JOSEPH EMANUEL DAWIDEK
Z novoročního kázání
na téma biblického verše: V den dobrý užívej dobrých věcí, a v den zlý buď bedliv; nebo i to naproti onomu učinil Bůh (Kazatel VII, 14), které bylo proneseno dne 1. ledna roku 1806 v arciděkanském chrámě sv. Víta v Českém Krumlově (Krummau in Böhmen)
Není asi nikdo mezi námi, moji křesťanští posluchači, kdo by si dnes už nepředestřel několik úvah o svém životě. Neboť dnešní den je svým určením toho druhu, že lidem, a to i proti jejich vůli, připomíná, že jsa člověkem, jsi i bytostí pomíjivou. Svátek, který dnes slavíme, je spojen s periodou našeho života jako počátek periody nové: jako svátek novoroční tady pro nás. Tento den nám, jak zřejmo, důrazně připomíná, že podstatná část našeho života je dnes za námi, a to nenávratně pryč za námi! (v originále "unwiederbringlich dahin sey!" - pozn. překl.), že rok příští uplyne stejně tak rychle a že tak zcela nepozorovaně vždy blíž a blíž dospíváme k hranici věčnosti! - Jak rozličné jsou tu asi zpětné pohledy každého z nás na už prožité dny našich životů, zejména pak na dny roku právě uplynulého! - S vroucím pocitem vděčnosti se asi mnohá pohnutá mysl pozvedne k dobrotivému Stvořiteli a bude mu děkovat za hojnost udělených darů dobročinné milosti, bude Mu vzdávat hold a zpívat na Jeho počest; budou však asi i mnozí mezi námi, jimž vzpomínka na to, co minulo, vyloudí z prsou hluboký vzdech. Jejich život jako by byl jen řetězem utrpení; jejich osudem bylo neštěstí, žal a tíseň ze všech stran, byly to snad běsné fúrie, s nimiž jim bylo bez ustání zápasit. Mnohý z vás možná truchlí pro vyrvaný mu, draze vydobytý statek; jiný oplakává ztrátu milovaných osob či vlastní vinou pochroumané zdraví; leckdo i ztracenou čest; s krvácejícínm srdcem trpí duch mnohých za příkoří, způsobené jim souhrou zloby, ctižádosti, závisti, zášti či ustavičného pronásledování a příkoří ze strany svých nelidských bratří. - Rozličná jsou tudíž ohlédnutí, nejsou tu však také přání, která chová každý z nás ve svém srdci pro budoucnost? Ty mohou být ovšem také rozličné: onen touží po svém ztraceném majetku, ten zas po své uloupené cti; onen žízní po požitku ušlechtilého, láskyplného přátelství, ten zas má smysl jen pro své domácí blaho; onen si vyprošuje požehnání pro své práce a zábavy, ten zas jen najít spokojenost a příjemný život; ti pak, kdo se domnívají, že jsou šťastni, přejí si jen, aby to tak zůstalo a oni si mohli svého štěstí nerušeně užívat. Rozličná jsou tedy i tato přání. Neshodují se však všechna v tom, že se úmyslně vztahují ke štěstí života vůbec? To, abych mohl být šťasten, je asi vlastním obsahem přání jednoho každého z nás, vlastnit štěstí a užívat je nebo je alespoň hledat a mít je za svůj cíl, za konečný účel jednoho i téhož - konečný účel štěstí a blaha (v originále "auf den Endzweck der Glückseligkeit" - pozn. překl.).
Dobře, můj křesťanský bratře! Tvé přání, tvé úsilí po štěstí a blahu jsou oprávněné, jsou podložené. Tvůj moudrý, tvůj dobrotivý Stvořitel ti onen pud sám zasel do tvého citlivého srdce. Nijaká lidská moc nesmí tě rušit v tomto přání, v tomto nutkavém pudu. Následuj vždy a v každém případě ten přirozený pud (v originále "immerhin den Trieben deiner Natur" - pozn. překl.), usiluj dále o dosažení účelu štěstí a blaha - buď šťasten! - Znáš však i prostředek, jak toho cíle dosáhnout? Znáš skutečnou cestu, jež tě k tvému štěstí dovede? Znáš i scestí, které tě mohou vést ke zkáze, ku propasti tam, kde se domníváš, že se mílovými kroky svému štěstí blížíš? Krátce: znáš skutečný prostředek k tomu, aby ses stal opravdu šťastným?
P.S. V titulu knižního vydání je citace uvedena mylně nebo možná jen z jiného vydání jako "Eccles. VII, 15", českou verzi přebíráme z Bible kralické.
Odpověď na poslední otázku překladu textové ukázky je ovšem skryta v ní samé, v samém účelu novoročního českokrumlovského kázání a v tématu, k němuž se vyslovuje: to sám dobrotivý Bůh nás obdařil dny dobrými i zlými a jako on miluje nás, máme především trvat na lásce mezi sebou navzájem ("so wie ich euch liebe, so sollt ihr euch unter einander lieben!", zazní citací Stvořitele v závěru proslovu). Na tom se sotva co mění i po dvou a čtvrt stoletích, co vyšebrodský cisterciák Dawidek svá slova u svatého Víta pronesl. Beze změny (jen s doplněním německých místních jmen) přebírám kazatelův životopis, jak mi ho poslal vzácný kolega Ján Trnka (*26. února 1972 ve slovenském Zvolenu), působící v oddělení rukopisů a starých tisků Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně (Goldenkron). Autor českokrumlovského kázání na citaci z Bible (Kazatel 7, 14), kterou uvádíme jako podtitul přeložené textové ukázky, psaný na titulním listu jeho knižního vydání v rakouském Linci roku 1806 jménem Joseph Emanuel Dawidek (to psaní do výčtu literárních autorů přebíráme) se, jak nám píše Ján Trnka, narodil se 29. února 1776 v Doubravici (Doubrawitz) u Sedlčan (německy Seltschan, dnes je Doubravice jen jejich místní částí) na panství Vysoký Chlumec (Hoch Chlumetz) jako syn sedláka Jana Davídka a jeho manželky Veroniky. V den svého narození byl ve farním kostele v Jesenici (Jessenitz) pokřtěn jménem Josephus. Obláčku měl ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) dne 16. listopadu 1800 a slavné mnišské sliby, při nichž dostal řádové jméno Emanuel, složil 19. října 1802. 31. října 1802 přijal nižší svěcení. Vyšší svěcení obdržel v roce 1803 v Českých Budějovicích (Budweis): 11. září byl vysvěcen na podjáhna, 18. září na jáhna a 24. září na kněze. Primiční mši svatou sloužil 16. října 1803 ve farním kostele v Jesenici. V roce 1806 se stal kooperátorem na Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl). V roce 1807 přednášel dogmatickou teologii v domácím klášterním studiu ve Vyšším Brodě a v roce 1808 se stal kooperátorem v Hořicích na Šumavě (Höritz). V roce 1809 nastoupil na místo lokalisty v Přední Výtoni (Vorderheuraffl). 21. listopadu 1810 obhajoval při veřejné disputaci ve velké aule pražského Karolina 49 tezí z teologie a 27. listopadu byl promován doktorem teologie. Od roku 1811 asi až do počátku roku 1813 byl profesorem dogmatické a polemické teologie v domácím studiu vyšebrodského kláštera a jako profesor byl potvrzen také císařem Františkem I. Od 15. března do 7. května 1813 byl dočasným administrátorem farnosti Horní Stropnice (Strobnitz). 8. dubna 1813 byl jmenován převorem a do úřadu byl uveden v kapitule konané 20. května 1813. 1. listopadu 1815 byl jmenován eforem, resp. rektorem diecézního filozofického studia v Českých Budějovicích a zároveň se stal eforem vyšebrodských kleriků studujících v Českých Budějovicích. Mimo to byl nejméně od roku 1816 do roku 1823 ekonomickým administrátorem statku Komařice (Komarschitz). Od roku 1823 do roku 1842 byl profesorem dogmatiky v biskupském teologickém institutu v Českých Budějovicích a zároveň nadále zastával post efora filozofického studia a nejpozději od roku 1827 byl i synodálním examinátorem uchazečů o farní beneficia. V roce 1842 se stal podruhé administrátorem statku Komařice a na tomto postu setrval do roku 1846. I potom zůstal žít v Komařicích, kde 19. ledna 1858 z příčin vysokého stáří zemřel. Pohřben byl 21. ledna na farním hřbitově ve Střížově (Driesendorf).
- - - - -
* Doubravice, Sedlčany / Vyšší Brod / České Budějovice / Dobrá Voda u Nových Hradů / Český Krumlov / Hořice na Šumavě / Přední Výtoň / Horní Stropnce / † Komařice / † † Střížov
