MILA CZASTKAOVÁ
|
Der Herr im Dornbusch Die Sonne ging zur Rüste, Doch ehe sie noch schied Rotdornstrauch sie küßte, Dass purpurn er erglüht. Vom Wipfel bis zum Stamme -- So blütenübersät -- In rotlodernde Flamme Der Busch dort brennend steht. Verzückt seh ich das Leuchten, Der Blüten lohend Licht, Die Augen sich mir feuchten, Ich fühl', der Herr jetzt spricht Zu mir dort aus dem Glühen In seines Wesens Art: In jenem flammend Blühen Er sich mir offenbart. |
Bůh v trnovém keři Slunko šlo usnout v šeři, však než ulehlo spat, pocel rudému keři zažhne ten z trnů šat. Od vršku ke kořeni je květy poset jen -- plamen v nich šlehá, pění, sám vzňatý žhoucí kmen. Užaslá zřím tu záři, ten plápolavý svit, oči mi zvlhly v tváři, to Pán chce promluvit ke mně v tom žáru žhavém je tu se mnou On sám: Bůh v květu plápolavém zjevuje se mi tam. |
|
Waldheimat, 1927, s.127 |
|
|
Die Uhr Leblos -- Menschenwerk nur bist du, Deine Stimme klingend Erz, Fühllos, unerbittlich bist du, Dennoch hast auch du ein Herz Seines Schlages stilles Ticken Macht uns unser Heim erst traut, Oft des Tags wir nach dir blicken, Lauschen deiner Stimme laut. Jetzt im sehnenden Verlangen: Eil', dass, was ich wünsch, schon sei! - Dann im namenlosen Bangen: Sprachst du, dann ist es vorbei. Nimmst in uns'rem Erdenwalle Teil an jeder Spanne Zeit Und ein Freund bist du uns allen, Bis uns nimmt die Ewigkeit. |
Hodiny Neživé jste lidské dílo, váš hlas zvonící jen kov bez citu. Přec srdci milo s čímsi ve vás beze slov. I vám srdce tiše tiká, domov činí domovem, přes den o pohled si říká váš zvuk, platící nám všem. Jak má touha čas se žene: spěchá splnit, co chci mít! - Nato v tísni bezejmenné úder váš a mrtvo, klid. Máte v naší cestě tady podíl na každičké z chvil. Druh jste nás všech dohromady, než nám Věčnost udá cíl. |
|
Waldheimat, 1926, s. 28 |
|
|
Waldandacht Es ragt ein Dom, nicht dämmen Rings Mauern seinen Bau, Es lugt durch seine Hallen Des Himmels klares Blau. Dort -- unter einer Kuppel Grün schattendem Gespinst - Begehe ich am liebsten Still meinen Gottesdienst. Der Priester bin ich selber Brauch` Buch nicht, noch Ornat, Die Weih` hab ich empfangen, So ich den Wald betrat. Kein Kredo ist mein Beten In starrer Formel Zwang Im Frohgenuss des Schönen Dem Herzen es entsprang. Es ist ein dankbar Wissen, Die Schönheit der Natur ist uns geoffenbarte Allgüte Gottes nur. |
Lesní pobožnost Tyčí se dóm a nemá kol sebe ze zdí hráz, prosvítá jeho klenbou nebeský modrojas. Tam v zelenavém stínu konám co tichý host ze všeho nejraději svou lesní pobožnost. To já sama jsem knězem, bez knih a ornátů, vysvěcena tou chvílí, kdy jsem se octla tu. Ani nijaké krédo nemusím vyslovit, to v opojení krásou vytryskl v srdci cit. Je to vědomí díku za to, že potkávám samu dobrotu Boží, jež zjevila se nám. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 166 |
|
|
Windbruch Da liegt er -- ein Riese fürwahr an Gestalt, Noch frisch ist das Mark, noch grün ist das Laub, Entwurzelt, gefällt von des Sturmes Gewalt, Verfallen dem Tod, der Verwesung zum Raub. Es ragen die Wurzeln gespenstig empor. Zu Klumpen geballtes erdreich sie hüllt, Viel tausender Fäserchen feinfädig Flor Das Lückennetz ihres Geästes noch füllt. Den Wipfel hat tief in den Boden gedrängt Des Falles gewaltige plötzliche Wucht. Ein Vogelnest in dem Gezweige noch hängt, Doch leer ist 's -- die Vögelein ergriffen die Flucht. So liegt nun da, an des Hochwaldes Saum, Nur Leiche mehr -- bald nur mehr moderndes Holz; Noch gestern ein frischer lebendiger Baum, Der aufwärts sich regte in trotzigem Stolz. Du Armer, du Bruder, der erde auch Kind, Ohnmächtig wie wir, wenn des Schicksals Spruch fällt, Wir alle mitsammen wie Spreu vor dem Wind, So 's höheren Mächten nicht anders gefällt. |
Polom Svým trupem obr věru, leží tady, čerstvá je dřeň, i zeleň svěží dosud, bouře a smrt, lup zkázy ve všem všady, z kořenů vyrván, jak mu kázal osud. Jejich spleť trčí strašidelně vzhůru, na nich v spečených kusech vazká zem, tisíci tenkých nití ještě živí kůru, flór koruny, zřícené s rachotem. Vrchol zaryt je pádem v rodném lese, jak jinak mohl skončit vahou svou. Hnízdečko ptačí větev dosud nese, je prázdné -- ptáci bouři ulétnou. Leží tu kmen teď hvozdu na pokraji, jen mrtvé tělo, které ztrouchniví; ještě včera, jak jen to stromy znají, se vzdorně pnul v sám oblak bouřlivý. Ty ubohý, bratře, mé země dítě, bezmocný jako my, když čas svůj vyřkne soud, plevy jen na pospas větru, co vezme si tě vyšší mocí, jíž nelze uniknout. |
|
Waldheimat, 1925, s. 174 |
|
Báseň Hodiny je provázena v měsíčníku Waldheimat poznámkou, že pochází od téže autorky, podepsané tu Mila Czastka, jako v předchozím ročníku verše o lesním polomu, jejichž autor je udán prý mylně jménem Oswald Peterlik, Obermoldau, tj. z Horní Vltavice. To se zdálo být možným vodítkem. Nahlédneme-li do 24. výroční zprávy soukromého německého ženského učitelského ústavu v Českých Budějovicích (Budweis), vydaného na závěr školního roku 1916-1917, objevíme tam v seznamu studentek čtvrtého ročníku i jméno Emilie Czastka, Obermoldau. A to bylo dlouho vše, co se dalo ke jménu možné pisatelky věrohodného uvést. Až roku 2010 jsem v indexu hornovltavické farní matriky našel porušený zápis o narození Emilie dne 6. dubna roku 1898 v učitelské rodině Hugona a Johanny Czastkaových bez přípisů v kolonce svateb a úmrtí, které, alespoň ta "poslední rubrika" bez jakékoli pochyby, čekají na své vyplnění. Kdyby ovšem nebylo dalšího objevu, který učinil Ivo Kareš v databázi Rakouské národní knihovny "ANNO", kde se dá najít několik záznamů převážně z literární přílohy listu Prager Tagblatt, majícího mimochodem dost dobrou ruku v literárním výběru, s básněmi a aforismy autorky jménem Mila Czastka z let, které vylučují autorství hornovltavické Emilie. V pražském německém tisku se ovšem od roku 1903 až do roku 1935 občas píše také o klavíristce jménem M. Czastka, pokud je však to "M" rozepsáno, nacházíme podobu Mila i Marie - bylo tedy její umělecké nadání širší nebo jde o dvě různé osoby? Na počátku první světové války nacházíme pak Milu Czastka v pražských německých novinách mezi přispěvateli na válečnou půjčku. Klavírní virtuozka Marie Czastková (jak je jmenována v českých zdrojích) se narodila 26. července 1885 v Praze, absolvovala pražskou konzervatoř (seznamech studentů byla vedena jako jako Částková i Czástka) a v letech 1910 až 1940 na tomto ústavu učila. Zemřela podle dizertační práce Michala Rezka v roce 1943. Jsme tedy na konci hledání nebo opět ve slepé uličce?
- - - - -
* Praha / České Budějovice
