ERNA DITTRICHOVÁ

Die Zeit

Hob mi af a Bank hi gsessn un hob gwoat,
bis oana kimt und sogt ma a liabs Wort.
Oba a jeda rennt und saust vorbei,
und koana hot Zeit für a bissl Kurzweil.
Do af oimol kimt wer af mi zua
- i denk, so jetzt hot wer a Zeit -
und sogt, wie spät is af deiner Uhr?
Und aus war 's wieder mit der Freid.
Bin lang durt gsessn und kemma is koana.
Hob net gwißt, soll i locha oder woana.
Jo so is jetzt af dera Welt,
de Leit wern ärmer, trotz dem vielen Geld.
Und wenn 's wieder gnua Zeit ham zum Red'n,
dann kannts af do Welt wieder schöna wern.

Čas

Sedla jsem si na lavičku a čekala sem,
až někdo přijde, řekne mi slovo milym hlasem.
Každej ale se žene jen a pádí kolem bez prodlení,
ni chviličku na krátký zastavení nejni.
Jednou snad přijde někdo ke mně přeci
- pomyslim si, teď že má aspoň někdo čas --
a poví: kolik máte hodin? To sou věci!
A bude hnedka po radosti zas.
Dlouho tak sedim, nikdo napořád.
Nevim už, mám plakat či se smát.
Ba už je to tak nejčko na tom světě,
že lidi chudší sou, byť majetek jen kvete.
Teprv až bude zas dost času na kus řeči mezi náma,
potom by svět moh bejt zas krása samá.

Slovníček: hob gwoat = čekala, bissl = trochu, oana = někdo, oba = ale, locha oder woana= smát nebo plakat, schöna wern = být krásněji.

Těmito verši končí kniha Erny Dittrichové "So is g'wen" (tj. "Tak to bylo") s podtitulem "Erinnerungen an der bayerisch-böhmischen Grenze", jak ji vydala vlastním nákladem roku 1995. Na její obálce je reprodukována kresba autorčina manžela Helmuta Dittricha, s nímž má paní Erna dvě dcery, Gabrielu a Angeliku. Ona sama se narodila 14. března roku 1932 v Bučině (Buchwald) jako čtrnácté z dětí početné rodiny Fastnerových, které v té vsi v Čechách údajně nejvýše položené, patřilo velké stavení čp. 7, zvané "ban Micheibauern", později podle křestního jména Ernina otce Fritze Fastnera "ban Fritzn". Herbert Fastner, jeden z dívčiných bratří (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení), věnoval rodné Bučině obsažnou knihu, k níž je ta sestřina vlastně jen skromným doplňkem. Přesto, ta báseň na konci třeba, zní osobitě v nářečí kraje, dnes sice známého mnoha hostům, bez lidí však, kteří by tu trvale jako kdysi žili.

- - - - -
* Bučina