KARL DOMASCHKO

Rosenthaler Heimatlied

Wer Rosenthal einmal geseh'n,
der muss in Wahrheit auch gesteh'n
dass der Anblick lieblich ist,
wie man ihn selten genießt.
Vorbei am grünen Wiesenrand
fließt des Baches blaues Band
Höher sind die Felder,
ringsum die Wälder.
Und in diesem herrlich grünen Tal,
liegt mein liebes Rosenthal.
Ein Markt zwar einfach,
die Leut einfach bieder auch.
Doch der Gegend schönste Stelle,
ziert die gnadenreiche Kapelle.
Am Kirchberg stets im frischen Grün,
und viele Leute pilgern hin.
Hier vor der Mutter Bild zu treten,
zu flehen, zu danken, anzubeten.
Dies Kirchlein zwar nur schlicht und klein,
wird einst ein Trost bei Gott uns sein.
Nun leb' wohl in weiter Ferne,
wir denken an dich immer gerne,
heute, morgen, immerdar,
mein unvergessenes Rosenthal.

O Rožmitále na Šumavě
píseň domovská

Kdo kdy ten obraz uviděl,
po pravdě by si přiznat měl,
líbeznost že v sobě má,
co se vzácně vídává.
Vodní tok skýtá lučinám
i tomu místu modrý rám.
Pole pod nebesy,
kolem temné lesy.
V údolí, co mu Bůh krásu dal,
leží můj drahý Rožmitál.
Městys prostičký,
v něm pak dobří lidičky.
Poblíž v koutě nejkrásnějším
milostiplná kaple zdejší
spočívá v syté zeleni
a celé poutě míří k ní.
Zde stanou před Matičkou Boží,
k nohám Jí prosby i s díky složí.
Svatyňka dost možná malá,
nebe nám všem slibovala.
Žij tam v předaleké dáli,
v paměti jsme tě uchovali.
Dnes, zítra i provždy dál
buď můj věčně drahý Rožmitál.

Glaube und Heimat, 1989, č. 12, s. 57

Takto, možná i s nepřesnostmi, ten německý text (můj český překlad je pokusem přiměřeně naivním) uchoval Franz Pils z Rožmitálu na Šumavě čp. 127, někdejší žák pana učitele, jehož příjmení si uchoval v podobě Tomaschko a který prý "Heimatlied" zbásnil někdy kolem roku 1896. Mé pátrání po učiteli toho jména a možného data jeho působení zde bylo marné až do chvíle, kdy mi napadlo, že německé "D" a "T" uvozují nejen v matrikách táž "Familiennamen". I tady jde o totéž: Karl ("der Große" podle záznamu v matrice) Tomaschko se narodil 16. ledna (den nato ho křtil P. Lukáš Mokříž (od srpna 1872 převor zdejšího kláštera řádu servitů) roku 1863 v Nových Hradech (Gratzen), kde byl jeho otec, syn majitele hospodářství v zaniklé dnes vsi Hlásná (Wachtern) čp. 7 u Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) Johanna Tomaschko a jeho ženy Ewy, roz. Waisové z rovněž dnes zcela zaniklé samoty Braunsteinhof (neměla české jméno), také u Rožmberka nad Vltavou, "knihovním úředníkem" (v originále záznamu křestní matriky "Grundbuchführer", rozuměj úředníka, opatřujícího svým autogramem výpisy z pozemkových knih) města Nové Hrady. Karlova matka Klara byla dcerou Franze Schmidta z Dolního Dvořiště (Unterhaid) čp. 8 a Anny, roz. Zwettlerové z Dolního Dvořiště čp. 11. V roce 1882 absolvoval Karl, psaný už v učitelských seznamech příjmením Domaschko, německý učitelský ústav v Českých Budějovicích a dva roky nato se s ním setkáváme jako s provizorním podučitelem v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl, také Brünnl Heilsam /Voda Dobrá/), po dalších dvou letech pak jako s učitelem v Rožmitále na Šumavě. Od roku 1898, kdy Ernst Porak, majitel tamní papírny, dal k 50. jubileu panování císaře Františka Josefa na vlastní náklady zřídit v Loučovicích (Kienberg) dvojtřídní obecnou školu, vedl ji týž Karl Domaschko až do svého odchodu na penzi v roce 1924, tj. více než čtvrt století (žil tam se ženou a třemi dětmi, dcerami Annou /*15. června 1896 v Rožmitále na Šumavě/ a Marií /*29. června 1901 v zaniklé dnes obci Bolechy, německy Wullachen, kam byli jakoby kupodivu /k Bolechám ovšem jako k politické obci dříve Loučovice náležely!/ všichni členové rodiny domovsky příslušní/, jakož i synem Karlem /*8. srpna 1898 v Rožmitále na Šumavě/). V Rožmitále na Šumavě to bylo jen dvanáct, ale těch 33 let věku, kdy o něm své neumělé verše už jako čerstvý otec psal, byla ona osudová Kristova léta, která se nevracejí. Dožil se v Loučovicích osmdesátky a zemřel tam na Velikonoční neděli 9. dubna roku 1944. Jeho žena Maria, roz. Heinzlová (*11. září /v křestní matrice 19. září/ 1872 v Korkusově Huti /Korkushütten/, přesněji řečeno v její části, dnes zaniklé osadě Huťský Dvůr /Hüttenhof/ na stavení čp. 10), stačila ještě v září téhož roku "z vděčnosti za zázračnou záchranu našeho Vůdce", jak píše list "Budweiser Zeitung", dát k dispozici Německému Červenému kříži 80 říšských marek své mzdy za válečné nasazení. Po příchodu Američanů do Loučovic v následujícím roce vyvěsil prý majitel firmy Vltavský mlýn Eugen Porák (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) jako předseda národního výboru vedle americké rakouskou vlajku. Nepomohlo to ani ono, opuštěná a mnohde úplně vylidněná Šumava, slibující kdysi nebe, se octla rázem "in weiter Ferne", tj. "v předaleké dáli", a to i pro mnohé Čechy.

- - - - -
* Nové Hrady / České Budějovice / Dobrá Voda u Nových Hradů / Rožmitál na Šumavě / † † † Loučovice