KARL DEGNER
Vídeňský chrám Canisiuskirche
Kráčíme-li k Vídni, tomu krásnému městu na Dunaji, přes pahorky položené na severozápad od ní, zvou nás a kynou nám vstříc ze změti domů západní její části (konkrétně jde o 9. vídeňský městský okres Alsergrund, viz Wikipedia - pozn. překl.) dvě nádherné věže, mocně a nápadně se tyčící vzhůru k nebi. Blížíme se k nim vilovou čtvrtí (v originále "Cottage-Viertel /Villa-Viertel/"- pozn. překl.), projdeme rozličnými ulicemi a uličkami, až náhle staneme bezprostředně před oběma věžemi a před chrámem, jehož jsou okrasou, totiž před Canisiuskirche (v originále "Kanisiuskirche" v titulu i v celém textu - pozn. překl.).
Nádherný památník tu byl zbudován velkému apoštolovi Vídně, blahoslavenému Petru Canisiovi. Vídeň a celé Rakousko vůbec je mu zavázáno velikým díkem (v letech 1552-1556 byl kazatelem ve vídeňské katedrále, roku 1556 byl jmenován provinciálem jezuitů pro jižní Německo, české země /tedy i pro oblast Šumavy, jakož Bavorského lesa/ a Rakousko, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Zasloužil si ve Vídni takovou poctu už dávno, teprve mladší generaci mělo však být dopřáno, tento dluh jejích předchůdců vyrovnat.
V roce 1897 došlo k 300. výročí úmrtí blahoslaveného Canisia (blahoslaveným byl prohlášen už v roce 1864, svatořečen byl pak roku 1925, kdy mu byl udělen i titul učitele církve (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) nejen k slovním projevům a slavnostem na jeho počest, nýbrž posléze i ke zřízení společnosti Canisius-Kirchenbauverein, zabývající se (pod patronací arcivévodkyně Marie Josephy, matky císaře Karla "Posledního" - pozn. překl.) stavbou chrámu po Canisiovi pojmenovaného.
Není tu zde dost místa na to, aby bylo oslavně vzpomenuto všech těch, kdo se zasloužili o jeho zbudování a o uhrazení stavebních nákladů, mělo by však být zmíněno, že myšlenka na realizaci tohoto trvalého památníku blahoslaveného apoštola Vídně vzešla od sodálů Mariánské družiny (viz Wikipedia - pozn. překl.) a jimi i jinými mužskými laickými kongregacemi utvořený stavební komitét se ve spojení s velebnými patres jezuity energicky ujal realizace záměru.
Christliche Kunstblätter (Linz), 1907, č. 1, s. 4
Jde o úvodní pasáž série článků "Die neuen Kirchen Wiens", který s bohatým ilustračním doprovodem vycházel od roku 1907 v orgánu lineckého diecézního "Kunstvereinu". Proč se, pomineme-li šumavské misijní dílo jezuitů (Český Krumlov, kam přišli roku 1584 ještě za Canisiova života, později Klatovy, kam je přivedl Albert Chanovský), objevuje na stránkách věnovaných jmenovitě "šumavským" autorům? Autor originálu naší textové ukázky, kněz Karl Degner, přišel totiž na svět 21. ledna roku 1879 na Horské Kvildě čp. 3 jako nemanželský syn Marie Klostermannové (příjmení Klostermann v záznamu kvildské křestní matriky můžeme spatřit, byť později přeškrtnuté), manželské dcery Karla Klostermanna a Rosiny, roz. Gerhartové z Flusárny (Flußhaus) čp. 6. Legitimizován byl až matčiným sňatkem dne 28. dubna 1880 s Johannem Degnerem, narozeným 24. října 1852 ve dnes zaniklém Vydřím Mostě (Wiederbruck), tehdejší součásti farní obce Kvilda (Außergefild) v zaniklé už chalupě čp. 54 (ještě dnes kdysi sousední stavení čp. 55 zdánlivě alespoň stojící na Horské Kvildě blízko mostku přes Hamerský potok, dělícího Jihočeský a Plzeňský kraj, patří k "jihočeské" Kvildě). Johann Degner, syn chalupníka na Vydřím Mostě čp. 54 (tam omylem situuje rodiště Karla Klostermanna-Degnera příjmení Klostermann vůbec nezmiňující článek 5. čísla proslulého časopisu "Waldheimat" z roku 1929) Degnera a Elisabeth, roz. Zettlové ze vsi Nimpfergut (v matrice "Impfergut", dnes na mapách Dobronín) čp. 2, byl železničním hlídačem na c.k. Alžbětině dráze (k.k. Elisabethbahn) v Pasově a poté, co byl nasazen k 8. pluku dragounů v bosenském polním tažení roku 1878, dostal místo u železnice v hornorakouské lokalitě Pyrath v blízkosti Pasova. Jeho žena s dítětem musela tak už rok po synově narození milovanou Šumavu opustit. Chlapec navštěvoval pětitřídní obecnou školu v Ried im Innkreis a v letech 1891-1899 tamní státní gymnázium, na němž i maturoval. Následující čtyři roky (1899-1903) absolvoval Karl Degner na diecézním učilišti v Linci studia bohosloví a byl tu po přísných teologických zkouškách vysvěcen na kněze. Do roku 1904 byl jako studijní prefekt činný na biskupském gymnáziu v Urfahr. Rok nato se mu podařilo dosáhnout jmenování kooperátorem a přesídlení do Vídně, kde se dal zapsat jako kandidát učitelství při kursu na vídeňské c.k. Kunstgewerbeschule, po jehož rozpuštění v roce 1907 pokračoval další tři roky ve studiu na c.k. Akademii výtvarných umění. Roku 1909 tam úspěšně složil zkoušku učitelské způsobilosti pro výuku kreslení na rakouských středních školách. Krátce nato se dal zapsat jako řádný posluchač na filosofickou fakultu vídeňské univerzity, kde absolvoval 10 semestrů dějin umění, filosofiw a pedagogiky se závěrečným absolutoriem v roce 1914. Už v letech 1907-1909 učil jako asistent na státní reálce v 16. vídeňském okrese a po roce 1909 už jako suplent a pak i provizorní a definitivní učitel na státní reálce v 11. vídeňském okrese. Roku 1911 zemřela v Bad Ried, kam byl otec přeložen, Degnerovi matka. Karlova sestra Marie vystudovala učitelství a byla činná na jednom horonorakouském klášteře. Po matčině smrti vzal Degner otce, onemocnělého arteriosklerózou, k sobě. Teprve světová válka přerušila jednu z mnoha studijních cest Karla Degnera téměř po všech částech habsburské říše a po Německu. Rok před válkou mu byl propůjčen profesorský titul, s nímž působil až do roku 1918 na už zmíněné vídeňské Kunstgewerbeschule při vídeňském Uměleckoprůmyslovém muzeu. V poválečném Rakousku učil na spolkovém reálném gymnáziu v 8. vídeňském okrese. V pátek 5. října 1928 zemřel Karlu Degnerovi otec na mozkovou mrtvici, která přesně 5 týdnů nato v pátek 8. listopadu postihla v nedožitých 50 letech i jeho syna. Oba spí v jednom hrobě. Po Karlu Degnerovi zůstalo vedle mnoha odborných textů několik olejomaleb a větších kostelních obrazů, pro nás mají však jistě cenu i samotné jeho šumavské kořeny.
- - - - -
* Vydří Most, Kvilda / † † † Vídeň (A)
