevami, úspornými programy a podporou podnikání přebytku 1,5 miliardy šilinků /viz k tomu web Studená válka - pozn. překl.) se všemi jeho fatálními důsledky prokazuje opravdu naléhavě, že rakouský osud je přinejmenším hospodářsky s tím německým úzce propojen.
A přece by bylo chybou cítit nad tím něco jako škodolibost. Postoj rakouských úředních míst k uprchlickému problému a k našim sudetoněmeckým bratřím v Rakousku obzvláště nelze brát vážněji než paralelní režim předsedů tzv. rozhodčích komor (v originále "Regime der Spruchkammervorsitzenden", jde o nástroj denacifikace v západních spojeneckých zónách poválečného Německa - pozn. překl.) v Německu. Vážné však a sice velmi hořce vážné je na všem jen to, že tento postoj zahnal tisíce lidí do bídy a zoufalství a některé dohnal dokonce k smrti. Nějaká škodolibost nad rakouskými těžkostmi by byla o to méně namístě, že postiženými vším utrpením přece v prvé řadě jsou a budou právě naši krajané v Rakousku. Není třeba být žádným prorokem, aby člověk mohl rakouskému státu bez úzkého propojení s Německem předpovědět stejně povážlivou cestu jako před rokem 1938, kdy bylo Rakousko tzv. "zemí cizineckého ruchu" s vysloveně číšnickým způsobem myšlení (v originále ",Fremdenverkehrsland' mit ausgesprochener Kellnerdenkweise" - pozn. překl.). Nás uprchlíků tam teď ovšem není třeba, poněvadž nedisponujeme prostředky, pro něž bychom byli vítáni jako prázdninoví hosté. To, že jsme jimi kdysi byli, se teď už nepočítá.
A přece se zaklínal mnohý z těch, s nimiž jsem hovořil, že i kdyby jednou přišel k penězům, rakouské hranice už nikdy nepřekročí. Nemění to nic na skutečnosti, že Rakousko je zemí skutečně nádhernou, která by nám ještě tak nejspíše dokázala nahradit domov. Hned vedle...
Hoam!, 1949, č. 11, s. 3-4
P.S. Titul tohoto článku se odvolává k písni O du mein Österreich... (1852) se slovy Ferdinanda Preise (1831-1864) na nápěv Franze von Suppé (1819-1895). Co dodat k historicky jinak jistě poučným názorům autora, který jeden z podobných svých důrazně argumentujících textů, tentokrát ještě v roce 1951, uzavřel následující úvahou:
Pokud by existovalo nějaké východisko (rozuměj z poválečného bloudění vyhnanců, jak je líčí článek pod titulem "Wege und Irrwege", tj. "cesty a bloudění" - pozn. překl.), mohlo by spočívat jen v tom, stanovit cíle, k nimž vedou celoněmecké cesty (neřku-li "všeněmecké" - pozn. překl.), jimž bychom dali my vyhnanci za pravdu stejně jako Němci starousedlí a po jejichž dosažení by byl možný náš návrat domů jako kolonizační záležitost celoněmecká (neřku-li "všeněmecká" - pozn. překl.). Nazval jsem už jednou takový cíl reálným uskutečněním socialismu, odpovídajícího německému národnímu charakteru. Nevím ani dnes o jiném a lepším cíli.
Alespoň upřímná řeč přesvědčeného národního socialisty. Bůh pomoz!
V cizích zrcadlech
Bylo přirozené, že po zhroucení Německa v roce 1945 sáhl člověk po knihách, které byly během války napsány takříkajíc "z druhé strany". Nejen literární, ale i politický zájem poháněl k zodpovězení otázky, jak asi vyhlížíme my Němci v těchto cizích zrcadlech. Nebylo to ovšem čtení ani po literární, ani po politické stránce nijak příjemné, ba často ruka nějakou knihu v hlubokém zděšení nad vlnou zášti, která mu z ní vyrazila vstříc, zase odložila. To nebyla nenávist, která se rodí v boji na život a na smrt, to bylo často chladně vypočítané travičství mysli (v originále "Vergiftung des Denkens" - pozn. překl.), tak umělé a jemné, že proti němu psané výtvory německé propagandy během války působí jen jako nejapné výkřiky, pomlčíme-li už zcela o výplodech jako byl "Stürmer" (antisemitská tisková tribuna válečného zločince Julia Streichera /1885-1946/, odsouzeného v norimberském procesu ke smrti oběšením /už za Hitlera byl v letech 1940-1945 odstaven ze všech funkcí a ponechán v domácím vězení/ - pozn. překl.), který nikoho nepřesvědčil, ale zato nekonečně poškodil německé jméno ve světě.
Vcelku se u knih "z druhé strany" dají rozlišit tři skupiny, ovšem s plynulými vzájemnými přechody.
Spisovatelé nejvyššího rangu (v originále "hochstehende Dichter" - pozn. překl.) jako jsou třeba George Bernard Shaw (žil v letech 1856-1950, proslul i svými sympatiemi k socialismu a počáteční podporou Hitlera v jeho názorech o likvidaci "bezmocných a neschopných" jedinců, viz k tomu blog Jaroslava Moučky - pozn. překl.) či Aldous Huxler (má být Aldous Huxley /1894-1963/, anglický autor jako Shaw, prožil ovšem většinu dospělého věku v USA a je považován za jednoho z nejvýznamnějších humanistických myslitelů dvacátého století - pozn. překl.) se nikdy nesnížili k hanopisům, i když učinili příležitostně odmítavá vyjádření vůči národnímu socialismu, který ovšem nikdy nedávali na roveň s německým bytím. Povážlivější je, když tak uznávaný romanopisec jako Somerset Maugham (William Somerset Maugham /1874-1965/, významný anglický spisovatel stejně jako dva předchozí - pozn. překl.) vydá za války dosti pošetilý špionážní příběh (jde o román The Hour Before the Dawn /1942/, o dva roky později zfilmovaný /režie Frank Tuttle/ s Veronikou Lakeovou v titulní roli - pozn. překl.), pojednávající o nacistické špionce, která se provdá do nic netušící rodiny starobylé anglické šlechty jen proto, aby informovala německé letce o tajném letišti RAF. Když pak věc vychází najevo, drží svému manželovi národně socialistický proslov ve stylu někdejší propagandy Dr. Leye (říšský vedoucí NSDAP a šéf tzv. Deutsche Arbeitsfront" souzen norimberským tribunálem jako válečný zločinec, během procesu se v cele oběsil - pozn. překl.), načež ji muž zardousí a následně zastřelí sám sebe; tak jsou alespoň oba mrtví. Jde o filmový kýč, lovící v těch nejkalnějších vodách. Lepší je román Johna Steinbecka (americký literát /1902-1968/ a nositel Nobelovy ceny /1962/ - pozn. překl.) The Moon Is Down (vyšel 1942, česky jako Měsíc zapadá /1947/ - pozn. překl.), odehrávající se v Norsku za německé okupace. I tu je sice otevřeně veleben partyzánský odboj, Němci jsou však líčeni alespoň jako lidé.
Něco jiného je samotná emigrantská literatura německy psaná. Také zde se ušlechtilí umělci jako Stefan Zweig či Franz Werfel (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zdrželi nenávistné karikatury německého charakteru, ačkoli musili jistě hluboce trpět svým emigrantským osudem. Ani románu Arc de Triomphe (vycházel nejprve anglicky v časopise Colliers /1945/, rok nato první německé vydání, název několikerého českého překladu zní Vítězný oblouk - pozn. překl.) od Ericha Marii Remarquea (vl.jm. Erich Paul Remark /1898-1970/, žil od roku 1939 v USA a střídavě i ve Švýcarsku, do rodného Německa se už nevrátil údajně ze studu, čeho jsou Němci schopni - pozn. překl.), nelze upřít uznání, jakkoli je to pro nás trpké. Mistrovsky líčí bídu německé emigrace v Paříži před vypuknutím války s její beznadějnou a nihilistickou náladou. Vedle toho však existuje ještě jiná sorta děl, jako je třeba román Hermanna Kestena (žil v letech 1900-1996, pro židovský původ /byl rodem z dnes ukrajinské Haliče/ už roku 1933 uprchl z Německa, 1949 získal americké státní občanství, živě se podílel na poválečném literárním životě Spolkové republiky, kde byl mnohokrát vyznamenán, zemřel však v Basileji - pozn. překl.) Die Geschwister von Nürnberg (má být Die Zwillinge von Nürnberg /1947/, česky nevyšlo - pozn. překl.). Je třeba vzít v úvahu naivitu amerického čtenáře, jemuž je tu prezentována prohnaná obluda v podobě náčelníka gestapa, který je netoliko sadistickou zrůdou, nýbrž i "hrdinou" tak naprosto zkorumpovaným, že by se ho ve skutečnosti musilo i gestapo co nejrychleji zbavit. Když se ovšem v zahraničí podobné postavy vydávají za "normální" a volně se pohybující Němce, pak nelze žasnout nad takovým Morgenthauovým plánem (plán z roku 1944, pojmenovaný po americkém ministru financí Henry M. Morgenthauovi a předpokládající přeměnu poválečného Německa na agrární stát zánikem jeho průmyslu spolu s odvetou za zločiny nacismu, nevešel nikdy v platnost a bylo od něho upuštěno už v roce, kdy byl zveřejněn - pozn. překl.) a jemu podobnými opatřeními okupačních mocností.
Nejhůře je tomu však se třetí skupinou, jmenovitě s romány, které zdánlivě vkusnou a jemnou formou už nečiní ten nejmenší rozdíl mezi národním socialismem a Německem jako takovým (v originále "zwischen Nationalsozialismus und Deutschtum" - pozn. překl.) a nejsou už ničím jiným než výrazem protiněmecké zášti. Ačkoli by se určitě našlo více takových produktů, zdá se mi román Louise Bromfielda (americký autor, žijící v letech 1896-1956, i do češtiny hojně překládaný - pozn. překl.) What Became of Anna Bolton (první vydání 1944, česky o dva roky později pod titulem Co se stalo s Annou Boltonovou - pozn. překl.) přímo prototypem takového myšlenkového travičství (v originále "Denkvergiftung" - pozn. překl.).
Děj se odehrává v Paříži za časů německé okupace a pojednává o jedné bohaté Američance, která se zamiluje do hrdiny francouzského ilegálního odboje (v originále "in einen franzözischen Untergrundhelden" - pozn. překl.). Následující doslovné ukázky by rády poskytly obraz o tom, v jakém duchu je kniha psána:
(s. 84, rozuměj i nadále českého překladu F. Bohumila z roku 1946 - pozn. překl.): "Tohle není jako poslední válka (rozuměj 1914-1918). To měli Němci v sobě ještě trochu slušnosti. Bylo to i tak dost zlé, protože Němci jsou Němci; tentokrát však jsou to netvoři."
(s. 119): tehdejší situace je charakterizována slovy: "Paříž se podobá peklu, v němž jsou Němci démony... "
(s. 124): "Mnozí Němci jsou takoví (tj. nešťastní). To jsou ti, z nichž Pánbůh nechtěl udělat Němce."
(s. 150): jeden německý plukovník, který se přirozeně do bohaté Američanky rovněž zamiluje, je popsán takto: "Německo ho však zmrzačilo jako mnoho jiných ve svých krátkých (!) dějinách. Byl znetvořen svou křečovitou polonepříčetnou pýchou, krutostí a chladností a svou náhle propuknuvší nenávistí k Anglii, protože byla bohatá a mocná, a nenávistí k Francii, protože byla civilizovaná."
(s. 155): "Němci jsou tak trochu šílenci, kteří věří, že nikdo není normální kromě nich."
Německý překlad knihy ostatně, jako většina produktů tohoto druhu, vyšel ve Švýcarsku. Co může dokázat na tomto poli slovanská bezuzdnost (v originále "slawische Maßlosigkeit" - pozn. překl.), dá se pak toliko tušit.
Zvláštní kapitolou je opět Thomas Mann (nositel Nobelovy ceny za literaturu už z roku 1929, žil v letech 1875-1955 - pozn. překl.). Není mezi žijícími německými autory nikdo, kdo by se mu rovnal v umění jazyka, nikdo, kdo by jako on ovládal německou řeč až do těch nejjemnějších odstínů. Horší je, že tento muž žije v domnění o svém politickém talentu a že se omuto neblahému sklonu nezřízeně poddává od první světové války, přičemž mu nedělá nijakou potíž bez okolků měnit své názory, pokud se zase jednou projeví jako falešné. Tak i nesporného mistra slova, jakým je Thomas Mann, svedla jeho jednostranná nešťastná politická náklonnost k utrhačným textům (v originále "seine einseitige unglückliche Liebe zur Politik zu Schmähschriften" - pozn. překl.), jež mu, bez ohledu na obdiv k jeho spisovatelským kvalitám, vynesly u Němců téměř jednomyslné odsouzení jako člověka. Nyní se tomu podivuje.
Ten, kdo se chce rychle a důkladně zbavit okouzlení v čistě politické oblasti, tomu lze doporučit ke čtení deníky hraběte Ciana, Mussoliniho zetě a dlouholetého italského ministra zahraničí, později vyslance ve Vatikánu. S hlubokým odporem, který on i jeho okolí chová ke všemu německému, nedělá nijaké tajnosti. Někdy mu však vyklouzne postřeh docela správný: "Němce nenávidí snad všude na světě, námi (tj. Italy) se toliko pohrdá."
Není zrovna zvlášť příjemnou věcí, pozorovat se v cizích zrcadlech, lecčemu se z toho však člověk naučí. A také lépe porozumí lecčemu, co přišlo a - možná - ještě přijít má.
Hoam!, 1953, č. 8, s. 3-4
P.S. Jak zní celé to staré úsloví, počínající slovy: "Nenadávej na zrcadlo, kdo máš..."?
Zejména v prvých ročnících časopisu "Hoam!", který založil a řídil Adolf Webinger, se šifra "Dr. E. C." objevuje poměrně často. Až daleko později se v připomínkách životních výročí setkáváme v rubrice budějovických rodáků s plným jménem uživatele oné šifry a s datem jeho příchodu na svět. Byl to 24. listopad roku 1906 a rodištěm nebyly České Budějovice, nýbrž saská Žitava (Zittau), kde se narodil Alfredu Carminemu (v knihách evidence českobudějovického okresního archivu je označen povoláním vrchní celní inspektor v.v.) a jeho ženě Haně, roz. Preusslerové. Stojí snad za zmínku, že první manželkou převážně česky píšícího šumavského literárního klasika Karla Klostermanna byla Maria Carmine (1850-1898), dcera plzeňského c.k.rady a celního správce, kterou si vzal spisovatel za ženu v roce 1875. Erichův děd z otcovy strany August Carmine byl ovšem rodákem pražským a v Praze konal i úřad kontrolora vrchního celního úřadu. Jeho žena Josefa byla roz. Zabranský a svatbu měli v roce 1857 ve farním kostele sv. Jiljí v Krašovicích (Kraschowitz) u Plzně. Alfred Carmine se narodil 4. července 1872 v saské Šandavě, jak je tu v českobudějovickém archivním prameni psáno město Bad Schandau, jeho žena Hana (Hanna) pak 23. srpna 1882 v Gersdorfu (dnes Loučná), dnes místní části Hrádku nad Nisou (německy Grottau) v okrese Liberec (Reichenberg). V Hrádku se Erichovi rodiče i brali 2. května roku 1905. Erich byl jejich jediným synem a když přišli v roce 1921 do Českých Budějovic, je uveden jako "studující", později jako "auskultant u soudu" poté, co na německém vyšším reálném gymnáziu českobudějovickém v červnu 1925 s vyznamenáním maturoval. To už se pohyboval JUDr. Carmine mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. Datem posledního odhlášení do Krumlova (psaného tu v českobudějovických knihách evidence Č. Krumlov, ačkoli byl "v Říši" přezván na Krummau an der Moldau) je 26. listopad roku 1942. Z jiných zase kritických německých pramenů (Justizbehörden Gerichte Staatsanwaltschaft Landau) víme i to že krumlovský "Landgerichtsrat" a "Ermittlungsrichter des Volksgerichthofes" Erich Carmine působil po druhé světové válce v Norimberku. Byl jedním z mála "vyšetřujících" soudců pověstného nacistického "lidového soudu" (Volksgerichthof), kteří zůstali na západě Německa v činné právní službě. V případě Ericha Carmineho to byl Norimberk, kde působil jako soudní rada a kde také někdy během roku 1983 i zemřel (jeho žena jej ve smrti předešla už v roce 1979). Pravda je, že podle německých zákonů Český Krumlov už po válce neměl se západním Německem nic společného, pokud by ovšem SRN až do roku 1973 netrvala na platnosti mnichovské dohody včetně územních nároků na československá pohraniční území. Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973 ovšem nulitu Mnichova 1938 a reciproční uznání územní celistvosti v podstatě toliko jen potvrdila. Takže činnost soudce za války se v tomto případě z hlediska západoněmeckého odehrávala na území po válce již neexistující národně socialistické Velkoněmecké říše, jejímž dědicem SRN rozhodně být nemínila. Jiným případem by bylo uplatnění retribučních zákonů, podle nichž soudily mimořádné lidové soudy jiného národního socialismu (říkalo se mu dost nesmyslně "lidová demokracie") v těsně poválečném Československu a které se týkaly chování sudetských Němců "v době zvýšeného ohrožení republiky" především v roce 1938. O komunistické justici poúnorové netřeba ztrácet slov. Dnes už dávno neexistuje ani tato posléze "socialistická" (reálně socialistická) Československá republika. Kam by se měl Erich Carmine vracet pro "svůj" rozsudek? Soudil přece ty, kdo pak s vinami i bez nich odešli jako on útěkem či vyhnáním do jiné země, přesněji do jiného dočasného státu na druhé straně hranice - nebo je opravdu táž a jediná ta šumavská země, nezcizitelný domov tolikera způsoby hříšných lidí, vystavených, alespoň dočasně, jen ubohé lidské spravedlnosti (úvahou nad ní ve vztahu k dědictví Hitlerova národního socialismu je např. román Miroslava Hanuše Já, spravedlnost /1946/ a stejnojmenný film /1947/ Zbyňka Brynycha podle něj)?!
- - - - -
* Žitava (SA) / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Norimberk (BY)
